Votská gramatika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Votská gramatika je mluvnický popis votštiny. Z historicko-politických důvodů votština nemá jednotná gramatická pravidla a proto je morfologie a fonetika jednotlivých mluvčích mírně rozdílná. K roku 2008 mluvilo votsky zhruba okolo 20 lidí.[1]

Jmenný rod[editovat | editovat zdroj]

Votština, stejně jako ostatní baltofinské jazyky, nerozlišuje mluvnický rod u všech slovních druhů. U časování tedy třetí osoba jednotného čísla tämä vyjadřuje české „on“, „ona“ i „ono“. V některých případech se však u jmen, která označují osobu ženského pohlaví, používá speciální přípona (často se tak děje např. u povolání).

Souhláskové stupňování[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Souhláskové stupňování.

Souhláskové stupňování (votsky Assõõvahtõluz) slouží k vytváření stupňů (silného a slabého), jež jsou podstatné při ohýbání slov. Dochází ke změně souhlásek uvnitř slova, a vzniká tak jeho kmen, ke kterému se připojují koncovky pro skloňování a časování. Ke každé osobě i pádu se vztahuje buď silný, nebo slabý kmen. Silný kmen se zpravidla používá u koncovek, které nechávají slabiku otevřenou (např. partitiv), zatímco slabý u těch, které slabiku uzavírají (např. genitiv).

Příklad: Ve slově lukõa („číst“) probíhá změna z k na g. Po odtržení koncového -a (znak infinitivu) lze vytvořit dva kmeny, silný (lugõ-) a slabý (lukõ-).

Miä lugõn. – Já čtu. (koncovka -n uzavírá slabiku, slovo se dělí jako lu-gõn)
Nämä lukõa. – Oni čtou. (koncovka -a neuzavírá slabiku, slovo se dělí jako lu-kõ-a)

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

Pravidla skloňování platí pro všechna jména (tzv. podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky). Votština má 16 pádů: nominativ, genitiv, partitiv, illativ, inessiv, elativ, allativ, adessiv, ablativ, translativ, essiv, komitativ, terminativ, abessiv, excessiv a instruktiv.[2][3] Kromě těchto pádů se ve votštině v menší míře vyskytují i další tři pády: akuzativ, prolativ a lativ. Akuzativ se používá k označení předmětu a jeho tvary jsou až na výjimky u některých zájmen shodné s genitivem a nominativem.[4] Zbytky prolativu a lativu se v současnosti vyskytují už jen u pár slov, které se užívají jako příslovce.[5] Někteří rodilí mluvčí nepoužívají také excessiv a jeho funkci nahrazují pomocí elativu. Zvláštní je pád terminativ, který se kombinuje s illativem nebo allativem a nevztahuje se na něj vokálová harmonie (jeho přípona -ssa tedy nemá svůj druhý ekvivalent v předních samohláskách). Vokálová harmonie se rovněž nevztahuje na komitativ,[p 1] který má dvě varianty: komitativ I (s příponou -ka) a komitativ II (s příponou -na/-nä; tato varianta je však málo častá).[6]

Až na nominativ, partitiv a illativ se jednotné číslo všech pádů tvoří z genitivního tvaru jména, ke kterému se přidá přípona daného pádu. Množné číslo se tvoří přidáním sufixu -i- k původnímu genitivnímu tvaru a připojením pádové koncovky (ta je většinou stejná jako v případě jednotného čísla). Přidáním tohoto sufixu však dochází ke změnám samohlásek na konci původního kmene. Množné číslo nominativu se tvoří přidáním přípony -d ke genitivnímu tvaru jména v jednotném čísle.

Příklad skloňování slova järvi („jezero“):[7]

Pád Přípona Užití Jednotné číslo Množné číslo Překlad
Nominativ mn. č. -d (kdo, co) järvi järved jezero
Genitiv mn. č. -je, -ďďe (koho, čeho) järve järvije jezera
Partitiv -a(t), -ä(t), -t(a/ä) järveä järviit jezero (neurčitý objekt)
Illativ -V, -sõ, -se do järvee järviise do jezera
Inessiv -z v järvez järviz v jezeře
Elativ -ss z (zevnitř) järvess järviss z jezera
Allativ -(l)lõ, -(l)le do, na, k järvele järvile k jezeru
Adessiv -(l)l na, u, při järvell järvill na jezeře
Ablativ -lt z (povrchu), od järvelt järvilt od jezera
Translativ -ssi do (role něčeho) järvessi järviissi do (role) jezera
Essiv -(n)na, -(n)nä jako järvenä järviinä jako jezero
Komitativ -ka společně (s) järveka järviika s jezerem
Terminativ -ssa järveessa järviisessa až k jezeru
Abessiv -tta, -ttä bez järvettä järvittä bez jezera
Excessiv -nt z (nějakého stavu) järvent z jezera (stav)

