Wikipedie:Článek týdne/2012

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2012.

Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

52[editovat | editovat zdroj]

Trsy jmelí na větvi vrby

Jmelí bílé (Viscum album) je vidličnatě rozvětvený, stálezelený poloparazitický keřík z čeledi santálovitých (Santalaceae) (podle APG III); v některých starších taxonomických systémech bylo řazeno do čeledi ochmetovité (Loranthaceae) nebo jmelovité (Viscaceae). V rozsochách a na vrcholech větví vykvétají vidlany dvoudomých květů, z nichž se po oplodnění vyvinou nepravé bobule, které mají v Evropě bílou až nažloutlou barvu. V korunách jehličnatých i listnatých stromů rostoucích od nížin do hor rostlina vytváří kulovité trsy, jejichž stáří může být až několik desítek let. Na českém území je jmelí bílé (v širším pojetí) jediným zástupcem rodu jmelí (Viscum).

Přestože je jmelí bílé nejrozšířenější poloparazitickou rostlinou českých dřevin, jsou všechny jeho poddruhy zapsány na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR (Viscum album subsp. abietis skupina C3, ostatní C4). Díky způsobu růstu a přetrvávající zelené barvě je opředeno mnoha pověrami a mýty a je neodmyslitelným symbolem vánočních svátků. Jako bylina má jmelí široké uplatnění v léčitelství. Původ jeho odborného jména Viscum album se odvozuje od latinských slov viscōsus (lepkavý, ve smyslu přilnavý), podle vlastnosti plodu, a albus (bílý), podle barvy bobulí.

51[editovat | editovat zdroj]

Židovská brána v Brně

Židé se na Moravě ve středověku začali podle dochovaných pramenů usazovat v 2. polovině 11. století. Intenzivnější rozvoj židovského osídlení ovšem nastal zejména poté, co Přemysl Otakar II. poskytl židům ve 2. polovině 13. století ochranné privilegium Statuta Judaeorum, které z židů učinilo servi camerae (služebníky panovnické komory), kdy král získal jurisdikci nad židy, jimž garantoval ochranu. Opatření zároveň stanovovalo pravidla židovského zastavárenství. Na konci vlády Přemyslovců již židé bydleli ve všech čtyřech nejdůležitějších moravských královských městech (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava) i některých městech vrchnostenských.

Z židovského peněžního podnikání plynuly králi nemalé příjmy, zároveň však tato pro židy charakteristická činnost měla svou odvrácenou stránku: peníze odevzdávané králi totiž nepocházely od židů samotných, nýbrž od křesťanů, kterým židé půjčovali. Rostoucí zadlužení širokých vrstev obyvatelstva panovník dlouho neřešil, neboť regulací židovského zastavárenství by omezil také své příjmy. U židovských peněžníků se nakonec zadlužila i královská města, duchovenstvo a dokonce i samotný markrabě. K řešení problému přikročil až Václav IV., který roku 1411 zrušil staré dluhy u židovských zastavárníků.

Husitská revoluce sice Moravu nezasáhla tolik jako Čechy, přesto však měla pro moravské židovské osídlení mnohem dramatičtější důsledky než pro židovstvo v Čechách. Nespokojení měšťané, pro něž židé představovali vymahače dluhů a nepříjemnou konkurenci, využili oslabení moci panovníků v 15. století a vymohli si na nich souhlas s vyhnáním židů z moravských královských měst (1426 z Jihlavy, 1454 z Brna, Olomouce a Znojma, 1514 z Uherského Hradiště).

50[editovat | editovat zdroj]

Miami, historická budova z roku 1928

Miami je největší město v jihovýchodní části Floridy a druhé největší v celém státě. Jeho metropolitní oblast se rozkládá mezi bažinami Everglades na západě a Atlantským oceánem na východě. Počet obyvatel samotného města je 433 tisíc. Metropolitní oblast má přes 5,2 milionů obyvatel, což ji řadí mezi největší ve Spojených státech. Většinu populace tvoří bělošiAfroameričané. Rozloha města samotného je 143,15 km², z toho však přes 50 km² zabírá vodní plocha.

Město je centrem celosvětového významu z pohledu ekonomiky, dopravy, kultury, vzdělání, médií, umění, zábavy a mezinárodního trhu. V Miami se nachází významný přístavletiště, díky kterým se mu také říká Brána do Ameriky. V městské části Downtown je největší koncentrace mezinárodních bank v celých Spojených státech. K masivnímu růstu počtu obyvatel došlo především v posledních 50 letech díky emigrantůmLatinské Ameriky, kteří dnes tvoří 65 % obyvatel města a zasloužili se o to, že zde mezi jazyky převládá španělština.

Prvními obyvateli oblasti dnešního Miami byli původní Američané již před 10 000 lety, při příchodu prvních Evropanů zde žil kmen Tequestů. Prvním stálým osadníkem zde byl na počátku 19. století Pedro Fornells z Menorky. Za zakladatelku Miami je považována Julia Tuttleová, která zde vytvořila rozsáhlé plantáže a zasloužila se o rozvoj železniční dopravy v oblasti. Během 20. století došlo k obrovskému růstu populace města a celé aglomerace. Na konci století se Miami dostalo do finanční krize, což napravila až nová správa zvolená roku 2001.

49[editovat | editovat zdroj]

První fotografie vytištěná polotónovou technikou, Daily Graphic, 2. prosince 1873

Novinářská fotografie, zpravodajská fotografie, žurnalistická fotografie nebo reportážní fotografie (reportare = přinésti zprávu) je součástí žurnalistiky, která připravuje a vytváří snímky pro doplnění zpráv nebo článků. Novináři, kteří jsou zapojeni do tohoto oboru, jsou obvykle známi jako reportéři, fotožurnalisté nebo grafici a mají významný vztah k výtvarné fotografii. Vývoj zpravodajské fotografie lze vysledovat již od samého počátku vynálezu fotografie. První deník, který ji použil, byl Daily GraphicNew Yorku dne 2. prosince 1873. Touto událostí byly položeny základy novinářské fotografie.

Rozvoj fotožurnalismu probíhal zejména v dobách politických konfliktů nebo vojenských střetů v různých zemích. Novinářští fotografové zaznamenávali historii událostí za španělské občanské války, španělsko-americké války, války ve Vietnamu a obou světových válkách a při mnoha jiných vojenských událostech. Takzvaný zlatý věk fotožurnalismu (1930–1950) se ne náhodou překrývá s druhou světovou válkou, během níž byl zaznamenán pozoruhodný technologický pokrok válečné fotografie. S rozvojem tiskařských technik, jako byl vynález ofsetové tiskárny, dosáhl fotožurnalismus nejlepší úrovně kvality v tištěných publikacích. Příchod nových technologií, jako byl Internet, zahájil novou éru v oblasti zpravodajství na celosvětové úrovni, označované jako digitální žurnalistika. Významné události, které otevřely dvacáté první století, jako útoky z 11. září 2001, invaze do Iráku v roce 2003 a tsunami v Indickém oceánu v roce 2004, pomohly mimo jiné vzniknout značnému množství vizuálních informací. Často také díky novým, moderním a dostupným technologiím v rukou i naprostých amatérů, což vedlo některé pozorovatele k tomu, že začali hovořit o „krizi žurnalistiky“. Jiní to naopak označovali za začátek nové éry v poskytování informací.

48[editovat | editovat zdroj]

127mm kanón typu 89 v lafetaci A1 na bitevní lodi Nagato

127mm kanóny typů 88 a 89 japonského císařského námořnictva byly vyvinuty v druhé polovině třicátých let 20. století a dočkaly se nasazení i za druhé světové války. Oba typy měly ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 40 ráží (5080 mm) a používaly jednotný náboj. Typ 88 (navržen roku 1928) byl určen pro ponorky, ale použit byl v manuálně ovládané jednohlavňové verzi pravděpodobně pouze na jedné ponorce. Typ 89 (navržen roku 1929 a podobný typu 88) byl lodní a pozemní protiletadlový kanón, který byl používán v jednohlavňovém i dvouhlavňovém uspořádání na lodích císařského námořnictva i v pozemních bateriích. Typ 89 se na lodích používal v elektromotorem poháněných lafetacích A1 a B1 (+ jejich modifikace) a k zaměřování sloužily optické systémy řízení palby typu 91, 94 a 4. Oficiální označení typu 89 bylo 40-kókei 89-šiki 12-senči 7 kókaku hó (四〇口径八九式十二糎七高角砲 ~ 40kaliberní 12,7cm protiletadlový kanón typu 89).

127mm kanón typu 89 byl celkem dobrou protiletadlovou zbraní, ale měl hned několik nevýhod. První z nich byla nízká úsťová rychlost a tím pádem i malý dostřeldosah. Stejně jako všechny ostatní japonské protiletadlové zbraně své doby trpěl i druhou nevýhodou, totiž že Japonci až do konce války v Pacifiku nedokázali nasadit radarem zaměřovaný systém řízení palby, takže zaměřování protiletadlových děl se provádělo jenom pomocí optického zaměřovače. Třetí nevýhodou byla absence přibližovacích zapalovačů, které naopak dokázali vyvinout a nasadit Spojenci – proti letadlům využíval typ 89 výhradně časové zapalovače typu 91 nebo typu 4.

47[editovat | editovat zdroj]

Mammillaria bocasana

Mamilárie (Mammillaria Haw. 1812, též cecuně) je rod stonkových sukulentních rostlin z čeledi kaktusovité (Cactaceae). V současnosti je druhově nejbohatším rodem této čeledi. Přesný počet se liší podle použité klasifikace. Zatímco Pilbeam popsal 181 druhů, klasifikace Huntova pak rozlišuje 145 druhů. Areál rodu Mammillaria se rozprostírá od jižních států USA po sever Jižní Ameriky (Kolumbie, Venezuela), včetně Karibské oblasti; centrum rozšíření je však v Mexiku.

Mamilárie jsou poměrně malé, při zemi rostoucí rostliny s oválným stonkem. Rostou jednotlivě nebo v trsech. Často se pěstují jako okrasné sukulentní rostliny, ve své domovině (hlavně v Mexiku) jsou však většinou přísně chráněny a zapsány v červených seznamech.

