Vývoj člověka

Fylogeneze primátů a člověka.

Vývoj člověka (antropogeneze), tedy proces, který vedl ke vzniku druhu Homo sapiens, se odehrál během dlouhého období kenozoika. Na jeho studiu se v současnosti podílí velké množství vědních oborů - vedle paleoantropologie je to například primatologie, geologie (stratigrafie), klimatologie nebo embryologie. V poznání mladších fází antropogeneze pomáhá také archeologie; velký posun v novější době umožnil rozvoj genetiky.

V širším slova smyslu není otázka antropogeneze rozšířena pouze na fylogenetický vývoj rodu Homo a jeho předchůdce, ale také na postupné osídlování Země moderními lidmi i na současné tendence v evoluci člověka, vliv zemědělství nebo industrializace.

Dějiny studia

Tato část článku potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Snahy poznat vlastní původ je možné předpokládat již v pravěku, neboť představy o vzniku moderního člověka jsou integrální součástí nejstarších mýtů. Počátky moderního vědeckého studia je však možné datovat až do 18. století.

Již Carl Linné postavil člověka pod druhovým označením Homo do blízkosti moderních lidoopů. V jeho monumentálním díle ovšem nešlo o blízkost danou vývojem, ale morfologickou podobností.

Zásadním impulsem k hledání lidských předků se staly práce o evoluci, které vydali Jean Baptiste Lamarck, Alfred Russel Wallace a Charles Darwin v 19. století. O společném předku lidoopů a lidí poprvé otevřeně napsal Thomas Huxley v roce 1863. Tyto myšlenky však zůstávaly ještě dlouho kontroverzní a narážely i v rámci vědecké komunity na hluboce zakořeněné náboženské představy. Ačkoliv již v této době byly známy nálezy vyhynulých zvířat i hominidů, byly všeobecně pokládány za kuriozity a postižené jedince, staré maximálně několik set let, případně za doklady života před biblickou potopou.

S postupným přijetím evoluční teorie během druhé poloviny 19. století byly již nalezené ostatky hominidů bez pochybností řazené k předkům moderního člověka. Začalo hledání kolébky lidstva v Evropě, Africe i Asii. Mezi nejznámější paleoantropology první poloviny 20. století patří Davidson Black, Eugène Dubois, Raymond Dart nebo manželé Mary a Louis Leakeyovi.

I přes neustálé nálezy neznámých druhů stále není fylogeneze člověka v mnoha ohledech vyřešena. Nový impuls v paleoantropologii přinesla moderní genetika a metoda molekulárních hodin. I ta má však svoje omezení, a tak četné otázky dosud zůstávají nezodpovězeny.

Předchůdci rodu Homo

První primáti

Purgatorius, dosud nejstarší známý primát (paleocén)

Necrolemur, jeden z nejstarších vyšších primátů (eocén)

Již v triasu, zhruba před 220 miliony let, se ze savcovitých plazů (Synapsida) vyvinuli první savci. Byli to velmi drobní a nenápadní tvorové. Nejmenší z nich dosahovali váhy jen asi 2 gramy a ti největší, dlouzí okolo 14 cm, vážili asi 30 gramů. Museli přežít v prostředí, jemuž dominovali velcí plazi, a proto se specializovali na noční život a lov hmyzu. Byli teplokrevní, což jim během chladnějších nocí poskytovalo oproti plazům výhodu a volný prostor k obživě. Měli ale i další zajímavé vlastnosti – několik odlišných typů zubů, tvrdé patro, lebkou dobře chráněný a v poměru k velikosti těla výrazně větší mozek, srst, dobrý sluch a jiné. Aby zvýšili šance na přežití u velmi malých, křehkých mláďat a zamezili tak energeticky náročné potřebě plození velkého množství potomků, přešli od kladení vajec k rození živých mláďat, živených mateřským mlékem.

