Windischgrätzové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Windischgrätz
(von Windisch-Grätz)
Podoba erb Windischgrätzů z roku 1804
ZeměRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Titulyknížata
ZakladatelOldřich Windichgrätz
Rok založení13. století
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Windischgrätzové jsou rakouský šlechtický rod původem ze Štýrska, připomínaný od 13. století. Jejich původním sídlem bylo panství Windisch-Graetz (dnešní Slovenj Gradec ve Slovinsku), později vlastnili řadu statků ve Štýrsku a dalších rakouských zemích, v roce 1551 získali panský stav a v roce 1658 obdrželi říšský hraběcí titul. Gottlieb Amadeus a jeho syn Arnošt Bedřich patřili k významným osobnostem habsburské monarchie 17. a 18. století, tehdy také rod poprvé vlastnil statky v Čechách (Červená Lhota, Přerov). Trvalé zázemí v Čechách získali Windischgrätzové koncem 18. století, kdy získali Tachov a Štěkeň, tento majetek později rozšířili dalšími nákupy (Kladruby) a do roku 1945 patřili mezi významné pozemkové vlastníky v Československu.

V roce 1804 byl Alfred Windischgrätz povýšen do říšského knížecího stavu, tento titul byl v roce 1822 potvrzen pro Rakouské císařství a všechny členy rodiny. Polní maršál Alfred Windischgrätz (1787–1862) proslul jako likvidátor revolučního hnutí v letech 1848–1849. Jeho vnuk Alfred III. (1851–1927) byl v letech 1893–1895 rakouským předsedou vlády, v uherské vládě zasedl jeho bratranec Ludvík (1882–1968), který byl ministrem výživy. Do historie vstoupil i princ Otto (1873–1952) díky sňatku s vnučkou císaře Františka Josefa, arcivévodkyní Alžbětou (1883–1963). Windischgrätzové do roku 1945 vlastnili rozsáhlý majetek v Československu a Maďarsku, v současnosti členové rodu žijí v Rakousku, Itálii, ale také v USA nebo Argentině.

Dějiny

Hrabě Gottlieb Amadeus Windischgrätz (1630–1695

Prokazatelné zmínky a sledovatelný rodokmen Windischgrätzů se datují přibližně do konce 13. století, Heřman II. (†1329) byl městským soudcem ve Štýrském Hradci. Jeho potomci rozdělili rodinu na několik větví, z nichž do současnosti přetrvala linie založená Ruprechtem I. (†1499). V roce 1551 byli bratři Erasmus II. a Pankrác povýšení do panského stavu, Pankrác (1525–1591) se sňatkem spříznil s rodem Šliků a v roce 1574 získal inkolát v Českém království. Byl významnou osobností ve Štýrsku, kde zasedal na zemském sněmu a získal také post dědičného nejvyššího štolby. Během 16. století získali různí členové rodu řadu statků ve Štýrsku.

Vzestup ve společenské hierarchii nastal za Gottlieba Amadea (1630–1695), který byl již v roce 1658 povýšen do říšského hraběcího stavu a uplatnil se jako úspěšný diplomat, svou kariéru završil jako nejvyšší maršálek císařského dvora (1692–1694) a dvorský vicekancléř (1694–1695). Jako dědic své první manželky Amálie Holland-Brederode, ovdovělé Slavatové, podnikl kroky ke získání části obrovského majetku Smiřických, což se sice nepodařilo, ale jako kompenzaci později získal v hotovosti 300 000 zlatých. Druhým sňatkem s Marií Eleonorou Oettingen-Oettingen se spříznil s císařovnou Eleonorou Magdalenou, což přispělo k jeho kariéře ve službách Habsburků. Jeho třetí manželka Marie Terezie, rozená ze Saurau, koupila v roce 1695 panství Přerov na Moravě.

Významným pokračovatelem rodu byl Gottliebův syn Arnošt Bedřich (1670–1727), který působil též jako diplomat a později jako prezident říšské dvorské rady (1714–1727) patřil k vlivným osobnostem habsburské monarchie, získal také Řád zlatého rouna. Sňatkem s Marií Terezií Fünfkirchenovou, rozenou Slavatovou, získal v roce 1695 v hotovosti 50 000 zlatých a jihočeské panství Červená Lhota. Zemřel bez potomstva a Červenou Lhotu spolu s rakouskými statky zdědil jeho mladší bratr, diplomat Leopold Viktorin (1686–1746), který již předtím držel Přerov.

