Vladimír Janko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimír Janko
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1954 – 1960
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození8. srpna 1917
Nosislav
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. března 1968 (ve věku 50 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
NárodnostČeši
Alma materVoj. akad. Hranice
Profesepolitik
OceněníŘád Bílého lva
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Janko (8. srpna 1917 Nosislav[1] – 14. března 1968 Praha[2]) byl český a československý odbojář, generálplukovník, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. Spojenec Antonína Novotného, v roce 1968 spáchal sebevraždu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny zámečníka. Rodiště má v Nosislavi[3]. Otec se s rodinou za prací přestěhoval do Brna. Vladimír Janko chodil na základní školu v Brně–Židenicích, maturoval s vyznamenáním na České reálce v Brně v Křenové ulici. V roce 1936 nastoupil do československé armády k pěšímu pluku 43 v Brně. Absolvoval školu pro důstojníky v záloze a s hodností četař aspirant byl zapsán na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval 14. srpna 1938 s hodností poručíka.[4] V září 1938 velel pohotovostnímu oddílu v bojích proti dobrovolnickým jednotkám Freikorps ve Šluknovském výběžku. Po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 se napojil na vznikající odbojovou síť Obrana národa. V létě roku 1939 odešel do emigrace, přes Polsko, kde se zapsal do československého legionu v Bronowicích (26. srpna 1939).[5] Po záboru Polska byl internován v SSSR.

Působil od začátku roku 1942 u československých jednotek na východní frontě (odvod do vojska 7. 2. 1942 v Buzuluku[1]). Organizoval výcvik a řízení bojů tankistů. V červenci 1942 se stal velitelem Třetí pěší roty v rámci Prvního československého polního praporu. Po odjezdu na frontu v lednu 1943 velel své rotě při obraně na řece Mža, řídil útok na Sokolovo v noci z 9. na 10. března 1943. Za bojovou činnost byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a sovětskou Medailí za odvahu.[6] V roce 1943 absolvoval odborný velitelský kurz v tankovém učilišti v Tambově a byl jmenován velitelem 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR. Ta se zapojila do bojů v Karpatsko-dukelské operaci a v Ostravské operaci.[5] Dne 15. dubna 1945 tanková brigáda majora Janka poprvé překročila hranice Česka u Sudic v okrese Opava a tuto událost připomíná v Sudicích Památník osvobození (Sudice) a Pomník Československých tankistů. Dne 4. května 1945 tanková brigáda majora Janka osvobozovala Město Libavá. 8. května 1945 byla tato brigáda již v Olomouci.[7]

V letech 1946–1947 absolvoval Akademii generálního štábu maršála Vorošilova v Moskvě. Byl mu udělen Leninův řád, Řád bílého lva a byl nositelem Československých válečných křížů. Ještě před únorem 1948 ale jeho vojenskou kariéru překazil mocenský boj vedený Bedřichem Reicinem.[5] Svou kariéru zachránil za blíže neobjasněných okolnost. Zůstaly jen dohady.[8] Do první generálské hodnosti byl povýšen k 1. 10. 1950. Roku 1954 se uvádí jako nositel různých státních vyznamenání včetně vyznamenání Za vynikající práci.[9]

Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním obvodu Opava II.-jih. V parlamentu setrval až do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1960.[10] Patřil do okruhu spojenců Antonína Novotného. V roce 1968 působil jako náměstek ministra obrany ČSSR. Poté, co emigroval generál Jan Šejna a došlo k otevření armádních kauz z éry Novotného, spáchal Janko 14. března 1968 sebevraždu zastřelením. Pohřben je v Častolovicích.[11]

Spekulovalo se o tom, že Šejna a Janko plánovali vojenský převrat s cílem obnovit moc Antonína Novotného.[12] V roce 1970 se začaly objevoval pochybnosti ohledně okolností jeho sebevraždy.[8] Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák ovšem prohlásil, že o Jankovi už nechce nic slyšet.[5]

Hodnostní postup[editovat | editovat zdroj]

četař-aspirant (?), poručík (14. 8. 1938), nadporučík (1942), kapitán (15. 2. 1944), štábní kapitán (29. 7. 1944), major (1. 10. 1944), podplukovník (17. 4. 1945), plukovník (1. 4. 1946), brigádní generál (1. 10. 1950), generálporučík (1953), generálplukovník (říjen 1961).[3][13][5][8]

