West Coast Main Line

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zjednodušený plán WCML (černě) ve vztahu k ostatním hlavním severojižním tratím
West Coast Main Line
BSicon .svgBSicon .svgBSicon KBHFa.svg Edinburgh na ECML
BSicon .svgBSicon .svgBSicon BHF.svg Haymarket
BSicon .svgBSicon KBHFa.svgBSicon STR.svg Glasgow
BSicon .svgBSicon STR.svgBSicon STR.svg     na síť SPT
BSicon .svgBSicon BHF.svgBSicon STR.svg Motherwell na síť SPT
BSicon .svgBSicon BHF.svgBSicon STR.svg Carstairs na síť SPT
BSicon .svgBSicon ABZrg.svgBSicon STRrf.svg Carstairs South Junction
BSicon BHF.svg Lockerbie
BSicon BHF.svg Carlisle Tyne Valley Line,
BSicon STR.svg    Cumbrian Coast Line a
BSicon STR.svg    Glasgow South Western Line
BSicon BHF.svg Penrith
BSicon BHF.svg Oxenholme Lake District
BSicon STR.svg     Windermere Line
BSicon BHF.svg Lancaster
BSicon BHF.svg Preston
BSicon .svgBSicon ABZlf.svgBSicon STRlg.svg
BSicon .svgBSicon BHF.svgBSicon STR.svg Wigan
BSicon .svgBSicon STR.svgBSicon BHF.svg Bolton
BSicon .svgBSicon BHF.svgBSicon STR.svg Warrington
BSicon KBHFa.svgBSicon STR.svgBSicon STR.svg Liverpool Lime Street
BSicon BHF.svgBSicon STR.svgBSicon STR.svg Runcorn
BSicon ABZrg.svgBSicon STRrf.svgBSicon STR.svg Weaver Junction
BSicon STR.svgBSicon STRrg.svgBSicon STRrf.svg
BSicon STR.svgBSicon BHF.svgBSicon KBHFa.svg Manchester Piccadilly
BSicon STR.svgBSicon STRlf.svgBSicon ABZlg.svg
BSicon STRlf.svgBSicon STRlg.svgBSicon BHF.svg Stockport
BSicon .svgBSicon ABZrg.svgBSicon ABZrf.svg Cheadle Hulme Junction
BSicon .svgBSicon STR.svgBSicon STR.svg Crewe North Junction
BSicon .svgBSicon BHF.svgBSicon STR.svg Crewe
BSicon .svgBSicon STR.svgBSicon BHF.svg Stoke-on-Trent
BSicon .svgBSicon ABZrg.svgBSicon ABZrf.svg Stone Junction
BSicon .svgBSicon STR.svgBSicon STR.svg Norton Bridge Junction
BSicon .svgBSicon BHF.svgBSicon STR.svg Stafford
BSicon STRrg.svgBSicon ABZrf.svgBSicon STR.svg
BSicon STR.svgBSicon ABZrg.svgBSicon STRrf.svg Colwich Junction
BSicon STR.svgBSicon TBHFu.svgBSicon .svg Lichfield
BSicon BHF.svgBSicon STR.svgBSicon .svg Wolverhampton
BSicon STR.svgBSicon TBHFu.svgBSicon .svg Tamworth
BSicon BHF.svgBSicon STR.svgBSicon .svg Birmingham
BSicon STR.svgBSicon BHF.svgBSicon .svg Nuneaton
BSicon BHF.svgBSicon STR.svgBSicon .svg Coventry
BSicon STRlf.svgBSicon ABZlg.svgBSicon .svg
BSicon BHF.svg Rugby odbočka na Birmingham
BSicon .svgBSicon ABZlf.svgBSicon STRlg.svg
BSicon .svgBSicon STR.svgBSicon BHF.svg Northampton
BSicon .svgBSicon ABZrg.svgBSicon STRrf.svg
BSicon BHF.svg Milton Keynes
BSicon BHF.svg Watford
BSicon KBHFe.svg London Euston

West Coast Main Line (WCML) („trať po západním pobřeží“) je nejvytíženější britská dráha se smíšeným provozem. Je v podstatě jedinou dálkovou tratí z Londýna do západní a severozápadní Anglie, severního Walesu a západního Skotska.