K zásadním změnám v majetkových poměrech došlo za Josefa Mikuláše (1744–1802), který jako sirotek zdědil statky a nemovitosti v hodnotě téměř jednoho milionu zlatých, ale kvůli vysokému zadlužení přistoupila poručnická správa k prodeji Červené Lhoty (1754), Trautmansdorfu (1756) a paláce ve Vídni[1]. Josef Mikuláš svým druhým sňatkem s princeznou Leopoldinou z Arenbergu získal vysokou finanční hotovost, která mu umožnila v roce 1782 za čtvrt milionu zlatých zakoupit dědictví po vymřelém rodu Losyů z Losinthalu (Tachov, Štěkeň, Ctěnice, Vintířov). V Čechách se pak trvale usadil a po zahájené přestavbě tachovského zámku[2] pobýval s rodinou v bývalém klášteře ve Světcích u Tachova, který přikoupil v roce 1787. Josefovi synové Alfred a Veriand založili dvě nové rodové linie.

Alfredova (rakouská) větev

Polní maršál kníže Alfred Windischgrätz (1787–1862)

Nejvýznamnější osobností rodu byl kníže Alfred (1787-1862), který od mládí sloužil v armádě a zúčastnil se napoleonských válek. V roce 1833 se stal polním podmaršálem a od roku 1840 byl velícím generálem v Čechách. Důležitou úlohu sehrál v době revoluce v letech 1848-1849, kdy nejprve potlačil povstání v Praze, poté byl povolán do Vídně a do Uher. K pražskému povstání se vztahuje rodová tragédie, kdy nešťastnou náhodou byla zastřelena Alfredova manželka Eleonora, rozená Schwarzenbergová (1796–1848). Maršál Alfred Windischgrätz byl nakonec v roce 1849 penzionován a stáhl se do ústraní na své statky, značnou pozornost věnoval výstavbě zámku a jízdárny ve Světcích u Tachova. V roce 1861 se stal dědičným členem nově zřízené panské sněmovny.

Již v době Alfredovy nezletilosti mu poručníci zakoupili v roce 1804 statky ve Württembersku a téhož roku byl Alfred povýšen do říšského knížecího stavu. V roce 1822 byl knížecí titul rozšířen na celou rodinu, tj. že hlava rodu nesla titul knížete, ostatní členové rodu byli princové a princezny. V rámci rozprodeje majetku zrušených klášterů rozšířil kníže Alfred rodové statky přikoupením kláštera Kladruby (1825). Za Kladruby s 23 vesnicemi měl zaplatit 275 000 zlatých, větší část této sumy mu ale byla odpuštěna za vojenské zásluhy o habsburskou monarchii. Později v roce 1846 koupil v Uhrách panství Lieskové s hradem Korlátka nedaleko Trnavy, na tomto panství se rodina zdržovala jen zřídka v době honů. Rozlohou přes 4 800 hektarů půdy patřilo panství Lieskové k významným rodovým majetkům. Pozemkově výrazným přínosem bylo i panství Rogatec (Rohitsch) v Kraňsku (dnešní Slovinsko) zakoupené v roce 1845.

Kněžna Marie Eleonora Windischgrätzová (1796–1848), zastřelena v době revoluce 1848 v Praze

Polní maršál Alfred Windischgrätz měl pět synů, všichni sloužili v armádě a víceméně z kurtoazních důvodů také všichni dosáhli vysokých hodností. Pokračovatelem rodu byl kníže Alfred II. (1819-1876), který byl c.k. polním podmaršálem a krátce vrchním velitelem v Bratislavě (1869–1870). Ve správě majetku na rozdíl od otce věnoval svou pozornost Kladrubům, kde nechal budovu prelatury přestavět na zámek[3]. Mladší bratr Alfreda II. Ludvík (1830–1904), c.k. generál jezdectva a rytíř Řádu zlatého rouna, se přiženil do Uher a od roku 1879 vlastnil velkostatek Sárospatak poblíž slovensko-ukrajinských hranic. Jeho potomstvo později získalo dědičné členství v uherské sněmovně magnátů.

Alfred III. (1851–1927) vystudoval práva a od mládí se věnoval politice. V letech 1893–1895 byl předsedou rakouské vlády a poté až do zániku monarchie zastával post předsedy panské sněmovny (1897-1918). Jako majitel Tachova, Kladrub a Štěkně vlastnil v Čechách přibližně 20 000 hektarů půdy[4], za jeho éry došlo za nevyjasněných okolností k demolici zámku ve Světcích. Po vzniku Československa žil Alfred III. trvale v Tachově. Zemřel bez mužského potomstva, protože jediný syn Vincenc (1881–1913) spáchal v Římě sebevraždu. Ve vedlejší linii hlavní knížecí větve vlastnil Josef Windischgrätz (1895–1970) se svými sourozenci velkostatek Velhartice. Josef Windischgrätz měl sice německou národnost, ale jako rakouský státní občan se až do roku 1950 snažil zvrátit proces konfiskace Velhartic na základě Benešových dekretů[5].

