Dřevoryt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Xylografie)
Dřevoryt T. Bewicka

Dřevoryt (xylografie) je grafická technika tisku z výšky, zdokonalil a rozšířil ji britský mědirytec Thomas Bewick ve 3. čtvrtině 18. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1775 dostal mladý mědirytec Thomas Bewick cenu Society for the Encouragement of the Arts v Londýně, na základě ilustrace Studie honce zaslané jeho mistrem Beilbym.[1] Pracoval mědiryteckými rydly a jako matrici užil vyhlazenou zimostrázovou destičku, uříznutou napříč kmene. Tato technika se velice rychle rozšířila po Evropě pod jménem dřevoryt nebo xylografie.[2] Na rozdíl od dřevořezu, kde matrice může být zhotovena i z měkčího dřeva (lípa, topol) a je nařezána podél let jako prkno, umožňuje dřevoryt bohatší modelaci a stínování obrazu díky tvrdosti dřeva (zimostráz, případně hruška) a možnosti rýt ve všech směrech. Dlouhou dobu byla tato technika užívána jako reprodukční a až do vynálezu fotografické reprodukce na kovovém štočku byla hlavním prostředkem pro tisk knižních a časopiseckých ilustrací.[3]

Dřevoryt je obvykle výsledkem spolupráce malíře a často anonymního reprodukčního rytce, který kresbu převede do dřevorytu.

Evropští dřevorytci – xylografové[editovat | editovat zdroj]

Bible: Stvoření světla, Héliodore Pisan podle Gustava Doré, Paříž 1866

Francie[editovat | editovat zdroj]

Pro známé ilustrátory (Honoré Daumier, Gustave Doré) pracovali rytci Henri Monier, Paul Gusman, Oisano, François a Stéphane Pannemakerové nebo Héliodore Pisan. Slavné ilustrace k Dantovu Peklu nebo k Bibli pro ně kreslil Gustav Doré.[3][4] K obnovení zájmu o techniku dřevorytu a dřevořezu v Evropě přispěla popularita „znovuobjevených“ japonských dřevořezů v 19. století,[5] které ovlivnily období secese dekorativními motivy, ornamentálností, plošností, kaligrafií, symbolikou a lineární zkratkou. Moderní umění využilo kontrastů černé a bílé s vynecháním přechodových polostínů a celkovou plošnost zobrazení. Dřevorytem se zabývali ve Francii např. Félix Vallotton, Maurice Vlaminck, Alphonse Legros, Nor Edvard Munch nebo Čech František Kupka.

Německo[editovat | editovat zdroj]

Käthe Kollwitz a někteří expresionisté (Ernst Ludwig Kirchner, Franz Marc) nebo Emil Nolde.

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Ivan J. Bilibin, I. N. Pavlov, V. A. Favorskij, A. I. Kravčenko, N. I. Piskarjov, P. N. Staronosov.

Česko[editovat | editovat zdroj]

K prvním českým xylografům patřili rytci z oficíny G. W. Medaua, dále František Šír, který prováděl předlohy malířů Antonína Machka či Josefa Mánesa. Quido Mánes byl zručným xylografem a prováděl touto technikou své vlastní obrazy. Předlohy Bedřicha Havránka prováděli Jan Jaš, Václav Mára, Josef Patočka nebo Jan Šimáně[6]. Z dalších generací vynikli Jan Vilímek, František Bílek, František Kobliha, Jan Konůpek, Max Švabinský, Bohumír Jaroněk, Ferdiš Duša či Václav Mašek. V moderní době to byli Bohdan Lacina,Jan Rambousek, Olga Čechová, Jaroslav Lukavský. K nejvýznamnějším českým tvůrcům patřili Josef Váchal, Karel Vik a Zdeněk Mézl. První českou profesionální ženou-xylografkou se po studiu v Lipsku okolo roku 1875 stala Zdenka Brzorádová,[7] následně působící v Mnichově.

Technika dřevorytu[editovat | editovat zdroj]

Malé fošny dřeva nařezané podélně ze středové části kmene se sklíží a znovu rozříznou v pravém úhlu k původnímu řezu. Slepí se tak aby tvořily pevnou soustavu odolnou vůči zkroucení. Z takto vytvořeného hranolu se nařežou destičky napříč dřevním vláknům, jejich povrch se zbrousí a vyleští. Tím vznikne dřevěný štoček neboli tisková matrice. Pro tyto účely je vhodné tvrdé dřevo: zimostráz, hruška, švestka, jabloň nebo v nouzi buk. Zimostrázové dřevo je natolik hutné, že tvrdostí předčí mědirytovou desku a blíží se oceli. Vzhledem k mělkosti rytí nehrozí nebezpečí odlomení tisknoucích linií a k tisku je možno užít i ručního lisu.[8] Moderní náhražky jako akrylátové sklo, novodur a tvrzený polystyren nemohou dřevo plně nahradit, protože při rytí zůstávají v desce štěpiny.[9]

K rytí je potřeba mít speciální xylografická rydla, vyrobená ze zakalené oceli. Hloubka vrypu je cca 1 mm, přičemž matrice je volně ložená na stole. Při rytí větších ploch je třeba chránit kresbu před setřením, např. papírovou šablonou s malým okénkem. Pro vybírání větších ploch si rytec pomáhá užitím tzv. můstku – zaoblené dřevěné tyčinky o průměru 1–1,5 cm, podlepené tenkou kůží, která slouží jako opora pro dolní hranu čepele rýtka.[10] Destička umožňuje rytí v jakémkoli směru a dovoluje zachytit i velmi jemnou kresbu, přetínání linií, husté šrafování, zachycení drobných detailů i modulaci objemů. Ostrost a jemnost linií nebo lineární skos, kterými se dřevoryt liší od dřevořezu, lze rozeznat již při malém zvětšení (25×).[11]

Pro dobrou kvalitu tisku je třeba zvolit správnou hustotu barvy a méně hladký papír, aby nedošlo k vytlačení barvy mimo tisknoucí linie a zalepení tenkých bílých čar.[12] Vícebarevné dřevoryty vznikají ručním kolorováním, místním nanášením barvy nebo soutiskem z více desek.

