Sociální demokracie (Česko)
.jpg)
.svg)
Česká strana sociálně demokratická (zkratka: ČSSD) je česká největší levicová sociálnědemokratická politická strana, která je členem Socialistické internacionály, Progresivní aliance a Strany evropských socialistů. V České straně sociálně demokratické jsou patrny dvě základní frakce strany: konzervativní, která hájí víc tradiční sociálnědemokratické hodnoty, levicový nacionalismus a je lehce euroskepticistická, a liberální, která má blíže k progresivismu či sociálnímu liberalismu a je více proevropská.
Na 40. sjezdu České strany sociálně demokratické, který se konal v Hradci Králové, byl předsedou zvolen místopředseda a bývalý předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Zvítězil v druhém kole nad někdejším hejtmanem Jihočeského kraje Jiřím Zimolou. Sjezd poté Jiřího Zimolu zvolil do funkce statutárního místopředsedy.
Historie
1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy
Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku.
Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě. V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů.
Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku.[zdroj?]
1918–1926
Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.
Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.
Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr.
V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a německá Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a ve volbách se pravidelně umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.
Od „Panské koalice“ k Národní straně práce
Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 byla strana rozpuštěna a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce.
Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán).
Sociální demokracie v letech 1938–1945
viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže
Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.
Léta 1945–1948
Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř povolených českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř českých stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalizovaly dva proudy, přičemž na sjezdu v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman (díky pomoci zastánce samostatného vývoje strany Václava Majera) a komunisty ovládnuté Fierlingerovo křídlo bylo dočasně poraženo. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla.
Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly větších rozměrů. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu, čímž spolu s Janem Masarykem zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři ze tří za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali, problematická se ukázala i nedostatečná komunikace od ostatních nekomunistických stran k ČSSD).
V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla protiprávně ukončena činnost strany nuceným sloučením s KSČ, v rozporu se stanovami ČSSD. Slučovací přihlášku následně odmítlo podepsat přes 200 000 členů strany.
Sociální demokracie v exilu
Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.
Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce pražského jara.[zdroj?] Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.
Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté loajální Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, která byla ochotná spolupracovat se sudetoněmeckým landmanšaftem.
Strana po roce 1989
Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. V pořadí 9. předsedou se stal Slavomír Klaban, jenž ke členům sociální demokracie patřil již před únorem 1948. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory.
V následujících letech významně stoupl její vliv, po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění utvořil Klub poslanců sociálně demokratické orientace, v němž zasedaly mnohé osobnosti, jež v následujících měsících vstoupily do ČSSD.[6][7] V parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.
Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Opoziční ODS jí kritizovala jako příliš levicovou, naopak další opoziční strana KSČM tvrdila, že ČSSD na levicové hodnoty rezignovala. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých).[zdroj?] Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami.[zdroj?] Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. V roce 2010 ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM). ČSSD proto vstoupila do opozice. V roce 2011 se předsedou strany stal Bohuslav Sobotka.
Před sněmovními volbami v roce 2013
ČSSD zvítězila v předchozích volbách, přičemž získala 22,1 % a 56 poslaneckých mandátů. V den rozpuštění Poslanecké sněmovny disponovala 54 mandáty. ČSSD šla do voleb s heslem Prosadíme dobře fungující stát. Jejím celostátním lídrem byl předseda strany a bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka, kterého do pozice premiérského kandidáta prosadilo nejprve jednomyslně předsednictvo strany a posléze v tajné volbě 57 % hlasů i ÚVV ČSSD. Mezi cíle ČSSD patřilo mimo jiné snížení DPH, progresivní zdanění osob s vysokými příjmy či opětovné otevření otázky církevních restitucí. Sociální demokraté byli podle předvolebních průzkumů jednoznačným favoritem voleb, přesto se ve straně projevoval vnitrostranický rozpor mezi stoupenci (Hašek, Škromach aj.) a názorovými oponenty (Sobotka, Zaorálek, Dienstbier aj.) prezidenta republiky Miloše Zemana. Strana měla též problém s žalobami, které podali někteří členové strany, kteří neuspěli ve vnitrostranických primárkách. To se poté projevilo během takzvané lánské schůzky, kdy se stoupenci prezidenta Miloše Zemana sešli na prezidentově zámku v Lánech a pokusili se domluvit na dosazení Michala Haška do čela strany a odstavení Bohuslava Sobotky od moci.