V paleocénu (před 65 – 55 miliony let), došlo k obrovskému rozvoji savců a mezi nimi se objevili i první primáti. Pohybovali se nejvíce v korunách stromů a jejich zadní nohy byly proto vybavené typickým silným palcem v opozici k ostatním prstům. Oproti jiným savcům se u nich vyvinul velmi dobrý zrak a oči umístěné vpředu, nikoliv po stranách hlavy. Byli tedy schopní stereoskopického vidění. Rostlinnou stravu dobře zpracovávali díky nově utvářeným stoličkám s velkou třecí plochou. Ti, kteří se i nadále živili hmyzem, měli stoličky ostřejší, s výraznějšími hrbolky. Primáti také rodili menší, ale vyvinutější mláďata, která již nebyla slepá, hluchá a bez srsti. Samice měly většinou pouze jedno mládě a jen jeden pár mléčných žláz.

Tak zvaní vyšší primáti se zhruba před 35 miliony lety, tedy koncem eocénu, rozdělili na dvě hlavní větve. Jižní Ameriku osídlily tak zvané opice Nového světa (Ploskonosí), zatímco v Africe se vyvíjely opice Starého světa (Úzkonosí). Po oddělení Afriky a Jižní Ameriky asi před 25 miliony let se pak obě větve utvářely zcela samostatně. Z úzkonosých opic Starého světa se zhruba ve stejné době oddělila nadčeleď Hominoidi (Hominoidea), do které dnes patří gibonovití, lidoopi a člověk.

Nadčeleď	Čeleď	Podčeleď	Tribus	Zástupci
Hominoidi (Hominoidea)	Gibonovití (Hylobatidae)			gibon (Hoolock, Hylobates, Nomascus), siamang (Symphalangus)
	Hominidé (Hominidae)	Orangutani (Ponginae)		orangutan (Pongo)
		Homininae	Gorillini	gorila (Gorilla)
			Hominini	člověk (Homo), šimpanz (Pan)

Aegyptopithecus, zástupce úzkonosých opic (oligocén)

Úzkonosí primáti oligocénu

• Aegyptopithecus je asi nejznámější zástupce oligocénních primátů. Je jedním z předků všech dnešních úzkonosých opic včetně člověka. Žil zhruba před 35 - 28 miliony let v provincii Fajjúm v dnešním Egyptě. Dosahoval velikosti asi 60 - 70 cm a hmotnosti 4 - 6 kg.

• Saadanius byl objeven teprve v roce 2009 a dosud je znám pouze z jediného zlomku lebky. Podle všech znaků je však mnohem blíže poslednímu společnému předku současných úzkonosých opic než Aegyptopithecus. Žil v oligocénu, zhruba před 29 - 28 miliony let v okolí dnešní Mekky v Saúdské Arábii. Mohl dosahovat značné velikosti, zhruba 15 - 20 kg. Žil patrně jako příbuzné rody v korunách stromů, kde se pohyboval pomocí všech čtyř končetin.

• Kamoyapithecus je obtížně zařaditelný úzkonosý primát, žijící koncem oligocénu (před 24,2 - 27,5 miliony let) v severní části dnešní Keni. Je nejstarším známým primátem, u nějž by se dalo uvažovat o příslušnosti k nadčeledi Hominoidea. Nálezů je však zatím velmi málo, a proto je jeho zařazení nejasné. Odhadovaná váha Kamoyapitheca je 30 - 40 kg.