Faksimilový dřevoryt: takto se označuje přímé rytí přesné a stranově převrácené kresby na dřevěném štočku.[3]

Tónový dřevoryt: volný převod tónových hodnot předlohy (kopírování lavírovaných nebo tušových kreseb). Jde o vystižení modelace a tónování originálu pomocí jemné šrafury nebo vypichováním bodů.

Fotoxylografie: označuje fotomechanickou metodu přenosu obrazu na dřevěnou destičku. Deska se upraví emulzí bílku v destilované vodě s přídavkem čpavku, zapráší bělobou a po zaschnutí přetře roztokem želatiny s kamencem chromitým. Senzibilizační roztok tvoří dusičnan stříbrný. Negativ se přiloží na desku a exponuje světlem, ustálí a fixuje acetonovým lakem.[13]

Mässerova deska: Pro menší formáty je možné nahradit drahý dřevěný materiál křídovou (Mässerovou) deskou.[14] Ta je vyrobena z 1,5–2 mm vrstvy plavené křídy pojené rybím klihem a nanesené na karton, nalepený na tvrdou dřevěnou podložku. Křída je měkčí a při zpracování lze kromě rýtek užít i rycí jehly. Hotovou rytinu je nutno zpevnit roztokem šelaku.[15]

Kovoryt a kovořez: stará technika tisku z výšky užitá roku 764 v Japonsku k tisku buddhistických textů. Bylo užito měděných destiček, z nichž bylo odřezáno okolí písma a tiskly se z výšky.[16]

Olovoryt: alternativní technika tisku z výšky.[17] Měkká slitina olova s 10 % antimonu a 5 % cínu se snadno odrývá dřevoryteckým rýtkem a dlátkem s půlkruhovým průřezem. Opravy se provádí slitinou olova a cínu (1:1). Některé barvy ve styku s olovem černají, proto je třeba povrch odmastit a natřít šelakem, případně pomědit, poniklovat nebo poocelit.[18]

  • Originální dřevoryt Thomase Bewicka. Je vyroben pro tisk z výšky, takže lze vytisknout spolu s textem.
    Originální dřevoryt Thomase Bewicka. Je vyroben pro tisk z výšky, takže lze vytisknout spolu s textem.
  • Tentýž kus dřeva při pohledu shora. V levé části je viditelné opravené poškození mezi postavou a psem.
    Tentýž kus dřeva při pohledu shora. V levé části je viditelné opravené poškození mezi postavou a psem.
  • Výsledný tisk. Kruhové poškození je vpravo stále patrné.
    Výsledný tisk. Kruhové poškození je vpravo stále patrné.
  • Dřevoryt podle fotografické předlohy generátoru v Lauffen am Neckar, který byl instalován v roce 1891 na mezinárodní elektrotechnické výstavě ve Frankfurtu
    Dřevoryt podle fotografické předlohy generátoru v Lauffen am Neckar, který byl instalován v roce 1891 na mezinárodní elektrotechnické výstavě ve Frankfurtu
  • Fotografická předloha k předchozímu dřevorytu
    Fotografická předloha k předchozímu dřevorytu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ GLENDINNING, Douglas; FLOWERS, Anna; FLOWERS, Anthony. Thomas Bewick. 1. vyd. North Tyneside: Tyne Bridge Publishing, 2003. 48 s. Dostupné online. ISBN 1857951719. 
  2. ↑ RAMBOUSEK, Jan. Dřevořez, dřevoryt a příbuzné techniky. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957. 206 s. 
  3. ↑ a b c Marco J, 1981, s. 157
  4. ↑ Krejča A, 1981, s. 39
  5. ↑ Marco Jindřich, 1981, s. 222
  6. ↑ Ludwig Salvator: Cannosa. J. Mercy Prag 1897
  7. ↑ Digitální knihovna Kramerius. ndk.cz [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. 
  8. ↑ Baleka J, 1997, s. 87
  9. ↑ Odehnal A, 2005, s. 27
  10. ↑ Odehnal A, 2005, s. 30
  11. ↑ Jánská P, 2010, s. 48–49
  12. ↑ Odehnal A, 2005, s. 31
  13. ↑ Krejča A, 1981, s. 46
  14. ↑ Antonín Stříž: Sgrafito, Mässrova deska
  15. ↑ Krejča A, 1981, s. 47
  16. ↑ Krejča A, 1981, s. 50
  17. ↑ Odehnal A, 2005, s. 23
  18. ↑ Krejča A, 1981, s. 51

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
  • Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
  • Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
  • Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
  • Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981
  • Jan Rambousek, Dřevořez, dřevoryt a příbuzné techniky, Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957
  • ŠIMON, Tavík František. Dřevoryt : druhá příručka umělce grafika. Praha: Jan Štenc, 1927. 115 s. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dřevoryt&oldid=21873705“