Říjnová revoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Říjnová revoluce
Konflikt:
Rudá stráž před továrnou Vulcan
Rudá stráž před továrnou Vulcan
Trvání: 7–8. listopadu 1917
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Petrohrad, Rusko
Casus belli:
Výsledek: vítězství bolševiků
Změny území:
Strany
Ruská republika SSSR Ruští bolševici
Velitelé
Alexandr Kerenskij SSSR Vladimir Lenin
SSSR Lev Trockij
Síla
500–1 000 dobrovolných vojáků, 1 000 vojand ženského batalionu 10 000 rudých námořníků, 20 000–30 000 rudých vojáků
Ztráty
Všichni dezertovali Několik zraněných vojáků
{{{poznámky}}}

Říjnová revoluce (jinak také Bolševická revoluce, Ruská revoluce, komunisty zvaná též Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR, Velký říjen) byl ozbrojený převrat,[pozn. 1] provedený v Rusku 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil). Akce byla připravena z iniciativy V. I. Lenina, vůdce bolševické frakce ruské sociálně demokratické strany. Událost významně ovlivnila celosvětové dění ve 20. století, byl to také začátek občanské války v Rusku, následovalo vytvoření SSSR a rozšíření komunismu na podstatnou část světa.

Předpoklady[editovat | editovat zdroj]

Socialistická idea spravedlivější společnosti měla v Evropě silný vliv již od poloviny 19. století a značného ohlasu dosáhla i v carském Rusku, zemi s autokratickým politickým zřízením. Zde byla v roce 1898 založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS), která brzy převzala radikální rétoriku vlivných socialistů Marxe a Engelse, vyzývajících k revoluci a zespolečenštění soukromého majetku. Tato strana se v roce 1903 rozštěpila na dvě frakce – umírněnější menševiky a radikální bolševiky. Kromě toho vznikla ještě Strana socialistů revolucionářů (eserů) prosazující myšlenky rolnického socialismu.

Carské Rusko bylo kolem roku 1900 největším státem na světě, byl to však stát podle dobových měřítek zaostalý a vnitřně velmi labilní. V zemi chyběla silná střední třída a společnost fakticky tvořila většinová rolnická masa a úzká vrstva aristokracie, vlastnící velkou část půdy. Car zemi spravoval "z boží milosti" jako ve středověku, občanská společnost se teprve rodila. Za této situace vystupovala většina inteligence proti režimu a toužebně očekávala změnu – ta nečekaně nastala roku 1905, kdy v důsledku války s Japonskem vypukla v zemi revoluce.

Vývoj v letech 1905–1914[editovat | editovat zdroj]

Během první ruské revoluce v roce 1905 nedokázaly socialistické strany prosadit nic ze svého programu – z revoluce profitovaly liberální a občanské strany (především kadeti), jimž se podařilo dosáhnout omezeného parlamentarismu (duma). Radikální křídlo revoluce bylo poraženo, jeho představitelé popraveni nebo uvězněni. Až do vypuknutí první světové války zůstávaly socialistické společenské představy jen na okraji reálných politických úvah a carský režim se dočasně konsolidoval (Stolypinovy reformy). Obě frakce v RSDDS, menševici a bolševici, se zatím názorově zcela rozešly a fakticky si utvořily samostatné stranické struktury. V důsledku policejní perzekuce byla řada jejich představitelů nucena žít v exilu, kde se utápěli v různých sporech.

Únorová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Únorová revoluce.
Petrohradský sovět, 1917

První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Jeho oponenti v exilu dostávali již od roku 1915 finanční podporu od Němců.[1] Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.[1]

Po abdikaci cara utvořili liberálové a socialisté (s výjimkou bolševiků) novou Ruskou republiku, které vládla od 15. března do 14. září 1917 ruská prozatímní vláda, která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Ale rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války, neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy, a slabost vlády situaci dost komplikovaly. 14. září byla legislativa země oficiálně rozpuštěna, nově vytvořená vláda však vládla jen okolo tří týdnů.[zdroj?]

Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.

Bolševici[editovat | editovat zdroj]

Bolševik (1920), namaloval Boris Kustodijev

Význačný představitel bolševické strany Vladimir Iljič Lenin pobýval v době únorové revoluce spolu s dalšími bolševiky v exilu v Curychu. Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich.[2] Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou.[2] 9. dubna 1917 tedy vyrazili vlakem ze Švýcarska přes Švédsko do Petrohradu. Vagón měl právo exteritoriality a na německém území ho střežili němečtí vojáci.[3] Císař Vilém II. Pruský očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě.[3] V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.[zdroj?]

