Volba prezidenta Spojených států amerických

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Volby prezidenta USA jsou nepřímé, tzn. že prezident není volen přímo občany, ale kolegiem volitelů, které je tvořeno voliteli (zástupci) jednotlivých států Unie. Tento sbor volitelů je volen občany většinovým systémem (vítěz bere všechny volitele konkrétního státu), ale existují dva státy: Nebraska a Maine, kde dochází k odlišnému rozdělení volitelů mezi kandidáty. Vítěz tomto státě získá dva volitele, vítěz ve volebním obvodě do Sněmovny reprezentantů (2 obvody v Maine, 3 obvody v Nebrasce) pak jednoho volitele. Obvykle však v obou státech získá všechny volitele jeden kandidát,

Prezidentská volba je nejsledovanějším a také nejdůležitějším volebním kláním ve Spojených státech. V literatuře či v tisku je někdy uvedeno, že je prezident volen přímo, což ovšem není pravda. Vlastní mechanizmus voleb je složitější, počínaje samotným výběrem kandidátů v primárních volbách a konče volbou prezidenta sborem volitelů, nikoli přímo občany.

Charakteristika voleb[editovat | editovat zdroj]

Jedno funkční období trvá 4 roky a nikdo nesmí být zvolen ani kandidovat na víc, než dvě volební období (na rozdíl např. od Česka toto ustanovení není omezeno tím, že by bylo zakázáno být zvolen pouze dvakrát za sebou, zákaz je absolutní). Toto ustanovení bylo ratifikováno v roce 1951 jako XXII. dodatek Ústavy. Do té doby šlo pouze o tradici nastolenou prvním prezidentem Georgem Washingtonem, proto mohl být Franklin Delano Roosevelt zvolen prezidentem čtyřikrát (v letech 1932, 1936, 1940 a 1944). Důvodem vícenásobného zvolení byla 2. světová válka.

XX. dodatek Ústavy (1933) zakotvil zkrácení přechodného období mezi listopadovými volbami a složením prezidentského slibu. Ústava byla vyhlášena 4. března 1789. První prezident nastoupil do úřadu 30. dubna v New Yorku. Na výročí vyhlášení Ústavy, tedy 4. března, pak skládali přísahu všichni nově zvolení prezidenti. Od roku 1937 je prezidentský slib skládán 20. ledna.

V případě úmrtí prezidenta se úřadu pro zbytek funkčního období ujme jeho viceprezident volený současně s ním. Pravomoce získá po prezidentské přísaze.

Sbor volitelů[editovat | editovat zdroj]

Prezidentský volební systém USA je nepřímý. Prezident je volen sborem volitelů nominovaných jednotlivými státy Unie podle výsledku prezidentských voleb převážně na principu vítěz bere vše (tj. vyhraje-li v dotyčném státě, získá všechny jeho volitele). Volitelé daného státu jsou určeni součtem počtu zastupitelů dolní a horní komory Kongresu. Výjimku tvoří 2 státy Nebraska a Maine, které rozdělují hlasy podle vítězství kandidátů ve svých volebních obvodech. Prezidentem se může stát jen ten, kdo získá nadpoloviční většinu z 538 volitelů, tedy 270.

538 volitelů = 435 volitelů (jako je členů Sněmovny reprezentantů) + 3 volitelé za District of Columbia + 100 volitelů (jako je členů Senátu, 2 za každý stát).

Současný stav počtu volitelů států Unie (2008).

Volitelé za District of Columbia jsou garantováni XXIII. dodatkem Ústavy. Počet volitelů daného státu se odvozuje od počtu obyvatel, kteří v něm žijí. Proto se počet volitelů konkrétního státu může v čase měnit, ale celkové množství zůstává konstantní (k aktualizaci dochází po 10 letech). Jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že vyhrát může i kandidát s menším počtem hlasů voličů, jsou-li tito výhodně rozmístěni ve volebních obvodech - v tomto případě státech Unie (viz gerrymandering).
V dějinách tak Spojené státy poznaly více než 10 prezidentů, kteří obdrželi méně než polovinu hlasů od voličů a 4 prezidenty, jejichž protikandidát získal více hlasů voličů. Naposledy k tomu došlo v prezidentských volbách roku 2000, kdy Albert Gore porazil George W. Bushe o 539 947 hlasů voličů, ale prohrál v poměru volitelů 266:271.

Volebním dnem je vždy první úterý po prvním pondělí v listopadu prez. volebního roku. Následně volitelé v první pondělí po druhé středě v prosinci vyhodnotí ve svých státech výsledky a svoje hlasy pošlou do Washingtonu, D.C. (tj. XII. dodatek Ústavy). Tam se uskuteční 6. ledna společná schůze obou komor Kongresu a předseda Senátu (tj. viceprezident USA) přečte nahlas hlasy jednotlivých volitelů. Po sečtení je znám budoucí prezident USA. Pokud by došlo k rovnosti hlasů volitelů, je prezident zvolen na schůzi Sněmovny reprezentantů, kdy každý stát má právo udělit 1 hlas a vítězem se stává kandidát, který obdržel většinu všech hlasů. Osoba, která obdržela druhý nejvyšší počet hlasů, se stává viceprezidentem USA. K takové události došlo v roce 1800, kdy došlo k rovnosti počtu volitelů. V roce 1824 dolní komora také volila prezidenta, protože žádný kandidát ve volbách nezískal nadpoloviční většinu volitelů.