.jpg)
Severočeská vzpoura
Po komunální volbách v roce 2014 byla v severočeském Duchcově zformována radniční koalice mezi ČSSD, KSČM a DSSS, která je nástupnickou organizací neonacistické Dělnické strany. Vedení ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou vzniklou situaci ostře odsoudilo a navrhlo zrušení stranické organizace v Duchcově.[8] Krajské vedení ČSSD se odmítlo podřídit pokynům z centra a duchcovskou buňku nezrušilo.[9]
.jpg)
Před parlamentními volbami 2017
V reakci na stále se snižující volební preference 15. června 2017 odstoupil dosavadní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka z čela strany. Tehdy vznikl takzvaný triumvirát: premiérem zůstal Bohuslav Sobotka, dočasným předsedou ČSSD se stal statutární předseda Milan Chovanec a volebním lídrem tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. I přes veškerou snahu však v parlamentních volbách ČSSD získala nejhorší výsledek ve svých novodobých dějinách, pouhých 7,27 %.
Sjezd ČSSD v roce 2018
Mimořádný 40. sjezd ČSSD začal 18. února 2018.[10] Důležitost sjezdu vyplývá z nejhoršího výsledku v parlamentních volbách od roku 1992 a více než půl roku trvající období bez řádně zvoleného předsedy strany. Tuto důležitost podtrhují také slova některých straníků o boji o přežití. „Bojujeme o přežití a k tomu je třeba, aby všichni, kterým na ČSSD záleží, zapomněli na osobní neshody a začali táhnout za jeden provaz,“[11] řekl například místopředseda strany a kandidát na předsedu Jan Hamáček. To, že se ČSSD nachází na rozcestí, dokládá i fakt, že na post předsedy kandidovalo celkem sedm lidí, a to od zkušených politiků po poměrně neznámé tváře. Kromě Jana Hamáčka (měl pět nominací od krajských organizací ČSSD) to byli Milan Chovanec (tři nominace od krajských organizací ČSSD), Jiří Zimola (jedna nominace), Antonín Staněk (jedna nominace), Romana Žatecká (jedna nominace), Jan Jukl (žádná nominace) a Miroslav Krejčík (jedna nominace).[12] Kolem 18. hodiny byl novým předsedou sociální demokracie zvolen Jan Hamáček, který zvítězil ve druhém kole nad exhejtmanem Jihočeského kraje Jiřím Zimolou. Sjezd později zvolil Jiřího Zimolu statutárním místopředsedou. Po 20. hodině byl sjezd přerušen až do 7. dubna 2018.
V dubnu 2018 pak byli řadovými místopředsedy strany zvoleni v prvním kole Jaroslav Foldyna, Martin Netolický a Jana Fialová; ve druhém kole následně Roman Onderka. Posledního pátého místopředsedu bude volit Ústřední výkonný výbor. Delegáti sjezdu zároveň posvětili konec jednání ČSSD o vládě s hnutím ANO.[13]
Dělení a slučování ČSSD
- Asociace sociálních demokratů – Odchod skupiny členů okolo Rudolfa Battěka[14]
- České sociálně demokratické hnutí – Vznik v září 1999 odchodem skupina více vlastenecky založených sociálních demokratů, dnes se jejich politické hnutí jmenuje České hnutí za národní jednotu
- Strana přátel piva – Původně strana recese, roku 1998 se sloučila s ČSSD a někteří ze členů, kteří se sloučením nesouhlasili, dnes ve svých aktivitách pokračují dále jako Sdružení přátel piva
Frakce v ČSSD
V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu:
Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž téměř žádné není v současné době příliš aktivní:
- Socialistická frakce ČSSD[17]
- Evropská levicová platforma ČSSD[18]
- Levicová platforma Doleva![19]
- Zachraňme ČSSD!