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Stupňování[editovat | editovat zdroj]

Komparativ se tvoří přidáním přípony -pi nebo -pa ke genitivnímu tvaru přídavného jména. Dvojslabičná slova zakončená na samohlásku -a se přitom mění na , samohláska se zase mění na -e. Při srovnávání se využívá buď partitiv, nebo spojka kui („než“). Superlativ se vyjadřuje pomocí komparativu a zájmena kõikki („vše“), které je v partitivu jednotného nebo množného čísla. Některá přídavná jména se stupňují také nepravidelně.

suuri, suurõpi, kõikkõa suurõpi (suurõpi kõikkiit) – „velký“, „větší“, „největší“ (doslova „největší ze všech“)
süvä, süvepi, kõikkõa süvepi (süvepi kõikkiit) – „hluboký“, „hlubší“, „nejhlubší“
üvä, parõpi, kõikkõa parõpi (parõpi kõikkiit) – „dobrý“, „lepší“, „nejlepší“

Zájmena[editovat | editovat zdroj]

Osobní zájmena[editovat | editovat zdroj]

Číslo Osoba Nominativ Genitiv Partitiv Illativ
jednotné 1. já miä minu minua minusõ
2. ty siä sinu sinua sinusõ
3. on, ona tämä tämä tätä tämäse
množné 1. my müü mejje meit meise
2. vy tüü tejje teit teise
3. oni nämä(d) näjje näit näise

U osobních zájmen první až třetí osoby singuláru lze používat dva možné tvary u allativu, adessivu a ablativu (např.: millõminulõ, millminull, miltminult). Pro množné číslo toto pravidlo neplatí. Až na genitiv a komitativ jsou u nich všechny pády odvozené od kmene mei-, tei- a näi- (komitativ se pak tvoří přidáním přípony -ka ke genitivnímu tvaru, vznikne tedy mejjeka, tejjeka a nejjeka).

Přivlastňování[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv votština má přivlastňovací přípony, jako je tomu například u finštiny, postupem času se přestaly používat a v současnosti se vyskytují už jen v lidových písních.[8] Vlastnictví se tedy vyjadřuje podmětem v genitivu. Pro zdůraznění se za něj může dát slovo õma („vlastní“, „patřící“).

Tšenen õma on kase lahsi? Minu õma. – „Čí je toto dítě? Moje.“
minu poika – „můj syn“

Přivlastňovací sufixy ve votštině (písmeno V značí prodloužení samohlásky):

osoba singulár plurál
1. -ni, -n -ni
2. -zi, -z -no/-nö
3. -za/-zä, V -za/-zä, V

Sufixy jsou u třetích osob plurálu i singuláru stejné. Ve východním nářečí se v třetí osobě používal sufix -Vzag/-Vzäg.

Číslovky[editovat | editovat zdroj]

Přehled základních a řadových číslovek[editovat | editovat zdroj]

Číslovka Základní Řadová Číslovka Základní Řadová
1 ühsi (ühs) esimein 21 kahśtšümmentä ühsi kahśtšümmenäz esimein
2 kahsi (kahs) tõin 30 kõmtšümmentä kõmtšümmenäz
3 kõlmõd (kõm) kõlmõz 40 nellätšümmentä nellätšümmenäz
4 nellä nelläz 50 viiztšümmentä viiztšümmenäz
5 viisi (viiz) viďďez 60 kuuztšümmentä kuuztšümmenäz
6 kuusi (kuuz) kuvvõz 70 seitseetšümmentä seitseetšümmenäz
7 seitsee seittsemez 80 kahõsaatšümmentä kahõsaatšümmenäz
8 kahõsaa kahõssamõz 90 ühesäätšümmentä ühesäätšümmenäz
9 ühesää ühessämäz 100 sata saaz
10 tšümmee tšummenäz 101 sata ühsi saaz esimein
11 ühstõššõmõt ühstõššõmõz 200 kahssataa kahssaaz
12 kahstõššõmõt kahstõššõmõz 300 kõmsataa kõmsaaz
13 kõmtõššõmõt kõmtõššõmõz 400 nelläsataa nelläsaaz
14 nellätõššõmõt nellätõššõmõz 500 viizsataa viizsaaz
15 viiztõššõmõt viiztõššõmõz 600 kuuzsataa kuuzsaaz
16 kuuztõššõmõt kuuztõššõmõz 700 seitseesataa seitseesaaz
17 seitseetõššõmõt seitseetõššõmõz 800 kahosaasataa kahosaasaaz
18 kahõsaatõššõmõt kahõsaatõššõmõz 900 ühesääsataa ühesääsaaz
19 ühesäätõššõmõt ühesäätõššõmõz 1000 tuhad tuhattõmõz
20 kahśtšümmentä kahśtšümmenäz 2000 kahstuhatta kahstuhattõmõz
3456 kõmtuhatta nelläsataa
viiztšümmentä kuusi
kõmtuhattõmõz nelläsaaz
viiztšümmenäz kuvvõz

Krátké tvary číslovek v závorkách u čísel 1 (ühs), 2 (kahs), 3 (kõm), 5 (viiz) a 6 (kuuz) se používají, pokud za nimi následuje jméno. Pokud stojí samostatně samy o sobě, používá se jejich delší tvar.