Miocénní hominoidi

Zástupce	Popis a druhy
Ardipithecus	Byl velice robustní. Těsně před vyhynutím druhu můžeme mluvit dokonce o hyperrobustnosti. Ardipithecus kadabba, Ardipithecus ramidus
Australopithecus	Tento rod je dnes slučován četnými nálezy z východní a jižní Afriky. Jeho zástupci byli asi 120 cm vysocí, pohybovali se po dvou končetinách, měli vzpřímenou postavu a mozkovnu s maximální kapacitou kolem 454 cm3. Žili v rovinách a stepích a živili se převážně masitou potravou a plody. Pravděpodobně již lovili i větší zvířata (např. koně či žirafy). Na lov se vydávali v tlupách, v nichž se uplatňovala určitá spolupráce. Australopithecus anamensis, Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus, Australopithecus garhi, Australopithecus bahrelghazali
Dryopithecus	Jde o rod, který byl formou blízký lidoopům. Byly to velké opice; obývaly východní Afriku, Evropu, severní Indii a Čínu. Příslušníci tohoto rodu byli velmi početní a jejich způsob života jim dovoloval po dobu přibližně 12 miliónů let (v období před 20 až 8 milióny let) osidlovat rozlehlá území. Dryopithecus je dnes považován za nejstaršího známého předchůdce lidské vývojové linie. Nebylo tomu však tak, že by se Dryopithecus v průběhu miliónů let vyvíjel přímo přes odpovídající mezistupně do podoby člověka. Existoval ještě dlouho víceméně v nezměněné podobě.
Gigantopithecus	Byl větší než gorila, vyskytoval se v Číně a Indii.
Oreopithecus	Byl vysoký kolem 1,2 m, vážil asi 40 kg, obýval jižní Evropu (oblast dnešní Itálie) a Afriku. Oreupithecus bamboli
Orrorin	Chodil po dvou končetinách. Žil asi před 8 miliony let. Orrorin tugenensis
Paranthropus	Pochází z Afriky, byl ve srovnání s australopithékem vyšší a celkově mohutnější. Žil v lesnatém terénu a živil se převážně rostlinnou potravou. Lebku měl masivnější a těžší. Dnes převládá názor, že tento rod byl specializovanou býložravou vývojovou větví čeledi Hominidae, která žila ve stejné době jako Australopithecus a Homo habilis a vyhynula někdy na počátku středního pleistocénu. Podle skutečného datování žili zástupci rodu Paranthropus v rozmezí před 2,7 – 1,5 milióny let. Šlo o slepou vývojovou větev, která se možná oddělila od australopithéka. Paranthropus aethiopicus, Paranthropus boisei (Leakey, 1959), Paranthropus robustus (Broom, 1938)
Proconsul	Předchůdce šimpanzů a možná také goril. Žil přibližně před 17 miliony lety.
Ramapithecus	Vyvinul se před 14 miliony let z dryopithéka. Byl 100 – 110 cm vysoký, první opravdový předchůdce člověka. Můžeme na něm pozorovat první vývojový krok směrem od opice k člověku (anatomické důkazy). Do dneška jsou z ramapithéka známy pouze nálezy čelistí a zubů. Ramapithecus žil převážně na stromech světlého lesa, ale jeho zuby dokazují, že se živil jinak než ostatní opice: zatímco většina dávných lidoopů dávala přednost měkkému ovoci, jedl Ramapithecus vydatnější, ale tužší stravu. Silná zubní sklovina, která vykazuje výrazné stopy opotřebení, a jeho široké stoličky prozrazují, že jedl ořechy, semena, kořínky a další pevnou stravu. Jeho řezáky byly kratší než u ostatních opic a menší byla také dáseň. To s sebou přineslo první přiblížení se k lidské podobě obličeje. Čelist ramapithéka byla kratší než u ostatních opic a jeho stoličky měly, obdobně jako již u dryopithéka, stejné zvrásnění jako stoličky lidské. Ramapithecus žil stejně jako jeho předchůdce a zároveň současník Dryopithecus ve východní Africe, jižní Asii a pravděpodobně také v Evropě a příliš se v průběhu přibližně 8 miliónů let nezměnil. Ramapithecus punjabicus

Rod Homo

Znaky

Příslušníci rodu Homo se od australopitéka odlišují těmito znaky:

• cílevědomou výrobou a užíváním nástrojů
• větším mozkem – rozdíl minimálně o 500 cm³
• mnohem menšími zuby, menší čelistí a parabolickými zubními oblouky
• stavbou některých kostí – mají tenčí lebeční kosti, velkou hlavici a kratší krček stehenní kosti a nezešikmenou pánev

