Venedikt Vasiljevič Jerofejev
| Venedikt Jerofejev | |
|---|---|
| Rodné jméno | Venedikt Vasiljevič Jerofejev |
| Narození | 24. října 1938 Nivskij, Murmanská oblast, SSSR |
| Úmrtí | 11. května 1990 Moskva |
| Povolání | spisovatel |
Venedikt Vasiljevič Jerofejev (24. října 1938, Nivskij, Murmanská oblast - 11. května 1990, Moskva) byl ruský spisovatel. Je známý především jako autor poémy Moskva - Petuški.
Život [editovat]
Venedikt Vasiljevič Jerofejev se narodil v osadě Nivskij (předměstí Kandalakši). Otec Vasilij Vasiljevič Jerofejev byl přednosta železniční stanice, posléze byl neprávem odsouzen a v letech 1939-1954 vezněn. Podle jiných zdrojů odešel otec Venedikta Jerofejeva na sever jako přestěhovalec dobrovolně; za podmínek zlevněného jízného, velké podpory, s poskytnutím bezplatného bydlení. Po ukončení výuky pro Murmanskou želeniční dráhu byl Vasilij Vasiljevič Jerofejev určen vyprávčím ve stanici Poyakonda. V roce 1945 byl podle paragrafu 58-10 (špionáž) zatčen.
Vénička (zdrobnělina Venedikt) prožil většinu svého dětství v dětském domě v Kirovsku (Kolský poloostrov).
Školu zakončil s vyznamenáním. V polovině padesátých a na začátku šedesátých let studoval nejdříve na filologické fakultě Lomonosovy univerzity, poté na pedagogických školách v Orechově-Zujevě, v Kolomenskoji a ve Vladimíru. Ze všech škol byl však vyloučen. Od 1958 do 1975 žil bez trvalého bydliště, pracoval jako závozník v Kolomně, pomocník zedníka a výkupčí vinného skla v Moskvě, topič ve Vladimíru, dozorčí na oddělení milice v Orechově-Zujevě, vrtač v geologické skupině (Ukrajina), knihovník (Brjansk), montážní dělník při pokládce kabelů vedení v různých městech Ruska, Litvy a Běloruska (toto se také odrazilo na námětu poémy Moskva – petuški zpáteční), laborant parazitologické expedice v Uzbekistánu, laborant na Všesvazovém vědecko-výzkumném institutu dezinfekce a sterilizace „v boji proti okřídlené krevsající havěti“ v Tádžikistánu atd. V roce 1974 díky sňatku získal trvalé bydliště v Moskvě.
Od mládí se Venedikt vyznačoval nevšední erudicí a lásce k literatuře. Již v sedmnácti letech napsal ve Vladimíru Zápisky psychopata (dlouhou dobu byly považovány za ztracené, poprvé byly publikovány v roce 1995). V roce 1970 zakončil poému v próze Moskva – Petušky. Byla publikována v izraelském almanachu Ami v roce 1973. V SSSR poéma poprvé vycházela od prosince 1988 do března 1989 v časopise Trezvosť i kultura (všechna obscénní slova v publikaci byla nahrazena). Necenzurovaná vyšla poprvé v almanachu Věsť v roce 1989. V tomto i v ostatních svých dílech inklinuje k tradicím surrealismu a k literárnímu klaunovství.
Kromě Zápisků psychopata a Moskva – Petušky zpáteční napsal Jerofejev divadelní hru Valpuržina noc aneb Komturovy kroky, esej Vasilij Rozanov očima exentrika a nezařaditelnou Blahou zvěst a také výbor citátů z Lenina Moje malá leniniáda. Divadelní hra Disidenti aneb Fanny Kaplanová zůstala nedokončená. Po smrti spisovatele byly jeho poznámkové sešity z části vydány. V roce 1992 publikoval časopis Těatr dopisy Jerofejeva sestře Tamaře Guščinové.
Podle slov Jerofejeva napsal v roce 1972 román Šostakovič, který mu ukradli ve vlaku spolu s nákupní taškou, kde byly dvě láhve kořalky. V roce 1994 oznámil Vladislav Len, že rukopis byl celý čas u něho, a zanedlouho ho uveřejnil. Byl ovšem uveřejněn pouze malý fragment románu údajně napsaného Jerofejem. Většina kritiků považuje tento fragment za falzifikát. (Podle mínění Vladimíra Muravjova si Jerofejev historku s románem vymyslel, neboť měl velmi rád mystifikaci.)
V roce 1985 přijal Venedikt Jerofejev katolický křest v jediném v tu dobu fungujícím katolickém kostele v Moskvě, v chrámu sv. Ludvíka Franzouského. Za kmotra byl přítel Jerofejeva filolog Vladimír Muravjov.
Poslední roky života trpěl Jerofejev nevyléčitelnou nemocí – rakovinou hrdla. Spisovatel zemřel v Moskvě 11. května 1990. Pohřbený je na Kuncevském hřbitově. Na moskevském náměstí Barjby mu byl postaven památník. Ve Vladimíru byla na budově pedagogického ústavu umístěna pamětní deska na počest Jerofejeva. V Kirovsku bylo v ústřední městské knihovně vybudováno muzeum věnované tomuto prozaikovi.
Knihy Jerofejeva byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Byl o něm natočen dokumentární film Pavla Pavlikovského Moskva – Petušky (1989 -1991).
Tvorba [editovat]
- Zápisky psychopata (cca 1955; vydané 1995)
- Moskva – Petušky (poéma v próze , 1970; rusky vydaná 1988 - 1989)
- Valpuržina noc anebo Komturovy kroky (tragédie; v roce 1985 vydaná v Paříži, v roce 1989 v Rusku)
- Vasilij Rozanov očima exentrika (esej, 1973; vydaná v roce 1989)
- Moje malá leniniáda (koláž; v roce 1988 vydaná v Paříži, v roce 1991 v Rusku)
- Neužitkový nerost (kniha sestavená z prozaikových poznámkových sešitů)
V roce 2005 se začaly vydávat jeho poznámkové sešity ve třech svazcích pod redakcí V. Muravjova a Venedikta Jerofejeva mladšího (syna spisovatele roz. 1966).
Odkazy [editovat]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ерофеев, Венедикт Васильевич na ruské Wikipedii.