Knížecí erb Windischgrätzů, Kladrubský klášter

Po smrti Alfreda III. došlo ke složitému rozdělení majetku mezi jeho dcery a vzdáleného synovce Ludvíka Alfreda (Lájos Aladár, 1882–1968)[6]. Ten žil v Uhrách, kde byl dědičným členem sněmovny magnátů, od roku 1916 též poslancem uherského zemského sněmu a krátce před zánikem monarchie uherským ministrem výživy, práce a sociálních věcí (1918). Od roku 1920 byl znovu poslancem v Maďarsku, ale ve 20. letech byl jako účastník padělatelské aféry vězněn. Proto se v roce 1927 vzdal knížecího titulu, ale přijal svůj dědický podíl po Alfredovi III., po propuštění z vězení a rehabilitaci se usadil v Kladrubech. Složitější poměry vládly na velkostatku Tachov, který převzaly dcery Alfreda III. a jejich potomstvo, do své smrti v roce 1933 na tachovském zámku navíc žila kněžna Gabriela, rozená Auerspergová, vdova po Alfredovi III. V roce 1936 přešel tachovský zámek na československý stát, v Kladrubech až do roku 1945 žil Ludvík Alfred. Jeho vnuk Ludvík Antonín (*1942) je současným představitelem rodu. Majetek Windischgrätzů v Československu byl v roce 1945 zkonfiskován.

Veriandova (uherská) větev

Zámek Konjice (Gonobitz), sídlo Veriandovy větve od roku 1845

Mladší syn Josefa Mikuláše Veriand (1790–1867) zdědil Vintířov a Ctěnice, v době nezletilosti mu poručnická správa koupila ještě panství Žamberk (1809). Po dosažení zletilosti Veriand žamberské panství prodal (1815) a nechal přestavět zámek ve Vintířově, kde pak s rodinou trvale pobýval[7], později koupil Jemniště s 24 vesnicemi (1835)[8] a zámek v Troji (1842), získal také další majetek v Kraňsku (dnešním Slovinsku). Jeho nejstarší syn Karel (1821–1859) padl jako c.k. plukovník v bitvě u Solferina, dědicem majetku se stal mladší syn Hugo (1823–1904), který v armádě dosáhl hodnosti c.k. generálmajora. Po smrti knížete Verianda byly v roce 1868 prodány statky Vintířov a Jemniště, v roce 1873 byl prodán i trojský zámek, rodina pak pobývala na statcích v dnešním Slovinsku (Konjice). K Hugovu potomstvu patří kníže Mariano Hugo (*1955), který byl velvyslancem Suverénního řádu Maltézských rytířů na Slovensku (2003–2009) a ve Slovinsku (od 2009).

Z této linie pocházel princ Otto (1873–1952), který sloužil v armádě a vzbudil zájem arcivévodkyně Alžběty (1883–1963), jediné dcery korunního prince Rudolfa. Zatímco v jiných případech byly nerovnorodé sňatky u Habsburků problematické, Otto Windischgrätz byl v roce 1902 pro svou osobu povýšen na knížete a sňatek s císařovou vnučkou byl povolen. Manželé pak pobývali v Praze a na zámku v Ploskovicích, jejich nejstarší syn narozený v Praze byl pojmenován po císaři František Josef (1904–1981), další děti dostaly jména Alžbětiných rodičů Rudolf a Štěpánka. Manželství bylo v roce 1924 rozvedeno. Další potomstvo této linie žije v Rakousku.


Významné osobnosti

Kníže Otto Windischgrätz s manželkou, arcivévodkyní Alžbětou

Odkazy

Reference

  1. ↑ HOFMANN, Gustav: Náklady na výchovu mladého šlechtice v polovině 18. století. Pohled do sirotčích účtů Josefa Mikuláše z Windischgrätzu v letech 1747–1766; Západočeský historický sborník 5; Státní oblastní archiv v Plzni, 1999, s. 127–147
  2. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985, s. 342
  3. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985, s. 141–142
  4. ↑ Schematismus velkostatků Českého království; Praha, 1891 dostupné online
  5. ↑ ZEMANOVÁ, Nina: Aplikace konfiskačního zemědělského dekretu prezidenta republiky na příkladu velkostatku Velhartice; Historická sociologie, 1/2016 dostupné online
  6. ↑ HOFMANN, Gustav: Velkostatek Tachov 1534–1945; Státní oblastní archiv Plzeň, 1973 dostupné online
  7. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984, s. 513–514
  8. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy, Praha, 1989, s. 177

Literatura

  • Ottův slovník naučný, díl XXVII., Praha, 1908 (reprint 2002), s. 251 ISBN 80–7203–446–4
  • MAŠEK, Pavel: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 2010 ISBN 978–80–257–0294–9
  • PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Tachov, 2014 ISBN 978–80–87316–48–1
  • STEKL, Hannes: Windisch-Graetz: Ein Fürstenhaus im 19. und 20. Jahrhundert; Vídeň, 1992 ISBN 978–320–505–4689

Externí odkazy

Rodokmen Windischgrätzů v 18.–20. století dostupné online

Související články

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Windischgrätzové&oldid=16151335“