Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský
Zikmund Lucemburský
	Zikmundův portrét od Pisanella
Narození	14. února 1368; Norimberk, Svatá říše římská
Úmrtí	9. prosince 1437 (ve věku 69 let); Znojmo, Moravské markrabství
Pohřben/a	katedrála v Oradeji
Tituly a úřady;
císař Svaté říše římské
Období	1433–1437
Korunovace	31. května 1433
Předchůdce	Karel IV. Lucemburský
Nástupce	Fridrich III. Habsburský
římsko-německý král
Období	1411–1437
Korunovace	8. listopadu 1414
Předchůdce	Jošt Moravský
Nástupce	Albrecht II. Habsburský
český král
Období	1419–1437
Korunovace	28. července 1420
Předchůdce	Václav IV.
Nástupce	Albrecht II.
uherský král
Období	1387–1437
Korunovace	31. března 1387
Předchůdce	Marie Uherská
Nástupce	Albrecht II.
chorvatský král
Období	1387–1437
Předchůdce	Marie Uherská
Nástupce	Albrecht II.
moravský markrabě
Období	1419–1423
Předchůdce	Václav IV.
Nástupce	Albrecht II.
braniborský kurfiřt
Období	1378–1397
Předchůdce	Václav IV.
Nástupce	Jošt Moravský
Období	1411–1417
Předchůdce	Jošt Moravský
Nástupce	Fridrich I.
Dynastie	Lucemburkové
Manžel/ka	Marie Uherská (1385–1395) ; Barbora Celjská (1408–1437)
Děti	Alžběta Lucemburská
Otec	Karel IV.
Matka	Alžběta Pomořanská
Ocenění	Zlatá růže (1415); Podvazkový řád
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk – 9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).

Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil 7 jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který sice ukončil papežské schizma, ale také vedl i k husitským válkám.

Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik

Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.

Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.

Biografie

Dětství

Zikmund se narodil v Norimberku císaři Svaté říše římské, Karlu IV. a jeho čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské, vnučce polského krále Kazimíra III. Velikého. Byl pojmenován podle sv. Zikmunda, oblíbeného světce a patrona jeho otce. Svou přezdívku, liška ryšavá, získal již za svého dětství kvůli barvě svých vlasů.

Uherský král

Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. 15. listopadu 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií (svatba proběhla ve slovenském Zvolenu) a získal tak uherský trůn. Po zajištění podpory šlechty se nechal korunovat uherským králem 31. března 1387 v Székesfehérváru^[1] (česky: Stoličný Bělehrad). V roce 1387 byla jeho manželka Marie i se svou matkou, Alžbětou Bosenskou, zajata během rebelie záhřebským biskupem. Marie byla brzy osvobozena, ale její matka i nadále zůstala v zajetí.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

Vztahy s Václavem IV.

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, Václava kvůli jeho odporu nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

Papežské schizma

Jako německý král se Zikmund snažil o odstranění papežského schizmatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace v církvi se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Koncil roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže 11. listopadu 1417 zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Na jednání v Kostnici měl obhájit své učení Jan Hus, kterému na cestu vydal Zikmund ochranný glejt. Byl ale nařčen z kacířství a 6. července 1415 upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

Císař a husité

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království. Katolická šlechta ho očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem (korunoval jej pražský arcibiskup Konrád z Vechty), neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

Legitimní český král

Dne 31. května 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován římským císařem. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 6. srpna 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky basilejského koncilu a husitů), následovala jednání o podmínkách přijetí císaře Zikmunda za českého krále a jeho slavnostní přijetí v ceremoniálu na jihlavském náměstí 14. srpna 1436. Na sněmu 30. září 1437 byla proti Zikmundovi vznesena celá řada stížností – například, že dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího bratra Oldřicha Celského. Poslední slavný Lucemburk zemřel 9. prosince 1437 při cestě do Uher ve Znojmě. Byl pohřben v katedrále ve Velkém Varadínu^[2], hned vedle hrobky sv. Ladislava. Zikmund nezanechal mužského potomka, jím vymřela linie Lucemburků.

