Vladimír Menšík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimír Menšík
Pamětní deska v Ivančicích
Pamětní deska v Ivančicích
Rodné jménoVladislav Menšík[1]
Narození9. října 1929
Československo Ivančice, Československo
Úmrtí29. května 1988 (ve věku 58 let)
Brno, Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materJanáčkova akademie múzických umění
Aktivní roky1953–1988
ChoťVěra Menšíková
Olga Strnadová (sňatek 1963)
DětiPetr Menšík (* 1955)
Vladimíra Menšíková (* 1957)
Jan Menšík (* 1962)
Martina Menšíková (* 1965)
Významné roleVacovský ve filmu
Lásky jedné plavovlásky
Umělecké ceny
národní umělec (1978)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Menšík (9. října 1929 [někdy mylně uváděno 1924][2] Ivančice – 29. května 1988 Brno) byl český herec[3], moderátor, lidový vypravěč a bavič, držitel ocenění národní umělec, otec herečky a moderátorky Martiny Menšíkové. V divadle hrál jen velmi málo – většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a televizi.

Život

Rodák z moravských Ivančic přičichl ke kumštu v souboru písní a tanců Adolfa Pištěláka.[4] Nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), což se mu na druhý pokus podařilo a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1954 (v divadelní hře Hledač světla) objevil E. F. Burian, který jej také angažoval.

I přesto, že zde dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost, a to víceméně coby komparzista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Díky své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.

K divadlu se vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Nebyl jen komediálním hercem. Dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích, a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech. Jednalo se o velkého baviče, konferenciéra a hlavně excelentního vypravěče. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů a ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři a nezapomenutelné konferování silvestrovských estrád. Celá dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Byl silný kuřák a také často pil alkohol, ale s pitím a kouřením přestal kvůli zdravotním problémům.[5][6][7] Naposledy stál, resp. seděl před kamerou 27. května 1988 v pořadu Abeceda.[6] O dva dny později zemřel v Brně. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti – syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou.

Oficiální zpráva o pohřbu

Oficiální zpráva ČTK z 8. června 1988:[8]

Poslední rozloučení s národním umělcem V. Menšíkem. Naše kulturní veřejnost se 8. června ve smutečně vyzdobené Dvořákově síni Domu umělců v Praze naposledy rozloučila s národním umělcem Vladimírem Menšíkem, který zemřel 29. května ve věku 58 let. U katafalku s rakví zahalenou čs. státní vlajkou stáli čestnou stráž nejbližší přátelé V. Menšíka, herci, režiséři a další tvůrčí pracovníci kinematografie. S V. Menšíkem se do Domu umělců přišly rozloučit stovky Pražanů.

Ivančický patriot

Menšík nikdy nezapomněl na své rodné město a vždy zdůrazňoval svůj původ. Především tak činil ve svých vyprávěních. Také ve svých filmových rolích občas prosadil třebas jen drobnou zmínku o svém rodném městě, které tímto způsobem propagoval. Ivančice se mu snažily a doposud snaží tuto přízeň oplácet. Nejnověji odhalením jeho busty u základní školy, která je po něm pojmenovaná.

Připomínka herce

Expozice Menšíka v českolipském muzeu

Na stěně jeho rodného domu v Ivančicích je umístěná pamětní deska, která nese hercovu podobiznu.[9] V blízkém Památníku Alfonse Muchy se také nachází stálá výstava Vladimíra Menšíka. Dne 29. dubna 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně.[10][11][12] Dne 12. října 2018 byla slavnostně odhalena hercova busta na budově základní školy v Ivančicích, jež nese jeho jméno. Autorem busty byl Nikos Armutidis.[9]

V Dolní Polici (část Žandova na Českolipsku) měli Menšíkovi v č.p. 6 řadu let chalupu. V roce 2005 nabídla Olga Menšíková část vybavení z chalupy Vlastivědnému muzeu v České Lípě. Muzeum brzy poté vytvořilo v přízemí hlavní budovy samostatnou místnost, expozice je nazvána Na chalupě u Vladimíra Menšíka.

Chalupa Menšíků v Dolní Polici

V Brně do roku 2013 existovala kavárna Vladimíra Menšíka, kterou vlastnil jeho syn Petr.[13][14]

Tabulka se jménem patrona v tramvaji DPMB

V prosinci 2016 byla po Vladimírovi Menšíkovi pojmenována nově dodaná tramvaj Škoda 13T Dopravního podniku města Brna. Stalo se tak na návrh městské části Brno-Černovice.[15]

