Zcizení věci

Zcizení věci jako občanskoprávní termín znamená pozbytí vlastnického práva k věci, zejména při přechodu tohoto práva ze zcizitele na nabyvatele.

V platném českém občanském zákoníku není termín zcizení přímo definován, avšak je použit v ustanoveních o předkupním právu a v desítkách speciálních zákonů a dalších předpisů. Častá je například formulace typu „jiné formy zcizení než prodej“.

Formy zcizení věci

Smluvní

• prodej
• darování
• směna
• dědění na základě závěti
• převody majetku při zániku (likvidaci nebo transformaci) právnické osoby
• privatizace věci (zpravidla má formu prodeje nebo restituce, avšak například kupónová privatizace nebyla v pravém smyslu ani prodejem, ani darováním)

Mocenské

Mocenské formy zcizení věci mohou proběhnout přímo zákonem, nebo rozhodnutím na základě zákona:

• propadnutí věci
• dědění ze zákona (podléhá však souhlasu dědice)
• znárodnění nebo zestátnění věci
• jiné případy určení vlastníka zákonem

Někdy bývá za formu zcizení považováno i opuštění věci, ačkoliv věc se tímto aktem původně nestávala věcí cizí, ale věcí ničí. V současném českém právu má však opuštění věci podobné následky jako propadnutí věci. Vzdání se vlastnického podílu má v různých právních systémech různou povahu, zpravidla blízkou opuštění věci, v římském právu však mělo za následek zvětšení podílu zbývajících spoluvlastníků.

Odlišné instituty

Zcizením není akt, jímž nedochází ke změně vlastníka, například vypůjčení, pronájem, ztráta, svěření do správy, dání do zástavy, zadržení věci atd. Obvykle se za formu zcizení nepovažuje okupace věci, tedy přivlastnění si věci, která dosud nebyla ničí (české právo tyto pojmy nezná, římské právo je obsahovalo).

V přeneseném významu se termín zcizení někdy používá též jako hyperkorektní eufemismus pro krádež, ačkoli správnější termín je odcizení. Krádeží se totiž nemění vlastník věci, ale pouze její držitel.