Podstatné jméno, které je za číslovkou jinou než 1, se uvádí vždy v partitivu jednotného čísla. Pokud stojí za číslovkou 1, podstatné jméno je v nominativu.

ühs tüttö – „jedna dívka“
kahs tüttöä – „dvě dívky“

Zlomky a desetinná čísla[editovat | editovat zdroj]

¼ (čtvrtina) – tšetvertti (přejaté slovo z ruštiny)
1/3 (třetina) – ühs kõlmõz õsa
½ (polovina) – poolitõissa
3/5 – kõm viďďettä õsaa
0,25 – nulli pilkku kahśtšümmentä viisi
2,5 (dva a půl) – pooli-kõlmõtta

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Příklad časování slovesa lukõa – „číst“ (na druhém řádku je malým písmem uveden zápor):

Osoba Přítomný čas Předpřítomný čas Minulý čas Předminulý čas Budoucí čas Předbudoucí čas Kondicionál Imperativ
Miä
1. os. j. č.
lugõn
en lugõ
õõn lukõnnud
en õlõ lukõnnud
luďin
en lukõnnud
õlin lukõnnud
en õllud lukõnnud
nõõn lukõma
en nõõ lukõma
leen lukõnnud
еn lee lukõnnud
lukõizin
en lukõiz
la lugõn!
la en lugõ!
Siä
2. os. j. č.
lugõd
ed lugõ
õõd lukõnnud
ed õlõ lukõnnud
luďib
ed lukõnnud
õlib lukõnnud
ed õllud lukõnnud
nõõd lukõma
ed nõõ lukõma
leed lukõnnud
еd lee lukõnnud
lukõizid
ed lukõiz
lugõ!
elä lugõ!
Tämä
3. os. j. č.
lugõb
eb lugõ
on lukõnnud
eb õlõ lukõnnud
lutši
eb lukõnnud
õli lukõnnud
eb õllud lukõnnud
nõõb lukõma
eb nõõ lukõma
leeb lukõnnud
еb lee lukõnnud
lukõiz
eb lukõiz
lukõgo!
elko lukõgo!
Müü
1. os. mn. č.
lugõmmõ
emmä lugõ
õõmmõ lukõnnud
emmä õlõ lukõnnud
luďimmõ
emmä lukõnnud
õlimmõ lukõnnud
emmä õllud lukõnnud
nõõmmõ lukõma
emmä nõõ lukõma
leemmä lukõnnud
emmä lee lukõnnud
lukõizimmõ
emmä lukõiz
lugõmmõ!
la emmä lugõ!
Tüü
2. os. mn. č.
lugõttõ
että lugõ
õõttõ lukõnnud
että õlõ lukõnnud
luďittõ
että lukõnnud
õlittõ lukõnnud
että õllud lukõnnud
nõõttõ lukõma
että nõõ lukõma
leettä lukõnnud
että lee lukõnnud
lukõizittõ
että lukõiz
lukõga!
elka lukõga!
Nämä
3. os. mn. č.
lukõa
eväd lugõ
õlla lugõttu
eväd õlõ lugõttu
lugõtti
eväd lugõttu
õlti lukõnnud
evad õltu lugõttu
nõisa lukõma
eväd nõõ lukõma
leeväd lugõttu
eväd lee lugõttu
lugõttaiz
eväd lugõttaiz
lukõgod!
elkod lukõgod!

Slovesný čas[editovat | editovat zdroj]

Votština má celkem šest časů: přítomný, předpřítomný, minulý, předminulý, budoucí a předbudoucí.[9] Pouze přítomný a minulý má však jednoduché tvary a zbytek časů se tvoří pomocnými slovesy. Osobní zájmena není nutné při časování uvádět, v případě zdůraznění dané osoby je však lze použít, podobně jako v češtině. Většina sloves se časuje pravidelně (výjimka je např. sloveso õlla – „být“).

