Brněnský pochod smrti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Vysídlení Němců z Brna)
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako brněnský pochod smrti je označováno vysídlení Němců z Brna po druhé světové válce, které bylo součástí celkového vysídlení občanů německé národnosti z území Československa. Výnosem rady Zemského národního výboru pro Velké Brno ze dne 29. května 1945 nařídili představitelé města vysídlení německého obyvatelstva podle schválených „Prozatímních všeobecných směrnic". Téhož dne se předsednictvo ZNV usneslo, že nebudou nadále Němcům vystavována potvrzení o jejich loajálním chování či antifašistické činnosti.[1][p. 1][p. 2]

Dne 30. května 1945 ve 22 hodin večer bylo vyvedeno ze třinácti seřadišť přes Staré Brno po Vídeňské ulici směrem na Rajhrad (dnes silnice I/52) přibližně 25 tisíc německých obyvatel (ženy, děti a starci).[5] Za dozoru ozbrojených Revolučních gard brněnské Zbrojovky (zejména mladých, ani ne 20letých mužů) a armádních jednotek následoval pochod bez jídla, bez vody, bez lékařské péče a bez zastávek pro odpočinek.[1] Po přenocování v rajhradské sokolovně, orlovně, hostinských sálech, v zemském sirotčinci (sloužícímu za protektorátu jako Kinderlandverschickung-Lager) i jiných prostorách a na fotbalovém hřišti dorazili vysídlenci v ranních hodinách 31. května 1945 do Pohořelic.[6] Po zjištění, že se mezi vyhnaným obyvatelstvem nachází i Češi ze smíšených manželství, jejich děti, němečtí Židé a němečtí antifašisté, byla tato část vrácena zpět do Brna.[1] Přibližně 10 tisíc Němců, kteří byli ještě schopni pochodu, bylo hnáno dál k Mikulovu a do Rakouska. Zbytek vysídlenců neschopných dalšího pochodu zůstal v pohořelickém táboře.[1]

Sběrný tábor v Pohořelicích se vyznačoval krutými podmínkami – chyběly postele, hygienická zařízení, léky, vázlo zásobování potravinami. Velmi rychle se zde šířila epidemie úplavice a tyfu. Denně umíralo v táboře 60 až 70 lidí, zčásti i na následky stále pokračujícího týrání. V pohořelickém táboře zemřelo 459 brněnských Němců, 170 jich zemřelo v okolních obcích, kde byli rozmístěni kvůli nedostatku místa v táboře (celkem 629 osob). Při pochodu k rakouské hranici přibyli další mrtví (rakouská strana eviduje 1062 dalších obětí). Přesné počty zemřelých Němců se liší především u českých a německých historiků. Při celé vysídlovací akci z Brna mělo zemřít 1691 obětí.[1]

Situace po osvobození Brna[editovat | editovat zdroj]

Nová radnice v Brně

Brno si udrželo i po válce postavení druhého největšího města Československé republiky a obnovením zemského zřízení se znovu stalo hlavním městem země Moravskoslezské. Brno mělo také postavení statutárního města. Velké Brno bylo samostatným politickým okresem.

Dne 26. dubna 1945 osvobodila město vojska druhého ukrajinského frontu Rudé armády a první rumunské armády. Hned 27. dubna 1945 převzal řízení města úřad Národního výboru zemského hlavního města Brna, který se usídlil v budově Nové radnice na Dominikánském náměstí, a v městských částech postupně vzniklo deset místních národních výborů. O rozjezd brněnského národního výboru se aktivně zasazovali především komunisté, kteří se „netajili svou snahou o získání vedoucí úlohy” a získali 12 mandátů, zatímco sociální demokraté a národní socialisté po 6, lidovci 4 a 2 mandáty dostali nestraníci.[7] Takové rozložení politických stran bylo v rozporu s Košickým vládním programem, který udával při obsazování národních výborů rovnost politických stran. Komunisté měli podle diplomové práce Michala Škerleho tohoto nerovnoměrného zastoupení dosáhnout „mimo jiné i obelháním svých politických partnerů.”[7][8] Prvním předsedou národního výboru se stal Vladimír Matula (KSČ) a František Píšek (KSČ). Sociální demokracie vyslala Stanislava Šulce. Brněnský národní výbor zastával i postavení národního výboru pro celou Moravskoslezskou zemi. Dne 12. května 1945 byl zvolen rovným obsazením dvanáctičlenný Zemský národní výbor v čele s předsedou Františkem Loubalem.[7]