Kromě oficiálních frakcí a platforem lze v ČSSD rozeznat minimálně dvě názorová křídla: liberální a konzervativní. Liberální proud se projevuje mj. vyšší citlivostí k ochraně občanských a politických práv (včetně práv 4. generace), ochraně životního prostředí, problematice menšin a veřejné kontroly politiků. Mezi nejvýraznější představitele liberálního proudu patří Vladimír Špidla či Lubomír Zaorálek, nebo bývalý předseda strany Bohuslav Sobotka.[zdroj?] Konzervativní proud v ČSSD dává přednost jednostranné podpoře zaměstnanosti a sociálních práv před ostatními občanskými a politickými právy. Mezi jeho nejvýraznější představitele lze započítat Zdeňka Škromacha, Michala Haška nebo Jiřího Zimolu.[zdroj?] V prezidentských volbách 2013 liberální křídlo podporovalo Jiřího Dienstbiera, zatímco konzervativní křídlo podpořilo Miloše Zemana, a to často včetně prvního kola volby (tedy proti oficiálnímu kandidátovi ČSSD). Podobná situace se opakovala v prezidentských volbách 2018, kdy předseda Senátu ČR Milan Štěch, několik sociálnědemokratických hejtmanů či Bohuslav Sobotka podpořili Jiřího Drahoše, pozdější předseda ČSSD Jan Hamáček a další podpořili Miloše Zemana, oficiálně však tehdy značně rozštěpená ČSSD nepodpořila žádného z kandidátů.
Preference
Během Horákova vedení byly preference ČSSD nevýrazné, po nástupu Miloše Zemana na post předsedy se však začala podpora navyšovat. Ta pak slábla během opoziční smlouvy, vyšplhala se znovu roku 2002. Pár měsíců po vzniku Špidlovy vlády však sociální demokracii začala podpora prudce klesat, kolem 12 % a i KSČM měla více hlasů. V eurovolbách 2004 se podpora snížila na 9 %. Během Grossova vedení se zpočátku preference zvýšily, jeho aféra však důvěru znovu podlomila. Po nástupu Paroubka se preference zlepšily a kolem roku 2008 měla ČSSD až 40 % podporu, podpora se snížila během pádu Topolánkovy vlády. Za vlády Petra Nečase jakožto opoziční strana znovu sílila, v předčasných volbách ale oproti průzkumům dostala jen 20 %. Podle některých průzkumů by dostala v listopadu 2014 pouze 16 procent a dle Trendy Česka, který pro ČT v březnu 2017 připravila společnost TNS Kantar dokonce pouze 12,5 %. Poslední znatelný propad zaznamenala sociální demokracie v několika posledních dnech až týdnech před parlamentními volbami v roce 2017, kdy stranu kauza lithium připravila o několik procent a z předpovídaných deseti až jedenácti procent se propadla na 7 procent ve volbách. V prvním průzkumu po volbách se sociální demokracie přiblížila pětiprocentní hranici, získala pouhých 5,5 %, v další průzkumech pak zesílila. V prosinci 2017 průzkumy sociální demokracii věštily 10 procent, v lednu 2018 již opět 12,5 procenta.
Politické grémium
Ve dnech 18. února a 7. dubna 2018 bylo na 40. sjezdu v Hradci Králové zvoleno nejužší vedení strany.
