Venedikt Vasiljevič Jerofejev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Venedikt Jerofejev
Rodné jméno Venedikt Vasiljevič Jerofejev
Narození 24. října 1938
Nivskij, Murmanská oblast, SSSR
Úmrtí 11. května 1990
Moskva
Povolání spisovatel
Významná díla Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1215725
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Venedikt Vasiljevič Jerofejev (rus. Венеди́кт Васи́льевич Ерофе́ев) (24. října 1938, Nivskij, Murmanská oblast - 11. května 1990, Moskva) byl ruský spisovatel. Je známý především jako autor poémy Moskva - Petuški.

Život[editovat | editovat zdroj]

Venedikt Vasiljevič Jerofejev se narodil v osadě Nivskij (předměstí Kandalakši). Otec Vasilij Vasiljevič Jerofejev byl přednosta železniční stanice, posléze byl neprávem odsouzen a v letech 1939-1954 vězněn. Podle jiných zdrojů odešel otec Venedikta Jerofejeva na sever jako přestěhovalec dobrovolně; za podmínek zlevněného jízdného, velké podpory, poskytnutí bezplatného bydlení. Po ukončení výuky pro Murmanskou želeniční dráhu se Vasilij Vasiljevič Jerofejev stal vypravčím ve stanici Poyakonda. V roce 1945 byl podle paragrafu 58-10 (špionáž) zatčen.

Vénička (zdrobnělina jména Venedikt) prožil většinu svého dětství v dětském domově v Kirovsku (Kolský poloostrov).

Školu zakončil s vyznamenáním. V polovině padesátých a na začátku šedesátých let studoval nejdříve na filologické fakultě Lomonosovy univerzity, poté na pedagogických školách v Orechově-Zujevě, v Kolomenskoji a ve Vladimíru. Ze všech škol byl však vyloučen. Od 1958 do 1975 žil bez trvalého bydliště, pracoval jako závozník v Kolomně, pomocník zedníka a výkupčí vinného skla v Moskvě, topič ve Vladimíru, dozorčí na oddělení milice v Orechově-Zujevě, vrtač v geologické skupině (Ukrajina), knihovník (Brjansk), montážní dělník při pokládce kabelů vedení v různých městech Ruska, Litvy a Běloruska (toto se také odrazilo na námětu poémy Moskva – Petuški zpáteční), laborant parazitologické expedice v Uzbekistánu, laborant na Všesvazovém vědecko-výzkumném institutu dezinfekce a sterilizace „v boji proti okřídlené krevsající havěti“ v Tádžikistánu atd. V roce 1974 díky sňatku získal trvalé bydliště v Moskvě.

Od mládí se Venedikt vyznačoval nevšední erudicí a lásce k literatuře. Již v sedmnácti letech napsal ve Vladimíru Zápisky psychopata (dlouhou dobu byly považovány za ztracené, poprvé byly publikovány v roce 1995). V roce 1970 zakončil poému v próze Moskva – Petušky. Byla publikována v izraelském almanachu Ami v roce 1973. V SSSR poéma poprvé vycházela od prosince 1988 do března 1989 v časopise Trezvosť i kultura (všechna obscénní slova v publikaci byla nahrazena). Necenzurovaná vyšla poprvé v almanachu Věsť v roce 1989. V tomto i v ostatních svých dílech inklinuje k tradicím surrealismu a k literárnímu klaunovství.

Kromě Zápisků psychopata a Moskva – Petušky zpáteční napsal Jerofejev divadelní hru Valpuržina noc aneb Komturovy kroky, esej Vasilij Rozanov očima exentrika a nezařaditelnou Blahou zvěst a také výbor citátů z Lenina Moje malá leniniáda. Divadelní hra Disidenti aneb Fanny Kaplanová zůstala nedokončená. Po smrti spisovatele byly jeho poznámkové sešity z části vydány. V roce 1992 publikoval časopis Těatr dopisy Jerofejeva sestře Tamaře Guščinové.

Podle slov Jerofejeva napsal v roce 1972 román Šostakovič, který mu ukradli ve vlaku spolu s nákupní taškou, kde byly dvě láhve kořalky. V roce 1994 oznámil Vladislav Len, že rukopis byl celý čas u něho a zanedlouho ho uveřejnil. Byl ovšem uveřejněn pouze malý fragment románu údajně napsaného Jerofejevem. Většina kritiků považuje tento fragment za falzifikát. (Podle mínění Vladimíra Muravjova si Jerofejev historku s románem vymyslel, neboť měl velmi rád mystifikaci.)

V roce 1985 přijal Venedikt Jerofejev katolický křest v jediném v tu dobu fungujícím katolickém kostele v Moskvě, v chrámu sv. Ludvíka Francouzkého. Kmotrem mu byl přítel, filolog Vladimír Muravjov.

Poslední roky života trpěl Jerofejev nevyléčitelnou nemocí – rakovinou hrtanu. Spisovatel zemřel v Moskvě 11. května 1990. Pohřben je na Kuncevském hřbitově. Na moskevském náměstí Barjby mu byl postaven památník. Ve Vladimíru byla na budově pedagogického ústavu umístěna pamětní deska na počest Jerofejeva. V Kirovsku bylo v ústřední městské knihovně vybudováno muzeum věnované tomuto prozaikovi.

Jerofejevovy knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Byl o něm natočen dokumentární film Pavla Pavlikovského Moskva – Petušky (1989 -1991).

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Zápisky psychopata (cca 1955; vydané 1995)
  • Moskva – Petušky (poéma v próze , 1970; rusky vydaná 1988 - 1989)
  • Valpuržina noc anebo Komturovy kroky (tragédie; v roce 1985 vydaná v Paříži, v roce 1989 v Rusku)
  • Vasilij Rozanov očima exentrika (esej, 1973; vydaná v roce 1989)
  • Moje malá leniniáda (koláž; v roce 1988 vydaná v Paříži, v roce 1991 v Rusku)
  • Neužitkový nerost (kniha sestavená z prozaikových poznámkových sešitů)

V roce 2005 se začaly vydávat jeho poznámkové sešity ve třech svazcích pod redakcí V. Muravjova a Venedikta Jerofejeva mladšího (syna spisovatele roz. 1966).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ерофеев, Венедикт Васильевич na ruské Wikipedii.