Velká část bytového fondu byla po bombardování Brna zničena, zásobování téměř nefungovalo, zrovna tak byla přerušena i doprava. Vedle Rudé armády pobývaly v Brně tisíce německých válečných zajatců, uprchlíků, navrácených osob z pracovního nasazení a koncentračních táborů. Začaly se objevovat požadavky k urychlenému řešení této situace, které vyústily na konci dubna v protiněmecký odpor (zatýkání Němců) a v zadržování kolaborantů. Do celkově již tak napjaté atmosféry zasahovalo i politické trumfování komunistů s národními socialisty.[1] Dne 11. května vydal velitel Národní bezpečnostní stráže, kapitán Bedřich Pokorný, rozkaz k zadržení všech Němců (od 12 let – tedy i děti s rodiči). Němci se měli po třech dnech vrátit do svých domovů. „Soustředěni“ byli i Němci s potvrzením vyšetřovacích komisí o jejich loajálnosti.[1][9] Ještě v noci putovali jak staří lidé, tak i ženy s dětmi do různých veřejných budov po městě a muži do táborů. Po Němcích zůstalo v Brně kolem 10 000 volných bytů, které okamžitě započali Češi obsazovat.[1][7]

Brněnský spisovatel Vojtěch Jestřáb (vězněný odbojář) ve svých vzpomínkách vydaných pod titulem Hmatat až k nahotě uvádí:

„Tyto kriminální a polokriminální živly se prostě domluvily, že spustí účelový bengál, a rozčilení hurávlastenci, … jim na to naletěli, ...zbrojováci jednali okamžitě. Zatímco jejich delegace zařizovaly požehnání seshora (na stranických sekretariátech), vytvořili na závodě odsunový štáb a začali horečně dávat dohromady gardu vykonavatelů. S příchodem tmy (…) nastalo ve vyprázdněných bytech obrovské rejdění a šmejdění. Kradlo se, kradlo a zase kradlo, vybíraly se zásuvky, přetahoval se nábytek (často jen v rámci domu), odnášely se obrazy. Ale v mnoha případech se také hned obsazovaly byty.”

– Vojtěch Jestřáb, Hmatat až k nahotě, Brno 2000, str. 39[10]

Politické strany po osvobození v Brně[editovat | editovat zdroj]

Na konci 2. světové války utvořily politické strany Československá strana národně socialistická (ČSNS), Československá sociální demokracie (ČSSD), Československá strana lidová (ČSL), Komunistická strana Československa (KSČ) a po Slovenském národním povstání ještě nově vzniklá Demokratická strana (DS) i Komunistická strana Slovenska (KSS) koalici Národní fronty jako uzavřený politický klub. Další politické strany neměly do NF přístup.[7]

Komunistická strana Československa[editovat | editovat zdroj]

Brněnský hrad a pevnost Špilberk. Muži se nacházeli v zajetí nebo byli umístěni v internačních táborech ve městě a okolí. Jedním z nich byla i věznice na Špilberku.
Augustiniánský klášter na Starém Brně. Fórum pro česko-rakouský dialog pořádá od roku 2006 pietní pochod z areálu augustiniánského opatství, kde byli němečtí občané v noci z 30. na 31. května 1945 shromážděni, po původní trase přes Modřice, Rajhrad a Ledce ke kříži na místě hromadného hrobu obětí pohořelického sběrného tábora.

Ještě před osvobozením začali jako první v Brně fungovat komunisté. Jejich řady doplnili funkcionáři vracející se z exilu a vězení. Dne 27. dubna se konala první schůze v bývalé Rohrerově tiskárně, kde zřídili sekretariát a sídlo komunistického deníku Rovnost. Dne 30. dubna se konala první oficiální schůze Krajského výboru v Brně a 5. května první aktiv komunistů, kterého se zúčastnilo přibližně 150 členů strany. Sídlem KV KSČ Brno se stala bývalá budova Legionbanky v Běhounské ulici. Nejaktivnějšími členy byli Vladimír Matula, František Píšek nebo odborový předák Josef Kapoun. Velmi významnou postavou brněnské KSČ byl politický tajemník Otto Šling, který strávil válku v Anglii a ve svých 33 letech byl zvolen 5. května 1945 do funkce krajského tajemníka.[7] Jejich členové se rekrutovali převážně z řad dělníků. Dne 30. května se obrátila delegace závodní rady brněnské Zbrojovky na komunistického předsedu městského národního výboru Vladimíra Matulu (také na policejní ředitelství) s požadavkem rázného a bezkompromisního postupu v otázce brněnských Němců a pohrozila, „že si dělníci v případě otálení mohou s vysídlením Němců poradit sami.”[1]