Nejstarší nález

• Nejstarší nález rodu Homo pochází z 2. 11. 1994 (lokalita Makaamital, Hadar, Etiopie, horní čelist se zuby dospělého jedince, oldovanská kultura) je starý 2,33 milióny let. Byl nalezen na území typickém výskytem australopithéka afarského, ale stavbou lebky se od něj výrazně odlišuje. Odlišuje se však také od stavby jiných zástupců rodu Homo, a tak jde zřejmě o nový druh člověka.
• Nejstarší nález druhu Homo sapiens byl nalezen ve španělských krasových jeskyních Sierra de Atapuerca a je starý 800 000 let (datování z roku 1995). Byl ovšem nazván mylně Homo antecessor, přestože se od Homo sapiens nijak neliší. Předtím byl za nejstarší toho druhu považován tzv. Omo 1, který byl nalezen v Etiopii při řece Omo a je starý 195 000 let

Teorie vzniku

Existují dvě teorie vzniku rodu Homo:

• Teorie převratných evolučních pulsů (Elizabeth Vrbová, polovina 80. let): V důsledku klimatických změn, které způsobily prudké zmenšení plochy lesů a jejich zachování se jen ve formě izolovaných „lesíků“ roztroušených po savaně se před 2,6 milióny let stali „izolovanými“ i obyvatelé jednotlivých lesíků, a proto časem vzniklo nejen mnoho nových druhů Homo, ale i jiných druhů živočichů. Tuto hypotézu uvítali hlavně zastánci teorie přerušované rovnováhy (punctuated equilibrium), která vysvětluje evoluci střídáním období vývojové stagnace a prudkých evolučních výbuchů.
• Teorie kumulativních ekologických změn (Anna K. Behrensmeyer, 1997): V důsledku klimatických změn, které způsobily před 2,5 – 1,8 miliony let nástup chladnějšího a suššího podnebí a klimatické výkyvy, došlo ke změně fauny ve prospěch savanových druhů (nahrazení až 60 % suchozemských savců), ke kterým patřili i první představitelé rodu Homo. Tato teorie je založená na výzkumu Turkanské kotliny v Keni.

Členění

• Homo sp. (blíže nespecifikovatelný – nález z Hadaru)
• Homo habilis (Člověk zručný)
• Homo rudolfensis (Člověk východoafrický; původně považovaný za Homo habilis)
• Homo ergaster (Člověk pracující/člověk dělný; původně považovaný za Homo habilis nebo Homo erectus)
• Homo georgicus (Člověk gruzínský; nálezy z let 1999 a 2001 v gruzínském Dmanisi, často považovaný za Homo ergaster)
• Homo erectus (Člověk vzpřímený)
  • H. e. erectus (Člověk vzpřímený trinilský; původně Pithecantropus erectus)
  • H. e. modjokertensis (Člověk vzpřímený modžokertský)
  • H. e. lantianensis (Člověk vzpřímený lantianský; nálezy z okolí města Lan-tchien, provincie Šen-si, Čína; období před 900 – 790 tisíci lety)
  • H. e. pekinensis (Člověk vzpřímený pekingský; původně Sinanthropus pekinensis)
• Homo antecessor (Člověk předchůdce)
• Homo cepranensis (před 800-900 tis. lety)
• Homo floresiensis (Člověk floreský; nález na ostrově Flores v Indonésii z roku 2003)
• Homo heidelbergensis (Člověk heidelberský; archaický Homo sapiens v užším smyslu, původně /do poloviny 90. let 20. století/ Homo erectus heidelbergensis)
  • H. steinheimensis (Člověk steinheimský; dříve Homo sapiens steinheimensis)
  • H. soloensis (dříve Homo javanthropus, Javanthropus soloensis, Homo sapiens soloensis; nález z Jávy v Indonésii)
  • H. rhodesiensis (dříve Cyphanthropus rhodesiensis, Homo sapiens rhodesiensis)
  • H. cepranensis (sporný nález z roku 1994 z Ceprany v Itálii, někdy považovaný za Homo erectus nebo Homo neanderthalensis)
  • Homo helmei (část)
• Homo neanderthalensis (Člověk neandrtálský, neandrtálec, paleoantrop, pračlověk; předtím považovaný za poddruh Homo sapiens – Homo sapiens neanderthalensis)
• Homo sapiens (Člověk rozumný, neoantrop)
  • H. s. idaltu (nález z roku 1997)
  • H. helmei (část)
  • H. s. palestinus
  • H. s. sapiens fossilis (Člověk kromaňonský, kromaňonec, člověk předvěký, Homo sapiens fossilis, Neoanthropus fosssilis, Homo sapiens diluvialis)
  • H. s. sapiens recens (Člověk moudrý; moderní člověk)