Do Petrohradu Lenin dorazil 16. dubna 1917,[3] později dorazil též další revolucionář Lev Trockij, stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje.[3]

Bolševici zprvu zaujali smířlivý postoj k prozatimní vládě, po návratu Lenina z exilu však otočili a začali na vládu útočit jako žádná jiná strana v Rusku. Vytýkali jí protidělnickou politiku, pokračování ve válce, neochotu rozdělit rolníkům půdu a řadu dalších prohřešků. V červenci 1917 se nakonec neúspěšně pokusili vyvolat nepokoje, které je v očích veřejnosti dočasně kompromitovaly.[4][5] Na bolševické vůdce byl vydán zatykač, Kameněv a Trockij byli zatčeni, Lenin uprchl.[5] V té době stále revolucionáři tajně pobírali finanční podporu od Německého ministerstva financí.[5][6] Tyto prostředky byly použity především na vyzbrojování stranické armády a na vydávání stranického deníku Pravda.[5]

Krátce po skončení "červencových dnů" odstoupil předseda prozatimní vlády Georgij Lvov, a jeho místo zaujal eser Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Ten se chtěl s bolševiky vypořádat vojenskou cestou.[6] Generál Lavr Kornilov, který si byl vědom vratkého postavení vlády, poté zahájil pokus o převrat s cílem nastolit vojenskou diktaturu.[6][6] Kerenskij neměl dost vojáků, které by proti Kornilovovým silám postavil, ale pomohli mu bolševici. Jejich agitace Kornilovovy jednotky zcela rozložila a pučisté byly zatčeni.[6] Tím získali bolševici ztracenou prestiž.[6] V září petrohradský sovět ovládli bolševici a Lenin tak získal kontrolu nad jednou ze dvou mocenských pák v zemi; tu se rozhodl využít k úplnému převzetí vlády v Rusku.[zdroj?] Změna režimu měla proběhnout v souladu s poučkami marxismu, tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana.[zdroj?] Později Lenin v rozporu s realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.[zdroj?]

Revoluce[editovat | editovat zdroj]

Záběr z filmu Deset dní, které otřásly světem od Sergeje Ejzenštejna (1927) bývá někdy mylně pokládán za dokumentární

Snahou organizátorů převratu bylo maskovat uchopení moci jako vůli sovětů, proto byl Vojenský revoluční výbor, koordinující převrat, formálně sovětským orgánem. Ačkoli zprávy o přípravách pronikly na veřejnost, nebolševické socialistické strany i prozatímní vláda nebezpečí značně podcenily. Na rozdíl od únorové revoluce nebyla říjnová revoluce lidovou revoltou, jakkoli se komunisté snažili později tvrdit opak.[1] Nebyla ani záležitostí sovětů, neboť bolševici jen využili jejich aparátu a jejich jménem převrat kryli.

Ráno 6. listopadu 1917 (24. října podle juliánského kalendáře) obsadli junkeři (mladí posluchači důstojnických škol) bolševickou tiskárnu, a chtěli zatknout Lenina.[7] Petrohradský sovět, nyní již pod kontrolou bolševiků, proti nim vyslal revoluční oddíly. Ty obsadily telefonní a telegrafní centrály a zdvihly mosty přes řeku Něvu, aby Kerenskému nemohla přijít na pomoc další vojska. Ta byla navíc zcela rozložená bolševickou agitací.[7] V noci dorazil v přestrojení Lenin a nařídil brzký útok na carský Zimní palác.[7] Druhý den nechal odvysílat prohlášení, podle kterého byla svržena Prozatimní vláda, a moc přebírá petrohradský sovět.[7]

7. listopadu ve 21.45 dal výstřelem z křižníku Aurora prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko signál Rudým gardám k útoku na Zimní palác. Rozpoutaly se drobné potyčky, ale obránci paláce - dvěstěčlenný ženský oddíl a junkeři - se brzy vzdali.[7] Většina obyvatel Petrohradu si v prvních dnech ani nevšimla, že došlo k revoluci.[7] Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně.[7] Při akci stačilo Bolševikům ovládnout hlavní komunikační uzly v Petrohradě – nádraží, poštu atd. V Moskvě se sice v průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc.

Předseda prozatímní vlády Kerenskij mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek Prozatimní vlády nechal bolševici zatknout.[8] V Dumě, kde dosud měli bolševici po květnových volbách jen 13 procent[zdroj?], opustili sociální demokraté a eseři sál, čímž bolševikům vyklidili pozice,[8] takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety, zejména dekret č. 1, kterým byla ukončena válka,[zdroj?] a dekret č. 2. nařizující likvidaci 10.000 nepřátel týdně[zdroj?]. Demoralizovaným Kerenského sílám se nepodařilo revoluci potlačit.[8]

I po převratu posílali Němci bolševikům peníze na žold rudých gardistů a propagandu, protože se obávali, že by vratká bolševická vláda mohla být svržena a k moci se mohli dostat síly nakloněné pokračování války s Německem.[8] Později dokonce dodávali bolševikům zbraně.[8]

