Zápalky

Možná hledáte: zápalku, iniciátor výmetné náplně střelných zbraní.

Makrofotografie hlavičky zápalek různých barev

Hořící zápalka

Krabička československých poválečných zápalek

Zápalky (též sirky) jsou podlouhlé kousky dřeva, např. osikového, smrkového či topolového, méně často z lepenky se zápalnou látkou na jednom z jeho konců, které slouží k rozdělávání ohně. Dřívka jsou dále částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka na konci dřívka, tzv. hlavička, chytá v důsledku tření.

Historie

K rozdělávání ohně našim prapředkům z doby kamenné sloužila dvě vhodná dřívka, která se třela tak dlouho, až dosáhly třecí plochy dostatečné teploty. Pak k nim přiložili troud a foukáním oheň roznítili. Tento systém je používán u promitivních národů dodnes. Později se lidem podařilo vyvinout křesadlo, kde vykřesaná jiskra zanítila hubku. Poté lidé vynalezli chemické zapalovače a sirky.

Charakteristika a princip

V současnosti většina zápalek chytá výhradně v důsledku patřičně energického škrtnutí hlavičky o speciálně připravenou plochu - škrtátko. Toto řešení prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením zápalky o jiný povrch. Před tím se dlouho používaly fosforové zápalky, které se zapalovaly při energickém škrtnutí o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty).

Hlavička zápalek se nyní skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a tetraoxofosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200 - 1100 °C^[zdroj?], což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky.

Vynalezl je roku 1848 frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806-1861). O vynález v Německu nebyl zájem, tedy jej koupili Švédové. Švéd Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil i zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor nebo sulfid fosforu. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán.

Druhy zápalek

• Standardní malé zápalky (tzv. kuřácké) mají délku cca 4 cm a prodávají se nejčastěji v papírových krabičkách s rozměry přbližně 5 x 3,5 x 1,5 cm, se škrtátkem po obou stranách krabičky. Počet zápalek v krabičce bývá přibližně 40.
• Standardní prodloužené nebo dlouhé zápalky (tzv. domácnostní) jsou delší (cca 5 cm) - za účelem usnadnění zapálení hořáku, na kterém stojí např. hrnec. Prodávají se buď ve standardních krabičkách s prodlouženou délkou, nebo ve velkých krabičkách (např. 8 × 5,5 × 3 cm), které obsahují přibližně 200 zápalek.
• Krbové zápalky jsou prodloužené na cca 20 cm (účel vyplývá z názvu). Krabičky jsou různé, obecně však bývají dlouhé a nízké.
• Dále existuje velké množství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními rozměry nebo balením, které často slouží k reklamním účelům nebo jako upomínkové předměty.

Nejznámějším výrobcem zápalek v Česku byl do roku 2008 podnik SOLO Sušice.

Odkazy

Související články

• Filumenie
• Rozdělávání ohně

Externí odkazy

• Zápalky - z cyklu Objevy a vynálezy
• Zápalky poznáme už 176 rokov
• Jak se co dělá: Zápalky