Zajíc bělák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Zajíc bělák

Zajíc bělák
Zajíc bělák
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Zajíci (Lagomorpha)
Čeleď: Zajícovití (Leporidae)
Rod: Zajíc (Lepus)
Druh: Zajíc bělák (Lepus timidus)
Binomické jméno
Lepus timidus
Linné, 1758

Zajíc bělák (Lepus timidus), někdy také zajíc šarák, je savec z čeledi zajícovití. Jeho nejznámějším příbuzným je zajíc polní.

Biologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření a biotop[editovat | editovat zdroj]

Zajíc bělák žije na území severní části Evropy, Asie a Ameriky.

Tento odlehle žijící druh, nenápadný, nenáročný a nepředvídatelně se chovající, může stejně dobře žít v různé nadmořské výšce v lesích jako na nekonečných holých terénech a v chaoticky mozaikovitém prostředí nejvyšších alpských hor, někdy i nad hranicí 3000 m n. m.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Zajíc bělák v USA nemění barvu srsti - je stále bílý

Zajíc bělák nejčastěji váží asi 2,5 kg. Exempláře vážící 3 kg jsou již považovány za výjimečné. Bereme-li v úvahu poměry všech proporcí, jeho uši poměrně velikostí připomínají králíka. Jeho národní název ukazuje na jeho mimetismus; v létě má tento zajíc šedohnědou srst, ale z příchodem zimy se jeho srst změní na zářivě bílou (až na jeho území výskytu v USA, kdy se srst nemění - je stále bílá). Jedině jeho hnědé oči a nos a černé konce uší tehdy umožňují, aby ho dobře znalý člověk objevil na sněhu.

Jeho končetiny jsou přizpůsobeny pohybu na sněhové pokrývce. Zadní končetiny jsou opravdové sněžnice, tlapky jsou značně dlouhé, prsty hustě ochlupeny i po stranách a na dolní straně a i tlapky jsou ochlupené. Zajíc bělák si nehloubí noru. Nocuje např. pod kmenem spadlého stromu nebo mezi balvany.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Lepus timidus.jpg

Zajíc bělák je aktivní v podstatě až pozdě večer a k ránu během celého roku. Zajímá ho jako potrava skoro vše, tráva, horský jetel, tavolník, kapradiny, větvičky, listy a pupeny různých dřevin. Někdy poctí návštěvou i drobné kultury plodin a usedlosti horalů (které jsou čím dál víc větší vzácností).

Zajíc polní i bělák pohlavně dospívají ve stáří asi jednoho roku. Ročně má samice v průměru přibližně dva vrhy, každý po dvou až čtyřech mláďatech. Mláďata brzy používají všechny smysly a jsou schopna následovat matku. Rostlinnou stravu přijímají přibližně ve věku 12 dní.

Soužití dvou druhů zajíců[editovat | editovat zdroj]

Zajíc bělák nejčastěji žije v nadmořské výšce nad 1800 m, ale pravidelně bývá jeho výskyt zaznamenáván i ve výšce 1300-1500 m. Zajícovi polnímu se mimo lovnou sezónu daří někdy proniknout až do výše 2000 m. Životní prostředí těchto dvou druhů se tedy soustavně prolínají, ale oba se k sobě chovají nevšímavě až na období říje, v níž dochází občas ke skřížení dvou druhů. Mohou se pak zrodit zvláštní exempláře, pokud jde o tělesnou váhu a barvu srsti. Tato integrace znaků však nemá žádné dlouhodobější následky, protože potomstvo vzniklé z těchto neobvyklých svazků je vždy sterilní.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Celý seznam je k vidění na stránce Biolib.cz
  • Ostatní: Gaisler J., 1983: Zoologie obratlovců. - Academia, Praha, 536 str.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Anděra M., 1997: Svět zvířat I. Savci (1). - Albatros, Praha, 143 str.