Předsednictvo
- Jan Hamáček – předseda strany, 1. místopředseda Poslanecké sněmovny PČR
- Jiří Zimola – statutární místopředseda strany, zastupitel Jihočeského kraje, radní města Nová Bystřice
- Jaroslav Foldyna – místopředseda strany, poslanec Poslanecké sněmovny PČR, náměstek hejtmana Ústeckého kraje, zastupitel města Děčín
- Martin Netolický – místopředseda strany, hejtman Pardubického kraje, zastupitel města Česká Třebová
- Jana Fialová – místopředsedkyně strany, radní Kraje Vysočina, zastupitelka obce Bransouze
- Roman Onderka – místopředseda strany, poslanec Poslanecké sněmovny PČR, zastupitel města Brno
Členové grémia do pokračování 40. sjezdu:
- Ivo Bárek – místopředseda Senátu Parlamentu ČR, zastupitel města Vyškov
- Jan Chvojka – předseda Poslaneckého klubu ČSSD, zastupitel Pardubického kraje
- Pavel Poc – vedoucí delegace a poslanec Evropského parlamentu
- Milan Štěch – předseda Senátu Parlamentu ČR
- Roman Váňa – předseda Ústřední kontrolní komise
- Petr Vícha – předseda Senátorského klubu ČSSD, starosta města Bohumín
- Martin Starec – ekonomický ředitel strany
Významné osobnosti sociální demokracie
- Josef Boleslav Pecka-Strahovský – zakladatel
- Josef Hybeš – spoluzakladatel
- Ladislav Zápotocký-Budečský – spoluzakladatel
- Ferdinand Schwarz – spoluzakladatel
- Josef Steiner
- Karla Máchová-Kostelecká – bojovnice za politická práva žen
- Charlotta Garrigue-Masaryková – manželka T. G. Masaryka, první dáma ČSR[20]
- Bohumír Šmeral — předseda strany (1916–1917)
- Vlastimil Tusar – sociálně demokratický předseda vlády (1919-1920)
- Antonín Hampl – předseda strany od 1924
- Zdeněk Fierlinger – předseda strany (1945–1947) a předseda vlády (1945-1946)
- Bohumil Laušman – předseda strany (1947–1948)
- Václav Majer – 2.exilový předseda (1948–1972)
- Jiří Horák – první porevoluční předseda obnovené strany (1990–1993)
- Miloš Zeman – předseda strany (1993–2001), premiér (1998-2002), prezident republiky (2013-)
- Vladimír Špidla – předseda strany (2001–2004), premiér (2002-2004)
- Stanislav Gross – předseda strany a premiér (2004–2005)
- Bohuslav Sobotka – statutární místopředseda (2005–2011), předseda strany (2011–2017), premiér (2014–2017)
- Jiří Paroubek – premiér (2005–2006), předseda strany (2006–2010)
- Erazim Kohák – filosof a publicista
Ekonomická orientace strany
ČSSD se nachází na levé části politického spektra, prosazuje sociálně tržní hospodářství. Ekonomicky staví na myšlenkách keynesiánství,[zdroj?] v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury,[zdroj?] což za její vlády (v době prosperity) způsobilo nárůst těchto dluhů.[zdroj?] Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků,[zdroj?] hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním,[zdroj?] neboť vznikly v čase ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006[zdroj?] v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004.[zdroj?]
ČSSD navrhuje zavedení zvláštní bankovní daně, která umožní část bankovních zisků udržet v českém státním rozpočtu. Podle Bohuslava Sobotky je Česko „daňovým rájem“ pro zahraniční banky a mezi roky 2000 a 2017 „odplynulo ve formě dividend z bank do zahraničí 460 miliard korun“.[21]
Kritika
ČSSD je často kritizována pravicovou veřejností a politiky za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006. Spolupráci s KSČM straně teoreticky zakazuje tzv. Bohumínské usnesení. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.
Před volbami v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.[22] Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva,[23] ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.[zdroj?]
Volební výsledky strany
1907–1911
Poslanecká sněmovna říšské rady
Čechy
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Morava
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
1920–1935
Poslanecká sněmovna