• Homo sapiens sapiens, který se dříve užíval k odlišení od Homo sapiens neanderthalensis, se nyní používá pro poslední vývojovou fázi člověka po kromaňoncovi, která započala před 10 000 lety.
• Homo erectus v širším, tedy starším, smyslu (archantrop, opočlovek) zahrnuje druhy Homo erectus, Homo ergaster, Homo antecessor, Homo georgicus a Homo heidelbergensis (mimo rhodesiensis a cepranensis).
• Menší skupina badatelů se domnívá, že i rod šimpanz (Pan) a rod gorila (Gorillla) by se měly řadit do rodu Homo pro jejich podobnost s člověkem.
• Existuje návrh z roku 1999 (Wood), podle kterého jsou Homo habilis a Homo rudolfensis ve skutečnosti z rodu Australopithecus.
• Někteří badatelé (Mayr 1950, Wolpoff 1994, Jelinek) považují Homo erectus za poddruh Homo sapiens. Coppens například považuje všechny příslušníky rodu Homo za Homo sapiens.
• Homo heidelbergensis a Homo neanderthalensis se často zařazovali jako poddruhy Homo sapiens, ale analýzy mitochondrického DNA z fosílií Homo neanderthalensis naznačují, že rozdíl je dost velký na to, aby tyto případy byly klasifikovány jako samostatné druhy.
• Někteří autoři namísto Homo heidelbergensis rozlišují:
  • Homo heidelbergensis v užším smyslu (evropští neandrtálci)
  • Homo rhodesiensis (afričtí předchůdci Homo sapiens)
• Někteří badatelé nadále považují Homo neanderthalensis a Homo heidelbergensis za poddruhy Homo sapiens. Příklad – dělení pro Afriku dle Bräuera:
  • Archaický Homo sapiens (nebo vyspělý Homo erectus)
    • Starší archaický Homo sapiens (Homo heidelbergensis - z Afriky, bez Homo helmei = archaický Homo sapiens v užším smyslu = asi před 500 000 – 300 000 lety).
    • Novější archaický Homo sapiens (Homo helmei = asi před 300 000 – 100 000 lety).
    • Starší moderní Homo sapiens (Homo sapiens - z Afriky, bez Homo helmei = asi před 195 000 – 75 000 lety; Omo 1)
    • (Homo sapiens idaltu patří v tomto schematu buď do bodu II, nebo do bodu III)
  • Moderní Homo sapiens

Zástupci

Homo habilis

Žil asi před 2,4 – 1,5 milióny let, byl asi 130 cm vysoký, vážil 30 – 42 kg. Vyvinul se v jižní a východní Africe v pozdním pliocénu a raném pleistocénu. Lebka byla zaoblenější než u australopithéka, čelo ploché, měl mohutné nadočnicové valy (hlavně u mužů); bradový výběžek nebyl vytvořen. Tradičně se předpokládá, že se mezi 2,5 – 2 milióny let vyčlenil z australopithéka. Podle posledních nálezů však žil zhruba ve stejné době.^[zdroj?] A byl učiněn i nález, kde se na jednom místě nachází Australophitecus, Homo habilis a Homo erectus (Olduvajská jeskyně ve východní Africe). Má menší stoličky a větší mozek než australopithék. Průměrná kapacita mozkovny činila 641 cm³. Měl vzpřímenou postavu a byl dobře přizpůsoben k pohybu po dvou končetinách. Vyráběl nástroje z kamene a možná ze zvířecích kostí.

