Válka o bavorské dědictví

Válka o bavorské dědictví – též Bramborová válka (či „Švestkový povyk“ (Zwetschkentummel)) (1778 – 1779) byla již v řadě čtvrtou dědičnou rozepří mezi Pruskem stárnoucího, šestašedesátiletého Fridricha II. zvaného Veliký a Rakouskou monarchií v čele s císařovnou Marií Terezií a jejím synem římskoněmeckým císařem Josefem II. Ve válce o bavorské dědictví neproběhly žádné rozsáhlé či generální bitvy, samotné boje se omezily na období několika měsíců, ale její průběh pomalu předznamenával nový charakter válečnictví a to poziční válku. Klasickou lineární taktiku proti sobě jdoucích mas vystřídalo manévrování a taktické přesuny vojsk na rozlehlém území, při kterých se mohl uplatnit válečný um vojevůdců typu Ernsta Gideona von Laudona.

Casus belli

Gideon Ernst von Laudon velitel 2. rakouské armády.

30. prosince 1777 zemřel v Bavorsku poslední člen vilemínské (starobavorské) linie rodu Wittelsbachů, kurfiřt Maxmilián Josef. Jelikož po sobě nezanechal dědice, přešly dědické nároky na falckého kurfiřta z téhož rodu (rudolfínské linie) Karla Teodora. To byl ten správný čas pro rakouského císaře Josefa II., který tak mohl uskutečnit svůj záměr výměny vzdáleného rakouského Nizozemí za Bavorsko. Politická situace i zjevné výhody pro obě strany této výměně přály a tak v lednu 1778 rakouské jednotky překročily hranice Bavorska. Rakouská monarchie tím dosáhla výsadního postavení v celé římskoněmecké říši a zároveň územního scelení. Toto se z pochopitelných důvodů nelíbilo pruskému králi Fridrichu II. (Bedřich II.), který se celý život snažil získat toto výsadní postavení pro svou korunu, či přinejmenším zachovat v římsko-německé říši rovnováhu sil. Okamžitě v této věci zahájil diplomatickou intervenci a pro svou věc získal Karla Falcko-zweibrückenského, vévodu Meklenbursko-Zvěřínského a saského kurfiřta. Fridrich se snažil v konfliktu vystupovat jako „obránce říšského míru“, 16. března 1778 vzneslo Prusko a Zweibrückensko na říšském sněmu protest proti postupu Rakouska a o několik dní později Prusko poskytlo vévodovi Zweibrückenskému záruku jeho dědického práva na Bavorsko. 4. května 1778 již stály pruské jednotky ve Slezsku a Sasku v pohotovosti. Současně se Fridrich snažil získat od říšského sněmu pověření k uskutečnění exekuce Bavorska.

Poměr sil

Prusko:
1. armáda pod velením krále Fridricha II. v počtu 87 000 mužů byla rozmístěna na území Slezska.
2. armáda pod velením prince Jindřicha o síle 67 000 pruských a 22 000 saských vojáků byla rozmístěna na území Saska.

Rakousko:
1. armáda pod velením císaře Josefa II., maršála Lacyho a maršála Hadika v počtu cca 80 000 mužů a 426 těžkých děl byla rozmístěna na západním břehu Labe mezi Hradcem Králové a Hostinným.
2. armáda pod velením polního maršála Gideona Ernesta von Laudona o síle 62 000 mužů byla určená pro obranu česko-saských hranic. Armáda byla rozčleněna na 28 setnin granátníků, 37 pěších praporů, 71 jezdeckých eskadron a 252 těžkých děl.

Válečné události

Válečné operace roku 1778.

5. července 1778 překročil předvoj Pruské armády pod velením Fridricha II. české hranice u Náchoda. Zde však narazil na hlavní síly protivníka zakopaného v obranných postaveních v úseku západního břehu Labe Vrchlabí – Jaroměř (další obranná postavení byla vybudovaná i severovýchodně od Hradce Králové v úseku mezi řekami Labe a Orlice). Vojsko pruského krále se utábořilo na levém břehu řeky Labe s hlavním stanem ve Vlčkovicích. Záhy se Fridrich II. pokusil obranná postavení Rakušanů obejít údolím krkonošského masivu. Avšak přehradná palba dělostřelectva i střelba infanterie ukryté za důkladnými náspy, které stačila rakouská armáda budovat souběžně s pohybem Prusů, mu v průniku do vnitrozemí zabránily. Za krvavé neúspěchy se pruští vojáci mstili na místním obyvatelstvu.

Na saských hranicích maršál Laudon vybudoval obranná postavení v prostoru severozápadně od Velvar a podél silnice z Velvar na Prahu. Další opevněná linie byla vybudovaná jižně od Ústí nad Labem mezi Labem a Milešovkou, pokračující na druhém břehu Labe podél silnice z Litoměřic do České Lípy s hlavním opěrným bodem u Blíževedel.