V posledním listopadovém týdnu se konaly volby do Ústavodárného shromáždění, ve kterých bolševici získali 24 % hlasů.[8] V prosinci Lenin zakázal stranu kadetů, a v lednu nechal rozpustit celý parlament, protože se odmítl podřídit bolševikům.[8]

Jednání o míru[editovat | editovat zdroj]

26. listopadu 1917 se poprvé setkaly delegace znesvářených stran na východní frontě. Dohodly se na příměří.[9] Od 3. prosince delegace jednaly v Brestu o ukončení nepřátelství. Ústřední mocnosti si od toho slibovaly možnost přesunout vojska na západní frontu, a také územní zisky. Bolševici doufali, že uzavřením míru s Německem a Rakousko-Uherskem se budou moci soustředit na potlačení vzrůstajícího domácího odporu.[9] Mimo to doufali, že bolševické revoluce brzy vypuknou i v jiných zemích - včetně Německa.[9]

Německé požadavky byly pro bolševiky velmi tvrdé, a vedly mezi nimi k rozporům - část si raději přála pokračovat ve válce. Mimo jiné doufali, že by tak pomohli přinést do Německa revoluci. Lenin odmítl - ruské vojsko bylo zcela vyčerpané, a pokračování ve válce by mohlo ohrozit křehký bolševický režim.[9] Přiznivci války zprvu získali převahu, Rusko odmítlo podepsat mírovou dohodu, a tak Ústřední mocnosti 18. února 1918 znovu obnovily vojenské operace na východní frontě. Bolševici se uvolili mírové podmínky přijmout, avšak nové německé podmínky byly tvrdší. Nakonec 1. března i přes protesty států Dohody všechny podmínky přijali.[9] Němci pak ještě nějaký čast finančně podporovali bolševiky ve vypuknuvší Ruské občanské válce.[9]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Občanům Ruska. Prozatímní vláda je svržena. Proklamace Vojenského revolučního výboru, jejímž autorem byl Lenin

Na venkov se bolševický vliv nevztahoval a tak tomu dlouho také zůstávalo. Obzor rolníků zpravidla nesahal dál než k nejbližšímu městu a zcela jim chyběl smysl pro abstraktní ideologie. Šlo jim hlavně o to, aby získali půdu velkostatkářů, a bylo jim lhostejné, kdo jejich přání vyhoví. Lenin, který si již vypůjčil z programu strany eserů ty partie, jež odpovídaly aktuálním požadavkům venkova, byl ochoten jim vyjít vstříc. A to bylo rozhodující.

Celkově umožnilo úspěch bolševiků několik faktorů:

  1. Během osmi měsíců od únorové revoluce se zcela zhroutil tradiční pilíř starého Ruska – armáda. Nebylo tedy nikoho, kdo by převrat potlačil.
  2. Bolševici dovedně využili tehdejší volání po míru „bez anexí a kontribucí“ – to, že válku ve skutečnosti prodloužili, se mělo teprve ukázat.
  3. Bolševici natolik věřili ve své „historické“ poslání, že byli v té době snad jedinou silou, která měla jasný „program“ (jakkoli utopický). Chtěli budovat nový svět, vystoupit z války, zrušit peníze, vyvlastnit továrny a doufali, že položí základy spravedlivé společnosti.

Říjnovou revolucí však jejich revoluce teprve začínala. Začal narůstat odpor proti bolševikům,[9] a vzplanula občanská válka, během které museli bolševici zvládat jednu krizi za druhou a sami často nevěřili, že se u moci udrží. Fakticky revoluci dovršilo až vítězství Rudé armády v občanské válce.

Antonov-Ovsejenko byl později jako diplomat krátkou dobu v Praze a pak v roce 1936, jako sovětský velvyslanec v Bulharsku byl povolán do Moskvy a tam zastřelen. Jeho manželka byla odsouzena do koncentračního tábora a tam za dva roky zemřela. Malý syn byl dán na převychování, poději studoval historii a pak se stal pracovníkem archivu ÚV VKS(b).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Výraz převrat (perevorot) zprvu používali i někteří bolševičtí vůdci (např. Trockij), od dvacátých let se však plně prosadil termín revoluce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 14-16.  
  2. a b Pacner 2012, s. 13-14
  3. a b c d Pacner 2012, s. 21-23
  4. Viz R. Pipes, Dějiny ruské revoluce, Praha 1998, s. 128–129.
  5. a b c d Pacner 2012, s. 23-27
  6. a b c d e f Pacner 2012, s. 27-29
  7. a b c d e f g Pacner 2012, s. 11-13
  8. a b c d e f g Pacner 2012, s. 30-32
  9. a b c d e f g Pacner 2012, s. 33-37

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Malia, Martin, Sovětská tragédie, Praha 2004.
  • Pipes, Richard, Dějiny ruské revoluce, Praha 1998.
  • Service, Robert, Lenin. Životopis, Praha 2002.
  • Trockij, Lev Davidovič, Dějiny ruské revoluce, sv. 1–3, Praha 1936.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]