Přítomný čas[editovat | editovat zdroj]

Přítomný čas je stejný jako v češtině. Tvoří se přidáním osobních koncovek ke slabému kmenu slovesa, v případě třetí osoby množného čísla ke kmenu silnému. V případě množného čísla existují vždy dvě koncovky – ty se doplňují podle vokálové harmonie. Zápor se tvoří pomocí speciálního neúplného slovesa a kmene významového slovesa, který se během dalšího časování nemění (viz níže).

lukõa – „číst“ → kmen lugõ / lukõ (viz souhláskové stupňování výše)

1. osoba: -n → lugõ + n → lugõn („čtu“) 1. osoba: -mmõ/-mmä → lugõ + mmõ → lugõmmõ („čteme“)
2. osoba: -d → lugõ + d → lugõd („čteš“) 2. osoba: -ttõ/-ttä → lugõ + ttõ → lugõttõ („čtete“)
3. osoba: -b → lugõ + b → lugõb („čte“) 3. osoba: -a/-ä → lukõ + a → lukõa („čtou“)

U jiné varianty votštiny existují naopak přípony -n, -d, -b, -mma/-mmä, -tta/-ttä, -vad/-väd.[10]

Předpřítomný čas[editovat | editovat zdroj]

Předpřítomný čas se nevyskytuje v češtině a překládá se tedy jako přítomný nebo minulý čas. Jedná se o děj, který začal v minulosti a trvá dál do přítomnosti, nebo s ní má nějakou spojitost. Tvoří se pomocí přítomného času slovesa õlla („být“) v příslušné osobě a slovesa s prvním příčestím. U třetí osoby množného čísla se používá namísto prvního příčestí používá druhé. Při tvoření záporné věty se do záporu dá jen sloveso õlla.

Õõn sene lukõnnud. – (Už) jsem to přečetl.
En õlõ sitä lukõnnud. – (Ještě) jsem to nepřečetl.

Minulý čas[editovat | editovat zdroj]

Jako minulý čas votština používá imperfektum. Jeho tvorba je složitější a vychází z tvarů přítomného času sloves. K jeho vytvoření používá sufixu -i (případně -zi), který se nachází mezi kmenem slovesa a jeho osobní koncovkou. U třetí osoby množného čísla se osobní koncovka -a/-ä mění na -tti.

Pravidla pro tvorbu minulého času:

  • Končí-li kmen slovesa na krátké a:
    • Je-li sloveso dvouslabičné a v první slabice se vyskytuje samohláska a, pak se a ve kmeni mění na õ. (příklad a)
    • Je-li sloveso dvouslabičné a v první slabice se vyskytuje samohláska õ, pak se a ve kmeni mění na i. (příklad b)
    • Je-li sloveso víceslabičné, mění se a ve kmeni rovněž na i. (příklad c)
  • Končí-li kmen slovesa na krátké e, õ, ä, mění se tyto samohlásky na i. (příklad d)
  • Končí-li kmen slovesa na krátké o, u, ü, i, přidá se mezi tuto samohlásku a osobní koncovku sufix -zi-. Při připojení tohoto sufixu se kmen slovesa mění ze slabého na silný. Ve třetí osobě tento sufix není a ponechává se jen poslední samohláska v kmeni (tento tvar je tedy shodný s přítomným časem). (příklad e)
  • Končí-li kmen slovesa na dlouhé a nebo ä, mění se obě poslední samohlásky v kmeni na i. (příklad f)
  • V případě sloves se zakončením -ta/-tä se poslední samohláska kmene změní na zi, ve třetí osobě jednotného čísla pouze na z. (příklad g)
  • Končí-li kmen slovesa na dvojhlásky аu, äü, õu, еü (tzn. slovesa, kde zakončení -ta/-tä předchází dvojhláska), připojuje se mezi kmen a osobní koncovku sufix -zi-, ve třetí osobě jednotného čísla pouze na z. (příklad h)
  • a) laulaa – „zpívat“: laulan („zpívám“) → laulõn („zpíval jsem“)
  • b) õssaa – „koupit“: õsan („kupuji“) → õsin („kupoval jsem“)
  • c) avittaa – „pomáhat“: avitan („pomáhám“) → avitin („pomáhal jsem“)
  • d) koolla – „umřít“: koolõn („umírám“) → koolin („umíral jsem“)
  • e) õppia – „učit se“: õpin („učím se“) → õppizin („učil jsem se“)
  • f) lentää – „letět“: lentään („letím“) → lentiin („letěl jsem“)
  • g) langõta – „padat“: lankõan („padám“) → lankõzin („padal jsem“)
  • h) naisiuta – „ženit se“: naisiun („žením se“) → naisiuzin („ženil jsem se“)

K utvoření záporu se využívá záporného slovesa a významového slovesa v prvním participiu. U třetí osoby množného čísla se používá druhé participium.

Luďin tširjaa. – Četl jsem knihu.
En lukõnnud tširjaa. – Nečetl jsem knihu.
Eväd lugõttu tširjaa. – Nečetli knihu.

Předminulý čas[editovat | editovat zdroj]

Předminulý čas se vyskytuje jen zřídka a označuje děj, který skončil k nějakému danému bodu v minulosti. Tvoří se podobně jako čas předpřítomný. Sloveso õlla je však v minulém čase, místo v přítomném. Na rozdíl od ostatních časů využívající příčestí ke své tvorbě, se ve třetí osobě významového slovesa nepoužívá příčestí druhé, ale první. Toto pravidlo však platí pouze u kladné věty (v záporu se tedy u významového slovesa opět využívá druhého participia). Pomocné sloveso „být“ je však vždy ve tvaru s druhým příčestím.

