Viktor z Aveyronu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Viktor z Aveyronu
Portrét Viktora z Aveyronu z knihy Jeana Marca Gasparda Itarda (1802)
Portrét Viktora z Aveyronu z knihy Jeana Marca Gasparda Itarda (1802)
Narození ~ 1785
Aveyron
Úmrtí 1828
Paříž
Znám jako divoký chlapec z Aveyronu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Viktor z Aveyronu (francouzsky Victor de l'Aveyron; známý jako divoký chlapec z Aveyronu, Enfant sauvage de l'Aveyron) byl vlčí chlapec, který část svého dětství prožil v lese. Počátkem roku 1800 byl odchycen v Saint-Sernin-sur-Rance v departementu Aveyron. V té době mu bylo odhadem 12 let; ani přes snahu úřadů se nepodařilo vypátrat jeho rodinu ani původ. Již od počátku se o jeho případ zajímali vědci, což z divokého chlapce z Aveyronu činí jeden z nejlépe zdokumentovaných případů vlčích dětí; chlapce studovali naturalista Pierre Joseph Bonnaterre, či zakladatel moderní psychiatrie Philippe Pinel, ale nejvíce se případem proslavil lékař Jean Marc Gaspard Itard, který se ho v letech 1801–1806 snažil vzdělávat.

V době svého nalezení chlapec neuměl mluvit a ani neznal základní společenské chování. Itard s chlapcem však dosáhl jen dílčích úspěchů, mluvit se Viktor nikdy nenaučil. Od roku 1806, kdy byl Itardův projekt ukončen, žil Viktor i se svou opatrovnicí v Paříži a zemřel roku 1828. Od samého počátku případ provázel i velký zájem veřejnosti. Příběhu se na počátku 19. století dostalo divadelního ztvárnění a byl zpracován i v 20. a 21. století.

Objevení[editovat | editovat zdroj]

Jedenácti až dvanáctiletý chlapec lezoucí v lese na stromy byl v Caune ve Francii objeven a chycen třemi lovci koncem roku 1798. Chlapec nemluvil a ani nejevil známky, že by rozuměl lidské řeči.[1] Byl svěřen staré ženě v nedaleké vesnici, odkud však po několika dnech utekl do hor, přičemž na sobě měl pouze tričko. Noci trávil na opuštěných místech, zatímco ve dne se odvažoval k lidem blíže.[2] V červenci 1799 byl znovu zadržen, ale podařilo se mu uprchnout zpět do divočiny,[1] kde byl občas viděn místními lidmi.[3]

Na počátku roku 1800 se začal potulovat po lesích v okolí Saint-Sernin-sur-Rance, přičemž vzpřímená chůze byla to jediné, co jej odlišovalo od zvířat.[4] 9. ledna 1800 byl znovu odchycen místním koželuhem. První, kdo si jej převzal, byl vzdělaný místní komisař Constans-Saint-Estève, který dospěl k závěru, že chlapec je vlčí dítě, které většinu života muselo prožít v lese.[5] Chlapec chycený v Saint-Sernin-sur-Rance byl ztotožněn s chlapcem, který se objevil o šest měsíců předtím jižně odtud.[6] Místní policie pak po dvou dnech chlapce převezla do sirotčince v Saint-Afrrique, kde zůstal téměř měsíc.[7] Chlapec neuměl mluvit, pouze vydával skřeky a nechodil na toaletu. Odmítal také nosit oblečení; když jej oblékli, šaty ze sebe vzápětí strhal[8] a také nechtěl spát v posteli.[9] Nepřijímal žádné běžné jídlo vyjma brambor. Během času, kdy se o něho lidé starali v Saint-Afrrique, mu vybrali jméno Joseph, nicméně toto jméno nebylo nikdy úředně potvrzeno.[7] Ze sirotčince se dvakrát pokusil o útěk a bylo velmi obtížné jej dopadnout.[9]

Constans-Saint-Estève mezitím případ zveřejnil; jeho dopis i dopis ředitele sirotčince Rainaldise Nougairolese vyšel v časopise Journal de débats. Článek vzbudil velký ohlas mezi pařížskou inteligencí a brzy námět přebíraly noviny po celé Francii.[10] V 18. století podobné případy opuštěných dětí, které zdivočely, přitahovaly pozornost a dokonce pro ně existovala vědecká klasifikace jako homo sapiens ferus.[11] Dva týdny po chlapcově zajetí se tak případu ujal francouzský přírodovědec Pierre Joseph Bonnaterre žijící v Rodezu, kam na jeho přání komisař Saint-Estève nechal chlapce přemístit.

