Vidovle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vidovle
Usedlost čp. 6
Usedlost čp. 6
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecBitozeves
OkresLouny
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel48 (2021)[1]
Katastrální územíVidovle (3,44 km²)
Nadmořská výška250 m n. m.
PSČ439 42
Počet domů22 (2011)[2]
Vidovle
Vidovle
Další údaje
Kód části obce4936
Kód k. ú.604933
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vidovle je malá vesnice, část obce Bitozeves v okrese Louny. Nachází se asi 2,5 kilometru severně od Bitozevsi. Prochází zde silnice II/251. Vidovle je také název katastrálního území o rozloze 3,44 km².[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen ženskou přivlastňovací příponou z osobního jména Vidov ve významu Vidovova hora. V historických pramenech se jméno vesnice objevuje ve tvarech: in Widowil (1382), in villa Vydowly (1388), in Wydowle (1391), in Wydobl (1413), w Widowli (1544), Widaule (1631), Widobel nebo Witowl (1839) a Widobl nebo Witowl (1846).[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Vidovli pochází z roku 1382.[4] V roce 1388 ves vlastnil Ješek z Tatinné, který o dva roky později část vesnice prodal měšťanu Otlínovi ze Žatce a zbytek odkázal špitálu, který stával v Žatci na Pražském předměstí, ale vdova po Ješkovi ve vsi žila ještě v roce 1396. Dalším známým majitelem byl v roce 1537 Jan Hruška z Března, kterému patřilo bitozeveské panství, jehož byla Vidovle součástí. V polovině šestnáctého století panství zdědili Janovi synové Jakub a Mikuláš Hruškové z Března a roku 1559 byl jediným majitelem Jakub. Někdy v té době snad ve Vidovli vznikla tvrz připomínaná poprvé roku 1563, kdy patřila Šebestiánu Hruškovi z Března.[5]

Bernard Hruška z Března si v závěti vymínil, že Vidovle zůstane nedělitelnou součástí bitozeveského panství.[5] Podle Augusta Sedláčka v roce 1618 ves patřila k Lišanům.[6] Během konfiskací po bitvě na Bílé hoře byl Jiří Hruška z Března neoprávněně odsouzen ke ztrátě třetiny majetku. Zabavený majetek, ke kterému Vidovle patřila, koupil roku 1623 Seifríd Kryštof Beruner ze Stärzu, a po soudních sporech jej získala zpět až Jiřího manželka Eva. Během třicetileté války však tvrz nejpozději roku 1625 vyhořela a nebyla obnovena. Naopak její zdivo bylo použito jako zdroj stavebního kamene pro stavbu nových budov dvora, ve kterém stávala.[5]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[7][8]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 107 141 167 197 203 213 200 96 111 75 42 25 21 21
Domy 13 15 17 23 28 30 31 27 . 25 18 21 23 22
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů obce Bitozeves.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01]
  2. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-28. 
  4. a b PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny (S–Ž). Svazek IV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. S. 541–542. 
  5. a b c Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Vidovle – tvrz, s. 510. 
  6. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Litoměřicko a Žatecko. Svazek XIV. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 446 s. Kapitola Tvrze v okolí Postoloprt, s. 417. 
  7. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 303. 
  8. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 396, 397. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]