Sinu tulõmizõssi õlin tuõnnud. – Pracoval jsem, dokud jsi nepřišel. (doslovně „Do tvého příchodu jsem pracoval.“)
Sinu tulõmizõssi en õllud tuõnnud. – Nepracoval jsem, dokud jsi nepřišel.
Sinu tulõmizõssi õlti tuõnnud. – Pracovali, dokud jsi nepřišel.
Sinu tulõmizõssi evad õltu tuõttu. – Nepracovali, dokud jsi nepřišel.

Budoucí čas[editovat | editovat zdroj]

Budoucí čas se tvoří krátkými formami pomocných sloves liďďä („být v budoucnu“) nebo nõisa („začít“), případně slovesem võttaa („vzít“), a významovým slovesem v druhém infinitivu. Pro vyjádření budoucího času samotného slovesa být se pak používá jen dlouhá forma slovesa liďďa. Na rozdíl od ostatních časů je jeho předmět vždy v partitivu.

Leened kotonna? – Budeš doma?
En lee kotonna. – Nebudu doma.

Nõõn sitä lukõma. – Budu to číst.
En nõõ sitä lukõma. – Nebudu to číst.

Kromě budoucího času se dá budoucnost ve votštině vyjádřit i jinými způsoby, mj. přítomným časem nebo syntakticky, podobně jako v ostatních baltofinských jazycích.

Předbudoucí čas[editovat | editovat zdroj]

Předbudoucí čas označuje děj, který někdy v budoucnosti skončí. V češtině odpovídá dokonavému vidu. Tvoří se krátkou formou pomocného slovesa liďďä („být v budoucnu“) a významového slovesa s prvním příčestím. U třetí osoby množného čísla se používá namísto prvního příčestí používá druhé. Předmět je v genitivu. Při tvoření záporné věty se do záporu dá jen sloveso liďďa.

Leen sene lukõnnud. – Přečtu si to.
En lee sitä lukõnnud. – Nepřečtu si to.

Nepravidelná slovesa[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od ostatních jazyků ve votštině existuje malé množství nepravidelných sloves. Celkem jich je šest: õlla („být“), liďďä („být v budoucnu“), nõisa („vstát, stát se, začít“), mennä („jít“ – nedokonavý vid), lähtiä („jít“ – dokonavý vid) a tehä („dělat“ – časuje se však stejně jako mennä). Ačkoliv jsou označována za nepravidelná, jejich časování je velice podobné jako u pravidelných sloves.

U slovesa liďďä a nõisa existují dvě formy časování – první s krátkým tvarem slova, druhá s dlouhým. Zatímco dlouhý tvar se používá k vyjádření samotného (plnovýznamového) slovesa, krátký slouží při tvoření časů jako pomocné sloveso.

õlla
(„být“)
jednotné číslo množné číslo
Miä Siä Tämä Müü Tüü Nämä
Prézens õõn
(en õõ)
õõd
(ed õõ)
on
(eb õõ)
õõmmõ
(emmä õõ)
õõttõ
(että õõ)
õlla
(eväd õõ)
Imperfektum õlin
(en õllud)
õlid
(ed õllud)
õli
(eb õllud)
õlimmõ
(emmä õllud)
õlittõ
(että õllud)
õlti
(eväd õltu)
Futurum leenen
(en lee)
leened
(ed lee)
leeneb
(eb lee)
leenemmä
(emmä lee)
leenettä
(että lee)
leeneväd
(eväd lee)
Kondicionál õlõizin
(en õlõiz)
õlõizid
(ed õlõiz)
õlõiz
(eb õlõiz)
õlõizimmõ
(emmä õlõiz)
õlõizittõ
(että õlõiz)
õltaiz
(eväd õlõiz)
Imperativ la õõn!
(la en õõ!)
õõ!
(elä õõ!)
õlko!
(elko õlko!)
õõmmõ!
(la emmä õõ!)
õlka!
(elka õlka!)
õlkod!
(elkod õlkod!)
I. participium õllud I. infinitiv õlla
II. participium õltu II. infinitiv õõma

Slovesný způsob[editovat | editovat zdroj]

Kondicionál[editovat | editovat zdroj]

Podmiňovací způsob se tvoří přidáním sufixu -izi- k silnému kmenu slovesa a následným připojením osobní koncovky. Výjimkou je třetí osoba jednotného čísla, kde se osobní koncovka -b nepřipojuje, ale sufix -izi- se jen zkrátí na -iz. U třetí osoby množného čísla se místo sufixu -izi- a osobní koncovky přidává jen koncovka -ttaiz/-ttäiz k slabému kmenu slovesa.

Lukõizin. – Četl bych.
Lukõiz. – Četl by.
Lugõttaiz. – Četli by.