Portrét „divokého chlapce z Aveyronu“ kolem roku 1800

Bonnaterre však nebyl jediný vědec, který jevil zájem vlčího chlapce zkoumat. Ředitel pařížského Institut National de Jeunes Sourds dokonce přiměl ministra vnitra Luciena Bonaparta, aby nařídil komisaři v Rodezu chlapce vydat do Paříže. Komisař si však vyžádal čas na hledání jeho rodičů a vyjádřil též pochybnosti, zda nalezenec je skutečně vlčí dítě a nikoliv pouze mentálně postižený.[12] Bonaparte argument komisaře přijal a věc odložil. Další necelý půlrok tak chlapec strávil u Pierra Josepha Bonnaterra, který jej důkladně vyšetřoval.[12]

Bonnaterrovo pozorování[editovat | editovat zdroj]

Pierre Joseph Bonnaterre s chlapcem provedl množství pozorování a experimentů. Lékařské vyšetření neodhalilo žádné zdravotní následky.[8] Bonnaterre na jeho těle objevil množství jizev, které mohly být známkami týrání z doby před životem v lese. Podle Bonnaterra byly všechny chlapcovy smysly v pořádku, ale jejich důležitost byla posunuta: na prvním místě byl čich, na druhém chuť, hmat byl až poslední.[13] Kromě jídla a spánku nejevil zájem o nic. Většinu času se o chlapce staral starý zahradník Claire Saussol, zatímco Bonnaterre jej studoval a také pátral po jeho minulosti. Po jeho původu pátraly též úřady. Za necelý půlrok se chlapci podařilo učinit drobné pokroky; toleroval, aby byl oblékán, a zvykl si jíst i několik dalších jídel, než pouze brambory. Jednou mu bylo podáno více jídla, než mohl sníst a Bonnaterre mohl pozorovat, že chlapec jídlo jako zvířata zahrabal na zahradě.[14]

Bonnaterre chlapci podal zrcadlo; výsledek byl, že chlapec se v zrcadle viděl, ale nepoznal sám sebe,[8] místo toho se podíval za zrcadlo.[15] Chlapci byl opakovaně v zrcadle ukazován brambor, ale ten se snažil zmocnit se jej tak, že se pokoušel prostrčit ruku zrcadlem. Po několika pokusech ohnul ruku za hlavu, přičemž nehnul hlavou a koukal stále dopředu do zrcadla.[8] Bonnaterre poté napsal:[8]

„Všechny tyto drobnosti – a ještě mnohé jiné, jež bychom mohli připojit – dokládají, že tomuto dítěti inteligence, odhad a úsudek úplně nechybí. Přesto však musíme říci, že ve všem, co se netýká jeho přirozených potřeb nebo uspokojení hladu, lze jeho chování považovat za čistě zvířecí. Má-li nějaké pocity, nerodí se v nich žádné myšlenky. Nedokáže je dokonce ani vzájemně srovnávat. Zdálo by se, že není žádného spojení mezi jeho duší či myslí a jeho tělem.“

Pátrání aveyronských úřadů[editovat | editovat zdroj]

Zatímco Pierre Joseph Bonnaterre chlapce studoval, úřady pátraly po jeho původu a rodičích. Pátrání po chlapcově původu velel saintaffriqueský úředník jménem Guiraud,[16] který na koni podnikl výpravu do hor.[6] Guiraud objížděl usedlosti a vesnice v oblasti, kde se chlapec pohyboval a zjistil, že místní lidé o něm věděli dva až tři roky[6] a po několik měsíců s ním byli i v kontaktu. Dávali mu občas jídlo, ale nepokoušeli se ho odchytit ani převychovávat, jeho způsob života respektovali. Díky tomu, ačkoliv byl chlapec naprosto necivilizovaný, obecně se lidí nebál.[17]

Mezitím se úřadům přihlásili dva muži, kteří od bouřlivých dob Velké francouzské revoluce pohřešovali své syny, nicméně ani jeden nakonec nalezence za svého syna neprohlásil.[18]

Převoz do Paříže[editovat | editovat zdroj]