Homo ergaster

Žil od 1,8 do 1,25 miliónů let před dneškem, je označován také jako Homo erectus ergaster. Vytvořil pěstní klín. Objevovaly se u něj počátky řeči. Zabýval se lovem menších zvířat a sběrem. Jeho mozek vážil už okolo 1 kg. Stopařství. Šířil se z Afriky dále do Evropy a Asie.

Homo erectus

Žil před 1 250 000 – 100 000 lety. V raném pleistocénu (před 1,5 – 1 milióny let) vyspěl Homo habilis a začal vyrábět komplikovanější kamenné nástroje; tyto a jiné odlišnosti jsou pro antropology dostatečné, aby druh klasifikovali jako nový – Homo erectus. Jeho slavným příkladem je tzv. pekingský člověk (Homo erectus pekinensis); jiné pozůstatky byly nalezeny v Asii (význačná je Indonésie), Africe a Evropě. Mnozí paleoantropologové nyní používají termín Homo ergaster pro neasijské členy této skupiny a rezervují název Homo erectus pouze pro fosílie nalezené v Asii. Toto tvrzení podkládají drobnými rozdíly ve stavbě kostry a zubů, které Homo erectus trochu odlišují od Homo ergaster. Hlava člověka vzpřímeného byla předkloněná, obličej byl mohutný, hrubě modelovaný s malým širokým nosem a se silnými vystouplými čelistmi. Čelo bylo nízké, nazad ubíhající, nadočnicové oblouky byly nadměrně vyvinuty. Čelisti byly silné, spodní čelist byla bez brady. Měl mírně klenutou mozkovnu, kapacita lebeční se pohybovala v rozmezí 750 – 1 250 cm³. Podle tvaru nalezené stehenní kosti byla jeho postava vzpřímená a dosahovala výšky 165 – 170 cm.

Člověk pekingský (Homo erectus pekinensis)

Obýval Severočínskou nížinu, naleziště pozůstatků se nachází 44 km jihozápadně od Pekingu – u vesnice Čou-kchou-tien ve vápencových kopcích s mnoha jeskyněmi. Jedna zvlášť velká jeskyně dosahovala původně rozlohy srovnatelné s fotbalovým hřištěm (150 m × 45 m a v jednom místě 36,6 m na výšku). Na severovýchodě měla jeskyně malý vchod. Tuto jeskyni poprvé osídlil lidský rod zhruba před 400 000 lety a osídlení trvalo bez přerušení 200 000 let, až do doby, než byla jeskyně téměř úplně zaplněna odpadky. Toto sídliště pekingského člověka je zapsáno na seznamu památek UNESCO.

V roce 1921 byl jeden zub z této lokality identifikován jako zub primitivního předchůdce člověka. První lebka byla nalezena v roce 1929. Pečlivé vykopávky z let 1921 – 1937, obnovené roku 1959, dosud odkryly přes sto tisíc kamenných nástrojů, přes stovku zubů, čtrnáct lebek a mnoho dalších kostí celkem asi ze čtyřiceti jedinců druhu Homo erectus, velmi podobného jiným raným formám lidského rodu objeveným na Jávě (1891), v Evropě, na Předním východě a v Africe.

Byli to lidé malého vzrůstu. Pekingský muž měřil na výšku necelých 1,6 metru, pekingská žena kolem 1,4 metru. Měli silné lebeční kosti a ustupující brady, avšak kapacita jejich mozku byla 850 – 1 300 cm³ (proti 775 – 900 cm³ člověka z Jávy a 1 350 cm³ raného Homo sapiens). Byli to lovci, rybáři a sběrači a používali oheň; osvětlovali jím jeskyni a upravovali na něm maso – ze sedmdesáti procent se jednalo o vysokou zvěř, v obydlí pekingského člověka však byly nalezeny také kosti leoparda, medvěda, šavlozubého tygra, hyeny, slona, nosorožce, velblouda, vodního buvola, divokého prasete a koně. V jeskyni nabyly nalezeny žádné hroby ani kompletní kostry, avšak některé lebky byly proražené, z čehož se usuzuje, že pekingský člověk byl částečný kanibal, nebo alespoň lovec lebek, který si pochutnával na mozku svých obětí. To vše dohromady znamená, jak říká K. C. Chang (1986), že nález pekingského člověka je „obrovským úlovkem paleoantropologie“.

