Válka o španělské dědictví

válka o španělské dědictví
	Vévoda z Vendôme a Filip V. Španělský po vítězné bitvě u Villaviciosa v roce 1710
Trvání	1701–1714
Místo	Západní Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika
Výsledek	Nerozhodný. Francouzský princ sice získal španělský trůn, ovšem za cenu velkých územních ústupků, zejména rakouským Habsburkům, a příslibu, že nikdy nedojde ke spojení Francie a Španělska.
Strany
Haagská velká aliance Svatá říše římská Rakousko; Prusko; Hannoversko; Bádensko; Sasko; ; Karlovo Španělsko Aragonie; Katalánsko; Valencie; Mallorca; část Kastilie; ; Nizozemsko; Velká Británie (od 1707); Anglie (do 1707); Skotsko (do 1707); Portugalsko (od 1703); Savojsko (od 1703); Trojspolek; Dánsko-Norsko; podpora Papežský stát; hugenoti;	Bourboni Francie; Filipovo Španělsko Sardinie; Neapolsko; Sicílie; Španělské Nizozemí; Kastilie; Milánsko; ; Mantovsko; Bavorsko (do 1704); ostatní spojenci Savojsko (do 1703); Kolínské kurfiřství; Modena a Reggio;
Ztráty
95 000–110 000; 40 000–52 000; 30 000–40 000; 20 000–35 000; 24 000–30 000; 5 000–6 000	115 000–140 000; 10 000–12 000; 4 000–5 000
	dohromady až 400 000–700 000 mrtvých
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka o španělské dědictví (1701–1714) představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.

Původ války

Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti (1699) pak Rakousko, Anglie a Nizozemsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát syn římského císaře Leopolda Karel, ale španělský král Karel II. určil ve své závěti za následníka trůnu svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později). Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Nizozemskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky (evidentně byl přesvědčen, že je schopen porazit celou koalici, jako přinutil podobnou k ústupu v roce 1697 - viz devítiletá válka).

Účastníci konfliktu

Josef Ferdinand, princ asturijský a kurprinc bavorský, všemi zúčastněnými velmocemi uznaný následník Karla II. Jeho nečekaná smrt v roce 1699 zničila křehké dohody o následnictví na španělském trůně a fakticky ukončila naděje, že by se celá věc obešla bez konfliktu

Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanské říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Nizozemsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojilo Portugalsko a část Španělska /především Katalánsko/).

Vývoj bojů

Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek (bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu (1704), bitva u Ramillies (1706), bitva u Turína (1706), bitva u Oudenaarde (1708)). Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která vynesla do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn Karla.

Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů

Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Nizozemsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713 (po patřičných zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily) se obě námořní mocnosti z války stáhly (tzv. Utrechtský mír). Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 (Rastattský mír). Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Menorcu a Gibraltar.

Literatura

PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Národní galerie, 2001. 849 s. ISBN 80-7185-380-1.