Jedná se o tzv. CAM rostliny, které mají přes den průduchy zavřené, což jim umožňuje bránit ztrátám vody výparem. V noci se průduchy otevírají a mamilárie (podobně jako ostatní sukulenty) přijímají oxid uhličitý. Ten je vázán do sloučeniny malátu, který je v průběhu dne štěpen v Calvinově cyklu na pyruvát. Tyto cykly jsou součástí fotosyntézy a umožňují rostlině výrobu energie. CAM je anglická zkratka pro Crassulacean Acid Metabolism, tedy metabolismus kyselin u tlusticovitých rostlin (Crassulaceae), u kterých byl tento cyklus pozorován poprvé. CAM cyklus je obměnou Hatch-Slackova cyklu u tzv. C4 rostlin.

46[editovat | editovat zdroj]

Průčelí budovy Městského divadla Mladá Boleslav

Městské divadlo Mladá Boleslav je profesionální divadlo, jehož zřizovatelem je město Mladá Boleslav. Působí na dvou scénách secesní budovy v Palackého ulici, která byla postavena v roce 1909 na popud mladoboleslavských divadelních ochotníků. Ti před výstavbou divadla hráli již od poloviny 19. století v sálech místních hostinců, mezi roky 1878 a 1904 také v divadelním sále mladoboleslavské radnice. Provoz současné divadelní budovy byl slavnostně zahájen 21. listopadu 1909 inscenací Lucerna Aloise Jiráska. Profesionální umělecký soubor působí v městském divadle od roku 1945, v letech 1966–1994 bylo divadlo sloučené s kladenským pod názvem Divadlo Jaroslava Průchy (později Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav). Během této éry došlo ke generální rekonstrukci budovy a vytvoření druhé, alternativní scény. Samostatné městské divadlo funguje od roku 1994.

Od svého osamostatnění uvádí divadlo každou sezónu přibližně šest premiér, první uvedenou inscenací byla roku 1994 Zeyerova hra Radúz a Mahulena. Vedle osvědčených her české i světové klasiky se věnuje i nekonvenční tvorbě a uvedlo také několik muzikálů. Nejvíce oceňovanou inscenací divadla jsou Muži v offsidu autora Karla Poláčka. Ti byli spolu s Miláčkem autora Guye de Maupassanta a Molièrovou hrou Scapinova šibalství v podání mladoboleslavského divadla natočeni a odvysíláni Českou televizí. Divadlo má zhruba 5000 stálých diváků v předplatitelských skupinách, jeho návštěvnost přesahuje 90 %. Kromě místního souboru na jeho scéně pravidelně hostují soubory profesionálních divadel z Prahy, Kladna a dalších českých měst.

45[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření votštiny

Votština (votsky vaďďa tšeeli, psáno také jako vađđa ceeli) je ugrofinský jazyk, jímž se mluví v oblasti severozápadního Ruska, konkrétně ve dvou vesnicích, Krakolje (Jõgõperä) a Lužicy (Luuditsa). V roce 2008 žilo podle odhadů UNESCO okolo 20 mluvčích, z nichž všichni jsou starší lidé. Jazyk pomalu vymírá a je zapsán v Červené knize ohrožených jazyků jako kriticky ohrožený. Zároveň je také jedním z jazyků, které Ethnologue klasifikuje jako téměř vymřelé.

Hlavními důvody úpadku jazyka byla rusifikace a také fakt, že samotní Votové nebyli nikdy početný národ. Velký vliv měl i zákaz používání votštiny po druhé světové válce a četné přesuny obyvatelstva. Většina Votů, jejichž celkový počet je okolo 80, dnes už votštinu neovládá vůbec nebo spíše pasivně a mluví hlavně rusky. Morfologiefonetika jednotlivých mluvčích se od sebe mírně liší, protože votština nikdy nebyla kodifikována a nemá tudíž jednotná gramatická pravidla. Dodnes rovněž neexistuje ani její oficiální psaná podoba. V posledních několika letech se Votové snaží o obnovení svého jazyka.

Votština je rozdělena na čtyři hlavní nářeční skupiny: východní, západní (dělící se dále na mätši, orko a vaipooli), krévinské a kukkuzské, z nichž všechny, až na západní vaipoolské nářečí, vymřely. Celkově je z baltofinských jazyků nejvíce podobná estonštině, její slovní zásoba obsahuje i řadu slov přejatých z ruštiny a některá nářečí byla silně ovlivněna ižorštinou.

44[editovat | editovat zdroj]

Emil Kolben

Emil Kolben (1862–1943) byl původem Židněmecky mluvící rodiny, který se stal jedním z nejvýznačnějších českých elektrotechniků a podnikatelů. Především jeho zásluhou se z českých zemí stalo průmyslové centrum rakousko-uherské monarchie. Narodil se jako první z devíti dětí domkáře ve Strančicích. Vystudoval pražskou německou techniku a díky svému talentu a píli získal Gerstnerovo stipendium, které mu umožnilo poznat významné elektrotechnické podniky v Evropě i v zámoří. Stal se nejen spolupracovníkem, ale i přítelem Edisona, avšak vědeckým stylem práce mu byl bližší Tesla. Díky němu poznal i výhody střídavého proudu a tím byl položen základ jeho budoucího úspěchu.

Českým podnikatelem se Kolben stal díky své ženě, která se v Americe nezabydlela a přiměla jej k návratu do Evropy. Po několika letech spolupráce s předními odborníky v oboru silnoproudé elektrotechniky u švýcarské firmy Maschinenfabrik Oerlikon odchází do Prahy a zakládá ve Vysočanech vlastní firmu. Během několika let dosahuje světového věhlasu a dodává mj. zařízení elektráren nejen do Evropy, ale i do daleké Tasmánie. Fúzí s První českomoravskou a v roce 1927 s Akciovou společností Strojírny vzniká průmyslový koncern nebývalé velikosti, v jehož čele opět stojí Kolben. Ve svých 75 letech je na vrcholu své životní dráhy, pak ale přichází okupace a zlom. Je zbaven všech funkcí a nakonec ve svých 80 letech deportován do Terezína a krátce poté umírá. Ani po válce nebyl rehabilitován a připomínalo jej jen písmeno K ve světoznámé značce ČKD. Teprve po roce 1989 se mu dostalo společenského uznání, zatímco jeho podnik byl doveden k zániku. Na 1. listopad letošního roku připadá 150. výročí jeho narození.

43[editovat | editovat zdroj]

Ruiny města Hatra

Irák, oficiálním názvem Irácká republika, je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie. Na jihu sousedí s KuvajtemSaúdskou Arábií, na západě s Jordánskem, na severozápadě se Sýrií, na severu s Tureckem a na východě s Íránem, na jihovýchodě je pak Perský záliv. V Iráku žije kolem 33 milionů lidí, z nichž většinu tvoří Arabové a zbytek převážně Kurdové. Celkem 97 % obyvatel jsou muslimové hlásící se převážně k ší'itskému islámu. Hlavním a největším městem je Bagdád, úředními jazyky jsou arabštinakurdština.

Evropě byl dříve Irák znám jako součást Mezopotámie. Tato oblast byla od 6. tisíciletí př. n. l. domovem několika úspěšných civilizací, např. Akkadské, Sumerské, Novoasyrské, Novobabylonské a Seleukovské říše. Po ovládnutí muslimskými Araby v polovině 7. století byla součástí chalífátu za vlády volených chalífůUmajjovců, ílchanátu, říše SafíovcůAfšárovcůOsmanské říše. Hranice moderního Iráku určila Společnost národů poté, co byla v roce 1920 Osmanská říše rozdělena Sèvreskou smlouvou. Oblast Iráku připadla Spojenému království jako mandátní území pod názvem Britský mandát Mezopotámie. V roce 1921 byla ustanovena monarchie a Irácké království získalo nezávislost na Spojeném království v roce 1932. V roce 1958 vznikla Irácká republika, která byla mezi lety 1968 a 2003 ovládána socialistickou stranou Baas, jejímž vůdcem a prezidentem země se v roce 1978 stal Saddám Husajn. Zahraniční politiku i vnitrostátní situaci výrazně ovlivnily irácko-íránská válkaválka v Zálivu. V roce 2003 do Iráku vnikla koalice vedená Spojenými státy a území začala okupovat. O rok později byla kontrola předána dočasné vládě, v roce 2005 byla přijata nová ústava a zvolena nová vláda. Poslední američtí vojáci zemi opustili 18. prosince 2011.

42[editovat | editovat zdroj]

Zahájení koncilu

Druhý vatikánský koncil byl největším sněmem v dosavadní historii katolické církve. Jeho úvodního zasedání, které se konalo před padesáti lety – 11. října 1962, se zúčastnilo 2540 biskupů katolické církve.

Papež Jan XXIII. (19581963) ve svých pozdějších vzpomínkách uváděl, že myšlenka svolat koncil byla náhlým vnuknutím, které mu přišlo na mysl při rozhovoru s kardinálem státním sekretářem Tardinim dne 20. ledna 1959. Přestože Jan XXIII. svolání koncilu pravděpodobně diskutoval se svými důvěrníky již dříve, nic to na významu tohoto data neubírá, protože v uvedený den sdělil papež svůj úmysl státnímu sekretáři a tím i kurii.

Koncil byl výjimečný i tím, že nevyhlásil žádné dogma. Cílem koncilu bylo reagovat na otázky a potřeby nové doby. Jan XXIII. to označil slovem „aggiornamento“, což je původně italský výraz pro uvedení účetních knih do stavu odpovídajícího současnosti. Koncil se tak soustředil především na život církve, její chápání sebe sama (viz ekleziologie) a její postavení v současném světě. Byl koncilem ekumenickým – na jeho jednání byli pozváni zástupci nesjednocených křesťanských církví, kteří měli možnost dávat návrhy k jednotlivým textům. Na závěr koncilu došlo ke slavnostnímu usmíření s pravoslavnou církví.

Jan XXIII. se konce koncilu nedožil, zemřel 3. června 1963. Nový papež Pavel VI. již v den své volby (21. června) vyhlásil, že koncil bude pokračovat. Koncil byl zakončen po čtvrtém jednacím období 8. prosince 1965 slavnostní bohoslužbou na svatopetrském náměstí.