Homo heidelbergensis

Heidelberský člověk žil před 800 – 300 tisíci lety, je označován také jako Homo sapiens heidelbergensis a Homo sapiens paleohungaricus. Měl tzv. maurskou čelist. Kapacita mozkovny dosahovala 1200cm³. Jako první osídlil Evropu, nálezy pocházejí z Německa a Maďarska (Vértesszőlős‎‎).

Homo neanderthalensis

Protoneandrtálci (před 150 000 – 120 000 lety) a klasičtí neandrtálci (před 100 000 – 40 000 lety) měli robustní kostru a byli 160 cm vysocí. První zbytky byly objeveny v r. 1856 ve Feldhofské jeskyni v Neanderově údolí řeky Düssel, východně od Düsseldorfu v Německu; nejvýznamnějšími nalezišti v České republice a na Slovensku jsou Gánovce u Popradu, Šipka u Štramberka a Moravský kras. První nálezy byly původně popsány jako Homo neanderthalensis King, 1864. Jde o vymřelou slepou vývojovou větev. Člověk neandrtálský žil v období před 250 – 30 tisíci lety, je označován také jako Homo sapiens neanderthalensis. Vedou se spory, zda tvoří „neandrtálec“ samostatný druh, nebo jestli se jedná o poddruh Homo sapiens. Převažuje názor, podle kterého se jedná o dva rozdílné druhy (na základě zkoumání mitochondrického DNA a DNA Y-ového chromozomu a zjištění, že nedošlo k míšení genů s Homo sapiens).

Homo floresiensis

Byl 12 000 let starý (vědecké periodikum Nature 28. 10. 2004) a asi 110 cm vysoký.

Homo sapiens

Jeden typ tohoto člověka (se širokým obličejem) se nazývá kromaňonec podle naleziště Cro-Magnon ve Francii. Na území České republiky se nachází řada nalezišť: Předmostí v Přerově, Dolní Věstonice, Pavlov, Brno, Koněprusy, Mladeč aj.

Druh Homo sapiens žije od období před 800 000 lety dodnes. Mezi obdobím před 400 000 lety a druhou meziledovou dobou, asi před 250 000 lety, se zvětšovala jeho lebka a vyvinulo se lepší zpracovávání kamenných nástrojů, což dokládá změnu z Homo erectus na Homo sapiens. Důkazy dokládají migraci Homo erectus z Afriky a následnou transformaci Homo erectus na Homo sapiens v Africe (jinde důkazy chybějí). Následující migrace v rámci Afriky a ven z ní nahradila dříve rozšířený druh Homo erectus. V současnosti nejsou žádné další důkazy o různém vývoji Homo sapiens na různých místech světa, a tak je tato oblast častým debatním tématem v oblasti paleoantropologie.

Související články

• Ontogeneze člověka

Externí odkazy

• Zajímavý článek o evoluci člověka
• Taxonomie člověka na BioLibu
• Indonéská senzace – hobit! 31. 12. 2004 Svět vědy
• Atlas of the Human Journey (National Geographic)
• Mapping Transdisciplinarity in Human Sciences
• Fundamental Theory of Human Sciences

Literatura

• CARTNILL, Matt, Smith, Fred H. The Human Lineage. [s.l.] : Willey-Blackwell, 2011.  
• DOSTÁL, P., Teodoridis, V.; Vančata, V.; Ziegler, V. Historický vývoj organismů. Praha : Univerzita Karlova, 2004. 132 s. ISBN 80-7290-187-7. s. 90 - 132.  
• MAZÁK, Vratislav. Sága rodu Homo. Praha : Práce, 1986. 424 s.