Zařazení a funkce[editovat | editovat zdroj]

pěší pluk 43 v Brně (1936–?), škola pro důstojníky v záloze (?–?), Vojenská akademie Hranice (?–?), pěší pluk 47 v Mladé Boleslavi (1938–1939), velitel pohotovostního oddíl ve Šluknovském výběžku (září 1938), propuštěn z armády (15. 3. 1939), emigrace (léto 1939), čs. legion v Bronowicích – Polsko (26.8.1939), internace Rudou armádou po jejím obsazení části Polska (18. 9. 1939), pobyt v internaci (1939–1941), velitel 3. pěší roty 1. čs. polního praporu v Buzuluku (7. 2. 1942), bojové nasazení v prostoru Sokolovo (březen 1943), velitelský kurz tankové učiliště Tambovo (1943), bojové nasazení – postupně velitel tankové roty, náčelník štábu, velitel tankového praporu, velitel pluku (od 20. 5. 1944) a velitel 1. čs. samostatné tankové brigády (od 25.7.1944 do konce války), náčelník tankového praporu v Moravské Třebové (1945), náčelník štábu velitelství tankového vojska MNO (listopad 1945), profesor taktiky a náčelník katedry na Vysoké vojenské škole v Praze (?), frekventant Akademie generálního štábu maršála Klimenta Vorošilova v Moskvě (1946–1947), náčelník tankového vojska MNO (jaro 1948), velitel tankových vojsk v Olomouci (?), …další funkce…..zástupce ministra (1966–1968).[3][13][5][8]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Jiná ocenění[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Janko je čestným občanem Ostravy.

Po něm je pojmenována v Ostravě i ulice s názvem Gen. Janka. Nachází se v části Moravská Ostrava, souběžně s ulicí Novinářská.

Byla po něm pojmenována i ulice v pražské čtvrti Hostivař, na sídlišti Košík. Po roce 1989 ulice přejmenována na Přeštickou.

Na zadní straně památníku Rudé armády v Ostravě je umístěna pamětní deska s nápisem:[15]

GENERÁLPLUKOVNÍK
VLADIMÍR JANKO
OSVOBODITEL A ČESTNÝ OBČAN
MĚSTA OSTRAVY

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Záznam vojáka [online]. Vojenský ústřední archiv [cit. 2020-09-21]. Heslo Vladimír Janko. Dostupné online. 
  2. ↑ Vladimír Janko [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c KOLEKTIV. Nosislav v proměnách času. první. vyd. Brno: F.R.Z.agency s.r.o.pro městys Nosislav, 2016. 216 s. ISBN 978-80-88131-06-9. S. 184. 
  4. ↑ Václavík, Jiří. generálplukovník Vladimír Janko [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f Nosislavský zpravodaj, 5/2007 [online]. www.nosislav.cz [cit. 2012-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  6. ↑ Jiří Fiedler: Sokolovo 1943 - Malý encyklopedický slovník ; Vydavatelství Naše vojsko, 2004, ISBN 80-206-0716-1, str. 46
  7. ↑ MACHALA, Jindřich. Kronika Libavska. čtvrté doplněné. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2012. ISBN 978-80-260-2270-1. S. 73. 
  8. ↑ a b c d VÁCLAVÍK, Jiří. Vladimír Janko [online]. Častolovice: 13.8.2010 [cit. 2016-08-19]. Dostupné online. 
  9. ↑ Kandidáti Národní fronty pro volby do Národního shromáždění. Rudé právo. Listopad 1954, roč. 35., čís. 311, s. 2. Dostupné online. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-25]. Dostupné online. 
  11. ↑ Jiří Václavík. Hrob Vladimír Janko [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. 
  12. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 476. 
  13. ↑ a b Váleční hrdinové - Vladimír Janko [online]. Městys Nosislav [cit. 2016-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-19. 
  14. ↑ Válka.cz, Řád rudé hvězdy
  15. ↑ Jan Gara, Jitka Lenková, Ing. František Jedlička. Památník a mauzoleum Obětí 2. světové války a vojákům Rudé armády [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Janko&oldid=23472432“