41[editovat | editovat zdroj]

Rabín Ovadja Josef

Šas, nezkráceně Sdružení Sefardů věrných Tóře či Sjednocení sefardských strážců Tóry nebo též Sefardští strážci Tóry, je izraelská ultraortodoxní náboženská sionistická politická strana, zastupující především Židy sefardského původu. Byla založena před volbami v roce 1984 a v současnosti je hlavním reprezentantem věřících sefardských Židů. Šas provozuje vlastní síť náboženského vzdělávání, a to předškolní zařízení, základní školyješivy. Kromě toho též provozuje vlastní rozhlasové a televizní stanice, vydává týdeník a má vlastní mládežnické a ženské hnutí.

posledních izraelských parlamentních volbách, které proběhly v roce 2009, strana získala 11 poslaneckých mandátů, čímž se stala pátou nejsilnější politickou stranou zastoupenou v izraelském parlamentu. Je součástí koaliční vlády premiéra Benjamina Netanjahua, ve které má čtyři ministry. Současný předseda strany Eli Jišaj je zároveň místopředsedou vládyministrem vnitra. Duchovním vůdcem strany je bývalý izraelský vrchní rabín a uznávaná halachická autorita Ovadja Josef, který stojí v čele Rady velkých učenců Tóry, jež určuje politiku strany. Paralelně existuje rovněž klasický předsednický výbor strany, avšak skutečná moc je v rukou zmíněné rady.

40[editovat | editovat zdroj]

Pravčická brána, symbol parku

Národní park České Švýcarsko je jeden ze čtyř národních parků v Česku. Vznikl v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Mohutné skalní věže, brány, stěny, rokle, městabludiště vznikly v důsledku erozí křídových mořských sedimentů, které byly vyzdviženy na povrch v období čtvrtohor v důsledku alpinského vrásnění. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo. České Švýcarsko zaujímá oblast při státní hranici s Německem, která ho odděluje od národního parku Saské Švýcarsko. Rozloha parku činí 79,23 km². Oblast náleží ke geomorfologickému celku Děčínské vrchoviny, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Z jižní a západní strany park obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, z východní strany k němu přiléhá Chráněná krajinná oblast Lužické hory. V parku se nachází jediná vesnice, a to Mezná patřící k obci Hřensko, dále zřícenina vodního mlýna a několika skalních hrádků (např. Falkenštejn, Šaunštejn).

Lesy pokrývají 97 % území. Původně dominantní buk lesní byl vytlačen dnes silně převažujícím smrkem ztepilým. Bylinné patro zde není příliš druhově rozmanité, zato v patru mechovém se vyskytují stovky druhů mechůlišejníků. Kdysi známou rostlinou parku byl blánatec kentský, už se však v parku nevyskytuje, stejně jako řada živočichů typu los evropský či kočka divoká. V Českém Švýcarsku hnízdí desítky druhů ptáků, za všechny lze jmenovat čápa černého nebo sokola stěhovavého, jehož zdejší populace je největší ve střední Evropě.

39[editovat | editovat zdroj]

Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.

Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a polečností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).

38[editovat | editovat zdroj]

Homoparentální rodina

Homoparentalita je termín, kterým se označuje rodičovství lesebgayů, tedy výchova dětí rodinami homosexuálních partnerů nebo jedinci s homosexuální orientací. Odvozeným výrazem je homoparentální rodina, který zahrnuje takové rodinné modely a domácnosti, v nichž se nachází dospělé osoby s homosexuální orientací a (obvykle nezletilé) děti.

Homoparentální rodiny svojí povahou narušují stereotypní představy o rodičovství a zároveň i koncept gay a lesbické identity (vnímané jako bezdětné). Mohou být zakládány např. přivedením dítěte do vztahu z předchozího heterosexuálního vztahu, osvojením, svěřením do pěstounské péče nebo poručnictví, umělým oplodněním či náhradním mateřstvím. Výchova dětí stejnopohlavními páry je společensky méně akceptována než samotné jejich soužití. Ačkoliv se objevují tvrzení, že stejnopohlavní páry jsou přirozeně horšími rodiči než heterosexuální páry nebo že jejich děti si vedou hůře, tato tvrzení nemají oporu ve vědecké literatuře. Gay otcové a lesbické matky jsou vystaveni specifickým stresujícím faktorům souvisejícím s jejich „jinakostí“.

37[editovat | editovat zdroj]

Tádž Mahal, jedna z nejznámějších staveb Mughalů

Mughalská říše (persky گورکانیان هند), někdy též Mogulská říše nebo říše Velkých Mughalů (Mogulů), byl v letech 15261858 státní útvar na území Indického subkontinentu. Základy říše položil Bábur, vládce Kábulu. V bitvě u Pánípatu v roce 1526 porazil posledního dillíského sultána Ibráhima Lódího, čímž se mu otevřela cesta do DillíÁgry, budoucích center mughalského impéria. Báburův syn Humájún nadále pacifikoval sever Indie, rozsáhlá teritoriální expanze nastala za třetího mughalského císaře Akbara (vládl 1556–1605), který rozšířil říši od Gudžarátu po BengálskoDakšin. Za Akbarovy vlády nastal rozkvět literatury, architektury, výtvarného umění i hudby. Jeho nástupci DžahángírŠáhdžahán dále rozšiřovali a upevňovali stabilitu říše.

S nástupem Aurangzéba na císařský trůn začal proces postupné ztráty stability a decentralizace říše. Souviselo to mj. s Aurangzébovou násilnou islamizací země, která kontrastovala s dosavadní náboženskou tolerancí Mughalů vůči neislámským tradicím. Uvnitř říše se začala formulovat lidová hnutí se silně protimughalskými postoji. Významnými odpůrci Mughalů byli zejména Džátové, Maráthovésikhové. Ve druhé polovině 18. století mughalská říše ztratila postavení nejmocnější říše Indického poloostrova a s příchodem 19. století se stala loutkovým státem Britské říše. Posledním mughalským císařem byl Bahádur Šáh II., jehož čistě formální postavení bylo ukončeno v roce 1858 potlačením velkého indického povstání.

36[editovat | editovat zdroj]

Moderní dvoumotorový lehký vrtulník Eurocopter EC 135 T2 jako Kryštof 18Libereckém kraji

Letecká záchranná služba v Česku zahájila činnost oficiálně 1. dubna 1987. Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992, i když záchranné lety probíhaly už od 30. let 20. století. O zavedení letecké záchranné služby na území Československa se začalo uvažovat v roce 1977. Průlomovým se stal rok 1985, kdy se zástupci Československa účastnili mezinárodního kongresu leteckých záchranných služeb v Curychu. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, jehož úkolem bylo vybudovat systém letecké záchranné služby srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi. U zrodu letecké záchranné služby stály především sovětské vrtulníky Mil Mi-2, které zpočátku sloužily na téměř všech stanicích. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovensko, docházelo k transformaci letecké záchranné služby, často se měnili provozovatelé, stejně jako vrtulníky.

Česko je v současné době pokryto sítí 10 provozních stanic letecké záchranné služby. Ta patří k nejhustším v Evropě. O provoz letecké záchranné služby se dělí jak soukromí provozovatelé, kteří provozují osm stanic, tak státní subjekty, které zajišťují provoz na dvou stanicích. Čtyři stanice zajišťují noční provoz pro území celé České republiky, šest stanic má omezenou provozní dobu od východu do západu slunce. Akční rádius vrtulníků letecké záchranné služby má rozsah cca 70 km, který odpovídá doletové době 18 až 30 minut od přijetí tísňové výzvy. Letecká záchranná služba je nedílnou součástí integrovaného záchranného systému.

35[editovat | editovat zdroj]

Alfred Russel Wallace

Alfred Russel Wallace, OM, FRS (8. ledna 1823 – 7. listopadu 1913) byl britský přírodopisec, badatel, geograf, antropolog a biolog. Nezávisle na Charlesi Darwinovi přišel s myšlenkou, že evoluce probíhá přírodním výběrem, což Darwina přimělo svou teorii publikovat. Wallace se soustředil hlavně na výzkum v terénu. Nejdříve zkoumal povodí Amazonky a poté Malajské souostroví, kde vymezil Wallaceovu linii, která souostroví rozděluje na dvě části, v nichž se vyskytují živočichové příbuzní buď těm v Austrálii nebo těm v Asii. Byl jedním z předních evolučních myslitelů 19. století. Kromě objevu přírodního výběru např. přišel s myšlenkou, že výstražné zbarvení u živočichů se vyvinulo za účelem upozornit predátory.

Silně ho přitahovaly nekonvenční myšlenky. Jeho podpora spiritualismu a víra v dualitu duše a těla mu ztěžovala vztahy s vědeckou obcí, zvláště pak s ranými obhájci evoluce. Mimo svou vědeckou práci byl společenským aktivistou a kritizoval dle jeho názoru nespravedlivý společenský a ekonomický systém tehdejší Británie. Byl jedním z prvních významných vědců, které začal znepokojovat dopad lidské činnosti na životní prostředí. Psal o vědeckých i společenských otázkách; jeho zápisky z cest po Indonésii a Malajsii vydané pod názvem The Malay Archipelago („Malajské souostroví“) se staly jedním z nejpopulárnějších a nejvlivnějších vědeckých deníků tehdejší doby.

34[editovat | editovat zdroj]

Bowling

Bowling je halový sport, ve kterém se hráč snaží hozenou koulí srazit co možná nejvyšší počet kuželek na konci dráhy. Hra v současné podobě vznikla v polovině 19. století, avšak jejího předchůdce lze nalézt již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Ačkoliv je hra podobná kuželkám, jsou mezi oběma sporty odlišnosti. Pro hraní bowlingu je třeba mít bowlingovou dráhu s deseti kuželkami, specifickou bowlingovou kouli a vhodné jsou i speciální boty. V kuželkách je na dráze jen devět kuželek a liší se i parametry používané koule.

Během bowlingové hry hází hráč v deseti kolech na kuželky a snaží se je všechny porazit. Pokud se mu to nepovede prvním hodem, má k dispozici ještě hod druhý. V případě, že v posledním – desátém – kole shodí nejpozději druhým hodem kuželky všechny, hází v tomto kole ještě potřetí. Za celou hru lze získat maximálně 300 bodů (takové hře se pak říká Perfect game), přičemž se počítají poražené kuželky a navíc, v případě poražení všech kuželek, existují bodové bonifikace.

V bowlingu se pořádají turnaje, a to jak v celosvětovém měřítku, tak v měřítku kontinentálním či národním. V České republice se hráči závodního bowlingu sdružují v České bowlingové asociaci. Pro amatérské hráče je organizována Amatérská bowlingová liga.