Po jednání s policejním ředitelem Josefem Babákem se komunisté s dělníky dohodli, že akce započne ještě téhož večera. Následně policejní ředitelství vypracovalo zvláštní vyhlášku, kterou Vladimír Matula podepsal.[1] Tento text byl také na mimořádném zasedání většinovým postavením komunistů v národním výboru schválen - „vyvedení německého obyvatelstva mělo proběhnout za spolupráce policie, Národní bezpečnostní stráže, asi tří tisíc dělníků Zbrojovky a vojáků Rudé armády, s jejímiž veliteli se měla věc rovněž konzultovat.”[1] Zde se také 30. května poprvé objevila formulace přesunu „směrem k rakouským hranicím". Zvláštní prověřovací komise pak měly určit, „co se má stát s těhotnými ženami, šestinedělkami, nemocnými a dalšími lidmi vyžadujícími zvláštní péči.” Dokonce podle rozhodnutí národního výboru se osoby neschopné pochodu měly „naložit na vozidla”. Změna nastala také v pohledu na německé antifašisty – „jejich jména měla být veřejně ohlášena a v případě, že se za ně zaručí někdo z Čechů, měli být uvolněni”.[1][11]

Československá sociální demokracie[editovat | editovat zdroj]

Obnova strany započala s blížící se Rudou armádou. Dne 1. května proběhla přípravná schůzka, o den později zahájil úřadování na adrese Kiosk 7 stranický sekretariát. Dne 8. května vyšlo nejen první číslo deníku Čin – oficiálně „List české sociálně-demokratické strany pro osvobozené části Moravy, ale sešel se i místní akční výbor, který řídil Stanislav Šulc a promluvil na něm ministr Bohumil Laušman. Sekretariát byl později přemístěn na náměstí Rudé armády 72.[7]

Československá strana národně socialistická[editovat | editovat zdroj]

Za první republiky měla v Brně Československá strana národně socialistická velmi silné pozice. Prvním předsedou městské organizace se stal Gustav Loubal, významně se zapojoval i Josef Podsedník a první předseda ZNV prof. František Loubal. Jejich organizační struktura velmi dobře fungovala, mimo jiné i díky aktivní ženské organizaci a početnému mládežnickému hnutí. Vydávala deník Slovo národa.[7] Silné postavení získala především ve městech, kde jí podporovali vysokoškoláci, různá mládežnická hnutí nebo sportovními spolky jako třeba Sokol. Dne 29. května na schůzi Národního výboru pro Velké Brno, vedené Josefem Podsedníkem, byla odsouhlasena rezoluce klubu národních socialistů, kterou strana přijala „z příkazu svého politického vedení” a která zastávala taktéž radikální řešení německé otázky.[1]

Dne 30. května oznámil předseda Zemského národního výboru František Loubal do Pohořelic, Modřic, Moravské Nové Vsi, Mušova a Mikulova, že „…z rozkazu Národního výboru pro Velké Brno mají být brněnští Němci vyvedeni za hranice města, respektive státu, a že se přitom předpokládá součinnost Krajské odborové rady (tajemník Josef Kapoun), Národní bezpečnostní stráže a československého vojska…”[1]

Československá strana lidová[editovat | editovat zdroj]

Brněnská organizace lidové strany vznikla znovu 29. dubna 1945. Prvním předsedou byl zvolen dr. Tomášek a tajemníkem Bohumil Smutník. Mezi významné členy strany patřili: místopředseda ZNV dr. Ondřej Horáček, místopředseda ÚNV kaplan Petr Lekavý, předseda Zemského výboru lidové strany na Moravě páter Karel Fanfrdla. Jejich deník vycházel pod názvem Národní obroda. Členská a voličská základna pocházela především z venkova – rolníci, řemeslníci a živnostníci z převážně katolických regionů. Pod křídly lidovců se masově zapojovali cvičenci z Orla a nemalá část základny usilovala o spolupráci s komunisty.[7]

Odbory[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnějším a nejpočetnějším odborovým hnutím bylo jednotné revoluční odborové hnutí (ROH). V květnu 1945 se v Brně konala první odborářská konference „za účasti 320 delegátů závodních výborů z 80 brněnských kovodělných podniků”.[7] Postupně vznikaly i další odborové organizace i v jiných výrobních sférách. V čele krajské odborové rady (KOR) stál komunista Josef Kapoun. Odbory „strhávali komunisté především na svou stranu”.[7] V zápisech odborového hnutí se objevují hlavně projevy členů komunistické strany, ostatní politické strany tak v odborech významně nevystupovaly.[7]

