Vytautas Vičiulis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vytautas Vičiulis (4. října 19513. března 1989) byl litevský umělec[1], oběť svého drastického protestu proti Ústavě SSSR. Upálil se v noci z 2. na 3. března 1989 v Klaipėdě před sochou V. I. Lenina, která je na prostransví mezi hotelem Klaipėda a Hudebním divadlem.

Ilustrační foto (07.1991): Před sochou V. I. Lenina, blízko u silnice, je vidět malý památník s urnou V. Vičiulisovi; SA hlídá sochu

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve vsi Jedžiotai (okr. Skuodas). Měl sestru, dceru. Manželka Regina Vičiulienė pracovala v mateřské školce. Podporovala jej v umělecké činnosti. Původně elektrikář, vstoupil do ateliéru umělců „Guboja“ A. Ilginise, malíř marinista (tematika moře), maloval také portréty, abstrakce v Čiurlioniovském stylu, byl členem folklorní skupiny „Alka“. Výstava jeho obrazů byla v Muzeu Moře. Restaurátor klaipedského Starého města. Sečtělý, talentovaný, citlivý (velmi se trápil nad mnoha věcmi, například nad chátrajícím Starým městem Klaipedy, nad národním úpadkem), zajímal se horečně o politiku, o svobodu Litvy.

Tragický čin a jeho předvečer[editovat | editovat zdroj]

Vytauta velmi rozrušila nová redakce „gorbačovské“ Ústavy SSSR, publikovaná v deníku Izvestija. Komentoval ji slovy: „To je konec!“. Nedlouho před smrtí diskutoval s (tehdy) poslancem Městského výboru města Klaipėdy Vytautem Čepem. Vytautas se upálil pozdě večer 2. března 1989, zahalen do litevské trikolóry. Zemřel za necelý den – 3. března ve 21 hodin na popáleniny na 98% povrchu těla.[2].

Reakce režimu[editovat | editovat zdroj]

Okamžitě byly uklízeny zbytky popelu po odvozu těžce popáleného Vytauta Vičiulise. Shodou okolností svědkyní tohoto úklidu byla jeho manželka, aniž by věděla, co se na místě stalo. Později při výslechu prokurátora rozpoznala Vytautovy boty, zbytky oděvu a také zbytky litevské vlajky.[3]. Následovaly policejní prohlídky (vše obrátili vzhůru nohama) za přítomnosti tehdy dvanáctileté dcery a množství návštěv nejasných činitelů, po kterých zmizelo množství Vytautových věcí a dokumentů, dokonce při hledání čehosi chtěli probourat zdi ve sklepě. Vytautas byl potom propagandisticky označován za duševně chorého a i jinak byl očerňován. Pohřební procesí na hřbitov v Laugalai střežily policejní hlídky z obav z demonstrací.
V té době však již rozvíjel činnost Sąjūdis a vyhlášení obnovení samostatnosti Litvy (11. března 1990) již bylo v dohlednu. Tento čin se proto později mohl zdát anachronický, ale ta doba byla složitá a pravděpodobně i tento čin svým nevelkým, ale nezanedbatelným dílem přispěl k pozdějšímu vývoji událostí.

Analogie[editovat | editovat zdroj]

Podobným způsobem protestovali:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Iškilūs Žemaitijos dailininkai profesionalai, tautodailininkai, menotyrininkai (sąvadas). II dalis [online]. Žemaičių dailės muziejus (Muzeum Žemaitského umění), 2007-01-04, [cit. 2009-07-13]. Dostupné online.  
  2. ŽIEMYTĖ, Ivona. Žmogus, kuriam laisvės troškimas sudegino širdį. Vakarų ekspresas. 2009-03-02. Dostupné online.  
  3. JANAUSKAITĖ, Daiva. V.Vičiulis pristigo vilties. Klaipėda. 2009-02-28. Dostupné online.