Hlavní větev mezi nádražími London Euston a Glasgow Central měří 401 mil s hlavními nácestnými stanicemi Milton Keynes, Rugby, Nuneaton, Tamworth, Stafford, Crewe, Warrington, Preston, Lancaster, a Carlisle. Na odbočných větvích leží Northampton, Coventry, Birmingham, Wolverhampton, Stoke-on-Trent, Macclesfield, Stockport, Manchester, Bolton, Liverpool a Edinburgh. Na značné části tratě je povolena rychlost 125 mph (201 km/h), dopravce Virgin Trains usiluje o její zvýšení na 135 mph (218 km/h) mezi Staffordem a Rugby. Jeden ze spojů projede trať LondýnGlasgow za 4 hodiny 8 minut.

Mimo dálkové a regionální dopravy zajišťuje WCML část příměstské dopravy v aglomeracích Londýna, Birminghamu, Manchesteru a Glasgow.

WCML je strategicky důležitou v celoevropském měřítku a je součástí Transevropské dopravní sítě (TEN-T). Pro západní Británii je i hlavním nákladním koridorem pokračujícím z Londýna (přes Eurotunel) do kontinentální Evropy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původní podoba stanice Birmingham New Street z roku 1885. V šedesátých letech byla dvorana stržena a nad kolejištěm vyrostlo obchodní centrum.

Stavěna byla od třicátých do sedmdesátých let devatenáctého století, v několika samostatných úsecích. První byly úseky Londýn - Birmingham společnosti Grand Junction Railway a WarringtonBirmingham firmy London and Birmingham Railway. Společně s křižující drahou Liverpool - Manchester (North Union Railway) a ManchesterBirmingham spojená roku 1846 do nové společnosti London and North Western Railway (LNWR). Severně od Carlisle se chtěla prosadit Kaledonská dráha a otevřela svou kmenovou trať do Beattocku v září 1847, do Edinburghu v únoru 1848 a do Glasgow v listopadu 1849. Poslední součást WCML - North Staffordshire Railway z Macclesfieldu přes Stoke-on-Trent do odboček s WCML Norton Bridge a Colwich byla otevřena roku 1848. Obě posledně jmenované trati zůstaly samostatné, až do doby spojování velkých společností. Se zbytkem WCML se sloučily v roce 1923.

Částečně pro usmíření s podniky a kvůli majitelům pozemků podél tratí, v některých případech se tratě vyhýbaly některým pozemkům a menším městům. Pro snížení stavebních nákladů WCML prochází i přes pahorkatiny Chilterns, Watford Gap a Northamptonskou vysočinu a horská území Cumbria s vrcholovou stanicí Shap a Leadhills s vrcholem v Beattocku. To bylo důvodem nižší rychlosti oproti konkurenční východní trati East Coast Main Line (ECML) a hlavním důvodem pro nasazení naklápěcích vlaků na konci dvacátého století.

Termín „West Coast Main Line“ se začal oficiálně používat až po 2. světové válce, a je tedy označením pro trať, nikoli pro dopravce, nebo soukromou společnost vlastnící dráhu. Železnice z Rugby do Stafford přes Birmingham a Wolverhampton byla hlavní tratí do dostavby kratší spojnice údolím řeky Trent. Obdobně se jižně od Rugby WCML rozděluje a vede přes Northampton a spojuje se v Milton Keynes. Do Liverpoolu odbočuje v Weaver Junction mimoúrovňovým rozpletem. Mnoho větví WCML vede do Manchesteru, první v odbočce Colwich, druhá v Norton Bridge za Staffordem tyto se spojují v Stoke-on-Trent. Třetí větev vede z Crewe přes Wilmslow. V roce 1988 British Rail dokončily severojižní spojku v Manchesteru, umožňující bezúvraťové odklony přes Bolton do Prestonu, tzv. Windsor Link. Poslední větví vede z Carstairs do Edinburghu na WCML po východním pobřeží.

Období British Rail[editovat | editovat zdroj]

British Rail modernizovaly a elektrifikovaly kmenovou trať v letech 1959 až 1974, její poslední elektrifikovanou součástí byl úsek do Glasgow. V roce 1989 následovala odbočka do Edinburghu. Z Manchesteru do Prestonu nejsou troleje dodnes, což znehodnocuje tuto odklonovou trasu.

