Zámek Rájec nad Svitavou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Státní zámek Rájec nad Svitavou – národní kulturní památka – nacházející se na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti souměstí Rájec-Jestřebí a nesoucí název původně samostatné obce Rájce nad Svitavou, patří k architektonickým klenotům Čech i Moravy a je výmluvnou a zároveň výjimečnou ukázkou reprezentačního venkovského sídla ve stylu 2. poloviny 18. století.

Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Existence starší z nich je předpokládána již ve 13. stol., společně s novější je v pramenech doložena ve stol. 14. a 15. Tvrze byly pobořeny nejprve zřejmě za domácích válek mezi markrabětem Joštem (1354-1411) a jeho bratrem Prokopem (1355?-1405), posléze r. 1431 při nájezdu husitských vojsk; naposledy zmíněny jako pusté r. 1446. Pravděpodobnými zakladateli tvrzí byli příslušníci vladycké rodiny pánů z Rájce (první známý člen rodu je Všebor, uvedený jako svědek na listině moravského markraběte Přemysla purkrabímu hradu Veveří z r. 1236), v jejichž vlastnictví zůstaly až do poslední čtvrtiny 14. stol. Větší z tvrzí je lokalizována do místa zvaného Hradisko severozápadně od Rájce-Jestřebí, menší do blízkosti současného zámku, nicméně přesná poloha ani podoba není známa. Tvrze byly společně s panstvím postupně ve vlastnictví vladyckého rodu pánů z Rájce (erb beraní hlavy na štítě), pánů z Kunštátu, z Lomnice a nakonec se už jako zpustlé staly součástí majetků olomouckého biskupa Pavla z Miličína.

R. 1464 přešlo rájecké zboží do držby vladyckého a později panského rodu Drnovských z Drnovic, jehož příslušníci v 2. pol. 15. stol. menší z tvrzí obnovili v pozdně gotickém stylu, následně pak kolem r. 1570 nechal vynikající hospodář a nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic (†1601) toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem r. 1756. Alespoň přibližná podoba zámku, zabírajícího plochu dolních částí současného parku, je známa z obrazu sv. Floriána datovaného r. 1657 a umístěného v kostele Všech svatých v Rájci, díky nedokonalosti malby však přesnou detailní rekonstrukci nelze provést. V písemných pramenech se ještě uvádí k zámku náležející zahrada s bludištěm, součástí zahrady byla též tzv. salla terrena kruhového půdorysu a velká ptačí klec.

V době požáru zámku vlastnil rájecké dominium původem štýrský hraběcí rod Roggendorfů, za jehož člena, úředníka císařské dvorské kanceláře Georga Ehrenreicha (†1653) se r. 1621 provdala Johanka Drnovská (1599-1667), poslední z rodu Drnovských, jíž bylo rájecké panství přiřknuto po určitých peripetiích 12. 8. 1661 císařem Leopoldem I. (*1640, vládl 1657-†1705). Vzhledem k tomu, že Roggendorfové v pol. 18. stol. dávali přednost pohodlnějšímu paláci v Brně, nebyl zámek po požáru obnoven a zůstal v troskách.

23. 3. 1763 panství koupil od bratrů své manželky Raffaely roz. z Roggendorfu (1726-1807) starohrabě Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (1720-1769), tajný rada, nejvyšší komoří, diplomat a hofmistr ve službách Marie Terezie a Josefa II., jemuž byl vychovatelem. Bezprostředně po uzavření kupní smlouvy přikročil k výstavbě současného zámku a stal se zároveň zakladatelem nové rodové větve, píšící se záhy Salm-Reifferscheidt-Raitz.

Pro své nové reprezentační sídlo v Rájci si starohrabě A. K. Salm vybral moderní plány vídeňského architekta francouzského původu Isidora Marcela Amanda Canevaleho (1730-1786), který vytvořil projekt zámku ve stylu tzv. rokokového klasicismu, zvaného někdy též stylem luisézním, v našem prostředí dosti ojedinělým. Inspiraci nalezl v letních sídlech francouzské šlechty doby Ludvíka XVI., o čem svědčí nejen disposice jednotlivých křídel, ale rovněž využití mansardové střechy. To, že projektování byla věnována náležitá pozornost, dokládá několik různících se plánů, přičemž k drobným změnám a úpravám ve vybraném nákresu docházelo i v průběhu stavby. Konečným výsledkem pak byla trojkřídlá stavba s hlavní dvoupatrovou budovou a mansardovou střechou, centrálním bodem se stal ústřední sál prostupující oběma patry, kolem nějž byly symetricky navrženy obytné, reprezentační a další prostory. Jednotlivé trakty pak ohraničují východně orientované čestné nádvoří.