33[editovat | editovat zdroj]

Mycobacterium tuberculosis je hlavním původcem tuberkulózy

Tuberkulóza (z lat. tuberculum – hrbolek, nádorek), též TBC, dříve souchotiny či úbytě, je infekční onemocnění způsobené bakteriemi ze skupiny Mycobacterium tuberculosis komplex s nejvýznamnějším zástupcem M. tuberculosis. Tuberkulóza většinou napadá plíce, ale může postihnout i jiné části těla. Šíří se vzduchem, když osoba s aktivní formou tuberkulózy kašle, kýchá nebo jiným způsobem rozšiřuje své sliny vzduchem. Většina infekcí je asymptomatická, latentní; zhruba jedno z deseti onemocnění přejde v aktivní tuberkulózu, která, když se neléčí, způsobuje úmrtí ve více než 50 % případů.

Mezi běžné symptomy patří chronický kašelkrvavým sputem, horečka, noční pocení a ztráta tělesné hmotnosti. Léčba je náročná a vyžaduje dlouhodobé užívání různých antibiotik. Vzrůstajícím problémem při léčbě je antibiotická rezistence některých druhů tuberkolózy. Prevence spočívá ve screeningu a očkování, převážně bacilem Calmettovým-Guérinovým (BCG).

Předpokládá se, že třetina světové populace je infikována bakterií M. tuberculosis a zhruba každou vteřinu je infikován nový člověk. Procento celosvětové populace, které každý rok onemocní tuberkulózou, zůstává stejné nebo klesá, ale v důsledku růstu populace se počet nakažených zvyšuje.

32[editovat | editovat zdroj]

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka (německy Wilhelm von Rosenberg; 10. března 1535 zámek Schützendorf v Horních Rakousích – 31. srpna 1592 Praha) byl český politik a představitel českých stavů ze šlechtického rodu Rožmberků. V nábožensky citlivém českém předbělohorském prostředí patřil k předním vůdcům umírněných katolíků. Byl synem vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Po smrti otce se stal Vilémovým poručníkem nejdříve jeho strýc Petr V. z Rožmberka a později Albrecht z Gutnštejna, Oldřich Holický ze Šternberka a Jeroným Šlik. Vzdělání získal na internátní škole v Pasově. V šestnácti letech byl předčasně zplnoletněn a převzal správu rožmberského dominia od svých poručníků.

Brzy po svém nastolení se vydal na výpravu české šlechty do Itálie, která ovlivnila jeho vztah k renesanční architektuře a umění. Po návratu se zapojil do sporu o přednostní postavení v království s knížaty z Plavna. Císař spor nakonec vyřešil kompromisem, který de facto znamenal Vilémovo vítězství. V 70. letech 16. století se Vilém stal dvakrát kandidátem na polský královský trůn. V zájmu zachování svých skutečných jistot na snahu o jeho získání rezignoval a spokojil se s úlohou nejvyššího purkrabího a českého „místokrále“. Za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna. Zemřel v roce 1592 v Praze a byl pohřben v kostele svatého VítaČeském Krumlově. Svému mladšímu bratru odkázal rožmberské dominium, které výrazně zadlužil. Přestože byl Vilém celkem čtyřikrát ženat, z manželství se nenarodil žádný potomek. Vilémova manželství však posloužila k posílení jeho prestiže v Svaté říši římské. První tři manželky pocházely z německých knížecích rodů, čtvrtá manželka pak z předního českého šlechtického rodu Pernštejnů. Protože potomka se nedočkal ani Vilémův mladší bratr a dědic Petr Vok z Rožmberka, stali se tak posledními mužskými příslušníky svého rodu.

31[editovat | editovat zdroj]

Keramické známky pro záznam obchodních údajů, cca 3500 př. n. l.

Dějiny účetnictví jsou tematická oblast dějin hospodářství, která se zabývá historickým vývojem způsobů záznamu ekonomických skutečností. Dějiny účetnictví začínají již v pravěku, kdy se ještě před vznikem písma například pomocí zářezů zaznamenávaly počty kusů dobytka a jiného majetku. Se vznikem písma ve starověku se záznamy postupně zdokonalily a antičtí Římané již používali systém několika navzájem provázaných účetních knih. Další rozvoj přinesl vznik podvojného účetnictví, jehož nejstarší systém se dochoval z Janova z roku 1340. Teoretické základy moderního účetnictví pak vyložil mnich Luca Pacioli v roce 1494. V poslední třetině 16. století vzniklo podvojné účetnictví nezávisle i v mingské Číně.

Během dějin se zdokonalovala také technika pro vedení účetních záznamů a potřebné výpočty. Jednou z nejstarších pomůcek byl abakus. První mechanickou kalkulačku pro sčítání a odčítání sestrojil v roce 1642 Blaise Pascal. Hromadně se počítací stroje začaly vyrábět v 19. století, prvním z nich byl arithmometr Thomase de Colmara. Firma Burroughs vytvořila na konci 19. století účtovací stroj. Od 60. let 20. století se začaly používat tzv. samočinné počítače, tehdy velmi nákladné. Osobní počítače byly od konce 70. let 20. století dostupnější a účetní software, případně celé informační systémy podniků, se postupně staly normou vedení účetnictví.

30[editovat | editovat zdroj]

Lou Reed

Lewis Allan „Lou“ Reed (* 2. března 1942, Brooklyn, New York, USA) je americký rockový zpěvák, kytarista, multiinstrumentalista, hudební skladatel, producent, fotograf a příležitostný herec. Nejvíce je znám jako zakládající člen a hlavní textař skupiny The Velvet Underground, později také pro svoji sólovou kariéru, která trvá již několik desetiletí. I když Velvet Underground nezaznamenali komerční úspěch v době své existence, skupina je dodnes označována jako jedna z nejvlivnějších skupin vůbec.

Reed spoluvytvářel základy rocku, do kterého pomohl vnést intelektuálnější myšlenky. Reedovy texty byly často o tématech, která byla tabu, jako sadomasochismus („Venus in Furs“), transvestitismus („Sister Ray“), prostituce („There She Goes Again“) nebo narkomanie („I'm Waiting for the Man“, „White Light/White Heat“, „Heroin“).

Reed prožil téměř celý život v New Yorku a jeho hudba je New Yorkem a jeho podsvětím do značné míry inspirována.

29[editovat | editovat zdroj]

Vrtbovská zahrada

Vrtbovská zahrada je barokní terasovitá zahrada italského typu v Praze na Malé Straně. Vstup do ní je přes Vrtbovský palác z Karmelitánské ulice. Zahrada se táhne z nádvoří paláce směrem na západ a zařezává se do svahu Petřína. Zleva v pohledu z Karmelitánské přiléhá k pozemkům karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné, zprava pak k Vratislavskému paláci a Vratislavské zahradě. V cípu se dotýká Schönbornské zahrady.

Zahrada nese své jméno po svém zakladateli, majiteli zdejšího paláce a vinic Janu Josefu z Vrtby (hrad u Horní Bělé v okresu Plzeň-sever), který ji nechal vystavět na počátku 18. století podle návrhu českého barokního architekta Františka Maxmiliana Kaňky. Sochy jsou dílem Matyáše Bernarda Brauna, fresky Venuše pochází od Václava Vavřince Rainera. Vrtbovská zahrada je označována za jednu z nejkrásnějších v Praze.

28[editovat | editovat zdroj]

Žabky

Žabky (též vietnamky, plážovky či ťapky) jsou celosvětově nejrozšířenějším druhem otevřené (obvykle letní) obuvi.

Jejich charakteristikou je pásek ve tvaru písmene Y, který při nazutí obepíná nohu. Tyto pásky jsou k obuvi obvykle připevněny přibližně v úrovni nártu na noze a dále mezi palcem a ukazovákem. Díky tomu může noha volně dýchat a navíc je prstům umožněn volný pohyb. Oproti sandálům žabky pevně nezajišťují kotník.

Nejstarší dochované žabky jsou cca 1700 let staré a jsou uložené v britském muzeu. Obuv se v dnešní podobě začala vyrábět v polovině 20. století na Novém Zélandu, odkud se pak následně rozšířila do celého světa.

Žabky jsou též vhodným preventivním obutím i při vstupu do veřejných sprch či koupališť, kde by mohlo hrozit nebezpečí šíření kožních nemocí. Vedle výhod jsou ovšem obuvi vytýkány i nedostatky, a to především v oblasti zdravotní a environmentální.

27[editovat | editovat zdroj]

Hovory

Hovory, někdy též Hovory Konfuciovy, jsou konfuciánský spis obsahující výroky a záznamy jednání Konfucia (snad 551–479 př. n. l.), jednoho z nejvýznamnějších filosofů starověké Číny.

Jsou jednou ze Čtyř knih, které patří k základním konfuciánským textům, a jsou napsány v tradiční čínštině. Autorem Hovorů není sám Konfucius, jsou až výtvorem tradice, která následovala nedlouho po jeho smrti. Konfuciovy výroky byly původně tradovány ústně nebo po kratších záznamech a v různorodých sbírkách. Ke kodifikaci Hovorů došlo až za dynastie Chan (206 př. n. l.–220 n. l.), od té doby text neprodělal výraznějších změn. Dílo poskytuje nejspolehlivější pramen ke studiu Konfuciova života. Dělí se do 20 knih, které jsou dále rozčleněny do kapitol různých délek (většinou o několika větách). K nejznámějším výrokům Hovorů patří „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ V Hovorech se nachází vysvětlení většiny klíčových konfuciánských představ a pojmů jako je lidskost (žen), náprava jmen (čeng-ming), obřadnost (li), pojetí „urozeného muže“ (ťün-c'), Nebes (tchien) a cesty středu (čung-jung).

Od počátku 14. století do roku 1905 byla zevrubná znalost Hovorů nedílnou součástí čínského vzdělání a předmětem tamních úřednických zkoušek. Svým poměrně stylizovaným literárním stylem překonávají dosavadní tzv. kronikářskou prózu, která kladla důraz spíše na praktickou než na uměleckou stránku záznamu slova. První překlad Hovorů do evropského jazyka (latiny) pořídili v 17. století jezuitští misionáři, do českého jazyka byly poprvé přeloženy ve 40. letech 20. století Jaroslavem Průškem.