14. července 1800 přišel Bonnaterrovi příkaz k převozu chlapce do Paříže, kam v doprovodu zahradníka Claira Saussola dorazil 20. července.[18] Příjezd divokého chlapce z Aveyronu byl bedlivě sledován širokou pařížskou veřejností[19] a o jeho příjezdu informovaly i přední francouzské noviny Gazette de France nebo Journal du commerce.[20]

Umístěn byl do Národního institutu pro hluchoněmé (Institut Nationale des Sourds-Muets), jehož ředitelem byl Roch-Ambroise Cucurron Sicard,[21] pod dohled Společnosti pozorovatelů člověka (Société des observateurs de l’homme), skupiny naturalistických filosofů, která zkoumala přírodní historii člověka. Společnost sestavila výzkumný tým, který se měl chlapcem zabývat; tým tvořil např. Frédéric Cuvier, Roch-Ambroise Cucurron Sicard, či Joseph-Marie de Gérando, zatímco v jeho čele stanul známý lékař a zakladatel moderní psychiatrie Philippe Pinel.[3] Pinel v posudku, postaveném na základě pozorování jeho psychomotoriky a chování, dospěl k závěru, že chlapec trpí idiocií, což považoval i za důvod, proč byl opuštěn,[3] a šance na jeho zcivilizování viděl jako mizivé.[22]

Roch-Ambroise Cucurron Sicard

Proti tomu se postavil další z členů Společnosti Julien-Joseph Virey, který studoval krátce po jeho příjezdu do Paříže; Virey se např. domníval, že chlapcův egocentrismus a primitivnost dokazuje jeho svobodnou a čistou duši; přirovnává jej např. k nešťastnému rolníku z Rousseauovy Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi nebo k Díogenovi ze Sinópé:[23]

„Před ním nebude rozdílu mezi králem a tím nejnižším ze smrtelníků; jako nový Díogenés řekne modernímu Alexanderovi: ‚Ustup mi ze slunce.‘“

Julien-Joseph Virey tak dospěl k názoru, že chlapec je mentálně v pořádku a byl přesvědčen, že se ho řediteli Sicardovi podaří zcivilizovat.[24] Obecně pak mnozí soudobí odborníci měli vysoké mínění o možnostech moderní medicíny; chlapcovo vyléčení tak nebylo zdaleka považováno za nereálné.[25] Jedním z nich byl i Jean Marc Gaspard Itard.[26]

Jean Marc Gaspard Itard

Itardův pokus o vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Itard byl koncem roku 1800 do Institutu dosazen na pozici lékaře; není však jisté, zda s chlapcem pracoval i předtím.[27] Itard chlapce nyní pojmenoval Viktor,[27] podle hlavní postavy z melodramatu Victor, ou L'enfant de la forêt, jež bylo uveřejněno roku 1803;[28] do té doby byl chlapec stále nazýván jako Joseph. Itard se snažil pomocí řady pokusů odstranit Viktorovy mentální bariéry a stimulovat jeho paměť.[26] Jeho úsilí bylo korunováno jen dílčími úspěchy; Viktor se nikdy nenaučil mluvit, pouze rozpoznávat objekty podle jejich názvů[29] a jeho komunikace s ostatními lidmi se omezovala na jednoduchá gesta.[30] Vyslovovat se naučil pouze dvě slova: lait (francouzsky mléko) a Oh, Dieu (Ach, Bože).[31][32]

Ačkoliv v době, kdy se Itard chlapce ujal, zájem širší veřejnosti o případ opadl, Společnosti pozorovatelů člověka se podařilo přesvědčit nového francouzského ministra vnitra Jean-Antoina Chaptala, aby stát financoval mzdu chlapcovy ošetřovatelky, paní Guérinové, i další náklady na jeho vzdělávání.[27] Itardova zpráva z roku 1801 vzbudila ve vědecké obci nadšení a jeho kniha, vydaná o rok později, byla přeložena i do angličtiny a stala se bestsellerem, za který se Itardovi dostalo širokého uznání.[33] Přesto však Itard narážel na nechuť ministra Chaptala projekt financovat. Roku 1806 vydal Itard druhou zprávu, kde však již opustil svůj optimismus;[34] v té době již nikdo nepředpokládal, že by Viktor mohl dosáhnout dalších pokroků.[27] Ostatně ani dnes nelze stoprocentně vyloučit Viktorovu vrozenou retardaci, kvůli které se nemohl plně zcivilizovat.[35] Téhož roku pak ministr vnitra Jean-Baptiste Nompere de Champagny financování projektu zastavil úplně.