Autorství plánů bylo v minulosti hojně diskutováno a mylně připisováno málo známému vídeňskému architektu Antoniu Beduzziovi (1675-1735) a především významnému brněnskému architektu Františku Antonínu Grimmovi (1710-1784). K této interpretaci mohla vést přítomnost mnoha jeho plánů v zámecké knihovně (ty však nemají se zámkem nic společného, neboť se do něj dostaly až jako pozůstalost), jinou verzí je špatné čtení příjmení salmovského úředníka F. N. Brunna, vedoucího stavebních prací, a jeho záměna za „Grimm“. Typologické srovnávání Canevalových projektů i zmínky v archivních pramenech vedly nicméně k jednoznačnému potvrzení jeho autorství rájeckého zámku.

Vlastní stavba zámeckého komplexu probíhala v letech 1763-1769, přičemž stavební práce započaly krátce po uzavření kupní smlouvy, už na jaře 1763, což společně s vyhotovením vícera plánů a nutnými terénními úpravami podporuje domněnku, že s přípravami na budování nového sídla v Rájci mohli začít již Roggendorfové. Zároveň došlo k postupnému bourání trosek renesančního zámku, které posloužily jako laciný zdroj stavebního materiálu.

Stavba probíhala zpravidla od března/dubna do listopadu a postupovala poměrně rychle: hlavní budova byla dokončena r. 1764, kdy bylo přistoupeno i k úpravám průčelí a interiérů, r. 1765 vznikly oba jižní pavilony, r. 1766 severní, tzv. kuchyňský pavilon, zároveň byly vybudovány koutové spojky u jižního i severního pavilonu a došlo k srovnání plochy budoucího nádvoří. R. 1767 bylo započato s úpravami zámecké zahrady (navážení zeminy, stavba ohradní zdi), pokračovalo se v pracích na zámeckých budovách a v hlavní budově pracoval na umělecké výzdobě prostějovský malíř František Antonín Šebesta zv. Sebastini (†1789). Tehdy byl vystavěn i průčelní podjezd a křídlo mezi jižními pavilony. R. 1768 vznikly dnes již neexistující stáje, uzavírající východní stranu nádvoří, byl dokončen druhý severní pavilon i křídlo mezi oběma severními pavilony. Do r. 1769 pak probíhaly zbývající stavební i umělecké práce menšího rozsahu. Celkové náklady činily 71 549 zl.

Na stavbě zámku se podíleli především řemeslníci z Rájce a okolí (Boskovic, Vranova, Blanska apod.), stavební práce řídil vrchnostenský úředník František Nepomuk Brunn, který vždy přes zimu odjížděl na konzultace do Vídně, jinak zasílal starohraběti Salmovi týdenní písemné relace o průběhů prací, dnes velmi cenný materiál pro poznání zrodu zámku. Doloženy jsou i jeho vlastní zásahy do projektu (návrh na parketové podlahy, hlavní vjezd aj.), k nimž ho patrně vedla jejich nezbytnost společně s nepřítomností architekta – z dobových pramenů vysvítá, že I. A. M. Canevale evidentně Rájec nikdy nenavštívil.

V následných letech docházelo k několikerým úpravám jak stavebního, tak uměleckého rázu: kupř. v l. 1791-92 byla v části jižního traktu zřízena nová empírová kaple Nanebevzetí Panny Marie (rozšířená do dnešní podoby patrně v l. 1806-08), r. 1777 přemaloval fresky F. A. Šebesty-Sebastiniho v ústředním sále rakouský malíř působící v Brně Kajetán Schaumberger, v průběhu 19. stol. zanikla většina Šebestovy rokokové výmalby. Nejvýraznější proměnou prošly místnosti v přízemí, sloužící reprezentačním účelům, v 70. letech 19. stol., kdy byly dle návrhu Bedřicha Wachsmanna (1820-1897) upraveny novorenesančně (kazetové stropy, dřevěné obložení stěn). Postupně docházelo i k výměnám původních parketových podlah. Záměr kompletní novogotické přestavby z r. 1868 naštěstí nebyl uskutečněn.

Zámek po svém dokončení (vedeném již synem zesnulého A. K. Salma – Karlem Josefem) sloužil starohraběcímu a posléze knížecímu rodu Salmů jako letní sídlo (pobývali na něm buď přes letní měsíce, nebo později hlavně na podzim za lovecké sezóny), a to až do doby první republiky, kdy se po zániku vídeňského habsburského dvora do Rájce přestěhovali natrvalo.

Hosty knížecí rodiny bývaly na zámku i významné osobnosti – jmenujme např. rakouského prozaika a dramatika Ferdinanda von Saara (1833-1906), obrozenského vědce Josefa Dobrovského (1753-1829) nebo císaře Františka Josefa I. (*1830, vládl 1848-†1916), který v Rájci přespal při vojenských manévrech r. 1871. Prostřednictvím malířsky nadané starohraběnky Augusty provd. Clam-Martinicové (1833-1891), jejíž díla jsou k vidění v přízemí zámku, měli Salmové vazbu i na rodinu Mánesů.