Od roku 1947 přišla WCML o mnohá spojení přímými vlaky nebo vozy, z Londýna se jednalo o Windermere; Barrow-in-Furness, Whitehaven a Workington; Huddersfield a Halifax (přes Stockport); Blackpool; Colne (přes Stockport); Morecambe a Heysham; Southport (přes Edge Hill); a Stranraer Harbour. Také bylo zrušeno spojení z Liverpoolu do Skotska. Provoz dálkových rychlíků přešel při reorganizaci British rail koncem sedmdesátých let pod odbor InterCity, před privatizací pod jménem „InterCity West Coast“.

Modernizace v 21. století[editovat | editovat zdroj]

Pendolino dopravce Virgin Trains míjí nákladní vlak společnosti EWS na trati West Coast Main Line v hrabství Warwickshire.
WCML vedoucí podél dálnice M1 v Watford Gap v Northamptonshire.

V roce 2007 je před dokončením modernizace trati pod taktovkou Network Rail. Původní plán z roku 2005 v objemu 2 biliónů liber vypracovaný Railtrackem počítal se zvýšením traťové rychlosti až na 225 km/h, v místech, kde bylo 175 km/h. Jízdní doba např. z Birminghamu do Londýna by se tak snížila z 1 hodiny 40 minut, na jednu hodinu. Ovšem tento byl od počátku odsouzen k smrti, kvůli nedostatkům zabezpečovacího zařízení, konkrétně neexistenci tzv. pohyblivého oddílu, neumožňující požadované zvýšení rychlosti. Navzdory prvotním obavám, že by cena mohla překročit 13 bilionů liber, byly plány přehodnoceny a snížena cena na 8 až 10 bilionů liber, předpoklad dokončení je k roku 2008, a rychlost jen 200 km.

První fáze modernizace jižně od Mancesteru byla otevřena 27. Září 2004, předpokládané dokončení prací na celé WCML bylo ke konci roku 2005. Nicméně velký objem stavebních prací, jako zečtyřkolejnění trati v údolí Trentu, přestavby stanic Stafford, Rugby, Milton Keynes a Coventry a druhá etapa v Nuneatonu vede ke skluzu v termínech.

Současný provoz[editovat | editovat zdroj]

Nynější provoz je na bedrech 53 devíti vozových jednotek Pendolino 390 a 30 čtyřvozových Desir řady 350 v provozu společností Silverlink a Central Trains, v menší míře i na motorových Virgin Voyager a Super-Voyager (pomineme-li řadu dalších relací spojů po WCML jen peážujících v krátkém úseku a příměstskou dopravu). Pendolina jezdila do Londýna roku 2005 šest spojů každou hodinu (10 ve špičce), v roce 2009 se předpokládá frekvence devět vlaků do hodiny a jeden Voyager do Chesteru a dále jedno Desiro se zastávkami Watford, Milton Keynes, Northampton, Rugby, Nuneaton, Atherstone, Tamworth, Lichfield, Rugeley, Stafford a Crewe.

Poslední snahou o zvýšení rychlosti je požadavek dopravce Virgin Trains o povolení rychlosti 135 mil za hodinu, oproti dnešním 125 (200 km/h) po dokončení čtyřkolejky mezi Rugby a Staffordem, při současném typu zabezpečovacího zařízení. Pokud toto schválí Network Rail, dojde i ke zvýšení propustnosti trati.

Počet cestujících u dopravce Virgin Trains zajišťujícího v podstatě veškerou dálkovou dopravu na WCML se letech 1997/98 až 2005/6 vyšplhal z 13,6 na 18,7 milionů.

V září 2006 se podařilo překonat rychlostní rekord na WCML – vlak Pendolino ujel 401 mil z Londýna Eustonu do Glasgow Central za 3 hodiny 55 minut. Předchozí byl 4 hodiny 15 minut.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku WCML na anglické Wikipedii.

  • Buck, M. and Rawlinson, M. (2000), Line By Line: The West Coast Main Line, London Euston to Glasgow Central, Freightmaster Publishing, ISBN 0-9537540-0-6


Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]