Zajícovci
 Zajícovci | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | zajícovci (Lagomorpha) Brandt, 1855 |
 | |
| Čeledi | |
| |
| Sesterská skupina | |
| hlodavci (Rodentia) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zajícovci (Lagomorpha) jsou řádem savců obsahující dvě čeledi: pišťuchovité a zajícovité.
Zajícovci žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy, do Austrálie a na mnohá další místa ale byli zavlečeni člověkem. Všechny druhy žijí na zemi a jsou býložravé.
Druhy z tohoto řádu se nápadně podobají hlodavcům (Rodentia) a také do dvacátého století byli řazeni jako nadčeleď tohoto řádu. Dnes jsou obvykle řazeni zvlášť, avšak jako hlodavcům blízce příbuzní (společný taxon zajícovců s hlodavci se nazývá Glires). Řád zajícovců byl vytvořen v roce 1945, poté, co byli králíci, zajíci a pišťuchy definitivně odštěpeni od řádu hlodavců.
Zajíci připomínají velké hlodavce se zakrnělým nebo velmi krátkým ocasem. Podobně jako hlodavci mají dobře vyvinuté hypselodontní řezáky, které rostou po celý život jedince. Řezáky jsou ale pokryté sklovinou po celém povrchu zubu, na rozdíl od hlodavců, kteří mají sklovinu pouze na předním povrchu řezáku. Druhý pár řezáků se skrývá za prvními zuby, čímž se také odlišují od hlodavců.
Kromě utváření dentice mají zajíci společný ještě jeden znak – jejich šourek je umístěný před penisem. Takové uspořádání se vyskytuje pouze u zajíců a vačnatců.
Všichni zajícovci jsou typickými býložravci a tomu mají také přizpůsobenou trávicí soustavu s nadměrně velkým slepým střevem. Protože jsou monogastry a neumí dokonale trávit vlákninu, nemohou vytěžit všechny potřebné látky. Proto se u nich vyvinula tzv. cékotrofie – zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého střeva bohatou na živiny a vitamíny. Tyto prvotní výkaly projdou znovu celým zažívacím procesem, a zvířata tak získávají z potravy maximum stavebních látek (pozor, nezaměňovat s koprofágií).
Chov
I přesto, že králíka domácího dnes zná široká laická veřejnost, divoce žijící příbuzné druhy jsou v zajetí těžko chovatelné. Jiná situace je u domácích plemen králíka, kdy divokým předkem je králík divoký, kterého domestikovali již v období starověku. Některá původní plemena králíků zůstávají v chovech drobnochovatelů, kteří je udržují jako genetické zdroje.
Zástupci čeledi pišťuchovití (Ochotonidae) jsou téměř všichni ohroženými druhy a jejich chov v zajetí je velmi vzácný. Za zmínku stojí pišťucha stepní (Ochotona pusilla), která se jako jediná z pišťuch vyskytuje i na území Evropy.
Z čeledi zajícovitých (Leporidae) je např. velmi těžké chovat v zajetí našeho zajíce divokého. V zoo po celém světě se chová omezeně jen několik druhů zajíců – zajíc japonský (Lepus brachyurus), zajíc tmavoocasý (Lepus californicus).
Zajíci mají velkou rozmnožovací schopnost a v prostředí bez přirozených nepřátel se rychle stanou invazním druhem. Zajícovci se nevyvinuli z hmyzožravců nýbrž z prakopytníků.