Pochod z Brna[editovat | editovat zdroj]

Areál Zbrojovky Brno

Bezpečnostní referent Karel Smítal navrhl 29. května 1945 předsednictvu Zemského národního výboru v Brně schválení výnosu č. 78/1945. Zemské a místní velitelství Národní bezpečnostní stráže měla zařídit „vyvedení“ Němců z města. Vysídlení se týkalo žen, dětí, chlapců mladších čtrnácti let, mužů starších šedesáti let a práce neschopných osob. V rychlosti si mohli sbalit jen to, co unesli (bez cenností a vkladních knížek).[1][p. 2] V noci z 30. na 31. května 1945 se dala do pohybu několikakilometrová kolona více než dvaceti tisíc víceméně žen a dětí (různé prameny uvádějí i vyšší čísla, například od pětadvaceti do třiceti tisíc). Menší skupiny Němců z vesnic jižně od Brna se do kolony připojily cestou při pochodu směrem na rakouské hranice.[1] Koloně s armádním doprovodem velel major Vilém Pistorius (evakuační referent velitelství třetí vojenské oblasti) a ostrahu prováděli dělníci ze Zbrojovky a členové „revolučních formací".[1]

Dne 30. května odjela z Brna do Prahy delegace představitelů bezpečnostních orgánů země i města. Jednání s ministrem Václavem Noskem a předními muži z jeho resortu proběhla v hotelu Alcron. Nosek byl na základě informací kapitána Pokorného přesvědčen, že „až do rozhodnutí vlády by se mělo s jejich odsunem do Rakouska posečkat".[12][p. 3]

Dopoledne 1. června informovali B. Pokorný a K. Smítal předsedu ZNV Loubala o postoji ministra Noska, jelikož bylo jasné, že bez povolení velitelů spojeneckých armád k evakuaci za hranice asi jen ztěžka dojde, což se křížilo s plány ubytovat jednotky československé armády, repatrianty a zajatce v bytech po Němcích.[1] Podle B. Pokorného a K. Smítala byl odsun možný jen do Německa, ale i tak jen za předpokladu, „že bude uzavřena závazná dohoda československé vlády se Spojenci o vysídlení Němců po etapách.”[1] Jednání se účastnili také velitel třetí vojenské oblasti generál Zdeněk Novák a velitel pátého sboru pro jihomoravský prostor, kteří od generála Ludvíka Svobody obdrželi rozkazy, „aby pod záštitou čs. armády provedli odsun Němců ihned a rázně". Pokorný se pokusil celou akci zastavit, ale když večer do Mikulova dorazil, velký počet brněnských Němců se nacházel již za hranicemi. Asi třetina jich byla ubytována v Pohořelicích, Věstonicích a Dunajovicích.[1][13][p. 4]

Nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích[editovat | editovat zdroj]

Kleinschweinbarth u hraničního přechodu Mikulov-Drasenhofen, vzpomínkové setkání německých Jihomoravanů u Südmährerkreuz

Město Pohořelice se nacházelo přibližně v polovině cesty z Brna do Mikulova a počet obyvatelstva v tuto dobu asi sedmkrát převyšoval původní počet obyvatel (tři tisíce před koncem války).[16] Nejvíce Němců umístila Národní bezpečnostní stráž do barákového tábora na okraji města (za války pro zahraniční dělníky, především Poláky, na nucených pracích). Jiné rozmístila po prázdných obilních skladech (německy ehemaligen Getreidelager), ve škole, sokolovně, selských stodolách, velmi malý počet i u místního obyvatelstva. Nemohoucí vysídlenci zůstávající ještě na trase byli přivezeni koňskými potahy.

Pokračování pochodu[editovat | editovat zdroj]

Ráno 1. června 1945 usilovali představitelé městské správy, stanice NBS a zástupci NV města Brna o pokračování v dalším pochodu. Dozor zajišťovala narychlo povolávaná výcviková jednotka z 3. vojenského okruhu československé armády ze Znojma pod velením majora (někdejšího ruského legionáře) Viléma Pistoriuse. Revoluční gardy ze Zbrojovky se již večer vracely do Brna.