Zajímavosti

  • Vladimír Menšík uměl hrát na piano a mandolínu.
  • Hrál závodně házenou, rekreačně fotbal.
  • Když měl přijít na první zkoušku divadelní hry Těžká Barbora, kterou režíroval Jan Werich, zaspal a Werich mu již druhou šanci nedal.
  • Tempo Vladimíra Menšíka bylo opravdu hektické, denně dělal až tři besedy společně s několika kolegy, a třeba i dvacetkrát za dva týdny. O prázdninách pak zpravidla točil filmy. Vždy si s sebou vozil velké množství léků, některé z nich nebyly ani v tehdejším Československu dostupné. K tomuto hektickému pracovnímu nasazení měl hned několik důvodů: jednak miloval kontakt s lidmi, dále pak finančně podporoval velkou část své rodiny.
  • 10 let byl v KSČ, ale pro pasivitu byl vyloučen.
  • Na národního umělce jej navrhl Gustáv Husák
  • Neměl rád natáčení Bakalářů, považoval to za „kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem“. [16]
  • Raději než Bakaláře měl rád natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Kvůli tomu se pohádal i s tehdejším ředitelem Československé televize Janem Zelenkou. Účinkování v pořadu se údajně zbavil tak, že na jedno z natáčení přišel opilý.
  • Jako svého nejoblíbenějšího spisovatele označil Liona Feuchtwangera, dále měl rád např. válečnou literaturu.
  • Rodným jménem byl Vladislav po otci, ale prý na přání E. F. Buriana si jej změnil na Vladimír.[zdroj?]
  • Chtěl odejít dříve do penze, tak využil chyby úřednice a všude uváděl své datum narození 1924, čímž se dělal o pět let starším.[2]

Citáty

"Chci se vyhnout objevování dávno objeveného. Totiž že Vladimír Menšík byl génius. A že patří do svaté trojice vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha. Všichni ostatní jsou pouze jejich apoštolové."

Miloš Forman[16]

Filmografie

Autor námětu

Zpěvák

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://kic.ivancice.cz/Mensik.htm
  2. ↑ a b Úsměvy Vladimíra Menšíka
  3. ↑ Vladimír Menšík. [online]. osobnosti.cz [cit. 2010-01-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ Adolf Pištělák
  5. ↑ HÖSCHLOVÁ, Hana. Vladimír Menšík: Umíral a neviděl barvy.... Blesk. 2006-03-10. Dostupné online [cit. 2008-01-08]. ISSN 1213-8991. 
  6. ↑ a b MENŠÍKOVÁ, Martina. Vladimír Menšík: Boj s alkoholem prohrával [online]. 2007-10-14 [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ Vladimír Menšík. Reflex. 1999-12, roč. 1999, čís. 51. Dostupné online [cit. 2008-01-08]. 
  8. ↑ LIŠKA, David. Vladimír Menšík (1929-1988). www.vladimir-mensik.cz [online]. [cit. 2016-07-27]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b ČTK. V Ivančicích odhalili bustu komika a rodáka Vladimíra Menšíka. ČeskéNoviny.cz [online]. Česká tisková kancelář, 2018-10-12 [cit. 2018-10-12]. Dostupné online. 
  10. ↑ První den otevření [online]. Obec Hlína [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ Rozhledna Vladimíra Menšíka [online]. Turistik.cz [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ Z věže Vladimíra Menšíka uvidíte i Alpy [online]. Centrum.cz, 2007-02-19 [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. 
  13. ↑ Petr Menšík Kavárna Vladimíra Menšíka [online]. Royal menu [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. 
  14. ↑ Kavárna Vladimíra Menšíka končí, syn slavného herce neplatil nájem [online]. 2013-03-22 [cit. 2013-08-27]. Dostupné online. 
  15. ↑ vh. Nové tramvaje v Brně. Po městě jezdí Menšík, Gollová i generál Boček [online]. idnes.cz [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Causa: Vladimír Menšík

Literatura

  • ČERNÝ, František: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci. Praha : Mladá fronta, 1978. s. 290.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 60, 154.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 181–185.
  • HORÁKOVÁ-FONOVÁ, Alena. Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka. Praha : Press Praha, 1999. 135 s. ISBN 80-902788-0-9 (2. vydání 2008, ISBN 978-80-902788-2-0).
  • HUBAČ, Jiří; KOPECKÁ, Slávka. Vladimír Menšík : pocta Vladimíru Menšíkovi. Praha : HAK, 1993. 323 s. ISBN 80-900776-3-3.
  • JUNEK, Václav. Velké televizní Silvestry Vladimíra Menšíka. Praha : Nemo, 2010. 249 s. ISBN 978-80-904238-6-2.
  • MATĚJKOVÁ, Jolana. Dobrý rodák Vladimír Menšík. Praha : XYZ, 2006. 425 s. ISBN 80-86864-77-4.
  • MENŠÍK, Vladimír. Stromeček mého veselého života / uspořádala a k vydání připravila Olga Menšíková. 1. vydání. Praha : Český spisovatel, 1993. 205 s. ISBN 80-202-0452-0.
  • MENŠÍK, Vladimír. Dary Vladimíra Menšíka, aneb Stromeček mého veselého života /z rozhovorů s novináři a z veřejných vystoupení vybrala a uspořádala Olga Menšíková. 2. rozš. vydání. Praha : Knižní klub, 1998. 172 s. ISBN 80-7176-785-9 (3. vydání 2003, ISBN 80-242-0941-1). 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 456–457. 
  • REJŽEK, Jan. Vladimír Menšík. Praha : Čs. filmový ústav, 1987. 31 s.
  • Smích a slzy Vladimíra Menšíka / uspořádala a vydala Slávka Kopecká. Praha : Slávka Kopecká, 2006. 229 s. ISBN 80-86631-36-2 (2. vydání 2011, ISBN 978-80-86631-91-2).
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 376. 
  • TUNYS, Ladislav. Hodně si pamatuju... Perličky v duši Raoula Schránila. Praha : Ametyst, 1998. ISBN 80-85837-35-8. s. 157.
  • VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Menšík&oldid=16525934“