Vladimir Jankélévitch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vladimir Jankélévitch [jankelevič] (31. srpna 1903 Bourges - 6. června 1985 Paříž) byl francouzský filosof a muzikolog, který před válkou působil v Praze a za války v odbojovém hnutí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny židovských intelektuálů, kteří utekli z Oděsy před pogromem, jeho otec překládal do francouzštiny německé filosofy a Freuda. Po maturitě v Paříži začal roku 1922 studovat filosofii na École normale supérieure a 1923 se seznámil s H. Bergsonem, který ho trvale ovlivnil. 1924 promoval u E. Bréhiera prací o Plotinovi a v letech 1927-1933 učil na Francouzském institutu v Praze, kde se věnoval také hudbě a vydal knihy o Lisztovi a o Bergsonovi. 1933 obhájil v Paříži doktorskou práci o pozdním Schellingovi a od roku 1936 byl profesorem v Toulouse a v Lille. Po obsazení Francie roku 1940 se připojil k hnutí odporu, po osvobození v roce 1944 byl hudebním redaktorem, od roku 1947 profesorem v Lille a od roku 1951 profesorem morální filosofie na pařížské Sorbonně. V roce 1947 se oženil a roku 1951 se mu narodila dcera Sophie. 1954 uveřejnil „První filosofii“, jedno ze svých hlavních děl, od roku 1963 přednášel i na Svobodné univerzitě v Bruselu a roku 1979 odešel do důchodu.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Filosofovat znamená stavět se ke světu, jako kdyby nic nebylo samozřejmé.

Jankélévitchovo myšlení bylo trvale ovlivněno G. Simmelem a zejména Bergsonovou „filosofií života“. V mladším věku se zabýval Plotinem, německým idealismem i ruskou mystikou. V mravních otázkách je blíže Schelerovi než Kantovi a jeho důraz na jedinečnou osobu a na zvláštnost každé situace není blízký existencialismu nýbrž personalismu.

Morálka má vždy to poslední slovo.
— Le paradoxe de la morale

Jeho praktická filosofie je trvale poznamenána dlouholetou zkušeností života v podzemí a v odboji: po válce se zcela přestal věnovat německé filosofii i hudbě. Na rozdíl od existencialistů, kteří svobodu ztotožňovali s možností neomezené volby, chápe ji s Bergsonem jako angažování a jednání. Neděje se v rozvažování a v diskusi, nýbrž v odhodlaném a bezvýhradném rozhodnutí pro dobré, bez výmluv a filosofických pseudoproblémů. Jen prostota srdce a náklonnost je posledním kritériem dobrého jednání, protože všechny obecné myšlenkové modely neberou vážně skutečnou situaci. Upřímně jednající člověk tím dává najevo svoji svobodu a strhuje k ní i druhé.

Tolerance je jen provizorní věc. Umožňuje těm, kdo se rádi nemají, aby se snášeli, dokud se nebudou moci mít rádi.

Psal o mnoha mravně významných skutečnostech, jako je angažování, nevinnost a zloba, lež, paradox a morálka, vážnost a odpuštění. Do diskuse o promlčení válečných zločinů vstoupil knížkou „Odpuštění“, kde vysvětluje, že holokaust byl projev téměř nadpřirozené, „čisté a ontologické zloby“. Nepronásledoval totiž Židy kvůli nějakému jednání, ale protože jim chtěl upírat lidství, což rozhodně není možné promlčet. „Právníci nemají právo odpouštět ve jménu mrtvých obětí“.

Bůh nevstupuje do maličkostí. Ty nechává svému stvoření, aby poloviční svoboda člověka měla co dělat
—  La mort

Úběžníkem lidského života je smrt, o níž se ovšem podle Jankéléviče nedá říci téměř nic. Jenže právě „téměř nic“ (Presque-rien) je Jankélévičův pojem pro vzácné, nečekané a prchavé doteky s tím, co člověka i svět přesahuje. Také smrt nedává žádný smysl, a přece dává vážnost lidskému jednání a z ní plyne všechna dramatičnost lidského života i osudu.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Jankélévitch vydal 11 knih o svých oblíbených hudebnících, mezi něž patřili Ferenc Liszt, Gabriel Fauré, Maurice Ravel a Claude Debussy. Hudba pro něho nemá jen estetický, ale i obecně filosofický význam, protože vyjadřuje to, co Jankélévitch nazývá „Téměř-nic“ a „Nevím-co“ (Je-ne-sais-quoi), a připomíná tak člověku jeho omezenost.

Hlavní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Henri Bergson. Paris, 1931.
  • L’Odyssée de la conscience dans la dernière philosophie de Schelling. Paris, 1933.
  • Valeur et signification de la mauvaise conscience. Paris, 1933.
  • L’Ironie. Paris, 1936.
  • L’Alternative. Paris, 1938.
  • Maurice Ravel. Paris, 1939.
  • Le Nocturne. Lyon, 1942.
  • Du Mensonge. Lyon, 1942.
  • Le Mal. Cahiers du Collège philosophique. Paris, 1947.
  • Traité des vertus. Paris, 1949.
  • Philosophie première. Introduction à une philosophie du presque. Paris, 1954.
  • L’Austérité et la vie morale. Paris, 1956.
  • Le Je-ne-sais-quoi et le Presque-rien. Paris, 1957.
  • Le Pur et l’Impur. Paris, 1960.
  • La Musique et l’Ineffable. Paris, 1961.
  • L’Aventure, l’Ennui et le Sérieux. Paris, 1963.
  • La Mort. Paris, 1966.
  • Le Pardon. Paris, 1967.
  • La vie et la mort dans la musique de Debussy, Neuchâtel, 1968.
  • Fauré et l’Inexprimable. De la musique au silence, Bd. 1. Paris, 1974.
  • Debussy et le mystère de l’instant. De la musique au silence, Bd. 2., Paris, 1974.
  • Liszt et la Rhapsodie: essai sur la virtuosité. De la musique au silence, Bd. 3, Paris, 1979.
  • Le Paradoxe de la morale. Paris, 1981.
  • Sources. Paris, 1984.

Posmrtná vydání

  • La Musique et les Heures. Paris, 1988.
  • Penser la Mort? Entretiens. Paris, 1994.
  • Une vie en toutes lettres. Correspondance. Paris, 1995.
  • Plotin, Ennéades I.3. Sur la dialectique. Paris, 1998.
  • Philosophie morale. Paris, 1998.
  • Cours de philosophie morale. Paris, 2005.

Česky[editovat | editovat zdroj]

  • Odpuštění. Praha: MF 1996
  • Ravel. Bratislava:Opus 1990

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Str. 198.
  • Filosofický slovník Universum. Praha: Knižní klub 2009. Str. 165

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.