Země Koruny české

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox zaniklý stát

Země Koruny české nebo Koruna království českého či pouze Koruna česká někdy zvané České království a přidružené země nebo jen České království je název historického státního útvaru,[1] který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví[p 1] a jednotlivá slezská knížectví. Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí byla také celá Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.

Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými bulami ze dne 7. dubna 1348, stalo se tak vlastně na jakousi obranu před zneužitím královské moci – jak totiž napovídá název, tento státní celek oficiálně patřil české, tzv. Svatováclavské koruně. Král si mohl korunu, a tím i vládu nad svou zemí, jen vypůjčit od sv. Václava. Termín Koruna a stůl Českého království se však poprvé objevuje už roku 1322[2] za vlády Jana Lucemburského.

Jednotlivé země a společné orgány

Země Koruny české za Karla IV.
Hlavní článek: Historické české země

Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského – kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německé oblasti. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 1373–1415 bylo volně připojené Braniborské markrabství.

Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie. V letech 1619–1620 se země Koruny české změnily na čas v konfederaci. Během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. území obojí Lužice Sasku. Další územní ztrátu Koruna česká utrpěla v roce 1742, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou malé části Těšínska, zabrané Polskem, staly základem české části nově vzniklého Československé republiky.

Země byly spojeny zejména společným panovníkem - českým králem, a dále pak řadou úřadů. Nejvýznamnějším z nich byla Česká královská kancelář, v jejímž čele stál nejvyšší kancléř, a která koordinovala chod státní správy a přes níž šla veškerá korespondence pro panovníka a od panovníka (různé akty, stanoviska a nařízení) [3]. Dalším orgánem byl nejvyšší mincmistr, který se staral o ražbu mincí v celém státě.

Roku 1527 král Ferdinand I. ustanovil Radu komory královské jako orgán dohledu nad všemi zeměmi v oblasti státních financí. Zvláštní postavení měly dvorské úřady, které se úzce pojily k osobě panovníka, a také demonstrovaly jednotu českého státu. Jednalo se například o dvorského sudího, dvorského maršálka či číšníka[4].

Šlechta všech zemí se účastnila Generálního sněmu, který se skládal z delegátů zemských sněmů a z členů českého zemského sněmu. Jednalo se o společný stavovský orgán[5].

Historie

Za vlády Lucemburků

Hlavní článek: Morava za vlády Lucemburků

Stavovská monarchie

Hlavní článek: Český stát za vlády Jagellonců

Země Koruny české součástí habsburské monarchie

Podrobnější informace naleznete v článcích Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. a Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.

Konfederace

Počátek konfederace jednotlivých zemí Koruny české je datován do období po sesazení řádně zvoleného a korunovaného českého krále Ferdinanda II. českými stavy. Vznik měl řešit nadřazenost Českého království nad vedlejšími zeměmi, což bylo důležité proto, aby se tyto země sjednotily a jednaly společně proti Ferdinandovi.

Z výše zmíněných důvodů byl 31. července 1619 svolán generální sněm stavů zemí Koruny české, aby byl dohodnut další postup a schválena konfederace. Všechny země měly být stmeleny jediným panovníkem s omezenými pravomocemi, měly mít společné tyto instituce: českou dvorskou kancelář, generální sněm a společné velení armády. Měla zde fungovat evangelická církev s defenzory, přičemž katolíci neměli být utlačováni, pokud budou uznávat Majestát a jezuité museli odejít ze všech zemí.

Podle této smlouvy byl zvolen a panoval pouze jeden král, a to Fridrich I., s kterým je také osud konfederace spojen, protože nedlouho poté, co na trůn nastoupil Ferdinand II., bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které výrazně zmenšilo svobody českých stavů. Poněkud později na počátku roku 1620 na sněmu v Prešpurku byla konfederace rozšířena území ovládané Gabrielem Betlenem, tedy Uherské království a Sedmihradské knížectví a Dolní a Horní Rakousy.

Horní Rakousy byly přinuceny vzdát císaři hold 20. srpna 1620, poté co je vojensky obsadil vrchní velitel ligistického vojska, Maxmilián I. Bavorský. Čechy padly prakticky okamžitě po bitvě na Bílé hoře, kdy 13. listopadu vydaly konfederační listiny vítězům. Morava, především Karel starší ze Žerotína, začala jednat o vyrovnání s císařem 20. prosince a Slezsko poté co král Fridrich odjel 22. prosince. Obě Lužice mezitím dobyl Jan Jiří I. Saský. Poslední, kdo zůstal z konfederace, Betlen s Uherskem sám jednal s císařem již delší dobu za zády všech konfederovaných zemí.

Restaurace absolutismu

Nedlouho po vrácení moci nad zeměmi Koruny českými Ferdinandovi II. byl oktrojován nový systém státního zřízení, tedy Obnovené zřízení zemské. S tímto zřízením došlo k okleštění mnoha stavovských pravomocí, nejenže listina nebyla schválena stavy, ale nebyla ani nikdy v úplnosti přeložena do češtiny. Nejdůležitějším ustanovením nového zřízení však bylo definovaného „zapůjčování“ Svatováclavské koruny, které se mělo dít dědičně, a ne voleně, tak jak tomu bylo zvykem po mnohá staletí. Zajímavé je, že legálnost tohoto kroku byla opírána o usnesení moravských stavů v době volby Ferdinanda I., kteří natruc stavům českým potvrdili dědická práva Anně Jagellonské a jejího muže přijali jen za svého pána.[6]

Zřízení přetrvalo bez větších změn až do revolučního roku 1848, kdy museli Habsburští panovníci v mnohém ustoupit národům spojeným ve svém císařství.

Po roce 1848

Země Koruny české od poloviny 18. století do konce první světové války
Podrobnější informace naleznete v článku Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství.
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Poznámky

  1. ↑ Z něj se později jako samostatná země vyčlenilo Krnovské knížectví

Reference

  1. ↑ Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung Karel Schelle, Ilona Schelleová, GRIN Verlag, 2011
  2. ↑ STARÝ, Marek. Vývoj veřejné správy v českých zemích do roku 1848. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2007. ISBN 978-80-86754-79-6. Kapitola Český stát v období vrcholného feudalismu (1200-1419), s. 20. .
  3. ↑ Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung Karel Schelle, Ilona Schelleová, GRIN Verlag, 2011
  4. ↑ Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung Karel Schelle, Ilona Schelleová, GRIN Verlag, 2011
  5. ↑ Úvod do studia práva,Spirit Michal, Grada Publishing 2010
  6. ↑ ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha: Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Změněný osud českého soustátí, s. 185. 

Literatura

  • ČORNEJ, Petr, et al. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3. 
  • BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3. 
  • BĚLINA, Pavel, et al. Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha: Fortuna Print, 2003. ISBN 80-7321-071-1. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Země_Koruny_české&oldid=9388879“