„…Pro doprovod vystěhovanců volili zvláštní metodu. Po celé trase až k rakouské hranici rozmístili v kilometrových rozestupech své hlídky. Německé občany rozpočítali po stovkách a každou stovku svěřili pod dozor vždy jen jednomu vojákovi. Ten ji doprovodil o kilometr dál ke stanovišti následující stráže, kde ji předal jinému vojákovi a sám se vrátil na své původní místo, aby převzal a převedl další stočlenný útvar o jeden kilometr dál. Tímto kyvadlovým způsobem, kilometr po kilometru, byli vysídlenci doprovázeni až k hraničnímu přechodu…”

– Milan Tůma, Vysídlení německého obyvatelstva z Brna (4), Novysmer.cz[17][18]

Správa tábora[editovat | editovat zdroj]

Zemský národní výbor v Brně podřídil správu tábora zdravotnímu referátu ZNV pod přednostou MUDr. Adolfem Rozmaričovičem. Vrchní účetní ředitel ZNV F. Pořízek odjel v sobotu 2. června 1945 do Pohořelic zajistit lůžkové vybavení. Do Pohořelic byla povolána také skupina zaměstnanců z kuchyně v Zemské nemocnici na Pekařské ulici a z kuchyně v Zemské porodnici na Obilním trhu. Národní výbor pro Velké Brno poskytl kolem dvaceti úředníků pro táborovou správu a město Pohořelice přidělilo dvě místností ve staré poště. V čele civilní správy tábora stál brněnský městský úředník JUDr. Josef Strnad. Po té, co onemocněl úplavicí, velel táboru Karel Blažek. Vybavení tábora poskytlo jednak Zemské ústřední skladiště v Brně v Lidické ulici č. 65, Zemská dívčí vychovatelna v Boskovicích, dále nemocnice v Ivančicích a armáda.

Do okolních vesnic bylo nasměrováno 943 osob – Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice 111, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27, ale i Damnice a statek J. Kulhána v Suchohrdlích. Zde spadali Měmci pod správu místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor vedl jen evidenci.

Správa tábora na Mušlově[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že se v táboře nacházelo 5 889 osob (podle výkazu o vydávané stravě), navštívili v noci z 5. na 6. červen 1945 přednosta zdravotního referátu ZNV MUDr. A. Rozmarič, účetní ředitel František Pořízek, major V. Pistorius a vrchní účetní tajemník Karel Slíž bývalý Ustav pro mladistvé provinilce v Mikulově na Mušlově. Budovy měla po opuštění Rudou armádou v držení justiční správa pod JUDr. Šimáčkem. Již 8. června bylo na Mušlov převezeno z Pohořelic 1 175 Němců. Správcem tábora byl po celou dobu Karel Slíž z Brna. K Mušlovu patřily i menší tábory v okolních vesnicích (Dolní Dunajovice, Perná, Bavory, Pavlov, Novosedly, Nový Přerov, Věstonice) a v městě Mikulově. Ve dnech 9.- 11. června přibylo na Mušlov dalších 655 Němců. Poté dorazilo z Pohořelic ještě 77 osob. Do 25. června 1945 bylo na Mušlově evidováno celkem 1 807 brněnských Němců.[19] Dne 17. srpna 1945 došlo ke zrušení tábora. Osoby s omezenou pohyblivostí byly převezeny do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou.

Návrat Němců do Brna[editovat | editovat zdroj]

Staniční kniha NBS v Pohořelicích uvádí, že první návrat se uskutečnil k datu 3. června 1945 kolem 14. hodiny, kdy bylo odsunuto asi 2 000 optujících Němců zpět do Brna. Na 9. schůzi rady ZNV o tom také referoval předseda F. Loubal: „Asi 2 500 (Němců) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo.“ Dne 14. června bylo vypraveno dalších asi 2 000 internovaných osob. Kontrolu transportu zajišťovali příslušníci stanice NBS, ale hlavní provedení leželo na armádě. Městský velitel v Brně plk. Václav Hladúvka žádal posily od 6. dělostřeleckého pluku do prostoru Cvrčovice – Smolín, jelikož část vojáků majora Pistoriuse musela přejít 14. června do Modříc a Želešic.

Likvidace tábora v Pohořelicích[editovat | editovat zdroj]

Dne 19. června 1945 přešla větší skupina brněnských německých občanů do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. Poté následovaly další odsuny do nemocnice Milosrdných sester sv. Hedviky v Břežanech. Většina úředníků byla povolána zpět do Brna a v Pohořelicích zůstala jen malá skupina likvidátorů. Dnem 23. června se vrátil vedoucí táborové kuchyně Václav Lidmila na pracoviště v Zemské porodnici. Likvidace nouzového ubytování nařídil MUDr. A. Rozmarič 4. července. V Pohořelicích pobývalo přesto ještě 80 Němců z Brna – 58 v improvizované nemocnici a zbytek v soukromém ubytování. Likvidační skupina oznámila písemně 7. července 1945 vojenské jednotce v Pohořelicích zánik tábora, který pak převzal tankový oddíl čs. armády.

