Wikipedista:Hrhr2/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Realita versus literární zpracování[editovat | editovat zdroj]

Skutečná existence Strany mírného pokroku v mezích zákona je nesporná. Vedle literárního díla Jaroslava Haška o tom svědčí četné dobové novinové a časopisecké články popisující činnost strany. Je také zmiňována ve mnohých vzpomínkách současníků,[1] jakož ive vědeckých pracích. [2] Podle Kindlerova Nového lexikonu literatury lze předpokládat, že Haškovy publikované projevy byly „v té či podobné formě skutečně proneseny“. [3] Uváděné číslo více než 1000 akcí, na kterých se prý Hašek během kampaně objevil [4], naopak postrádá jakoukoli oporu.

V roce 1937 otisklo Rudé právo 23 Haškových textů. V češtině byly jako celek poprvé v knižně vydány v roce 1963 a v německém překladu v roce 1971. [5] Příloha tohoto vydání („Prameny a materiály“) obsahuje další dva texty k volební kampani v roce 1911, které zjevně napsal Hašek, a jeden z Haškových volebních projevů zaznamenaný Františkem Langerem a Josefem Machem. [6] Vedle toho Hašek počátkem 20. let sepsal Protokol II. sjezdu strany mírného pokroku v mezích zákona, který vyšel v knize Škola humoru.

Právní postavení strany[editovat | editovat zdroj]

Z dnešního pohledu je až zarážející, jak velkou svobodu Hašek a další členové strany pro svou činnost měli. Zde je třeba zdůraznit, že institut politických stran tehdy v právním řádu nebyl výslovně upraven. Pojem strana se v tehdejší právní praxi používal buď ve smyslu politického „klubu“, „spolku“, případně ve smyslu „volební strany“ v souladu s tehdejšími volebními řády. [7] Zákon o politických stranách byl v Rakousku přijat až v roce 1975. Předtím byly strany zakládány buď prostým prohlášením zúčastněných[8] nebo "statutem" podle § 4 zákona č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím.

Od roku 1867 [9] již spolky ke založení a právní způsobilosti nepotřebovaly souhlas dohledového úřadu, nýbrž podléhaly pouze čtyřtýdenní lhůtě, kdy spolek bylo možné zakázat (§ 6); tu strana snadno přečkala díky svému „státotvornému“ vystupování. Z důvodu potenciální nebezpečnosti stran však byla ve spolkovém zákonu podrobně upravena pořádková opatření, jako je povinnost hlásit veškerou spolkovou činnost a podrobit se úřednímu dohledu. Tomuto dohledu policejních orgánů podléhaly i volební akce strany. Dohlížející úředníkovi sice mohl schůzi rozpustit, ale bylo mu výslovně zakázáno vměšovat se do debaty nebo mluvit s kýmkoli jiným než s předsedou klubu, [10] čímž bylo reálné ohrožení veřejných schůzí strany výrazně omezeno.

Zhodnocení[editovat | editovat zdroj]

O motivech založení strany v zásadě panuje vědecká shoda: Autor a vydavatel Günther Jarosch jako hnací sílu vidí kritiku společnosti a výsměch tehdejšímu oportunistickému stranickému systému, a to cestou „hyperloajality“. [11] To bylo také základem pro přijetí provokativních stranických aktivit pražskou kulturní elitou, což lze chápat pouze v kontextu dlouhodobých národnostních třenic v Čechách. [12] Podle politologa Ekkeharta Krippendorffa Hašek zmatek a domýšlivou rétoriku tehdejší stranické politiky precizně shrnul do „směsi vtipu a nejvyšší vážnosti“. [13] Jen haškovský badatel Gustav Janouch považuje stranu za jakýsi pijácký žertík, který měl pouze zvýšit prodej nápojů v hostinci Kravín. [14] Syn Jaroslava Haška Richard, který se narodil v roce 1912,[15] tomu odporuje: „Můj otec svou kandidaturu ve volbách v roce 1911 myslel velmi vážně a předpokládal, že dostane potřebný počet hlasů. Po volební porážce byl velmi zklamaný a deprimovaný.“[16]

Aktivity Haška a jeho stranických soudruhů ukazují nemilosrdnou hru s „pojmy“ a „hodnotami“ politického života, tvrdí slavistka Gisela Riff. [17] Filolog Walter Schamschula za Haškův cíl označuje deziluzi diváků bořením buržoazních tabu – nejen ve vztahu k rakousko-uherskému parlamentarismu a jeho předním představitelům, ale i ve vztahu k jednotlivci. Proto se Hašek ve své kritice nezastavil ani před sebou a svojí stranou, [5] nýbrž v jednotlivých příbězích popisuje svou ochotu lhát a podvádět ve vlastním zájmu a popírat vlastní politické přesvědčení. [18]

Gisela Riff také zdůrazňuje „improvizovaný“ charakter Haškových vystoupení. [17] Hlavním Haškovým prostředkem k tomu byla volně plynoucí řeč, v níž spojoval důležité s nesmyslným, fakta s pseudofakty v dlouhých řetězcích asociací. [5]

Riff a v návaznosti na ni lingvistka a překladatelka Jana Halamíčková proto staví paralely k uměleckým formám a prostředkům, jako jsou happeningy, dadaistické akce či interakce s obecenstvem. [17] [19] Strana se proto řadí k předchůdcům politických forem, které od protestů v roce 1968 a rozvoje alternativní kultury zpochybňovaly zavedené politické instituce, síly a prostředky a nakonec vedly k nové praxi projevování politických názorů odpovědnými občany, jak se projevujo např. ve spontánních či guerillových kampaních. [20]

Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Po pádu komunismu se strana v listopadu 1989 znovu objevila pod vedením karikaturisty Josefa Kobry Kučery a Víta Hrabánka a uspořádala dlouho očekávaný III. sjezd strany. V letech 1990 až 1992 navíc vycházel satirický časopis s názvem Škrt jakožto stranické noviny v oficiálním nákladu 300 000 výtisků.