26[editovat | editovat zdroj]

Historická budova

Divadlo Jiřího Myrona je jedna ze scén Národního divadla moravskoslezskéhoOstravě. Budova divadla je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století se začalo v Moravské Ostravě silněji projevovat národně osvobozenecké hnutí. Početná skupina technické inteligence, která v té době dorazila do města z Čech, se aktivně zasazovala o posilování českého jazyka. V květnu 1881 padl na jednání Občanské besedy návrh na postavení Národního domu. V listopadu 1891 Občanská beseda ustanovila stavební družstvo, jehož první valná hromada se konala v dubnu 1892. Jako vhodné místo pro stavbu bylo zvoleno vznikající náměstí naproti nedávno dokončené bazilice Božského Spasitele. Nový spolkový dům měl, mimo jiné, obsahovat také společenský sál a další místnosti. Iniciativu spojenou s pořádáním sbírky vedl známý ostravský advokát Edmund Palkovský.

Stavba byla zahájena 27. června 1892 a již v listopadu 1893 byla dokončena přední část. Dne 2. prosince 1893 byla budova slavnostně vysvěcena a Národní dům byl včetně restaurace částečně zprovozněn pro veřejnost. Až do června 1894 pokračovaly dokončovací práce. Celkové náklady na výstavbu se vyšplhaly na 156 tisíc zlatých. Slavnostní otevření ve dnech 16. a 17. června 1894 se stalo velkolepou národní slavností. Slavnostní akademie první den zahrnovala pásmo hudebních a pěveckých vystoupení. Zakončena byla komedií Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová v provedení ostravských ochotníků vedených Emanuelem Balcarem.

25[editovat | editovat zdroj]

Gene Roddenberry

Star Trek, později známý jako Star Trek: The Original Series, do češtiny překládaný jako Star Trek nebo Star Trek: Původní série, je první televizní seriál z řady Star Trek. Byl natočen v amerických studiích Desilu Productions na námět Gene Roddenberryho a vysílán v letech 19661969 televizí NBC, celkově vzniklo 80 epizod. Dvě epizody získaly prestižní SF ocenění Hugo. Na tento první seriál navázaly celovečerní filmy se stejným hereckým obsazením a další seriály.

Příběh se odehrává v daleké budoucnosti, kdy lidstvo je sjednoceno a tvoří část Spojené federace planet. Federace disponuje vlastní Hvězdnou flotilou, jejímž hlavním úkolem je průzkum neznámého vesmíru a objevování nových světů. Epizody vyprávějí o událostech na vlajkové lodi s názvem USS Enterprise (NCC-1701) a o dobrodružstvích, která na cestách zažívá její posádka. Vesmír v popisovaném světě Star Treku byl rozdělen zejména mezi Spojenou federaci planet a bojechtivá impéria KlingonůRomulanů. Seriál zpočátku nebyl příliš úspěšný a po každé odvysílané sérii chtěla televizní společnost další natáčení ukončit. Opravdu poslední byla nakonec 3. řada. Později se však ukázalo, že si Star Trek našel mnoho fanoušků, a původně vlažně přijatý seriál se stal východiskem dalších pěti seriálů a 11 celovečerních filmů.

24[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 28. 7. 2009, El Barto
Významní přispěvatelé: —


Barry 1. června 2007

Tropická bouře Barry se na začátku června 2007 zformovala u mexického poloostrova Yucatán. Byla v pořadí druhou bouří atlantické hurikánové sezóny 2007. Maximální rychlost větru dosáhla 95 km/h a nejvyšší tlak byl 997 mb/hPa. 5. června dorazila na východní pobřeží Spojených států. Ten den se poprvé vyskytly silné bouřky. V provincii Pinar del Río na Kubě zranila 3 osoby a zničila 55 domů. Na Floridě si povodně a mokré silnice vyžádaly dvě oběti a v Pinellas County zahynul na otevřeném moři jeden člověk. Na druhou stranu tropická bouře ukončila období sucha a pomohla hasičům uhasit ničivé požáry.

Za vznikem bouře Barry stojí brázda nízkého tlaku vzduchu nedaleko Yucatánu, která 29. května vytvořila malý prostor proudění tepla kolem Yucatánského průlivu. Během dne   noci se z ní stala bouře a ta začala postupovat od Nikaraguy směrem na jihovýchod k Mexického zálivu. Další den se uvnitř systému začaly tvořit cyklony a došlo k přesunu na severoseverovýchod a pomalému nabírání na síle.


23[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 2. 2009, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —


Přechod Venuše (též tranzit Venuše) přes sluneční disk je astronomická událost, během níž planeta Venuše projde přímo mezi SluncemZemí, a zakryje tak malou část slunečního kotouče. Venuše může být během přechodu pozorována ze Země jako malý černý disk pohybující se napříč slunečním kotoučem. Přechody Venuše obvykle trvají několik hodin (ten z roku 2004 trval 6 hodin). Přechod je podobný zatmění Slunce Měsícem, ovšem Venuše se vzhledem ke své vzdálenosti od Země jeví mnohem menší, ačkoliv ve skutečnosti je její průměr téměř čtyřikrát větší než průměr Měsíce. V počátcích astronomie se přechod Venuše využíval k měření sluneční paralaxy a následnému výpočtu vzdálenosti Země od Slunce.

Přechody Venuše patří mezi nejvzácnější předpověditelné astronomické úkazy. V současné době lze každých 243 let pozorovat dvě dvojice přechodů, které od sebe dělí 8 let, po nichž následují dlouhé pauzy se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku. Zatím poslední přechody Venuše se odehrály 8. června 2004 a 6. června 2012. Nejbližší další dvojice přechodů se odehraje v prosinci 2117 a prosinci 2125.

22[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 21. 6. 2011, PetraJahnová
Významní přispěvatelé: Jana Lánová, Gampe


Třebechovický betlém (známý též pod názvem Proboštův betlém) je celodřevěný mechanický betlém, který je dílem Josefa Probošta, Josefa Kapuciána a Josefa Frimla. V roce 1999 byl prohlášen za národní kulturní památku. Betlém vznikal od roku 1882 až do Proboštovy smrti v roce 1926. Většinu figurek vyřezal Josef Kapucián, Probošt se podílel především na scénografii a organizaci práce. Do pohybu betlém uvedl sekerník Josef Friml. V roce 1909 byl poprvé vystavován na výstavě Zemské jednoty řemeslnické v Chrasti.

Po Proboštově smrti jeho rodina betlém vyhodila do kůlny. V roce 1934 jej koupil továrník Jaroslav Burdych a spolu s učitelem Františkem Skřivanem betlém opravili a zúčastnili se s ním několika výstav. Putování po expozicích přerušila druhá světová válka, kdy bylo Proboštovo dílo uloženo v Dotřelově mlýně. Po válce propadl betlém státu, dokonce se uvažovalo o jeho likvidaci. Ve známost vešel v roce 1965, kdy o něm byl na Vánoce vysílán televizní dokument. V roce 1967 se představil na světové výstavě Expo v Montrealu, kde jej zhlédlo přes osm milionů návštěvníků. Roku 1968 prošel rozsáhlou opravou pod vedením akademického sochaře Františka Bartoše. Od roku 1972 je umístěn v Třebechovickém muzeu betlémů. To je do poloviny roku 2013 uzavřeno z důvodu výstavby nové budovy, betlém se do té doby nachází v depozitáři a není přístupný veřejnosti. Vlastní jej město Třebechovice pod Orebem.

Třebechovický Proboštův betlém je zcela unikátní z hlediska výtvarného a etnografického, ale i technického. Vyniká také díky kvalitní estetice, která nebyla na rozdíl od většiny ostatních pohyblivých betlémů potlačena právě kvůli pohyblivosti. Betlém obsahuje více než dva tisíce součástí. To zahrnuje 351 figurek, z nichž se přes dvě stě postaviček pohybuje. V dolní části najdeme především světské postavičky, za jejichž předobraz sloužili třebechovičtí obyvatelé, kteří jsou zachyceni při vykonávání v té době běžných řemesel. Uprostřed třetího podlaží stojí jesličky s narozeným Ježíškem. Na čtvrtém až sedmém patře se odehrávají biblické výjevy od Zvěstování pastýřům přes scény z Ježíšova života až po jeho nanebevstoupení. Celý betlém až na několik součástí je ze dřeva. Na figurky tvůrci použili dřevo lipové, pohyblivý mechanismus byl vytvořen z habrového a bukového dřeva a pohání jej elektrický motorek. Dosahuje délky 6,9 m, výšky 2,2 m a hloubky 1,9 m. Váží tři tuny, bez podvozku 1,2 tuny. Pracovník muzea Kamil Andres vytvořil repliku části betlému a jeho mechanismu. Replika je ve vlastnictví muzea, které ji příležitostně vystavuje.


21[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 4. 2008, Mirek256
Významní přispěvatelé: —


Rybník Světlík z hráze

Světlík je přírodní rezervace zaujímající plochu stejnojmenného rybníka a několika přilehlých pozemků ve východní části okresu Děčín na jihu Šluknovské pahorkatiny. Rezervace byla vyhlášena 1. prosince 1995, v roce 2008 byla nařízením Ústeckého kraje číslo 2/2008 rozšířena na 65,753 ha. Zasahuje do katastrů Horního PodlužíStudánky u Rumburku.

Rybník o rozloze 11,6 ha patří do povodí potoka Lužničky, který se na německém území vlévá do Mandavy. Je umístěn v nadmořské výšce 493 metrů, jeho objem při provozní hladině je 121 000 m³. Průměrná hloubka rybníka je 1,04 metru, dlouhodobý roční průtok je 21 l/s. V letech 1996–1997 proběhlo odbahnění rybníka společně s rekonstrukcí hráze. Vodní dílo je využíváno k rybolovu Místní organizací Českého rybářského svazu Horní Podluží. Lov ryb je povolen pouze v tabulemi označeném úseku, od 16. března do 30. června je lov ryb v úseku označeném v rákosí zakázán z důvodu hnízdění ptactva. Na březích rybníka se nachází větrný mlýn, který byl v provozu až do roku 1945.

