Vladislav Slezský

Vladislav Slezský
Důstojný a osvícený; Vladislav Slezský
	arcibiskup salcburský, administrátor vratislavské diecéze, biskup pasovský a bamberský
Církev	římskokatolická
Diecéze	vratislavská
Předchůdce	Tomáš I. Kozlowaroga
Nástupce	Tomáš II. Zaremba
Osobní údaje
Datum narození	1237?
Datum úmrtí	24. dubna 1270
Místo úmrtí	Salcburk?, Svatá říše římská
Místo pohřbení	Katedrála svatého Ruperta a Virgila; 47°47′53″ s. š., 13°2′45″ v. d.
Rodiče	Jindřich II. Pobožný; Anna Lehnická
Příbuzní	Konstancie Vratislavská, Alžběta Vratislavská, Boleslav II. Lysý, Měšek Lubušský, Jindřich III. Bílý, Konrád I. Hlohovský a Anežka Vratislavská (sourozenci)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladislav Slezský či Vratislavský (1237^? – 24. dubna 1270) byl slezský (vratislavský) kníže, nejmladší syn Jindřicha Pobožného a Anny Lehnické. Působil jako vyšehradský probošt a administrátor vratislavského biskupství.

Vladislav jaké spoluvládce bratra Jindřicha III. Bílého[editovat | editovat zdroj]

V padesátých letech 13. století vládl spolu se svým starším bratrem Jindřichem III., který vládl ve Vratislavsku.^[1] Jako nejmladší syn odešel na studia a byla mu určena církevní dráha. Nejpozději roku 1256 se stal vyšehradským proboštem a papežským kaplanem. Později se stal bamberským kanovníkem (na přelomu let 1257/58 se pro odpor papeže nezdařil pokus zvolit ho bamberským biskupem).

Roku 1265 byl sice zvolen pasovským biskupem, ale této funkce se fakticky neujal, protože se mezitím uvolnilo arcibiskupství salcburské, do jehož čela byl zvolen. Po smrti biskupa Tomáše I. (30. května 1268) byl vratislavskou katedrální kapitulou zvolen za biskupa, avšak neobdržel papežské potvrzení (papež byl proti souběhu s funkcí salcburského knížete-arcibiskupa) a vratislavské biskupství tak spravoval jen jako administrátor. Biskupské svěcení přijal až 11. června 1267.

Vladislav Slezský se roku 1253 podílel na fundaci (hlavní fundátorkou byla kněžna Anna, jeho matka) špitálu sv. Alžběty ve Vratislavi, který byl předán řádu křižovníků s červenou hvězdou založenému sv. Anežkou v Praze.^[2] V padesátých letech působil Vladislav Slezský u římské kurie, aby papež podpořil právní nárok slezských knížat na velkopolské území, které ovládal Jindřich I. Bradatý a jeho syn Jindřich II. Pobožný.^[3]

Vladislav vládcem Vratislavska[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Jindřicha III. roku 1266 se Vladislav Slezský ujal vlády ve Vratislavsku i poručnictví nad mladým synovcem Jindřichem (pozdějším knížetem Jindřichem IV.). Vladislav Slezský byl velmi agilním politikem. Ačkoliv byl arcibiskupem a navíc administrátorem vratislavského biskupství, hájil práva knížecí svrchovanosti a dovolil, aby jeho bratři Boleslav a Konrád zadržovali biskupský desátek na svém území. Dokázal spravovat i vzdálené arcibiskupství v Salcburku. Jeho zásluhou byla roku 1267 kanonizována svatá Hedvika,^[4] jeho babička, jejíž kult v třebnickém klášteře intenzivně podporoval. Papež Klement IV. mu roku 1267 udělil privilegium nosit na území vratislavské diecéze pallium v určité svátky (na sv. Jana Křtitele, patrona vratislavské katedrály a sv. Hedviky).^[5]

Vladislav Slezský zemřel 24. dubna 1270. Náhlá smrt vyvolala určité podezření o jeho otrávení.^[6]^[7] Ve své závěti odevzdal své dědictví synovci Jindřichovi, kterého předal do péče českého krále Přemysla Otakara II.^[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladislav Slezský na Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Svědčí o tom skutečnost, že Jindřich III. a Vladislav vydávali společně listiny, nebo Vladislav vyjádřil souhlas s právním pořízením bratra.
↑ SUb III, s. 50-53, č. 60-61
↑ SUb III, s. 136-137, č. 201; s. 137, č. 202; 142-143, č. 212.
↑ SUb IV, s. 18-23, č. 15.
↑ SUb IV, s. 38, č. 41: ... in diebus quidem deibitis et solemnibus, inter quos dies sancti Iohannis, in cuius honore maior Wratislauiensis ecclesia, ut dicitur, est constructa, sancte Ewigis avie sue festivitates de permissione apostolica numerari liceat, palleo de diocesani consensu episcopi libere uti possit, aucoritate presencium indulsit.
↑ Kronika Polska. MPH III, s. 654: Tandem defuncto Vlodislao archiepiscopo Salczburgensi, similiter intoxicato a suis Slesiensibus et in Salszburg sepulto ...; Chronica Poloniae Maioris. MPH NS VIII, ed. Brygida Kürbis, Warszawa 1970, s. 125-126: De morte Wladislai ducis wratislaviensis et episcopi salczburgensis. Demum anno eodem in crastino sancti Adalberti venerabilis pater archiepiscopus Salczburgensis Wladislaus dux Wratislavie, olim Henrici ducis Slezie occisi per Tartaros filius, in suo episcopatu de hoc saeculo migravit ad Christum per suos Slezianos nepharie, ut ayunt, toxico interemptus. Et hoc ideo, quia ducatum Wratislaviensem, cuius partem habebat dimidiam, post mortem fratris sui Henrici tercii gubernabat. Quam in suo decessu Hnerico quarto, licet parvulo, fratris sui Henrici tercii filio iure hereditario reliquit, veluti legittimo successori. Sic Henricus quartus tam in ptaris sui quam patrui porcionem successit.
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-118-7. S. 144.
↑ Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher. (Darstellungen und Quellen zur Geschichte Schlesien 26), Breslau 1919, s. 76, č. XIX.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

JASIŃSKI, Kazimierz. Rodowód Piastów śląskich. 2. vyd. Kraków: Avalon, 2007. 720 s. ISBN 978-83-60448-28-1. S. 133–136.
SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha: Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 20.