Xanana Gusmão

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Xanana Gusmão
Předseda vlády Východního Timoru
Úřadující
Ve funkci od:
1. července 2023
PředchůdceTaur Matan Ruak
Předseda vlády Východního Timoru
Ve funkci:
8. srpna 2007 – 16. února 2015
PředchůdceEstanislau da Silva
NástupceRui Maria de Araújo
3. prezident Východního Timoru
Ve funkci:
20. května 2002 – 20. května 2007
PředchůdceNicolau dos Reis Lobato
NástupceJosé Ramos-Horta
Stranická příslušnost
ČlenstvíNational Congress for Timorese Reconstruction
Revolutionary Front for an Independent East Timor
Narození20. června 1946 (77 let)
Laleia
ChoťKirsty Sword Gusmão
PříbuzníArmandina Maria Gusmão dos Santos (sourozenec)
Profesepolitik a spisovatel
Oceněnívelkokříž Řádu svobody (1993)
Sacharovova cena za svobodu myšlení (1999)
Sydney Peace Prize (2000)
Cena míru Félixe Houphouët-Boignyho (2001)
Cena severu a jihu (2002)
… více na Wikidatech
PodpisXanana Gusmão, podpis
CommonsXanana Gusmão
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Xanana Gusmão, narozen jako José Alexandre Gusmão (* 20. června 1946), je respektovaný bojovník za nezávislost Východního Timoru. V letech 2002 až 2007 byl prvním východotimorským prezidentem po vyhlášení nezávislosti, v letech 2007 až 2015 pak působil jako ministerský předseda země. V roce 2023 se po vítězství své strany ve volbách stal v 77 letech znovu premiérem.

Prezident Xanana Gusmão v Pentagonu v roce 2002.

Nezávislý Východní Timor[editovat | editovat zdroj]

První prezident Východního Timoru[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. dubna 2002 Gusmão vyhrál se ziskem 82,7 % prezidentské volby, kdy porazil svého protikandidáta Francisca Xaviera do Amarala. Dne 20. května 2002 se tak stal prvním prezidentem nezávislého Východního Timoru.

V roce 2006 došlo ve Východním Timoru k mocenskému boji mezi prezidentem Gusmãem a předsedou vlády Mari Alkatirim. V něm se prezident mohl spolehnout na podporu většiny armády a Alkatiri na podporu policie. Alkatiri byl podezřelý, že má ozbrojenou jednotku složenou z civilistů, která měla zastrašovat a eliminovat politické odpůrce. Po těchto obviněních vyzval dne 21. června 2006 prezident Gusmão předsedu vlády k rezignaci s pohrůžkou, že pokud tak neučiní, rezignuje on sám.[1] Dne 25. června se sešli přední představitelé politické strany Fretilin, aby diskutovali o budoucnosti Alkatiriho jako předsedy vlády. Toto jednání se uskutečnilo v době probíhajících protestů tisíců lidí, kteří požadovali rezignaci předsedy vlády, nikoliv prezidenta.[2] Straníci vyslovili úřadujícímu premiéru důvěru, ten však ve snaze ukončit nestabilitu dne 26. června 2006 odstoupil. Obvinění Alkatriho byla následně komisí OSN označena jako nepodložená. Zároveň komise kritizovala Gusmãa za jeho pobuřující prohlášení v období krize.[3]

Premiér[editovat | editovat zdroj]

Gusmão se rozhodl neobhajovat post prezidenta během prezidentských voleb konaných v roce 2007. V březnu téhož roku oznámil svůj úmysl vést stranu Congresso Nacional de Reconstrução de Timor (CNRT) do parlamentních voleb, které se měly konat téhož roku. Vyjádřil také přání stát se předsedou vlády, pokud by jeho strana vyhrála volby.[4] Jako první proběhly prezidentské volby a novým prezidentem Východního Timoru se dne 20. května 2007 stal José Ramos-Horta.[5] V parlamentních volbách skončila CNRT druhá za vítěznou stranou Fretilin. Zisk 24,1 % hlasů jí zajistil 18 křesel v parlamentu.[6] CNRT následně vytvořila koalici, která měla v parlamentu většinu. Po týdnech dohadů mezi touto koalicí a stranou Fretilin o tom, kdo by se měl pokusit vytvořit vládu, oznámil 6. srpna 2007 úřadující prezident Horta, že vládu sestaví koalice vedená CNRT. Toto prezidentovo rozhodnutí vyvolalo vlnu násilí.[7] Gusmão se 8. srpna 2007 stal předsedou vlády poté, co složil přísahu v prezidentském paláci v Dili.[8]

Dne 11. února 2008 se kolona, ve které byl i Gusmão, dostala pod palbu. Stalo se tak hodinu poté, co byl prezident Horta postřelen do břicha. Ve stejné době také Gusmãovu rezidenci obsadili rebelové. Podle Associated Press tyto incidenty zvýšily riziko pokusu o převrat. Popisovány byly také jako pokusy o atentát[9] a únos.[10]

Parlamentní volby v roce 2012 vyhrála Gusmãova strana CNRT. Ten tak sestavil novou vládu, ve které zastával funkci předsedy vlády a zároveň ministra obrany. Ministrem pro ropu a přírodní zdroje se stal Alfredo Pires.

