Vídeňský kongres
Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října (někdy je uváděno 16. nebo také 18. září) 1814 do 9. června 1815[1] ve Vídni pod předsednictvím rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl ve funkci předsedajícího pravidelně zastupován ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Kongres tedy začal již po první abdikaci Napoleona Bonaparta v roce 1814 a pokračoval až do doby těsně před jeho definitivní porážkou v bitvě u Waterloo dne 18. června 1815. Pro své téměř každodenní plesy, které byly pořádány hlavně v salónech význačných šlechtičen, a výlety pro hosty je také nazýván tančící kongres. Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.
Myšlenky kongresu
Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres veden:
- Restaurace – snaha o nastolení do původního stavu do doby před Velkou Francouzskou revoluci a obnovit feudální a klerikální uspořádání, uspokojit územní požadavky vítězných velmocí a na trůny dosadit původní panovnické rody – tzv. legitimismus.
- Kvietismus – snaha o naprostý klid v Evropě, snaha zabránit revolucím za každou cenu.
Územní změny
Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti, tedy Rakousko, Rusko a Prusko.
- Rakousko si připojilo Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, ztratilo však Belgii.
- Prusko se rozšířilo o Porýní a část Saska, Gdaňsk, Poznaňsko a Švédské Pomořany.
- Rusko získalo Besarábii a Finsko, vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království, které bylo v personální unii s Ruskem.
- Holandsko a Belgie se spojily do Nizozemského království a personální unií k nim připadlo také Lucembursko.
- Spojené království Velké Británie a Irska získalo Maltu, mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon.
- Švédsko získalo Norsko, které bylo do té doby součástí dánského státu. Tím byl potrestán dánský král za svoji věrnost Napoleonovi.
Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek, což bylo volné soustátí 39 zemí, ke kterým patřily Rakouské císařství (včetně Království českého a Markrabství Moravského) a Pruské království.
Povýšení zemí
Na vídeňském kongresu byly také jako odměna a uznání za účast v protifrancouzské koalici (od r. 1813) povýšeny některé země:
- Brunšvicko-lüneburské vévodství (kurfiřtství) na království
- Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství na velkovévodství
- Oldenburské vévodství na velkovévodství (a bylo rozšířeno)
- Lucemburské vévodství na velkovévodství (a připadlo nizozemskému králi)
- Meklenbursko-Střelické vévodství na velkovévodství
- Meklenbursko-Zvěřínské vévodství na velkovévodství
Dále bylo na kongresu potvrzeno povýšení těchto zemí, provedené Napoleonem:
- Bavorské vévodství na království
- Saské kurfiřtství na království
- Württemberské vévodství na království
- Bádenské markrabství na velkovévodství
- Lantkrabství Hesensko-Darmstadtsko na velkovévodství
- Anhaltských hrabství na vévodství (spojeny roku 1863)
Svatá aliance
Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování kvietismu na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburko-Lotrinkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). Tato aliance byla vlastně ztělesněním reakční spolupráce.
Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluvíme někdy také o metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako koncert velmocí.
Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se v Evropě projevila touha lidí i celých národů po svobodě.
Významní účastníci
Klemens Wenzel von Metternich, Rakousko
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, Francie
Fridrich Vilém III., Prusko
František I. Rakouský, Rakousko
-
Kníže Klemens Wenzel von Metternich (portrét od Thomase Lawrence) -
-
Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, francouzský státník a diplomat -
Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, britský vojevůdce a státník
_crop.jpg)
Revoluční konflikty po Vídeňském kongresu
Španělsko
Vedlo válku proti Napoleonovi, které bránily v rozvoji země. Na trůn totiž nastoupil po Napoleonově bratru opět Bourbonský panovník, který začal omezovat občany a chtěl vyslat vojsko do střední Ameriky, kde byli vzbouřenci vedeni Simonem Bolívarem. Roku 1820 se navíc ve Španělsku vzbouřili i vojáci. Roku 1823 byla jejich revoluce potlačena Francouzi.
Itálie
Itálie byla stále rozdrobena na malá území. Vznikly zde obavy, že se tato území neubrání vnějšímu útoku. Byly zakládány tajné spolky revolučních demokratů (tzv. karbonářů), kteří toužili po sjednocení Itálie. Vídeňský kongres na situaci v Itálii vcelku nic nezměnil. V letech 1820–1821 bylo v Neapolsku vyvoláno povstání, které však bylo potlačeno rakouskou armádou. Vůdcové povstání pak byli vězněni v Brně v kasematách hradu Špilberku.
Děkabristé v Rusku
Po smrti cara Alexandra I. v prosinci roku 1825 musel nový vládce Mikuláš I. Pavlovič čelit nevídané vzpouře děkabristů (podle ruského slova děkabr = prosinec). Byli to většinou vojenští důstojníci, kteří odmítli přísahat novému caru věrnost, dokud nevydá ústavu. Důvod tohoto povstání bylo samoděržaví a feudální útisk. Povstání však bylo špatně zorganizováno a nemilosrdně potlačeno. Přeživší povstalci byli popraveni nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Poté zůstalo v Rusku nevolnictví až do roku 1861.
Srbové
Vedli válku proti Turkům, ale osvobodili se jen částečně.
Řecké povstání
Řecko bylo již dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Turci tvrdě potlačovali řecké snahy o osamostatnění. Povzbuzení Francouzskou revolucí povstali roku 1821 i Řekové v řecké osvobozenecké válce. Na pomoc jim přišli dobrovolníci z Ruska, Anglie (George Gordon Byron) a Francie. Tvrdé boje byly ukončeny až v roce 1830, kdy bylo Řecko uznáno za samostatné království. Na trůn zde nastoupil Otta I.(původem bavor) z německého rodu Wittelsbachů.
Červencová revoluce ve Francii
Ve Francii oslabené vídeňským kongresem se snažil o absolutistickou vládu Karel X. Bourbon. Chtěl upevnit svou moc a bránil pokroku. To vedlo k povstání v červenci 1830 (odtud Červencová revoluce), do něhož se zapojili studenti, novináři, ale i řemeslníci. Červencová revoluce zvítězila. Karel byl svržen a na trůn byl dosazen jeho příbuzný Ludvík Filip Orleánský Bourbon. Jeho vláda se nazývá „Červencová monarchie“
Belgické povstání
Červencová revoluce měla ohlas v Belgii, kterou Vídeňský kongres spojil s Nizozemskem. V Bruselu vypuklo v roce 1830 povstání proti Nizozemsku a bylo vyhlášeno samostatné Belgické království.
Povstání Poláků
Listopadové povstání vypuklo roku 1830 proti nadvládě ruského cara (chtěli osamostatnit části Polska tzv. Kongresové Polsko pod nadvládou Ruska). V čele stála polská šlechta. Bylo však velice tvrdě potlačeno Ruskou armádou a polská autonomie byla okleštěna. Proto se mnoho Poláků vystěhovalo do Francie a Německa.
Odkazy
Reference
Literatura
- TARABA, Luboš, Vídeňský kongres, salony, kuloáry, budoáry, Baset, Praha 2002
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vídeňský kongres na Wikimedia Commons 
Kniha Světové dějiny/Vídeňský kongres ve Wikiknihách