V roce 1945 byl zámek společně s dalším majetkem rodu Salm-Reifferscheidtů zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů a přešel do vlastnictví sátu. Již r. 1949 bylo přízemí zpřístupněno veřejnosti, první patro pak v 50. letech po zřízení obrazárny, představující jen málo doplněnou cennou uměleckou sbírku, nashromážděnou příslušníky rodu Salmů. Sbírce bylo r. 1955 vyhrazeno celé první poschodí, odborně ji zpracoval a posléze i nainstaloval doc. dr. Oldřich Jakub Blažíček (1914-1985). V zámku bylo také r. 1952 otevřeno Museum moravského krasu, v pozdějších letech však zrušené.

Z úprav, prováděných po zestátnění zámku, uveďme např. zrestaurování většiny obrazů, obnovení v I. pol. 20. stol. zabílené Schaumbergerovy fresky v ústředním (dnes tzv. Slavnostním) sále r. 1959, opravy fasád a úprava čestného nádvoří ve stylu francouzské zahrady v 50. - 60. letech a samozřejmě různé, dle potřeby prováděné obnovovací a restaurátorské práce v interiérech budovy, pokračující i v 70. – 80. letech, jedním z nejvýraznějších těchto počinů po r. 1989 bylo v l. 2001-2002 zrestaurování a obnovení kaple, sloužící po r. 1949 Církvi československé, v 70. – 90. letech pak jako skladovací prostory. Zároveň v ní bylo zřízeno lapidárium pro pískovcové náhrobky Drnovských z Drnovic a Morkovských ze Zástřizl, přemístěných do kaple z vnějšku farního kostela v Rájci r. 2001.

Zámecké zahradnictví se od r. 1973 specializuje na pěstování kamélií – v uvedeném roce tam byla převezena vzácná sbírka kamélií z Průhonic u Prahy, čítající dnes přes padesát odrůd, z nichž některé byly vyšlechtěny rájeckým zámeckým zahradníkem Janem Dvořákem.

Po roce 1989 vznesli příslušníci rodiny Salmů restituční nároky, které dodnes nebyly jednoznačně dořešeny, zámek tedy zůstává ve státním vlastnictví. Veřejnosti je zpřístupněno reprezentační přízemí, obsahující mj. cennou sbírku broušených křišťálových manýristických nádob patrně z dílny brusiče Ottavia Miseroniho (1560-1624), působícího v rudolfinské Praze, dále sbírku orientálního porcelánu, soubory rytin dle děl P. P. Rubense, Ch. Le Bruna a Raffaela, s rodovou historií seznamuje množství rodinných portrétů především v „Sále předků“, místnosti jsou zařízeny nábytkem z 19. stol. v historizujícím stylu, dále nábytkem ve stylu holandského baroka z 18. stol. a zastoupeny jsou i honosné výrobky versailleského nábytkáře Ludvíka XIV. Ch. Boullea (1642-1732). Sály v severní části přízemí zabírá obsáhlá, cenná knihovna (druhá největší šlechtická knihovna na Moravě), obsahující 59 479 svazků z mnoha naučných oborů i beletrie, nechybí vzácné rukopisy ze 14. – 15. stol., řada prvotisků a paleotypů do r. 1550, pozůstalosti některých osobností a knihy s okultní, esoterickou tematikou, připomínající svobodozednářské aktivity knížete Karla Josefa Salm-Reifferscheidta (1750-1838), zakladatele knihovny. V rovněž zpřístupněném prvním patře zámku, v bývalých obytných prostorách, se nachází již zmiňovaná rozsáhlá obrazová galerie, zahrnující evropské umění 16. – 19. stol. (soubory děl především holandských, vlámských, německých, rakouských, francouzských a italských umělců, méně je zastoupeno umění české, jedním dílem i norské), doplněná ukázkami původního nábytku (holandské baroko, rokoko, biedermeier, historismus), sbírkami porcelánu, tzv. habánské keramiky, majoliky a různými dalšími artefakty, evokujícími původní zařízení těchto prostor.

Součástí prohlídkové trasy je od r. 2002 zámecká kaple, přilehlá místnost slouží k tematicky zaměřeným výstavám, volně přístupný je anglický park s rozlohou přes 14 ha, založený r. 1767 (jen na svahu k obci), rozšířený do současné rozlohy r. 1830 nejvýznamnějším příslušníkem rodu, starohrabětem Hugo Františkem Salmem (1776-1836), obsahující mj. řadu vzácných dřevin a tři rybníčky, napájené původním samospádovým vodovodem, který přivádí vodu i do rybníčku s vodotryskem na čestném nádvoří.

V prostorách zámku probíhají každoročně od r. 1999 noční prohlídky (šermířská vystoupení se zábavným, dobrodružným, pohádkovým či hororovým dějem), „Slavnostní sál“ slouží koncertům klasické hudby (mj. v rámci festivalu Concentus Moraviae) a svatebním obřadům, r. 2001 byla znovuobnovena tradice poutí do zámecké kaple při svátku patrocinia 15. 8., příležitostně je kaple využívána i pro koncertní účely.