Zápor se tvoří pomocí záporného slovesa a významového slovesa s koncovkou -iz připojenou k silnému kmenu. U třetí osoby množného čísla se připojuje koncovka -ttaiz/-ttäiz.

En lukõiz. – Nečetl bych.
Eväd lugõttaiz. – Nečetli by.

Imperativ[editovat | editovat zdroj]

Rozkazovací způsob se u každé osoby tvoří odlišným způsobem. U první osoby jednotného čísla je imperativ tvořen částicí la! („ať!“) a slovesem v první osobě singuláru přítomného času oznamovacího způsobu. Druhá osoba má stejný tvar jako slabý kmen slovesa. Třetí osoba se tvoří připojením koncovek -go (v případě, že kmen slovesa končí na samohlásku) k silnému kmeni slovesa nebo -ko (v případě, že končí na souhlásku). U množného čísla je první osoba rozkazovacího způsobu shodná s oznamovacím. Druhá osoba plurálu se tvoří podobně jako třetí osoba singuláru, liší se jen v koncovkách -ga/-ka. Stejné pravidlo platí rovněž i pro třetí osobu plurálu, koncovky této osoby v singuláru se jen převedou do množného čísla, tedy -god/-kod.

Zápor se u prvních osob tvoří částicí la a slovesem v přítomném čase v záporu. U ostatních osob se používá jejich tvar rozkazovacího způsobu spolu se záporným slovesem elä (u druhé osoby singuláru). Další osoby k tomuto slovesu připojují svoji koncovku v rozkazovacím způsobu, vzniká tedy elko, elka a elkod.

Příklad tvorby imperativu na slovese lukõa – „číst“:
1. osoba sg.: la + lugõn → La lugõn! („Ať čtu!“) / La en lugõ! („Ať nečtu!“)
2. osoba sg.: lugõ- → Lugõ! („Čti!“) / Elä lugõ! („Nečti!“)
3. osoba sg.: lukõ + -go → Lukõgo! („Ať čte!“) / Elko lukõgo! („Ať nečte!“)
1. osoba pl.: lugõmmõ → Lugõmmõ! („Čtěme!“) / La emmä lugõ! („Nečtěme!“)
2. osoba pl.: lukõ + -ga → Lukõga! („Čtěte!“) / Elka lukõga! („Nečtěte!“)
3. osoba pl.: lukõ + -god → Lukõgod! („Ať čtou!“) / Elkod lukõgod! („Ať nečtou!“)

Zápor[editovat | editovat zdroj]

Zápor se ve votštině tvoří pomocí speciálního neúplného slovesa, které se v češtině nevyskytuje. Podobně jako u ostatních baltofinských jazyků vzniklo přidáním osobních koncovek ke kmeni e- označující zápor (zvláštní případ tvoří jen 3. osoba množného čísla). Ke každé osobě se tedy vztahuje jiný tvar tohoto slovesa:

1. e + -n → en (já ne) 1. e + -mmä → emmä (my ne)
2. e + -d → ed (ty ne) 2. e + -ttä → että (vy ne)
3. e + -b → eb (on/a ne) 3. e + -väd → eväd (oni/y ne)

V této podobě se pak používá k vytvoření záporu prakticky u všech časů a způsobů (výjimku tvoří jen rozkazovací způsob, kde jsou tyto tvary odlišné). V přítomném čase se za něj dá jen kmen časovaného slovesa (např. kmen lugõ- od slovesa lukõa – „číst“), který pak zůstává při časování stejný a mění se jen záporné sloveso, tedy en lugõ, ed lugõ, eb lugõ, atd. (srov. s českým nebudu číst, nebudeš číst, atd.). U jiných časů se místo kmene slovesa často používá první příčestí (předpřítomný, minulý, předminulý a budoucí čas), u předbudoucího času druhý infinitiv slovesa (-ma/-mä) a u podmiňovacího způsobu pak vlastní koncovka.

lugõnen lugõ („nečtu“ – přítomný čas) õõn lukõnnud → en õlõ lukõnnud („ještě jsem nečetl“ – předpřítomný)
luďinen lukõnnud („nečetl jsem“ – minulý čas) õlin lukõnnud → en õllud lukõnnud („nečetl jsem“ – předminulý čas)
nõõn lukõma → en nõõ lukõma („nebudu číst“ – budoucí čas) leen lukõnnud → еn lee lukõnnud („nepřečtu“ – předbudoucí čas)
lukõizinen lukõiz („nečetl bych“ – podmiňovací způsob)

V záporné větě je předmět vždy v partitivu.

Infinitivy[editovat | editovat zdroj]

Votština má dva infinitivy. První infinitiv má funkci lemmy a odvozují se od něj kmeny daného slovesa. Jeho zakončení má stejnou podobu jako koncovky partitivu (-а, -õ, -ä, -ta, -tä) a inessivu (-az, -äz, -ez, -tõz, -tez) u podstatných jmen. Inessivní forma prvního infinitivu se používá při vyjádření právě vykonávané činnosti.

