Violkovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Violkovité

violka dvoukvětá (Viola biflora)
violka dvoukvětá (Viola biflora)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: malpighiotvaré (Malpighiales)
Čeleď: violkovité (Violaceae)
Rinorea melanodonta
Amphirrhox longifolia
Hybanthus enneaspermus

Violkovité (Violaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpighiotvaré (Malpighiales).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Keře, stromy, liány i byliny se střídavými nebo vstřícnými jednoduchými listy s palisty. Často obsahují saponiny nebo alkaloidy. Dřevo je spíše měkké a světlé, kůra je hladká a bez prasklin. Čepel je celistvá nebo výjimečně zpeřeně dělená, celokrajná, pilovitá nebo vroubkovaná, s peřenou žilnatinou. Listy jsou řapíkaté nebo zřídka téměř přisedlé. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné až silně souměrné, jednotlivé nebo v úžlabních, vrcholových či kauliflorních (Leonia) květenstvích. Kalich i koruna jsou z 5 lístků. Korunní lístky jsou stejné nebo nestejné, volné nebo na bázi srostlé. Spodní korunní lístek je často zbytnělý, na jedné straně zvětšený nebo s ostruhou. Tyčinek je 5, jsou volné nebo srostlé do trubičky. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 (2 až 5) plodolistů, s jedinou komůrkou a jednou čnělkou. V každém plodolistu je jedno nebo několik vajíček. Plodem je tobolka, zřídka bobule.

Čeleď zahrnuje asi 800 druhů ve 23 rodech. Je celosvětově rozšířena. Největším rodem je violka (Viola, přes 400 druhů), Rinorea (160 druhů) a Hybanthus (100 druhů). Jediným pantropickým rodem je Rinorea.

V nížinném tropickém deštném lese rostou violkovité spíše jako keře a nižší stromy většinou nedosahující horního stromového patra. Rostou však i v horských a mlžných lesích.

U mnohých druhů rodu Viola se vyvíjejí mimo normálních květů i tzv. kleistogamické květy, které se plně neotevírají, jsou méně nápadné a dochází v nich k samoopylení.

Některé druhy violek a dalších zástupců čeledi (např. Rinorea) jsou šířeny mravenci, vyhledávajícími semena pro dužnatý výrůstek, nazývaný masíčko neboli karunkula. Semena druhu Paypayrola grandiflora jsou uzavřena v zářivě oranžovém míšku a jsou roznášena ptáky. Semena některých violkovitých jsou šířena také vzduchem a vodou.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V klasických taxonomických systémech byla čeleď violkovité řazena do řádu violkotvaré (Violales), obsahujícího větší množství čeledí, z nichž některé byly v systému APG spolu s čeledí violkovité přesunuty do obsažného řádu malpighiotvaré (Malpighiales).

Podle kladogramů APG je nejblíže příbuznou skupinou čeleď mučenkovité (Passifloraceae), zahrnující v novém pojetí i čeledi Malesherbiaceae a Turneraceae. Za bazální je považován rod Fusispermum.

V Evropě je čeleď známa především podle rodu violka (Viola), který je ale svým bylinným vzrůstem a morfologií květů v rámci čeledi výjimkou. Pokud evropský botanik stojí u paty kmene např. rodu Leonia, stěží může uvěřit, že tento vysoký strom s drobnými pravidelnými květy má cosi společného s violkami. Přitom se jedná o chakakterističtějšího zástupce této čeledi než je violka.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Violkovité nemají velký ekonomický význam. Různé druhy a kultivary violek jsou oblíbenými zahradními rostlinami. Plody jihoamerického druhu Leonia glycycarpa jsou jedlé. Oddenky a kořeny Hybanthus ipecacuanha byly využívány jako náhražka hlavěnky dávivé (Psychotria ipecacuanha), používané v minulosti jako emetikum. Dávivý účinek mají i kořeny jiných rodů (Anchietea, Corynostilis).

Česká květena[editovat | editovat zdroj]

V naší květeně je čeleď zastoupena asi 23 druhy rodu violka (Viola). Dalších několik druhů je pěstováno v zahradách a občas zplaňují.

Seznam rodů[editovat | editovat zdroj]

Acentra, Agatea, Allexis, Amphirrhox, Anchietea, Corynostylis, Decorsella, Fusispermum, Gloeospermum, Hybanthus, Isodendrion, Leonia, Melicytus, Noisettia, Orthion, Paypayrola, Rinorea, Rinoreocarpus, Schweiggeria, Viola

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Judd et al. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. 2. ed. Sinauer Associates Inc, 2002. ISBN 978-0-87893-403-4.
  • Smith N. et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton Univ. Press, 2003. ISBN 0-691-11694-6.
  • Gentry A.H. Wooden Plants of Northwest South America. Chicago: The Univ. of Chicago Press, 1996. ISBN 0-226-28943-5.
  • Berry P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. IX). Timber Press, 1995.
  • Valíček P. et al. Užitkové rostliny tropů a subtropů. 2. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.
  • Hejný S. et al. Květena České republiky 2. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-1089-0
  • Mártonfi P. Systematika cievnatých rastlín. Košice: Univ. P. J. Šafárika, 2003. ISBN 80-7097-508-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]