Volitelé sboru dle ústavy nejsou vázáni výsledkem voleb a mohou volit na základě svého svobodného rozhodnutí jakéhokoli kandidáta na prezidenta, dokonce i občana, který nekandidoval. K této události již také výjimečně došlo (jinak se standardně řídí výsledky voleb), a proto Nejvyšší soud USA v roce 1952 uzákonil možnost tvorby zákonů ze strany států Unie, které by zavázaly volitele volit jen na základě výsledků voleb. Některé státy využily této legislativní iniciativy, přesto i v současnosti (2008) zůstává 21 členských států Unie, jejichž volitelé nejsou při volbě prezidenta ničím vázáni. V amerických dějinách kvůli výjimečnosti jevu odlišného hlasování volitelů od volebních výsledků nedošlo nikdy k ovlivnění celkového výsledku prezidentského klání.

Podmínky volitelnosti[editovat | editovat zdroj]

Podmínky pro zvolení za prezidenta upravuje Ústava Spojených států, konkrétně:
"Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech."
(Ústava, článek II., odd. 1.)

Viceprezident musí splňovat stejné podmínky, neboť v případě úmrtí prezidenta nastupuje na uvolněné místo. Navíc je ze svého titulu předsedou Senátu USA bez hlasovacího práva. Hlasovat může jen při rovnosti hlasů. Do jeho rukou skládají 3. ledna slavnostní slib nově zvolení senátoři.

Primární volby[editovat | editovat zdroj]

  • Mají různou podobu v obou hlavních politických stranách (Republikánská a Demokratická strana) a liší se i v jednotlivých státech.
  • Cílem je vybrat delegáty (volitele) na celonárodní stranické sjezdy (konventy).
  • Voliči se též vyjadřují pro jednoho z prezidentských kandidátu (stranických kandidátů).

Prezidentská kampaň je velmi dlouhá. De facto začíná od druhé poloviny funkčního období prezidenta. Dochází postupně ke vzniku organizační sítě na podporu jednotlivých kandidátů po celé zemi. Organizace se snaží shromáždit jak finance, tak dobrovolníky. Samotné soupeření v primárkách je zahájeno na počátku volebního roku. Podle tradice se první primární volby konají v malém východním státě New Hampshire a odtud pokračují do dalších států Unie. Celý volební maraton je zakončen v létě, kdy se zvolení delegáti stran scházejí na celonárodním sjezdu (konvenci), kde jejich volba rozhodne o prezidentském kandidátovi dané strany.

Tradice primárek (primary elections) sahá až k počátku 20. století. První stát, který se rozhodl, že delegáti na celonárodní sjezd budou vybíráni v lidových volbách byl Wisconsin roku 1906. Další státy pak přistoupily na tento systém. Volič má možnost se v rámci primárek zapsat jako demokrat nebo republikán a pak volit kandidáta své strany. Některé státy dokonce připouštějí možnost, aby volič protistrany rozhodoval v primárkách o kandidátech druhé soupeřící strany.

Ne všechny státy však organizují primárky na základě voleb. Někde dochází k tzv. členským schůzím, na kterých se scházejí místní organizace daného státu. Voliči se následně shromáždí ve stovkách konferenčních místností a vybírají delegáty, kteří slibují svou podporu jednotlivým kandidátům. První taková schůze se uskutečňuje ve státu Iowa asi o týden dříve, než první primárky v New Hampshire. První volby jsou vždy detailně analyzovány a predikují možné vítěze. Někteří kandidáti se dokonce vzdávají nominací. To byl i případ prezidenta Lyndona B. Johnsona, který se v roce 1968 po neúspěchu v primárkách New Hampshire rozhodl k ukončení volební kampaně.

Rozdílný je i volební systém výběru kandidátů ve dvou největších stranách. Zatímco kandidát demokratů je volen na základě proporčních výsledků primárek, tak republikáni využívají většinový systém, tzn. že vítězný kandidát v konkrétním státě získává všechny hlasy delegátů na sjezd (demokraté si v každém státě kandidáty proporčně rozdělí).

Obecně mají volby formu velkých show, což se odráží v médiích. Velký vliv na kandidáty mají jejich poradní týmy, které vytvářejí image, správné načasování a strategii kampaně na základě průzkumů. Jejich úkolem je najít slabá místa soupeřů a naopak zviditelnit morálnost a státnické schopnosti svého kandidáta.

Celonárodní stranické sjezdy (konventy)[editovat | editovat zdroj]

  • Probíhají v létě po ukončení primárních voleb.
  • Je tradicí, že první sjezd pořádá opoziční strana.
  • Počet delegátů je určen velikostí státu jež zastupují.
  • Delegáti hlasují pro kandidáta, který v jejich státě získal největší podporu.
  • Výsledek volby určí stranického kandidáta do prezidentských voleb.

Prezidentské volby[editovat | editovat zdroj]

  • Voleb se běžně účastní
  • Konají se vždy první úterý po prvním pondělí v listopadu volebního roku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Říchová, B. et al: Komparace politických systémů I. VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, 2. vydání, 1999. ISBN 80-7079-994-3
  • Cabada. L - Kubát, M. et al.: Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia, 2002.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • (anglicky)

Web Bílého domu (whitehouse.gov)