Na počátku 2015 Gusmão oznámil svou rezignaci a předčasný odchod do důchodu. 5. února 2015 informoval své koaliční partnery, že chce svým nástupcem navrhnout bývalého ministra zdravotnictví Ruie Araúja. Ve stejný den zaslal dopis se svou rezignací prezidentu republiky. Ten ji přijal a pověřil Araúja sestavením nové vlády.[11]

Znovu premiér[editovat | editovat zdroj]

V roce 2023 se po vítězství své strany ve volbách stal v 77 letech znovu premiérem. Vláda je koalicí jeho strany CNRT (National Congress of the Reconstruction of East Timor) a Demokratické strany. Země se potýká s hospodářskými problémy – téměř 42 % z 1,5 milionu obyvatel žije pod hranicí chudoby. OSN odhaduje, že na každých 1 000 narozených dětí jich zde 42 zemře před 5. narozeninami kvůli podvýživě.[12]

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Státní vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání Východního Timoru[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Nestátní ocenění[editovat | editovat zdroj]

Akademické tituly[editovat | editovat zdroj]

  • Portugalsko doctor honoris causa Univerzity Coimbra – 28. září 2011[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Xanana Gusmão na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Alkatiri's resignation 'would paralyse Govt'. 22/06/2006. ABC News Online. web.archive.org [online]. 2006-06-22 [cit. 2019-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-06-22. 
  2. ↑ East Timor ruling party meets to debate PM's future | Reuters.com. web.archive.org [online]. 2006-07-05 [cit. 2019-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-07-05. 
  3. ↑ Report of the United Nations Independent Special Commission of Inquiry for Timor-Leste Dostupné online
  4. ↑ Gusmao to run for PM | The Australian. web.archive.org [online]. 2008-01-18 [cit. 2019-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-01-18. 
  5. ↑ People's Daily Online -- Horta sworn in as Timor-Leste's new president. en.people.cn [online]. [cit. 2019-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-04. 
  6. ↑ N° 679/RE-CNE/VII/2007 National Provisional Results from the 30 June 2007 Parliamentary Elections Dostupné online
  7. ↑ MURDOCH, Lindsay. Violence greets Horta's PM decision. The Sydney Morning Herald [online]. 2007-08-06 [cit. 2019-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Gusmao sworn in as East Timor PM Dostupné online
  9. ↑ Rudd pledges more troops for East Timor. ABC News [online]. 2008-02-11 [cit. 2019-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ E Timor arrests Reinado 'lawyer'. news.bbc.co.uk. 2008-02-18. Dostupné online [cit. 2019-10-25]. (anglicky) 
  11. ↑ East Timor president picks former health minister Rui Araujo to replace Xanana Gusmao as prime minister. ABC Radio Australia. 11. 2. 2015
  12. ↑ MEILANA, Gantry. East Timor’s independence hero Xanana Gusmao returns to power as prime minister. apnews.com [online]. AP, 2023-07-01. Dostupné online. 
  13. ↑ LUSA, Agência; LUSA, Agência. Xanana Gusmão vai ser agraciado com Ordem da Guerrilha a 20 de agosto. Observador [online]. [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. (portugalsky) 
  14. ↑ a b ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  15. ↑ - 2000-vr4883 - New Zealand Gazette. gazette.govt.nz [online]. [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  16. ↑ Archivovaná kopie. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 
  17. ↑ http://timor-leste.gov.tl/wp-content/uploads/2011/09/Vanuatu_Reception-Medal-Acceptance-12.91.pdf
  18. ↑ The May18 Memorial foundation. web.archive.org [online]. 2011-06-03 [cit. 2019-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  19. ↑ DHC Doutoramentos Honoris Causa: Kay Rala Xanana Gusmão [online]. Universidade de Coimbra [cit. 2022-01-22]. Dostupné online. (portugalsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Nositelé Sacharovovy ceny za svobodu myšlení

Nelson Mandela / Anatolij Marčenko i.m. (1988) • Alexander Dubček (1989) • Aun Schan Su Ťij (1990) • Adem Demaçi (1991) • Matky z Plaza de Mayo (1992) • Oslobođenje (1993) • Taslima Nasrinová (1994) • Leyla Zanaová (1995) • Wej Ťing-šeng (1996) • Salima Ghezaliová (1997) • Ibrahim Rugova (1998) • Xanana Gusmão (1999) • ¡Basta Ya! (2000) • Izzat Ghazzawi / Nurit Peled-Elhanan / Zacarias Kamwenho (2001) • Oswaldo Payá Sardiñas (2002) • Kofi Annan / OSN (2003) • Běloruská asociace novinářů (2004) • Dámy v bílém / Reportéři bez hranic / Hauwa Ibrahimová (2005) • Aljaksandar Milinkevič (2006) • Salí Mahmúd Osman (2007) • Chu Ťia (2008) • Memorial (2009) • Guillermo Fariñas (2010) • Asmaa Mahfouz / Ahmed al-Senussi / Razan Zaitouneh / Ali Ferzat / Muhammad Buazízí i.m. (2011) • Nasrín Sotúdeová / Džafar Panahí (2012) • Malála Júsufzajová (2013) • Denis Mukwege (2014) • Ráif Badawí (2015) • Nadja Muradová / Lamíja Bašárová (2016) • Venezuelská demokratická opozice (2017) • Oleh Sencov (2018) • Ilham Tohti (2019) • Běloruská demokratická opozice (2020) • Alexej Navalnyj (2021) • lid Ukrajiny (2022) • Mahsá Amíníová (2023)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Xanana_Gusmão&oldid=23612479“