V lednu 2006 podepsal Richard Hašek, vnuk Jaroslava Haška a přední člen strany, „pakt o neútočení“ s KDU-ČSL pro nadcházející sněmovní volby. Smlouvu, ve které byly výslovně povoleny vzájemné útoky pivem a slivovicí, za KDU-ČSL uzavřel její tehdejší předseda Miroslav Kalousek za přítomnosti místopředsedy Jana Kasala. [[Kategorie:Vzniklo 1911]] [[Kategorie:Satira]] [[Kategorie:Literatura 20. století]] [[Kategorie:Zaniklé politické strany v Česku]] [[Kategorie:Politické strany v Československu]] [[Kategorie:Zaniklé politické strany v Rakousku]] [[Kategorie:Rakousko-uherská politika]]

  1. ↑ z. B. Arnošt Kolman: Die verirrte Generation. So hätten wir nicht leben sollen. Frankfurt a. M.: Fischer TB, überarb. Ausg. 1982, S. 41f.; František Langer: Byli a bylo. Praha: Akropolis 2003 (zuerst 1963).
  2. ↑ Helmut Rumpler, Adam Wandruszka, Peter Urbanitsch (Hrsg.): Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Band VIII: Politische Öffentlichkeit und Zivilgesellschaft. Teilband 1: Vereine, Parteien und Interessenverbände als Träger der politischen Partizipation. Wien 2006, S. 700.
  3. ↑ Kindlers Neues Literatur Lexikon. Bd. 7. München: Kindler 1990, S. 359.
  4. ↑ Felix Krüll: Die Bekenntnisse eines deutschen Stammtischgängers. Norderstedt: BoD 2004, S. 148.
  5. ↑ a b c Walter Schamschula: Nachwort. In: Jaroslav Hašek: Die Partei des maßvollen Fortschritts in den Grenzen der Gesetze. Frankfurt a. M. 1971, S. 149–160.
  6. ↑ Rede aus Anlaß der Gründung der Partei. In: Jaroslav Hašek: Die Partei des maßvollen Fortschritts in den Grenzen der Gesetze. Frankfurt a. M. 1971, Anhang, S. 139f.
  7. ↑ s. Österreichisches Staatsrecht. Bd. 3: Grundrechte. Wien 2003, S. 115; siehe auch Georg Ress: Der Conseil Constitutionnel und der Schutz der Grundfreiheiten in Frankreich. In: Jb des öffentlichen Rechts, N.F. 23 (1974), insb. S. 146–149 (bei Google Books).
  8. ↑ vgl. die späteren als „Unabhängigkeitserklärungen“ bezeichneten Neugründungen der ÖVP, SPÖ und KPÖ, s. Österreichisches Staatsrecht. Bd. 3: Grundrechte. Wien 2003, S. 115.
  9. ↑ Vereinsgesetz von 1867.
  10. ↑ s. Erika Kruppa: Das Vereinswesen der Prager Vorstadt Smichow 1850–1875. München: Oldenbourg 1992 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum. Bd. 67), S. 37 Anm. 22.
  11. ↑ Günther Jarosch: Nachwort. In: Jaroslav Hašek: Die Beichte des Hochverräters. Frankfurt a. M./Berlin: Ullstein 1990, S. 332–342, hier: S. 336.
  12. ↑ s. Erika Kruppa: Das Nationalitätenproblem in Böhmen zu Beginn des konstitutionellen Zeitalters. In: Diess.: Das Vereinswesen der Prager Vorstadt Smichow 1850–1875. München: Oldenbourg 1992 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum. Bd. 67), S. 21–32.
  13. ↑ Ekkehart Krippendorff: Die fatale Komik der staatlichen Ordnungslogik: Jaroslav Hašek. In: Ders.: Politische Interpretationen. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1990, S. 95–114, hier: S. 105.
  14. ↑ Gustav Janouch: Jaroslav Hasek. Der Vater des braven Soldaten Schwejk. Bern: Francke 1966.
  15. ↑ Cecil Parrott: Jaroslav Hašek. A study of Švejk and the short stories. Cambridge University Press, 1982, S. 11.
  16. ↑ Jan Berwid-Buquoy: Partei für gemäßigten Fortschritt in den Schranken der Gesetze (PFGFIDSDG). In: Ders.: Die Abenteuer des gar nicht so braven Humoristen Jaroslav Hašek. Berlin 1989, S. 175–185.
  17. ↑ a b c Gisela Riff: Besondere Merkmale: Keine. Über Jaroslav Hašek, geboren 1883. In: Neue Rundschau 94 (1), 1983, S. 65–82, hier: S. 68.
  18. ↑ Jaroslav Hašek: Die Partei des maßvollen Fortschritts in den Grenzen der Gesetze. Frankfurt a. M. 1971, S. 69–114, 120–123.
  19. ↑ Jana Halamíčková: Nachwort. In: Jaroslav Hašek: Der Abstinenzlerabend und andere Humoresken. Frankfurt a. M.: Fischer TB 1986, S. 149–155, hier: S. 151.
  20. ↑ Umberto Eco: Für eine semiologische Guerilla (1967). In: Ders.: Über Gott und die Welt. München 1985, S. 146–156; autonome a.f.r.i.k.a.-gruppe, Luther Blissett, Sonja Brünzels: Handbuch der Kommunikationsguerilla. Hamburg/Berlin 1997.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Hrhr2/Pískoviště&oldid=22798369“