Pozdější život[editovat | editovat zdroj]

O dalších letech Viktorova života se ví velmi málo. Až do roku 1810 žil Viktor i se svou opatrovatelkou Guérrinovou nadále v Národním institutu pro hluchoněmé, odkud byli nuceni se vystěhovat. V pozdějších letech žili v domě nedaleko odtud.[27] Paní Guérrinová na chlapce pobírala státní penzi.[36] Zemřel roku 1828 v zapomnění; není známo, jaká byla poslední léta jeho života. Neexistují žádné záznamy, které by dokumentovaly okolnosti jeho smrti ani místo, kde byl pohřben.[37]

Odraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Díky velké medializaci a ohlasu, kterému se Viktorovu případu dostalo, se chlapcova postava stala předmětem dramatizace již v době, kdy ještě nebyl v Paříži. V březnu 1800 byla uveřejněna hra Le Sauvage du département de l'Aveyron ou Il ne faut jurer de rien, v březnu 1803 pak ještě populárnější melodrama Victor, ou L'enfant de la forêt.[38]

Socha Viktora, divokého chlapce z Aveyronu v Saint-Sernin-sur-Rance
Externí odkaz

Ve dvacátém století se příběhu dostalo filmového zpracování ve snímku l'Enfant Sauvage (1970) francouzského režiséra Françoise Truffauta.[39] V roce 2001 byl příběh znovu zpracován v divadelním dramatu The Wild Child oregonskou divadelní skupinou Hand2Mouth Theatre.[40]

V jihofrancouzském městečku Saint-Sernin-sur-Rance, kde byl chlapce roku 1800 odchycen, se od roku 1987 nachází socha Viktora z Aveyronu, kterou vyrobil francouzský sochař Remi Coudrain.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Victor of Aveyron na anglické Wikipedii.