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
1946
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Od 1990
Sněmovna lidu
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Sněmovna národů
| Počet hlasů | % | Počet mandátů | |
|---|---|---|---|
Poslanecká sněmovna
Celkové výsledky
| Počet hlasů | Změna | % | Změna | Počet mandátů | Změna | Vládní angažmá | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
Výsledky podle krajů
| Kraj | 1990 | 1992 | 1996 | 1998 | 2002 | 2006 | 2010 | 2013 | 2017 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Praha | 4,65 | 5,14 | 18,68 | 23,44 | 25,85 | 23,29 | 15,17 | 14,09 | 5,57 |
| Středočeský kraj | 4,83 | 6,82 | 25,40 | 32,70 | 31,58 | 30,74 | 20,52 | 18,44 | 6,63 |
| Jihočeský kraj | 3,94 | 8,03 | 24,95 | 31,11 | 30,33 | 30,47 | 20,55 | 20,73 | 7,30 |
| Západočeský kraj | 5,89 | 8,78 | 25,71 | 32,73 | |||||
| Plzeňský kraj | 30,34 | 31,69 | 22,01 | 21,65 | 7,97 | ||||
| Karlovarský kraj | 29,31 | 32,73 | 23,29 | 21,34 | 6,98 | ||||
| Severočeský kraj | 6,92 | 7,97 | 28,74 | 34,71 | |||||
| Ústecký kraj | 29,18 | 35,46 | 24,93 | 20,77 | 6,61 | ||||
| Liberecký kraj | 27,05 | 29,31 | 19,40 | 16,89 | 5,65 | ||||
| Východočeský kraj | 5,26 | 7,20 | 24,78 | 29,94 | |||||
| Královéhradecký kraj | 27,48 | 30,14 | 19,87 | 18,57 | 6,50 | ||||
| Pardubický kraj | 29,45 | 32,95 | 21,95 | 20,53 | 7,47 | ||||
| Vysočina | 31,97 | 35,35 | 23,43 | 23,01 | 9,37 | ||||
| Jihomoravský kraj | 1,51 | 4,56 | 24,96 | 31,81 | 29,90 | 32,95 | 23,35 | 22,94 | 8,44 |
| Severomoravský kraj | 2,87 | 4,56 | 34,21 | 38,98 | |||||
| Olomoucký kraj | 31,92 | 35,44 | 24,47 | 22,22 | 7,44 | ||||
| Zlínský kraj | 29,06 | 33,28 | 21,93 | 19,39 | 6,94 | ||||
| Moravskoslezský kraj | 36,13 | 40,54 | 29,13 | 26,38 | 8,83 | ||||
| Česká republika | 4,11 | 6,53 | 26,44 | 32,31 | 30,20 | 32,32 | 22,08 | 20,45 | 7,27 |
Senát
Přehled zisku mandátů v jednotlivých volbách do Senátu Parlamentu.
| Získané mandáty | Obhájené mandáty | Ztracené mandáty | |
|---|---|---|---|
Komunální volby
| hlasy | % | Zastupitelé | |
|---|---|---|---|
Krajské volby
| Kraj | 2000 | 2004 | 2008 | 2012 | 2016 |
|---|---|---|---|---|---|
| Středočeský kraj | 15,84 | 16,70 | 35,16 | 21,79 | 13,75 |
| Jihočeský kraj | 13,43 | 12,65 | 33,80 | 27,99 | 22,55 |
| Plzeňský kraj | 14,94 | 14,92 | 36,37 | 24,89 | 17,35 |
| Karlovarský kraj | 16,39 | 14,97 | 31,39 | 22,73 | 13,91 |
| Liberecký kraj | 13,00 | 10,80 | 26,79 | 13,05 | 8,04 |
| Ústecký kraj | 17,24 | 15,29 | 32,78 | 16,13 | 11,90 |
| Královéhradecký kraj | 13,18 | 11,97 | 31,94 | 19,73 | 13,08 |
| Pardubický kraj | 13,37 | 13,22 | 35,73 | 21,31 | 18,01 |
| Kraj Vysočina | 11,47 | 13,28 | 39,87 | 29,26 | 19,37 |
| Jihomoravský kraj | 13,45 | 11,93 | 34,84 | 27,01 | 15,49 |
| Olomoucký kraj | 16,34 | 15,02 | 39,78 | 26,70 | 13,88 |
| Zlínský kraj | 15,12 | 13,66 | 35,40 | 21,73 | 12,46 |
| Moravskoslezský kraj | 15,56 | 15,43 | 42,63 | 27,40 | 16,66 |
| Česká republika | 14,66
112 mandátů |
14,03
105 mandátů |
35,85
280 mandátů |
23,58
208 mandátů |
15,24
125 mandátů |
Evropský parlament
| Hlasy | Změna | % | Změna | Mandáty | Změna | |
|---|---|---|---|---|---|---|
Vývoj názvu
- Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (1878–1893, součást rakouské sociální demokracie)
- Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (1893–1918, takticky a organizačně samostatná strana)
- Československá sociálně demokratická strana dělnická (1918–1938)
- Národní strana práce (1938–1941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
- Československá sociální demokracie (1945–1948)
- 1948–1989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
- Československá sociální demokracie (1990–1993)
- Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst (1890–1914) na webu www.cssd.cz – neplatný odkaz !