Přírodní rezervace Světlík se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce na migrační cestě tažných ptáků. Na vodní plochu navazují vlhké, podmáčené zrašeliněné louky se vzácnou vegetací a výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů. Vyskytuje se zde mj. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), suchopýr úzkolistý (E. angustifolium), prha arnika (Arnica montana), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), zábělník bahenní (Comarum palustre), smldník bahenní (Peucedanum palustre), ostřice latnatá (Carex paniculata) a starček potoční (Tephroseris crispa). Roste zde vrba plazivá (Salix repens), hnízdí např. jeřáb popelavý (Grus grus) a chřástal vodní (Rallus aquaticus). Rybník je lovištěm orla mořského (Haliaeetus albicilla).


20[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 4. 2008, Faigl.ladislav
Významní přispěvatelé: —


Prof. Efrajim Kacir, dr. h. c. mult., (rodným jménem Efrajim Kačalskij; 16. května 1916 Kyjev, Ruské impérium /území Ukrajina/ – 30. května 2009 Rechovot, Izrael) byl přední izraelský biofyzikbiochemik, průkopník biotechnologií. V letech 19731978 zastával funkci izraelského prezidenta. Mimo post hlavy státu, který byl jeho jedinou veřejnou funkcí, zasvětil celý život vědě. Na řadě výzkumů spolupracoval se svým bratrem Aharonem, který působil v oblasti elektrochemie biopolymerů a zahynul v roce 1972 během teroristického útoku na letišti Lod. Za tragických okolností zahynuly i obě Kacirovy dcery, manželka Nina zemřela na rakovinu.

Prakticky celou svou vědeckou kariéru Efrajim Kacir spojil s Weizmannovým institutem věd v Rechovotu, který pomáhal založit. Vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho výzkum bílkovin přispěl k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Přispěl také k vývoji glatiramer acetátu, který se používá k léčbě roztroušené sklerózy. Za svou vědeckou činnost obdržel Efrajim Kacir řadu význačných ocenění, čestných doktorátů a stal se členem prestižních vědeckých společností.


19[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 11. 12. 2006, Singularita
Významní přispěvatelé: Mirek256


Amatérská fotografie spirální galaxie v Trojúhelníku

Galaxie v Trojúhelníku je spirální galaxie typu SA(s)cd nacházející se v souhvězdí Trojúhelníku, jež je vzdálená přibližně 3 miliony světelných let od Země. Je katalogizována také jako Messier 33 nebo NGC 598. Někdy se používá i název galaxie Větrník, který však má společný s galaxií Messier 101.

Galaxie v Trojúhelníku je třetím největším členem Místní skupiny galaxií, která zahrnuje Mléčnou dráhu, galaxii v Andromedě a přibližně 30 dalších menších galaxií. Je to jeden z nejvzdálenějších objektů viditelných za příznivých podmínek pouhým okem. Pozorovatel však musí mít velice dobrý zrak a musí být mimo dosah jakéhokoliv osvětlení.


18[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 7. 2011, Faigl.ladislav
Významní přispěvatelé: —


Izraelský stíhací letoun McDonnell Douglas F-4E Phantom II zvaný „Kurnas“ byl stroj, z něhož se Arad spolu s pilotem katapultovali nad Libanonem.

Ron Arad (hebrejsky רון ארד‎‎, narozený 5. května 1958) je podplukovník, bojový pilot, navigátor a zbraňový důstojník Izraelského vojenského letectva, který je od října 1986 oficiálně klasifikován jako nezvěstný v boji. Tehdy byl zajat ší'itskou milicí Amal poté, co se katapultoval z poškozeného letounu F-4 Phantom nad jižním Libanonem, a posléze byl předán Hizballáhu.

Aradův osud a okolnosti věznění jsou však dále nejasné a existuje vícero teorií. Podle Hizballáhu v květnu 1988 uprchl a je pravděpodobně mrtvý. Podle zprávy izraelské vojenské zpravodajské služby byl převezen do Íránu, kde jej věznily tamní Revoluční gardy, zemřel v roce 1995 v důsledku nemoci a je pochován kdesi v Libanonu (podle některých zdrojů v údolí Bikáa). Existuje ale i názor, že byl Arad v roce 2003 ještě stále vězněn v Teheránu, či že jej zabily Íránské revoluční gardy, Írán však opakovaně popíral, že by měl o Aradovi jakékoli informace. Izraelská vláda zastává postoj, že je Ron Arad naživu, neboť chybí důkazy o jeho smrti.

17[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 12. 12. 2008, Nadkachna
Významní přispěvatelé: Ozzy


Kako před dokončením v dubnu 1926

Třída Furutaka (古鷹型 Furutaka gata), či původně třída Kako (加古型 Kako gata), byla třída dvou těžkých křižníků japonského císařského námořnictva postavených v letech 19221926 podle Hiragova projektu 7500T průzkumných křižníků. Jednalo se o křižníky KakoFurutaka. Následující dvě jednotky byly kvůli změnám v projektu zařazeny do samostatné třídy Aoba. Tyto celkem čtyři jednotky byly původně stavěny jako velké průzkumné křižníky, ale podle washingtonskélondýnské konference spadly do kategorie těžkých křižníků. To z nich učinilo jediné předwashingtonské těžké křižníky císařského námořnictva a zároveň jediné japonské těžké křižníky, které nepřekročily 10 000T limit stanovený washingtonskou konferencí.

Byly to (spolu s třídou Aoba) poslední japonské křižníky poháněné licenčně vyrobenými turbínami a jedny z prvních japonských křižníků využívajících k pohonu přehřátou páru. Obě jednotky třídy Furutaka byly vyzbrojeny šesti 200mm kanóny typu 3. roku (éry Taišó: 三年式 3-nenšiki – t. j. roku 1914) v jednohlavňových lafetacích modelu A, umístěných po třech na přídi a zádi, což dodalo třídě Furutaka unikátní siluetu. Nové bylo též využití pancéřování jako integrovaného konstrukčního prvku. Navzdory úsporám v hmotnosti byl 2/3 zkouškový výtlak po dokončení překročen o více než 10,6 %. Přesto byly po dokončení křižníky třídy Furutaka pod limity stanovenými washingtonskou konferencí: ráže děl byla o 3 milimetry menší a standardní výtlak byl o 2050 T nižší.

Ve druhé polovině 30. let prošly obě jednotky velkou rekonstrukcí. Ta byla u Kako oficiálně dokončena 27. prosince 1937 a u Furutaky 30. dubna 1939. Modernizace obnášela zejména předělání kotelen (po rekonstrukci se v kotlích spaloval výhradně topný olej), instalaci nových výdutí protitorpédové obšívky, rekonstrukci a zvýšení můstku, zrušení pevných torpédometů v trupu a instalaci otočných torpédometů na horní palubu, modernizaci systémů řízení palby a přezbrojení hlavní baterie 203,2mm kanóny typu 3. roku ve třech dvouhlavňových dělových věžích modelu E2. I tak ale jednotky třídy Furutaka zůstaly nejmenšími a nejslaběji vyzbrojenými těžkými křižníky císařského námořnictva. Po rekonstrukci se silueta třídy Furutaka přiblížila třídě Aoba, od které se dala rychle identifikovat umístěním hlavního (~ zadního) stožáru mezi katapultem a zadní dělovou věží.

Obě jednotky často operovaly spolu s jednotkami následující třídy Aoba. Vedle účasti na předválečných námořních cvičeních a námořních přehlídkách se oba křižníky koncem 20. a během 30. let několikrát objevily v čínských vodách. Za druhé světové války v Tichomoří se zúčastnily počáteční fáze bojů, než byly oba potopeny během bojů o Guadalcanal v srpnu (Kako) a říjnu (Furutaka) 1942.

16[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 28. 8. 2006, Bilboq
Významní přispěvatelé: Jana Lánová


Ždírec je obec v okrese JihlavaKraji Vysočina. Nachází se zhruba 10 km severovýchodně od Jihlavy a 4,5 km jihozápadně od Polné v průměrné nadmořské výšce 515 metrů. Katastrální území nese zavádějící název Ždírec na Moravě, přestože leží v Čechách. Je součástí Mikroregionu Polensko. K 31. prosinci 2010 v obci žilo 387 obyvatel.

První zmínka pochází z roku 1233, obec je však pravděpodobně starší. Po osídlení německými kolonisty ve 13. století se stala až do konce druhé světové války obcí německou. Majitelé vesnice se často střídali, ves patřila například městu Jihlava, dále Lichtenburkům, Trčkům z Lípy a dalším šlechtickým rodům. Od 70. let 20. století v obci nastal investiční rozvoj. Byl postaven vodovod, kanalizace a víceúčelová budova, proběhla plynofikace. Od roku 2003 se za obcí staví 19 rodinných domů. Sídlí tu domov pro seniory a několik podnikatelských subjektů zaměřených na zemědělství, řemeslnou činnost a drobný průmysl. V centru obce stojí kostel svatého Václava, který je po požáru v roce 1890pseudogotickém slohu. Nacházejí se zde sochy svatého Antonína Paduánskéhosvatého Jana Nepomuckého.

15[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 3. 2007, 89.176.161.71
Významní přispěvatelé: Adam Zábranský


Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) byl masožravý vačnatec, který žil původně na území Austrálie, TasmánieNové Guineje. Je znám také pod názvy tasmánský tygr (kvůli pruhům na hřbetu a zádi), tasmánský vlk nebo zkráceně pouze vakovlk. Předpokládá se, že vyhynul ve 20. století. Byl posledním žijícím druhem čeledi vakovlkovitých, jejíž někteří zástupci byli nalezeni ve fosilním záznamu již v období raného miocénu.

Do doby, než se v Austrálii17. století začali usazovat Evropané, již na pevnině téměř nebo úplně vyhynul, ale spolu s několika dalšími endemickými druhy (např. tasmánským čertem) přežil v Tasmánii. Jeho konečné vyhynutí je většinou připisováno intenzivnímu lovu, ale mohlo být také důsledkem nemocí, rozšíření psů nebo zásahu lidí do životního prostředí. Ačkoli je oficiálně považován za vyhynulého, občas se objevují nepotvrzené zprávy o jeho zahlédnutí.

Stejně jako tygřivlci severní polokoule, po nichž získal svá lidová označení, byl vakovlk predátorem na vrcholu potravního řetězce. Jako vačnatec nebyl blízce příbuzný těmto placentálním savcům, ale kvůli konvergentní evoluci se u něj vyvinuly jisté podobné znaky. Za jeho nejbližšího žijícího příbuzného je považován tasmánský čert nebo mravencojed žíhaný. Byl jedním ze dvou druhů vačnatců, u nichž se vak vyskytoval u obou pohlaví (druhým je stále žijící vačice vydří). U samců vak sloužil jako ochranný obal pro vnější pohlavní orgány.