Příklad na slovese mennä („jít“):
Meen. – Jdu.
Õõn menez. – Právě jdu. / Jsem na cestě.

Druhý infinitiv má koncovku -ma/-mä, která se připojuje k silnému kmenu. Ke slovesu v tomto tvaru se pak přidávají další pádové koncovky illativu (-ma/-mä), inessivu (-maz/-mäz), elativu (-mass/-mäss) nebo abessivu (-matta/-mättä). Illativní tvar infinitivu je v podstatě shodný s tvarem infinitivu bez pádové koncovky a používá se pouze po slovesech pohybu (např. mennä, „jít“), čímž vyjadřuje budoucí čas. Inessivní tvar se používá po slovesech õlla („být“) nebo tšävvä („chodit“). Podobně jako u prvního infinitivu může vyjadřovat právě vykonávanou činnost.

Meen söömä. – Jdu se najíst.
Õõn söömäz. – Právě jím.
Tuõn söömäss. – Byl jsem se najíst. (dosl. „Právě jdu z jedení.“)
Õõn söömättä. – Nejedl jsem.

Příčestí[editovat | editovat zdroj]

Votština má dva příčestí (participia). Slouží k tvorbě slovesných časů a jejich záporů. Nejčastěji se pro tento účel využívá prvního (aktivního) příčestí, a to u předpřítomného, předminulého a předbudoucího času, dále pak u jejich záporu a záporu minulého času. První příčestí se tvoří přidáním koncovky k silnému kmeni slovesa (ta se mírně liší dle zakončení kmene).

  • končí-li kmen na samohlásku, připojuje se koncovka -nnud/-nnüd (např.: lukõa – „číst“, kmen lukõ-: lukõ + -nnud → lukõnnud)
  • končí-li kmen na souhlásku, koncovka se s ní asimiluje:
    • při zakončení kmenu na n má koncovka tvar -nnud/-nnüd (např.: mennä – „jít“, kmen men-: men + -nnüd → mennüd)
    • při zakončení kmenu na h má koncovka tvar -hnud/-hnüd (např.: tehä – „dělat“, kmen teh-: teh + -hnüd → tehnüd)
    • při zakončení kmenu na l má koncovka tvar -llud/-llüd (např.: tulla – „přijít“, kmen tul-: tul + -llud → tullud)
    • při zakončení kmenu na s má koncovka tvar -znud/-znüd (např.: pesä – „mýt“, kmen pes-: pes + -znüd → peznüd)

Druhé příčestí (pasivní) má daleko menší využití. Váže se pouze ke slovesu ve třetí osobě množného čísla u tvorby kladného předpřítomného a předbudoucího času, jejich záporu a záporu minulého a předminulého času. Ke slabému kmenu se připojí koncovka -ttu/-ttü, končí-li však kmen slovesa na souhlásku, dvojhlásku nebo dlouhou samohlásku, připojuje se koncovka -tu/-tü.

Pokud sloveso v příčestí stojí samo o sobě a není tedy součástí nějakého času, má funkci přídavného (někdy i podstatného) jména utvořeného ze slovesa:

koolla – „umřít“ (kmen kool-): kool + -llud → koollud („mrtvý“; „mrtvola, zesnulý“)

Posesivní konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako ostatní baltofinské jazyky votština nemá sloveso „mít“. Nahrazuje ho posesivní konstrukce, ve které je vlastník v adessivu a za ním následuje 3. osoba jednotného čísla slovesa õlla („být“) v požadovaném čase. Kromě vlastnictví se pomocí této konstrukce dá vyjádřit i nějaký aktuální stav osoby.

Mill on tširja. / Mill eb õlõ tširjaa. – Mám knihu. / Nemám knihu.
Sill õli tširja. / Sill eb õllud tširjaa. – Měl jsi knihu. / Neměl jsi knihu.
Täll on kõmtšümmentä vootta. – Je mu třicet let.

Verbální substantiva[editovat | editovat zdroj]

Verbální substantiva (slovesná podstatná jména) mají obvykle koncovku -min, připojenou k silnému kmeni slovesa. V češtině jim odpovídají slova zakončená na -ní a -tí.

lukõa („číst“): lukõ + -min → lukõmin („čtení“)

Příslovce[editovat | editovat zdroj]

Příslovce se někdy ve votštině chovají obdobně jako některé postpozice či prepozice, tzv. se dají částečně „vyskloňovat“ v lokálních pádech. Tvoří se buď z přídavných jmen přidáním pádových koncovek, anebo mají svoji vlastní neodvozenou podobu.

kõrkõa – vysoký süvä – hluboký
kõrkõall – vysoko (kde?) süväle – hluboko (kam?)
kõrkõalt – zvysoka süväll – hluboko (kde?)
kõrkõalõ – vysoko (kam?) süvässi – hluboko (jak?)

