Viliam Šalgovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
PhDr. Viliam Šalgovič, CSc.

Ve funkci:
1946 – 1948

Ve funkci:
1948 – 1954

Ve funkci:
1962 – 1971

Ve funkci:
1970 – 1989

Ve funkci:
1975 – 1989

Narození 12. prosince 1919
Ružindol
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 6. února 1990
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt KSS (KSČ)

Viliam Šalgovič (12. prosince 1919 Ružindol6. února 1990 Bratislava) byl slovenský a československý politik Komunistické strany Slovenska, jeden z hlavních představitelů konzervativního proudu v KSČ a člen kolaboračního prosovětského křídla ve straně v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, poslanec Národního shromáždění ČSR na přelomu 40. a 50. let a pak dlouhodobý poslanec Slovenské národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění až do roku 1990, kdy krátce po sametové revoluci spáchal sebevraždu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vyučil se typografem. Za války sloužil v armádě Slovenského státu. V roce 1943 přešel k Rudé armádě. Absolvoval vojenské učiliště v SSSR a působil jako osvětový důstojník u 1. československého armádního sboru. Po osvobození byl v letech 1945-1951 zpravodajským důstojníkem československé armády, spojencem Bedřicha Reicina.[1][2]

Na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 byl zvolen do Slovenské národní rady.[3] Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Bratislava. Zasedal zde do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1954.[4] Do SNR se pak vrátil roku 1962 a mandát v ní obhájil ve volbách roku 1964. [5][1]

V letech 1946-1989 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[6] V letech 1950-1962 a znovu od roku 1975 do roku 1990 byl členem Ústředního výboru KSS. V letech 1958-1962 navíc i vedoucím oddělení ÚV KSS. V mezidobí, v letech 1962-1968 a 1970-1975 byl místopředsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSS. Od roku 1975 členem předsednictva ÚV KSS.[1][2][7] Zastával i stranické posty v celostátní komunistické straně. XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Ve funkci ho potvrdil XIII. sjezd KSČ i XIV. sjezd KSČ. XV. sjezd KSČ ho dosadil na post člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ ho na této pozici potvrdil.[2]

Od června do srpna 1968 zastával post náměstka ministra vnitra ČSSR. Patřil do skupiny prosovětských funkcionářů, kteří se podíleli na plánování invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[1] Byl agentem KGB.[8] Na mimořádném sjezdu KSS v srpnu 1968 byl dočasně z vedoucích pozic v Komunistické straně Slovenska odstraněn.[9]

Jeho politická kariéra pak pokračovala za normalizace. V roce 1969 byl československým vojenským přidělencem při ambasádě ČSSR v Maďarsku. V letech 1975-1989 byl poslancem a předsedou Slovenské národní rady.[2] V čele SNR nahradil zesnulého Ondreje Klokoče. Jako představitel otevřeně kolaborační prosovětské ultralevice v KSČ byl nebezpečný i lidem jako Gustáv Husák. Historik Jan Rychlík vykládá Šalgovičův nástup do předsednické funkce v Slovenské národní radě jako pokus Husáka dostat Šalgoviče z aktivní politiky na spíše ceremoniální post.[8][10]

Od roku 1975 byl též předsedou slovenského Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství. V roce 1969 mu byl udělen Řád práce, v roce 1973 Řád Vítězného února a roku 1979 Řád republiky.[1][2][11]

Dlouhodobě působil v nejvyšších zákonodárných sborech. Po provedení federalizace Československa usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v květnu 1970. Do federálního parlamentu ho nominovala Slovenská národní rada.[12] Mandát získal i ve volbách roku 1971 (volební obvod Západoslovenský kraj),[13] volbách roku 1976 (obvod Rimavská Sobota),[14] volbách roku 1981 (obvod Banská Bystrica)[15] a volbách roku 1986. V poslanecké funkci zažil sametovou revoluci, po níž v prosinci 1989 odešel z veřejných postů a počátkem února 1990 spáchal sebevraždu.[16][1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Viliam ŠALGOVIČ [online]. totalita.cz, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d e Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  3. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  5. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  6. Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (slovensky) 
  7. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 545. (česky) 
  8. a b RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 547. (česky) 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 505. (česky) 
  10. Prehlad predstavitelov národnej rady v rokoch 1848 - 2002 [online]. history.sav.sk, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (slovensky) 
  11. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 551, 553, 561. (česky) 
  12. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  14. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  15. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  16. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]