14[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 17. 8. 2003, Pastorius
Významní přispěvatelé: Adam Zábranský


Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty OrganizationNATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique NordOTAN; doslova Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v BruseluBelgii.

Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet AmerikuEvropě, Rusko mimo západní EvropuNěmecko při zemi.“ V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.

Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Srbsku. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření v letech 1999 a 2004 několika zeměmi bývalé Varšavské smlouvy. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl považován za útok proti všem 19 členským státům. Od roku 2003 vede Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných silAfghánistánu. Do konce roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských operací a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973.

16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO. V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 28 členských států, nejnovějšími členy jsou od dubna 2009 AlbánieChorvatsko. Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 % celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 % celosvětových výdajů na armádu a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 %.

13[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 14. 12. 2004, Blahma
Významní přispěvatelé: Jana Lánová


Jaroslav Heyrovský (20. prosince 1890, Praha27. března 1967, Praha–Smíchov) byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.

Studoval na Univerzitě Karlově, poté odešel na University College London, kde se zabýval fyzikální chemií. Zde získal titul bakaláře přírodních věd a v rámci postgraduálního studia se začal zajímat o elektrochemii. Během první světové války sloužil jako zdravotníkInnsbrucku. Po válce působil na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1926 stal profesorem. Roku 1922 objevil polarografii, což je metoda měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledků se využívá při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Pro urychlení zaznamenávání hodnot s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který tyto křivky automaticky zaznamenával. Za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody získal v roce 1959 Nobelovu cenu za chemii.

Během druhé světové války, přestože v Protektorátu byly univerzity zavřené, mohl dále vědecky pracovat. Po válce mu to přineslo obvinění z kolaborace, která ovšem nebyla prokázána. V roce 1950 spoluzakládal Polarografický ústav, v jehož čele stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel v roce 1967 ve smíchovském sanatoriu. Byl ženatý a měl dvě děti, Jitku a Michaela, oba se věnují vědecké činnosti v oblasti přírodních věd.

12[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 22. 7. 2003, Garoten
Významní přispěvatelé: Li-sung, Avitek, Jan.Kamenicek


Složený snímek povrchu Pluta

Pluto, oficiální označení (134340) Pluto, je druhou nejhmotnější známou trpasličí planetou sluneční soustavy a desátým nejhmotnějším známým tělesem, které obíhá přímo okolo Slunce. Roku 1930 ho objevil americký astronom Clyde Tombaugh. Toto kosmické těleso astronomové původně řadili mezi planety, ovšem po změně definice pojmu „planeta“ na pražském astronomickém kongresu v roce 2006 byl zařazen mezi trpasličí planety a plutoidy.

Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálůledu. Jde o poměrně malé těleso, které má přibližně pětinu hmotnosti Měsíce a třetinu jeho objemu. Obíhá po vysoce výstřednínakloněné dráze. Jeho vzdálenost od Slunce se pohybuje mezi 30 až 49 astronomickými jednotkami (AU) (tj. 4,4–7,4 miliard km). V pravidelných intervalech se tak ocitá blíže Slunci, než poslední planeta sluneční soustavy – Neptun. V současnosti se nachází asi 32 AU od Slunce.

Pluto má čtyři známé měsíce. Největší, Charon, byl objeven roku 1978, další dva, NixHydra, následovaly až roku 2005, a poslední z nich, zatím provizorně označený jako S/2011 (134340) 1, roku 2011. Protože hmotný střed soustavy Pluto-Charon leží mezi těmito tělesy a nikoliv pod povrchem jednoho z nich, hovoří se o nich někdy jako o binárním tělese.

11[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 11. 2006, Adam P.
Významní přispěvatelé: Wudi, Martin Happy Zub


Škoda Favorit LXi 1.3 BMM

Škoda Favorit je osobní automobil nižší třídy, vyráběný automobilkou Škoda Auto v letech 19881995. Od něj odvozené kombi se jmenovalo Škoda Forman, užitkové verze nesly označení Škoda Favorit Praktik, Škoda Forman Praktik, Škoda Pick-up a Škoda Forman Plus. Společnost MTX vyráběla odvozený kabriolet MTX Roadster a užitkový MTX Pick-up D.C. určený pro export. Na základě Favoritu se vyráběly také elektromobily Škoda Eltra 151. Automobil byl poprvé představen v roce 1987 na strojírenském veletrhuBrně. Pro tuzemský automobilový průmysl znamenal Favorit velký krok vpřed. Stal se druhým automobilem (po Ladě Samaře) v bývalých komunistických státech, který nebyl licenční a svými vlastnostmi se mohl ve své třídě postavit vedle západoevropských aut, jelikož měl u Škody poprvé od roku 1964 motor vpředu a hlavně na západě běžný přední náhon. Měl hospodárné provozní vlastnosti a zájem o něj od počátku překonával výrobní kapacity. Během výroby prošel model dvakrát modernizací. Byl k dispozici v několika stupních výbavy a také v několika limitovaných verzích. Na základě typu Favorit vznikla řada prototypů. Automobil získal řadu úspěchů ve sportu, zejména v rallye.

10[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 9. 12. 2008 , 89.24.123.13
Významní přispěvatelé: Horst, Marek Koudelka


John Cale hraje na violu při koncertěBelgiiroce 2006

John Davies Cale, OBE (* 9. března 1942) je velšský hudebník, multiinstrumentalista, skladatel, producent a příležitostný herec, známý především jako zakládající člen americké experimentálně rockové skupiny The Velvet Underground. Je autorem hudby k několika desítkám filmů.

Ačkoliv je Cale známý hlavně jako rockový hudebník, občas z tohoto žánru přešel k drone či vážné hudbě. Od roku 1968, kdy odešel z The Velvet Underground, se věnoval sólové kariéře a tvorbě hudby k filmům. Patrně jeho nejznámější sólové album je Paris 1919, nahrál také skladbuHallelujah“, která vyšla až v roce 1991 na tribute albu I'm Your Fan, kde vzdalo hold několik hudebníků Leonardu Cohenovi. Po albu Paris 1919, vydaného u vydavatelství Reprise Records, následovala trilogie alb Island Records, Fear (1974), Slow Dazzle (1975) a Helen of Troy (1975).

Cale produkoval alba interpretů jako jsou Nico, Patti Smith, The Stooges, The Modern Lovers, Art Bergmann, Manic Street Preachers, Squeeze, Happy MondaysSiouxsie and the Banshees. S několika jmenovanými též spolupracoval jako hudebník.

09[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 7. 7. 2007, Rottweiler
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav


Jicchak Rabin (1. března 19224. listopadu 1995) byl izraelský politik, diplomatvoják. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí šestý izraelský premiér v letech 19741977 a podruhé coby v pořadí jedenáctý premiér od roku 1992 až do svého zavražděníroce 1995. Službou v armádě strávil 27 let a během své vojenské kariéry dosáhl četných úspěchů. V období před vznikem Izraele působil v elitní úderné jednotce Palmach a po vzniku Izraelských obranných sil (IOS) zastával řadu vysokých velitelských pozic. V letech 19641968 byl náčelníkem Generálního štábu IOS a jako takový naplánoval a dohlížel na izraelský vojenský úspěch v šestidenní válce v roce 1967. Podílel se také na formování izraelské vojenské doktríny a vývoji výcvikových technik a bitevních strategií.

Kromě úřadu premiéra Rabin zastával celou řadu ministerských postů v izraelské vládě. Ve svých politických názorech se dostal od razantního potírání první palestinské intifády politikou „železné pěsti“ až po mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Výrazným způsobem se zasadil o schválení mírových dohod z Osla, historicky prvních mírových dohod s palestinskou reprezentací, díky nimž vznikla Palestinská samospráva. V 70. letech došlo za jeho vlády k podpisu dohody s Egyptem, která později umožnila dojednání mírové smlouvy s touto zemí. Díky jeho přičinění Izrael dále v roce 1994 uzavřel mírovou smlouvu s Jordánskem. Za mírové úsilí mu byla spolu se Šimonem PeresemJásirem Arafatem téhož roku udělena Nobelova cena za mír.

Jicchaka Rabina v roce 1995 zastřelil ortodoxní izraelský student Jigal Amir, a tak se Rabin stal prvním zavražděným izraelským premiérem a druhým, který zemřel během výkonu úřadu. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníku Ynetnews zvolen největším Izraelcem všech dob.

08[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 17. 8. 2011, Chalupa
Významní přispěvatelé: —


Příběh prince Gendžiho (源氏物語 Gendži Monogatari) je japonský román z období Heian, který v letech 10001014 nebo 1020 napsala japonská spisovatelka, básnířkadvorní dáma na císařském dvoře, Murasaki Šikibu (紫式部, asi 973 – asi 1014 nebo 1025). Je dovršením vývoje klasické japonské prózy, na němž měly spisovatelky velký podíl, zejména v oblasti črtdeníkové literatury, ale svou kompozicí a stylem je vysoce převyšuje. Pro svou psychologickou hloubku, fabulační strukturu a hluboký estetickýfilozofický podtext je dílo často označováno za první román vůbec.

českém jazyce byl román vydán ve čtyřech dílech v nakladatelství Paseka v letech 20022008překladu Karla Fialy.

07[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 26. 6. 2005, FrantisekKorbel
Významní přispěvatelé: Cinik, Roy, Bab dz, URandom9


Srdce

Láska je, všeobecně vzato, silná emoce vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost. V češtině však toto slovo může nabývat mnoha významů. Označuje se jím například důležitý vztah (láska mezi dvěma lidmi, láska k vlasti), nebo spokojenost nad chvílí zábavy („Miluji ten film“). Také se jím může označovat pohlavní styk („milovat se“, „prodejná láska“). Z filozofického hlediska může být láska lidskou ctností („Jedná se všemi s láskou“). V některých vírách termín „láska“ popisuje základ veškerého bytí („Bůh je láska“).

Objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky prakticky není možné, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a zkušenostech každého člověka. Velké rozdíly jsou také mezi kulturami a v čase (např. ve starověkém Řecku byla láska definována zcela odlišně). I přes velkou subjektivitu výkladů je ale lásku možné rozdělit na interpersonální (mezilidskou), impersonální (k předmětůmčinnostem) a lásku sebe sama.