Život v datech

1368 narození
1387 korunovace uherským králem 31. března
1392 první tažení proti Turkům
1394 dobytí Dalmácie a tažení proti Moldavsku
1395 tažení proti Turkům a do Valašska
1396 útěk po bitvě u Nikopole
1397 zemský sněm v Temešváru
1401 držen v zajetí na hradě Siklós
1401 zemský sněm v Pápě
1402 zajetí českého krále Václava IV. a jeho věznění ve Vídni
1404 zemský sněm v Budíně
1408 tažení do Bosny
1408 založení dračího řádu
1411 smíření s Václavem IV.
1414 až 1418 sněm v Kostnici
1419 až 1436 husitské války
1424 jednání s byzantským císařem Janem VIII. v Uhrách
1429 uzavření tříletého příměří s Turky
1430 říšský sněm ve Straubingu
1433 až 1437 sněm v Basileji, odkud odešel nespokojen
1434 projekt reformy říše
1436 příjezd do Prahy
1437 říšský sněm v Chebu, diskuse o reformě říše
1437 úmrtí

Genealogie

Jindřich VI. Lucemburský

Jindřich VII. Lucemburský

Gertruda z Hohenbergu

Zikmund Lucemburský

Bogislaw IV. Pomořanský

Wartislaw IV. Pomořanský

Margaret z Rügenu

Bogislav V. Pomořanský

Ulrich I. z Lindau-Rupinu

Alžběta z Lindau-Ruppinu

Adelheid ze Schladenu

Jewna

Zikmund dnes

Jednou z hlavních postav komiksu Opráski sčeskí historje je Zmikund. Vydavatel ^[3] v těchto zdánlivě hloupých obrázcích ukazuje, že dějiny mohou být vykládány i jinak, než se léta tradovalo.

Odkazy

Reference

↑ Michaud, "The Kingdoms of Central Europe in the Fourteenth Century", s. 743.
↑ Andrew L. Simon; STEPHEN PÁLFFY. Made in Hungary: Hungarian Contributions to Universal Culture. [s.l.]: Simon Publications, 1998. Dostupné online. ISBN 0-9665734-2-0. Kapitola The Kings of Hungary, s. 355–398.
↑ DVTV. Dostupné online.

Literatura

BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7.
BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne : Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. ISBN 80-88878-57-8. (slovensky)
BARTL, Július, a kol. Žigmund Luxemburský. Budmerice: Rak, 1996. 102 s. ISBN 80-85501-11-2. (slovensky)
BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378–1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.
ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2.
ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5.
ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.
ČORNEJ, Petr. Zikmund Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 223-236.
DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský : liška na trůně. Praha: Epocha, 1996. 87 s. ISBN 80-902129-0-5.
ELBEL, Petr. Ve znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na Moravě (1419-1423). In: MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 53-82.
GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky)
HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.
HOENSCH, Jörg Konrad. Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit (1368–1437). München: C. H. Beck, 1996. ISBN 3-406-41119-3.
KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8.
RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Zikmund Lucemburský na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zikmund Lucemburský
Jan Klípa: Suverén v plné zbroji. Portréty císaře Zikmunda Lucemburského
Majestátní pečeť Zikmunda, římského císaře, uherského a českého krále, 1437
Poslední psaní císaře Sigmunda ke stawům Českým
Zikmundův list potvrzující přijímání podobojí městu Přerovu (1436)
Zikmund Lucemburský - video z cyklu České televize Historický magazín
Lucemburkové 6/6 – Zikmund – dokument ČT (2010), možnost on-line přehrání

[1] Michaud, "The Kingdoms of Central Europe in the Fourteenth Century", s. 743.

[2] Andrew L. Simon; STEPHEN PÁLFFY. Made in Hungary: Hungarian Contributions to Universal Culture. [s.l.]: Simon Publications, 1998. Dostupné online. ISBN 0-9665734-2-0. Kapitola The Kings of Hungary, s. 355–398.

[3] DVTV. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]