  1. a b YOUSEF, Nancy. Savage or Solitary?: The Wild Child and Rousseau's Man of Nature. Journal of the History of Ideas. duben 2001, roč. 62, čís. 2, s. 246. [dále jen Yousef 2001]. Dostupné online. ISSN 0022-5037. DOI:10.1353/jhi.2001.0021. (anglicky) 
  2. ITARD, Jean Marc Gaspard. An historical account of the discovery and education of a savage man: or, the first developments, physical and moral, of the young savage caught in the woods near Aveyron in the year 1798 (De l'éducation d'un homme sauvage, ou Des premiers développments physiques et moraux de jeune sauvage de l'Aveyron). Londýn : R. Phillips, 1802. 148 s. [dále jen Itard 1802]. Dostupné online. Kapitola Of the first Developments of the young Savage of Aveyron, s. 13–14. (anglicky) 
  3. a b c HORIGAN, Stephen. Nature and culture in Western discourses. Londýn : Routledge, 1988. 129 s. ISBN 0415007984. Kapitola Feral children, s. 77. (anglicky) 
  4. SHATTUCK, Roger. The forbidden experiment: the story of the Wild Boy of Aveyron. 1., ilustrované vyd. New York : Kodansha International, 1994. (Kodansha globe) [dále jen Shattuck 1994]. ISBN 1568360487. Kapitola Prisoner without a Crime, s. 5. (anglicky) 
  5. Shattuck 1994, op. cit., s. 7.
  6. a b c Shattuck 1994, op. cit., s. 19.
  7. a b Shattuck 1994, op. cit., s. 8.
  8. a b c d e GIDDENS, Anthony. Sociologie (Sociology). Překlad Jan Jařab. 1. vyd. Praha : Argo, 1999. 595 s. [dále jen Giddens 1999]. ISBN 80-7203-124-4. Kapitola Kultura, společnost a jedinec, s. 40.  
  9. a b Shattuck 1994, op. cit., s. 9.
  10. Shattuck 1994, op. cit., s. 10.
  11. Youssef 2001, op. cit., s. 247.
  12. a b Shattuck 1994, op. cit., s. 12.
  13. Shattuck 1994, op. cit., s. 13.
  14. Shattuck 1994, op. cit., s. 16.
  15. Lane 1979, op. cit., s. 41.
  16. BENZAQUÉN, Adriana Silvia. Encounters with wild children: temptation and disappointment in the study of human nature. 1., ilustrované vyd. Montréal : McGill-Queen's University Press, 2006. 393 s. [dále jen Benzaquén 2006]. ISBN 0773529721. Kapitola The Wild Boy of Aveyron, s. 148. (anglicky) 
  17. Benzaquén 2006, op. cit., s. 149.
  18. a b Lane 1979, op. cit., s. 17.
  19. Youssef 2001, op. cit., s. 247–248.
  20. Lane 1979, op. cit., s. 18.
  21. DOUTHWAITE, Julia V.. The wild girl, natural man, and the monster: dangerous experiments in the Age of Enlightenment. 1., ilustrované vyd. Chicago : University of Chicago Press, 2002. 314 s. (Chicago History of American Civilization Series) [dále jen Douthwaite 2002]. ISBN 0226160564. Kapitola Wild Children, s. 56. (anglicky) 
  22. Douthwaite 2002, op. cit., s. 58–60.
  23. Douthwaite 2002, op. cit., s. 57–58.
  24. Shattuck 1994, op. cit., s. 28.
  25. Douthwaite 2002, op. cit., s. 58.
  26. a b Douthwaite 2002, op. cit., s. 60.
  27. a b c d e Benzaquén 2006, op. cit., s. 146.
  28. Victor, the Wild Boy of Aveyron [online]. FeralChildren.com, [cit. 2009-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. SMITH, Dorothy E.. Institutional ethnography: a sociology for people. 1., ilustrované vyd. Walnut Creek : AltaMira Press, 2005. 257 s. (The gender lens series) ISBN 0759105022. Kapitola Reconceptualizing Language as Social, s. 83. (anglicky) 
  30. Douthwaite 2002, op. cit., s. 60–61.
  31. INGALLS, Robert P.. Mental retardation: the changing outlook. 1., ilustrované vyd. New York : Wiley, 1978. 491 s. ISBN 0471427160. S. 86. (anglicky) 
  32. ZIMBARDO, Philip G.; RUCH, Floyd Leon. Psychology and life. 9., ilustrované vyd. Glenview : Scott, Foresman, 1977. 500 s. ISBN 0673151328. S. 277. (anglicky) 
  33. Douthwaite 2002, op. cit., s. 61.
  34. Douthwaite 2002, op. cit., s. 61–62.
  35. Giddens 1999, op. cit., 41.
  36. Douthwaite 2002, op. cit., s. 62.
  37. Shattuck 1994, op. cit., s. 156.
  38. Douthwaite 2002, op. cit., s. 56–57.
  39. EBERT, Roger. The Wild Child. Chicago Sun-Times. říjen 1970, roč. 16. Dostupné online. (anglicky) 
  40. The Wild Child [online]. Portland: Hand2Mouth Theatre, [cit. 2009-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOUTHWAITE, Julia V.. The wild girl, natural man, and the monster: dangerous experiments in the Age of Enlightenment. 1., ilustrované vyd. Chicago : University of Chicago Press, 2002. 314 s. (Chicago History of American Civilization Series) ISBN 0226160564. (anglicky) 
  • ITARD, Jean Marc Gaspard. An historical account of the discovery and education of a savage man: or, the first developments, physical and moral, of the young savage caught in the woods near Aveyron in the year 1798 (De l'éducation d'un homme sauvage, ou Des premiers développments physiques et moraux de jeune sauvage de l'Aveyron). Londýn : R. Phillips, 1802. 148 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • LANE, Harlan. The Wild Boy of Aveyron. 3., ilustrované vyd. Cambridge (Massachusetts) : Harvard University Press, 1979. 351 s. ISBN 0674953002. (anglicky) 
  • MONTAGU, Ashley. The Wild Boy of Aveyron by Harlan Lane. American Anthropologist. září 1977, roč. 79, čís. 3, s. 707–708. (anglicky) 
  • SÉGUIN, Édouard. Idiocy: and its treatment by the physiological method. New York : W. Wood & co., 1866. 457 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • SHATTUCK, Roger. The forbidden experiment: the story of the Wild Boy of Aveyron. 1., ilustrované vyd. New York : Kodansha International, 1994. (Kodansha globe) ISBN 1568360487. (anglicky) 
  • YOUSEF, Nancy. Savage or Solitary?: The Wild Child and Rousseau's Man of Nature. Journal of the History of Ideas. duben 2001, roč. 62, čís. 2, s. 245–263. Dostupné online. ISSN 0022-5037. DOI:10.1353/jhi.2001.0021. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Victor, the Wild Boy of Aveyron [online]. FeralChildren.com, [cit. 2009-12-26]. Dostupné online. (anglicky)