Od „klasické“ (interpersonální) lásky se někdy odlišuje zamilovanost, která je chápána jako láska spojená se silnou závislostí na partnerovi. Velmi často je zamilovanost chápána jako dočasná (první) fáze vztahu, která se z biologického hlediska odlišuje především zvýšenou hladinou určitých hormonů (např. dopaminu nebo serotoninu).

06[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 15. 1. 2009, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —


Rozptýlený disk je vzdálená oblast sluneční soustavy, která je řídce osídlena ledovými planetkami, označovanými jako objekty rozptýleného disku. Tyto objekty jsou podskupinou širší skupiny transneptunických těles. Výstřednost oběžných drah těles rozptýleného disku dosahuje hodnoty až 0,8 a sklonrovině ekliptiky až 40°. Jejich perihélium je větší než 30 astronomických jednotek (AU). Extrémní oběžné dráhy jsou výsledkem rozptýlení těchto těles způsobeném gravitačním vlivem plynných obrů a stále je svou gravitací narušuje planeta Neptun.

Ačkoliv v perihéliu se tělesa rozptýleného disku přibližují ke Slunci až na 3035 AU, v aféliu se mohou dostat až do vzdálenosti 100 AU, díky čemuž pak patří mezi nejvzdálenější a nejchladnější tělesa sluneční soustavy. Vnitřní část rozptýleného disku se prolíná s oblastí Kuiperova pásu, ovšem jeho vnější oblasti sahají do mnohem větších vzdáleností a také mnohem výše nad či níže pod rovinu ekliptiky.

Disk je v současné době považován za místo původu většiny pozorovaných periodických komet, přičemž skupina tzv. kentaurů (ledových těles mezi Jupiterem a Neptunem) je zřejmě mezistupněm při migraci jeho těles do vnitřních oblastí sluneční soustavy, než je plynní obři svou gravitací pošlou směrem ke Slunci. Rovněž mnoho objektů vzdáleného Oortova mračna má původ v rozptýleném disku.

Je možné, že disk se utvářel po celou dobu existence sluneční soustavy. Podle některých moderních teorií k tomu však mohlo dojít velmi rychle v době, kdy Neptun putoval sluneční soustavou na vzdálenější dráhu a svou gravitací rozptýlil mnoho těles tehdejšího Kuiperova pásu.

05[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 19. 4. 2007, Frettie
Významní přispěvatelé: Ronny, K123456


Městské divadlo Brno je repertoárové divadloBrně se zaměřením na činoherníhudební, především muzikálovou produkci. Historie divadla sahá do roku 1945, kdy bylo známo pod názvem Svobodné divadlo. Později neslo název Divadlo Bratří Mrštíků a sídlilo na Jakubském náměstí až do roku 1965, kdy se přestěhovalo na Lidickou ulici. Později bylo spojeno s dalšími soubory: Satirickým divadlem Brno a Loutkovým divadlem Radost. 1. února 1991 se však osamostatnilo a 25. června 1996 získalo svůj současný název.

Divadlo má dvě scény: Činoherní s kapacitou 365 míst a Soudobou hudební s kapacitou 680 míst. Na hudební scéně se uvádějí muzikály jako West Side Story, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, My Fair Lady nebo Jesus Christ Superstar. Vlastní orchestr obstarává živou hudbu. Z činoherní produkce jsou uváděny hry jako Dokonalá svatba, Charleyova teta, Sluha dvou pánů, Škola základ života nebo Sugar! (Někdo to rád horké). Z herců zde začínali např. Josef Somr, Pavel Trávníček nebo Karel Janský. Do současného souboru patří mimo jiné držitelé Ceny Thálie Alena Antalová, Radka Coufalová, Stano Slovák, Dušan Vitázek, Ivana Vaňková či Petr Gazdík.

04[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 16. 2. 2008, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —


Braní mimochodem, často též en passant ([a:n pasa:n] IPA, francouzsky doslova během míjení), je druh tahu při hře v šachy. Tímto tahem lze odebrat pěšcem soupeřova pěšce, který se posunul ze své úvodní pozice o dvě pole vpřed, a to stejným způsobem, jako kdyby se tento pěšec pohnul pouze o jedno pole. Brát mimochodem je však možné jen v tahu následujícím ihned po posunu soupeřova pěšce o dvě pole – pokud hráč této možnosti nevyužije, v dalších tazích už braní mimochodem nemůže provést. Braní mimochodem je jedinou příležitostí, kdy šachová pravidla povolují hráči odebrat soupeřův kámen jinde než na poli, na kterém tento kámen stojí. Tento prvek může být i tématem úloh kompozičního šachu. Nezbytnou podmínkou však je, že retrográdní analýzou lze prokázat, že odebíraný pěšec se do výchozí pozice nutně musel dostat posunutím o dvě pole v předchozím tahu. V šachové notaci se při braní mimochodem jako cílové pole zapisuje to, na kterém pěšec nakonec zůstane (stejně, jako by soupeřův pěšec postoupil pouze o jedno pole), a zápis se doplní zkratkou e. p., např. exf6 e. p.

03[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 15. 1. 2006, 62.177.100.231
Významní přispěvatelé: Michal Bělka


Wellington je hlavní město a významný přístav Nového Zélandu. Nachází se na jihozápadním cípu Severního ostrova na pobřeží Cookova průlivu. Jde o nejjižněji položené hlavní město světa. Žije v něm okolo 180 000 obyvatel, společně s okolními městy Lower Hutt, Upper HuttPorirua tvoří třetí největší aglomeraci Nového Zélandu s celkovým počtem kolem 386 000 obyvatel. Město bylo založeno anglickými osadníky v roce 1840, status hlavního města převzalo po Aucklandu25 let později. Ve Wellingtonu sídlí nejvyšší státní instituce Nového Zélandu jako parlament, vládanejvyšší soud. Obyvatelstvo Wellingtonu tvoří z největší části Evropané, vysoce jsou zastoupeni Asiaté. Počet původních novozélandských obyvatel, Maorů, je oproti jejich průměrnému zastoupení na Novém Zélandu výrazně menší.

Město je ze tří stran obklopeno mořem a jeho přístav hraje důležitou ekonomickou roli. Vzhledem k vysoké tektonické aktivitě v oblasti Nového Zélandu byl Wellington ve své historii několikrát zasažen silnými zemětřeseními. V roce 1855 vyvolalo zemětřesení desetimetrovou vlnu tsunami, která srovnala wellingtonský přístav se zemí. Podnebí v oblasti je poměrně vyrovnané se značným úhrnem srážek, který je nejvyšší v zimních měsících.

02[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 21. 2. 2007, Chrupoš
Významní přispěvatelé: Zoner57, El Barto


Marián Hossa (* 12. ledna 1979, Stará Ľubovňa) je slovenský reprezentantledním hokeji. V současnosti působí v NHL v klubu Chicago Blackhawks na pozici pravého křídla. Je považován za jednoho z nejlepších útočníků NHL a zároveň za jednoho z nejrychlejších bruslařů této soutěže. Reprezentoval Slovensko na několika mezinárodních soutěžích, včetně tří zimních olympiád (Salt Lake City 2002, Turín 2006 a ve Vancouveru 2010), avšak zatím nezískal žádnou medaili. Ve finále NHL byl třikrát (za týmy Pittsburgh Penguins, Detroit Red WingsChicago Blackhawks). V sezóně 2009–2010 získal se Chicagem Stanley Cup. Je čtyřnásobným nejlepším hokejistou Slovenska. Čtyřikrát (2001, 2003, 2007 2008) byl nominován na All-Star Games NHL.

Otcem Mariána Hossy je František Hossa, bývalý trenér slovenské hokejové reprezentace, matka Mária Hossová pracuje jako módní návrhářka a o dva roky mladší bratr Marcel Hossa, kterého v roce 2000 draftoval tým Montreal Canadiens, hrál s bratrem v týmu HC Dukla Trenčín, Portland Winter Hawks, během výluky NHL v týmu Mora IK a také v reprezentaci na několika světových šampionátech a olympiádách. Shodou okolností byli v sezóně 2007–2008 oba vyměněni (Marián z Atlanty do Pittsburghu a Marcel z NY Rangers do Phoenixu). Marcel v současnosti působí v ruské Kontinentální hokejové lize v klubu Dinamo Riga.

01[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 9. 9. 2005, Petr.adamek
Významní přispěvatelé: Jiří Žemlička, Jura Ferrari, Zoner57, Schuminka janička


Michael Schumacher (* 3. ledna 1969, Hürth-Hermühlheim, Severní Porýní-Vestfálsko) je německý automobilový závodník, sedminásobný mistr světa Formule 1 a současný pilot stáje Mercedes Grand Prix. Drží mnoho rekordů ve Formuli 1, získal nejvíce mistrovských titulů, vítězství, nejrychlejších kol, pole position, bodů a nejvyšší počet výher v jedné sezoně. V sezoně 2002 se stal jediným jezdcem v historii, který se umístil ve všech závodech sezony na stupních vítězů.

Po začátcích na motokárách vyhrál německé šampionáty Formule KönigFormule 3, poté závodil za Mercedes v Mistrovství světa sportovních vozů. V Grand Prix Belgie 1991 debutoval ve Formuli 1 s týmem Jordan, pak přestoupil do stáje Benetton, kde se v letech 19941995 stal mistrem světa, roku 1996 odešel do týmu Ferrari, s nímž v letech 20002004 vyhrál pětkrát titul mistra světa. Kariéru ukončil roku 2006 ve Scuderii Ferrari, kde do roku 2009 působil jako poradce. V prosinci 2009 podepsal tříletou smlouvu s německou stájí Mercedes Grand Prix.

Jeho kariéru poznamenalo několik kontroverzních momentů, v závěrečných závodech dvakrát v souboji o titul úmyslně kolidoval se svými soupeři, v roce 1994 s Damonem Hillem a roku 1997Jacquesem Villeneuvem, za což jej vyloučili ze šampionátu, a několikrát byl potrestán za nebezpečnou jízdu a týmovou režii.

Působí jako vyslanec UNESCO, angažuje se v četných charitativních projektech, na něž daroval desítky milionů dolarů. Je ženatý, má dvě děti. Jeho bratr Ralf je bývalým pilotem Formule 1.