Protesty ze zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Zmocněnec rakouské vlády V. Figdor si stěžoval hned 31. května u majora Pistoria a pochyboval, že se jedná u vysídlenců jen o rakouské státní příslušníky.[p. 5] Rakouský diplomat o celé akci informoval Američany a dal rázně najevo, že pokud akce neustanou, mohou být zrovna tak „z rakouského území vypovězeni do ČSR všichni Češi, kteří tam žili, což údajně nebylo v rozporu s míněním některých velitelů západních okupačních jednotek v Rakousku.“ Další protesty přišly i z Vídně.

Kriticky se postavilo k odsunu i brněnské velitelství Rudé armády. Major Kovtun obvinil osobně Loubala z plné zodpovědnosti a poukázal na možný negativní dopad takové akce na sovětské jednotky. Loubal se pak v předsednictvu ZNV hájil, že usnesení z 29. května vzešlo z iniciativy NV pro Velké Brno. Nicméně na zasedání 5. června oznámil kapitán Pokorný (velitel zemské Národní bezpečnostní stráže – SNB), že ministerstvo vnitra trvá na vysídlení Brna a to i přesto, že rakouská strana svůj slib dodrží.[20]

Míra odpovědnosti[editovat | editovat zdroj]

Stanovit míru politické odpovědnosti za smrt téměř sedmnácti set lidí je velmi těžké. Mnoho pramenů uvádí podle Adriana von Arburga rozporuplné údaje. Je prokazatelné, že situace v Brně sehrála rozhodující úlohu. Podle historika:

„…nelze ani popřít, že různé podněty a zásahy (rozkazy, ústně předávané pokyny a rady, jitření nálad vzletnými projevy a podobně) mocenských center v Praze – včetně špiček armádního velení - měly na tehdejším dění nezanedbatelný podíl…, je rovněž jisté, že „vyvedení“ Němců z Brna nebylo projednáno na mezinárodní úrovni a že se o jeho přípravě zevrubněji a důkladněji nediskutovalo ani s představiteli Rudé armády. Její brněnské velitelství tak bylo nakonec rovněž konfrontováno s hotovými skutečnostmi.“

– Adrian von Arburg, Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva, str. 49[21]

Zpracování – památka[editovat | editovat zdroj]

V Pohořelicích, na půli cesty mezi Brnem a státní hranicí do Dolního Rakouska, existuje několik masových hrobů obětí pochodu smrti. Na místě jednoho z nich se nyní nachází obrovský železný kříž s trnovou korunou jako památka na 890 obětí zemřelých ve sběrném pohořelickém táboře. V zahradě brněnského augustiniánského kláštera byl v roce 1995 odhalen pamětní kámen obětem brněnského pochodu smrti. Od roku 2006 se koná v den výročí pietní pochod po trase brněnského pochodu smrti.[22]

V Rakousku je památka obětem připomínána hroby a pomníky na mnoha obecních hřbitovech ležících na trase „vysídlenckého pochodu smrti“ na rakouském území, například v obcích Drasenhofen, Poysdorf, Mistelbach, Wolkersdorf, Stammersdorf a Purkersdorf. Na fasádě nové napodobeniny rozhledny na Pradědu, která se nachází od roku 2004 na hoře Wetzstein u Lehestenu v Durynském lese v Německu, byla instalována také v tom roce pamětní deska obětem brněnského pochodu smrti.