- ↑ WIRNITZER, Jan. Politická mapa podle čtenářů: Úsvit a ANO neuchopitelní, o KSČM máte jasno. iDNES.cz [online]. 2016-09-13 [cit. 2017-07-31]. Dostupné online.
- ↑ https://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/podpora-z-narodnich-zdroju/politicke-strany-a-hnuti/prispevky-ze-statniho-rozpoctu-uhrazene-30677
- ↑ https://volby.idnes.cz/komunalni-volby-2018.aspx?t=vysledky-obec&o=1&o2=CZ0100&o3=554782&obec=praha-hl.m.
- ↑ https://volby.idnes.cz/komunalni-volby-2018.aspx
- ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1464, 1469.
- ↑ „Levičák“ Sviták (červenec 1990 – prosinec 1991) [online]. sds.cz [cit. 2012-09-20]. Dostupné online.
- ↑ ČSSD v Duchcově utvořila koalici s DSSS, Sobotka chce buňku zrušit. idnes.cz [online]. 2014-11-06 [cit. 2014-11-25]. Dostupné online.
- ↑ Vedení ČSSD v Ústeckém kraji svou organizaci v Duchcově kvůli koalici s DSSS a KSČM nezrušilo. Český rozhlas [online]. 2014-11-24 [cit. 2014-11-25]. Dostupné online.
- ↑ ČSSD, (c) 2015 - 2018. 40. sjezd - Česká strana sociálně demokratická. www.cssd.cz [online]. [cit. 2018-02-06]. Dostupné online.
- ↑ „Bojujeme o přežití.“ Hamáček chce jít do čela ČSSD, skandál měl jediný. Blesk.cz. Dostupné online [cit. 2018-02-06].
- ↑ Sjezd ČSSD 2018 – kdo jsou kandidáti na předsedu strany - Reflex.cz. Reflex.cz. Dostupné online [cit. 2018-02-06].
- ↑ Sjezd ČSSD posvětil konec jednání o vládě s hnutím ANO. Novinky.cz [online]. 2018-04-07 [cit. 2018-04-08]. Dostupné online.
- ↑ http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_battekr.php
- ↑ http://www.sonapa.cz/index.html
- ↑ http://www.zvonecnik.estranky.cz/clanky/onas.html
- ↑ http://www.netsocan.cz/asfcssd/bsfcssd.html#bsfcssd
- ↑ http://www.elp-cssd.cz/
- ↑ http://www.cssddoleva.cz/
- ↑ TURČÍNKOVÁ, Jana. Charlotta Garrigue Masaryková [online]. Český rozhlas. Dostupné online.
- ↑ "Zdaňme více banky, navrhuje ČSSD. Chce čtyři sazby progresivní daně". iDNES.cz. 14. února 2017.
- ↑ BARTONÍČEK, Radek, lja; jba. Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20 [cit. 2008-06-01]. Dostupné online.
- ↑ Kubiceho zpráva
- ↑ ČSSD, výsledky voleb Volební trendy a výsledky stran, kurzy.cz
Literatura
- KAPLAN, Karel. Sociální demokracie po únoru 1948. Brno: Doplněk, 2011. 430 s. ISBN 978-80-7239-255-1.
- HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
- HRUBEC, Marek – BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
- HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
- HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
- JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
- KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
- LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
- LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
- MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
- MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
- ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989–1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2–3/2009, s. 333–358.
- ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005
- OKURKA, Tomáš (Ed.) Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden. [1]
Související články
- Lidový dům
- Cíl (firma)
- Socialistické strany v Česku
- Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sociální demokracie na Wikimedia Commons 
Dílo Nález Ústavního soudu České republiky k právní kontinuitě ČSSD ve Wikizdrojích- ČSSD a vyrovnání se s minulostí – Kapitola Tomáše Zahradníčka v knize Rozděleni minulostí: Vytváření politických identit v České republice po roce 1989
Oficiální stránky
- www.cssd.cz – Oficiální stránky
- Socialistická internacionála
- Strana evropských sociálních demokratů
Historie strany
Ostatní
- Dlouhodobý program, PDF
- „Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama“ – Zvukové záznamy ze zasedání ÚVV ČSSD a pádu Vladimíra Špidly dne 26. 6. 2004