Stupňování[editovat | editovat zdroj]

Komparativ se tvoří buď přidáním sufixu -pa-/-pä- mezi základní tvar jména a pádovou koncovku (většinou v případě lokálních příslovcí), nebo přidáním sufixu -pii k tvaru přídavného jména, z něhož se příslovce tvoří.

kõrkõapall – výše (kde?)
kõrkõapalt – „z ještě větší výšky“, „ještě víc zvysoka“
kõrkõapallõ – výše (kam?)
süvepii – hlouběji

Superlativ se tvoří stejným způsobem jako u přídavných jmen, tedy pomocí komparativu a zájmena kõikkõa v partitivu.

kõrkõapall kõikkiit / kõikkõa kõrkõapall – nejvýše (kde?)
süvepii kõikkiit / kõikkõa süvepii – nejhlouběji

Předložky a záložky[editovat | editovat zdroj]

Ve votštině se vyskytuje oproti jiným jazykům velké množství předložek (stojící před jménem, které určuje) a záložek (stojící za jménem), jež využívá mnohem častěji. Většina předložek i záložek se dá do jisté míry „skloňovat“ v lokálních pádech. Pojí se často s genitivem a partitivem, možné jsou ale i kombinace s jinými pády, jako je např. komitativ, illativ, elativ, aj.

sene tagaa – za to (koho? co?)
sene takaa – za to (kam?)
sene takana – za tím (kým? čím?)

Otázka a odpověď[editovat | editovat zdroj]

Tázací věta má ve votštině stejnou podobu jako věta oznamovací, pro jejich rozlišení se na konci otázky používá jen otazník. V případě otázky, na kterou se odpovídá ne, se používá pouze záporné sloveso (případně i kmen slovesa „být“, pokud je součástí otázky).

Lugõd? En. – Čteš? Ne (nečtu).
On sil minu tširjaa? En õõ. – Máš moji knihu? Ne (nemám).

Předmět[editovat | editovat zdroj]

Předmět ve větě je buď v partitivu, pokud děj trval neurčitou dobu, nebo v genitivu, pokud se jedná o dobu určitou a děj je ukončený. Do češtiny se tento rozdíl dá přeložit pomocí nedokonavého a dokonavého vidu. Partitiv se používá také u věty záporné.

Luďin tširja. – Přečetl jsem knihu. (předmět v genitivu)
Luďin tširjaa. – Četl jsem knihu. (předmět v partitivu)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Toto neplatí pro kukkuzské nářečí, kde se používají obě varianty sufixu, tedy -ka/-kä.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. UNESCO Interactive Atlas of the World's Languages in Danger (Vyberte v «Country or area»: „Russian Federation“, pak „Search corresponding endangered language“ a nakonec „Vote“ v „List of languages“.)
  2. ARISTE, Paul. A grammar of the Votic language. [Bloomington?]: Curzon Press, 1997. Dostupné online. ISBN 9780700708680. S. 17. (anglicky) [dále jen Ariste (1997)]. 
  3. ČJERNJAVSKIJ, Vitalij. Vaďďa tšeeli (Izeõpõttaja) / Водский язык (Самоучитель) („Učebnice votštiny pro samouky“) [online]. 2005 [cit. 2011-01-08]. S. 6. [dále jen Čjernjavskij (2005)]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-20. (rusky) 
  4. Ariste (1997), s. 19.
  5. Ariste (1997), s. 37.
  6. Ariste (1997), s. 33-34, 36–37.
  7. Čjernjavskij (2005), s. 25.
  8. Ariste (1997), s. 57.
  9. Ariste (1997), s. 68.
  10. Elf.org.ru (Měchmět Muslimov). elf.org.ru [online]. [cit. 2011-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-08. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AHLQVIST, August. Wotisk grammatik jemte språkprof och ordförteckning. Helsinky: [s.n.], 1856. Dostupné online. S. 162. (švédština) 
  • ARISTE, Paul. Vadja keele grammatika. [s.l.]: Teaduslik Kirjandus, 1948. 131 s. (estonsky) 
  • ARISTE, Paul. A grammar of the Votic language. [Oxon?]: Curzon Press, 1997. 121 s. Dostupné online. ISBN 9780700708680. (anglicky) 
  • ARISTE, Paul. Wotische Sprachproben. Tartu: Eesti keele arhiivi kirjastus, 1935. 85 s. (německy) 
  • CVETKOV, Dmitrij. Vadja keele grammatika. Tallinn: Eesti Keele Sihtasutus, 2008. ISBN 9789985792162. (estonsky) 
  • ČJERNJAVSKIJ, Vitalij. Vaďďa tšeeli (Izeõpõttaja) - Водский язык (самоучитель) [online]. 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-20. (rusky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]