Počty mrtvých[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 vyšetřovala brněnská skupina z pověření radnice brněnský pochod smrti a vysídlení Němců z Brna. Došla k závěru, že na cestě po českém území zemřelo 170 lidí, v pohořelickém táboře 459 lidí, tedy celkem 629 lidí a poté ještě za hranicemi Rakouska dalších 1 062, dohromady tedy 1 691 Němců. Všichni Němci měli zemřít stářím nebo na následky úplavice či průjmu. Vzhledem k tomu, že nedošlo k násilným vraždám, případ byl odložen.[p. 6] Rakouská strana ve své rozsáhlé studii uvádí, že po cestách zemřelo 1 950 lidí, v pohořelickém táboře 2 000 osob a po okolních obcích 190 lidí. Dohromady pracuje tedy rakouská strana s počtem 4 140 německých obětí. Zpráva uvádí také případy násilí a vražd, které česká strana popírá.[24]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ZNV se 29. května usneslo, aby členové brněnského národního výboru již nadále nepodepisovali Němcům potvrzení o jejich loajálním chování či antifašistické činnosti. List brněnských národních socialistů 30. května oznámil, že až na další je zakázáno vystavovat potvrzení o vynětí z dosahu protiněmeckých opatření a že do té doby vydaná osvědčení ztrácejí platnost [2]
  2. a b Na zasedání předsednictva ZNV v Brně dne 29. května 1945 referoval předseda ZNV František Loubal o „očistě" od Němců na Jihlavsku a v okrese Moravská Třebová (svitavský jazykový ostrov). V druhém případě se zmínil o pokynech ZNV pro představitele okresu, aby „očista" byla provedena rychle a v úplnosti. Na zasedání byla také ustavena tzv. Zemská bezpečnostní komise, jejímž členem se kromě jiných stal i Bedřich Pokorný.[3] Usnesení předsednictva ZNV bylo ještě téhož dne oznámeno Místnímu velitelství NBS v Brně.[4]
  3. V delegaci kromě Smítala a jiných byl také B. Pokorný, jejími partnery na jednání v Praze byli zřejmě mj. velitel Generálního velitelství četnictva a policie (posléze transformovaného na Hlavní velitelství SNB) podplukovník Antonín Sameš, zemský velitel SNB pro Čechy podplukovník Karel Veselý-Štainer a vedoucí policejního sektoru ministerstva vnitra František Vyhnanovský.
  4. Vedoucí odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra („Z“) plukovník Josef Bartík referoval obratem písemně Noskovi, že přijal Pokorného odpolední telegram, a nepřímo potvrdil obsah ministrových pokynů pro brněnskou delegaci z 30. května, o nichž – snad i jako očitý svědek jednání – psal přesně tak, jak hlásil Pokorný. Bartík Noskovi navrhoval vyjasnit, zda stanovisko Svobody a Stránského skutečně odpovídá tomu, v jakém smyslu o něm psal Pokorný. Pokud ano, měla se s prezentovanými, v určitém rozporu stojícími názory seznámit vláda, a teprve poté by byly brněnské orgány informovány o tom, jak se má naložit se zbývajícími Němci.[14] O tom, že jeho ministerstvo koncem května vyslovilo „v principu“ souhlas s neprodleným odsunem Němců z Brna, se zmínil Nosek 2. června před členy vlády a Slovenské národní rady[15]
  5. Pokorný uváděl „dr. Friedera". Zkomolil tak zřejmě jméno dr. V. Figdora, tehdy prozatímního rakouského konzula v Brně (srv. k tomu HRABOVEC, E.: Vertreibung und Abschub, s. 102).
  6. Z Literárních novin z roku 2001: Radní po obdržení výzvy nejprve došli k názoru, že nejsou schopni morálního úsudku, aniž by měli dostatek odborných podkladů. Jmenovali proto pracovní skupinu, která měla události spojené s pochodem smrti prošetřit a poskytnout jim informace, na jejichž základě by mohli rozhodnout. Komise však byla sestavena podle velmi podivného klíče: neskládala se ani čistě z odborníků, ani nereprezentovala různé zájmové skupiny či strany. Její výsledky proto nemohly být ani odborně relevantní, ani politicky reprezentativní. Komise se během roku sešla pouze několikrát a nepravidelně. Výsledkem její práce je jediná historická zpráva zpracovaná pouze jedním historikem (dr. Libor Vykoupil), která neprošla žádnou oponenturou. Není divu, že taková zpráva je dosti jednostranná a místy jednoznačně nesprávná. Mezi nespornými historickými fakty, o nichž jakoby již nebylo třeba diskutovat, zpráva například uvádí: „Němci vysídlení za hranice nebyli odsunem nijak zásadně poškozeni na zdraví nebo dokonce na životech.“ Hroby dodnes lemující tehdejší cestu vyhnanců na rakouské straně svědčí o pravém opaku. O skutečnosti koncentračních táborů v poválečném Brně, funkčnosti Kounicových kolejí v letech 1945–1946 se nedozvíte prozatím v historii Brna nic.[23]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376. ISSN 1210-7050.