V této situaci císařovna Marie Terezie, v mateřských obavách o život svého syna, vyslala svobodného pána Franze von Thugut, aby s králem vyjednával o kompromisním řešení konfliktu. Důsledkem tohoto bylo pouze napětí ve vztazích mezi oběma císařskými veličenstvy.

Na saské frontě princ Jindřich vyslal diverzní oddíl, který měl upoutat pozornost Rakušanů postupem na Chomutov. Polní maršál Laudon se však nenechal oklamat, hlavní síly ponechal v pevných postaveních a do prostoru Chomutova vyslal oddíl pod velením generála de Vins. Prusko-saská armáda zahájila útok v noci z 30. na 31. července. Překročila hřebeny Krušných a Lužických hor, přičemž sváděla krvavé šarvátky s osádkami z předsunutých postavení, které se dále podle plánu organizovaně stahovaly do hlavních polních opevnění. Skutečný útok prusko-saské armády směřoval k Turnovu. Polní zbrojmistr Laudon však byl nucen zabezpečit týl maršála Lacyho pro případ, že by se pruskému králi podařilo prorazit obranu císaře Josefa a jelikož měl rakouskou panovnicí přikázáno vystříhat se větší bitvy, byl nucen se stáhnout až za Jizeru. Nakonec díky tomu, že byly přes tuto řeku strženy všechny mosty, špatným možnostem získávání proviantu a epidemii úplavice, uvázl princ Jindřich v opevněném ležení u Mimoně, odkud se pokoušel marnými výpady nalézt skulinu v Laudonově obraně.

Princ Heinrich von Preußen (1726–1802) velitel 2. pruské armády.

Koncem srpna se již v táboře krále Fridricha II., kterému se také nepodařilo prolomit obranu na slezské frontě, nacházelo na 12 000 nemocných a v táboře prince Jindřicha zhruba okolo 6 000. Za této situace začali Prusové stahovat z Čech „těžší“ součásti armády (děla, polní pekárny, kovárny atd.) a zároveň výpalné a kořisti z drancování pocházející z českých měst a vesnic.

5. září zaútočil Laudon na předsunutá postavení pruské armády u Kláštera Hradiště nad Jizerou a Kuřivod. Vytrvalým tlakem donutil pruské jednotky ustupovat k Litoměřicím a překročit Labe. Zde toužil svého protivníka již od začátku války mít. Od císaře Josefa II. si vyžádal dvanáct praporů pěchoty, které využil k posílení pravého křídla, které poté, co překročil Labe u Brandýsa a Vltavu u Veltrus, začalo nepřítele obchvacovat. Nakonec byla armáda prince Jindřicha obklíčena z několika stran u Budyně nad Ohří. V této situaci se Laudon připravoval na generální bitvu. 23. září však do jeho hlavního stanu dorazil císař Josef II., který mu proti své vůli tlumočil přání Marie Terezie, která si nechtěla uzavřít cestu pro další mírová jednání, aby od zamýšleného záměru upustil. Pruské armádě bylo následně bez větších problémů povoleno se stáhnout za hranice Čech, přičemž docházelo pouze k drobným potyčkám vyvolaných rakouskými veliteli, toužícími se odčinit „Prajzům“ za jejich chování na českém území. V této situaci polní zbrojmistr Laudon, kterému se znechutilo válčení, kde se protivníci jeden druhému vyhýbají, požádal o propuštění a na jeho místo byl dosazen maršál Hadik. Samotný ústup stál pruského krále 18 000 mužů, kteří pro nemoc padli do zajetí, nebo se vzdali do rukou Rakušanů.

Další pohraniční šarvátky se odehrávaly po celou zimu 1778 – 1779.

Politická dohra

Přípravy k dalšímu konfliktu byly přerušeny 7. března uzavřením příměří a následným diplomatickým jednáním v Těšíně. Rokování bylo ukončeno 13. května podepsáním mírové smlouvy (Těšínský mír). Vlády v Bavorsku se ujal Dolnofalcký kurfiřt Karel Teodor a jeho nástupcem byl potvrzen vévoda Karel Zweibrückenský. Rakousku bylo přiřčeno pouze nevelké území jihovýchodně od soutoku Innu a Dunaje, kde žilo okolo 60 000 obyvatel. Prusko za válku zaplatilo 30 miliony tolarů a 20 000 lidských životů.

Jelikož válečné operace na území Čech skončily v období sklizně brambor, vžil se lidový název konfliktu – Bramborová válka.

Odkazy

Prameny

• Lettre Sur la Guerre présente 1779 (francouzská relace o válce). [1], 7, [1] ff. ; 325 x 215 mm. Uloženo v Moravské zemské knihovně v Brně sig. RKP2-0910.180.

Literatura

• BĚLINA, Pavel. Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II. Praha: Panorama, 1993. 211 s. ISBN 80-7038-216-3. 
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
• RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740-1866. Praha: Epocha, 2007. 495 s. ISBN 978-80-87027-29-5.