  2. Slovo národa, 30. 5. 1945.
  3. MZA, f. ZNV-VOS, k. 58, protokol ze zasedání předsednictva ZNV v Brně 29. 5. 1945.
  4. AMV-Ka, f. A 2/1, k. 58/1765 (opis opisu); též STANĚK, T.: Poválečné „excesy"..., s. 236.
  5. STANĚK Tomáš: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD 2005
  6. HERTL Hanns, PILLWEIN Erich, SCHNEIDER Helmut, ZIEGLER Karl Walter: Němci ven! Die Deutschen raus! Brněnský pochod smrti 1945, Dauphin 2001, 278 s., ISBN 9788072720705
  7. a b c d e f g h i j k l ŠKERLE Michal: Československá sociální demokracie v Brně v letech 1945 - 1948, magisterská diplomová práce, Brno 2009
  8. Sdělení Vladimíra Matuly o klíči dohodnutém v Košicích, kde komunisté mají mít 2/5 zastoupení. Viz Podsedník, J.: Kronika mého života, Brno 2000, s. 60 – 61.
  9. AMV-P, sign. 300-28-4, folio 141, „Všeobecné směrnice pro odsun Němců na 3 dny dne 11. 5. 1945" (podepsán 11. 5. kapitán B. Pokorný).
  10. JESTŘÁB, Vojtěch. Hmatat až k nahotě. Brno : Doplněk, 2000. ISBN 80-7239-062-7. Kapitola 39.  
  11. AMB, f. B1/1, k. 40, protokol s přílohou ze zasedání Národního výboru pro Velké Brno z 30. 5. 1945; též např. STANĚK, T.: Poválečné „excesy"..., s. 236 n.
  12. NA, f. MV-N, k. 1, čj. 87/1945, telegram bezpečnostního referenta K. Smítala na ministerstvo vnitra z 29. 5. 1945.
  13. NA, f. MV-N, k. 254, inv. č. 160, telegram B. Pokorného na ministerstvo vnitra z 2. června ve 13.00; tamtéž, k. 227, informace pro pana ministra od Generálního velitelství četnictva a policie z 2. 6. 1945, s uvedením dalších sdělení Pokorného z 2. června 8.30.
  14. NA, f. MV-N, k. 254, inv. č. 160, zpráva plukovníka Bartíka pro ministra vnitra z 2. 6. 1945.
  15. NA, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol ze společného zasedání vlády a SNR 2. 6. 1945.
  16. STANĚK Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD 2005
  17. HERTL Hanns, PILLWEIN Erich, SCHNEIDER Helmut, ZIEGLER Karl Walter: Němci ven! Die Deutschen raus! Brněnský pochod smrti 1945, Dauphin 2001, 278 s., ISBN 9788072720705
  18. STANĚK Tomáš: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD 2005
  19. Tomáš Staněk, Tábory v českých zemích 1945-1948, Slezský ústav Slezského zemského musea v Opavě, nakladatelství Tilia 1996, ISBN 80-902075-3-7
  20. MZA, f. ZNV–VOS, k. 58, protokol ze zasedání předsednictva ZNV v Brně 5. 6. 1945.
  21. Časopis Soudobé dějiny, který byl registrován Ministerstvem kultury ČR dne 16. 4. 1993 pod číslem MK 6475 vydávaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, SOUDOBÉ DĚJINY XIII / 3-4. Autoři studie Adrian von Arburg a Tomáš Staněk, Organizované divoké odsuny? Adrian von Arburg Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945)
  22. Pohořelice – německé pohřebiště – železný kříž
  23. Dopis Hanna Zakhari na stránkách mitteleuropa.de
  24. HERTL Hanns, PILLWEIN Erich, SCHNEIDER Helmut, ZIEGLER Karl Walter: Němci ven! Die Deutschen raus! Brněnský pochod smrti 1945, Dauphin 2001, 278 s., ISBN 9788072720705

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • POLLACK Martin, TUČKOVÁ Kateřina, KRATOCHVÍL Jiří, FILIP Ota: Brněnský pochod smrti, 2012, ISBN: 978-80-7443-044-2 Cesty paměti
  • STANĚK Tomáš: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD 2005. 366 s Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
  • KOVAŘÍK David: Brněnský pochod smrti 1945. Mýty a skutečnost, Konec soužití Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. výročí ukončení 2. světové války, ISBN 80-7325-065-9 Cesty paměti
  • HERTL Hanns, PILLWEIN Erich, SCHNEIDER Helmut, ZIEGLER Karl Walter: Němci ven! Die Deutschen raus! Brněnský pochod smrti 1945, Dauphin 2001, 278 s., ISBN 9788072720705 Komentáře svědků

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]