Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nové spojenectví. Nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz podepisují Pakt Ribbentrop-Molotov, v němž se zavázali podporovat navzájem svoji expanzi a dohodli se na likvidaci Polska.

Ozbrojené síly Sovětského svazu spáchaly během druhé světové války řadu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Zločiny proti míru[editovat | editovat zdroj]

Zločiny proti míru se rozumí zejména příprava a realizace útočné války. Sovětský svaz a jeho nejvyšší představitelé naplnili skutkovou podstatu těchto zločinů přípravou a realizací války s Finskem v roce 1939.[zdroj?] Sovětský svaz byl na základě těchto kroků vyloučen z řad Společnosti národů a po nějakou dobu podroben embargu od některých států, avšak jeho představitelé nikdy nečelili soudním tribunálům pro válečné zločince, jako Japonci či Němci.

Výše zmíněné napadení Finska nebyl jediný zločin proti míru ze strany Sovětského svazu. Za zločin proti míru lze považovat i uzavření Paktu Ribbentrop-Molotov, v jehož tajných dodatcích si Sovětský svaz a nacistické Německo vytyčili sféry vlivu v Evropě, domluvili spolupráci při prosazování svých zájmů a dohodli likvidaci Polska. Samotné přepadení Polska též naplňovalo definice útočné války.[zdroj?]

Zločiny proti válečným zajatcům[editovat | editovat zdroj]

Katyňský masakr: Originál dokumentu nařizujícího povraždit více než 25 000 polských válečných zajatců.

Sovětský svaz od počátku odmítal Ženevské konvence i další smlouvy o zacházení se zajatci jakožto „buržoazní přežitek“.[zdroj?] Odmítl všechny tyto smlouvy a omezení, včetně těch, které schválila předchozí carská vláda, odmítl nabídku nacistického Německa učiněnou v průběhu bojů, která navrhovala, že se obě strany budou těmito smlouvami řídit.[zdroj?] K určité, velmi omezené, změně přístupu došlo až v konečných fázích války. Ruští vojáci sami často neměli ani ponětí, že takové smlouvy a zákony existují.

Polští zajatci[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz se vojensky zapojil do druhé světové války 17. září 1939 přepadením Polska. Během sporadických bojů (většina polských jednotek bojovala s Wehrmachtem v „německé“ půli Polska), byly zajaty tisíce Poláků, později byly tyto počty doplněny dalšími tisíci zajatými civilisty, zejména kněžími a polskou inteligencí. Drtivá většina zajatých důstojníků a příslušníků inteligence (asi 25000-28000) byla nakonec povražděna (viz Katyňský masakr).

Velká vlastenecká válka[editovat | editovat zdroj]

Během Velké vlastenecké války docházelo k porušování mezinárodních konvencí ze strany SSSR. Sovětský svaz řadu z nich neuznával a odmítl se jimi řídit a Hitler již před útokem na Sovětský svaz dal svým vojskům jasně najevo, že „válka na východě bude mít jiná pravidla,“ než jinde v Evropě.

Zajatci byli bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a na obou stranách byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Po druhé světové válce Sovětský svaz zneužil německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo). Němečtí váleční zajatci však byli nuceni pracovat i v ostatních státech protinacistické koalice, protože po válce panoval všeobecný názor, že by si Němci měli část škod, které napáchali za druhé světové války, odpracovat. V Sovětském svazu však byli tito zajatci vystaveni neúměrně horším podmínkám, než zajatci v západní Evropě, přičemž i délka jejich nedobrovolného pobytu v pracovních táborech byla daleko delší. Když už SSSR nemohl na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudil jako válečné zločince (často na základě naprosto absurdních obvinění, viz např. Erich Hartmann), aby si je mohl ponechat ještě déle.

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu[editovat | editovat zdroj]

Finské děti zavražděné sovětským přepadovým oddílem v severním Laponsku (červenec 1942, Seitajärvi)
Rudou armádou zmasakrovaní Němci ve východním Prusku, 1945

Velice vážné válečné zločiny páchala Rudá armáda a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo znásilňování, krádeže, rabování, vraždy a únosy lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo, nicméně ani území spojeneckých států (Československo, Polsko) se nevyhnula zločinům.[zdroj?]

Ruští historici často poukazují na oprávněné rozhořčení sovětských vojáků ze zločinů spáchaných nacisty v Sovětském svazu a přirozenou touhu po odplatě a snaží se rozsah výše zmíněných činů zlehčovat, jako selhávání jednotlivců, kteří své touze po pomstě podlehli. Tento pohled ovšem ignoruje fakt, že ozbrojené složky a útvary NKVD se těchto i dalších zločinů dopouštěly systematicky již před Velkou vlasteneckou válkou (v Polsku, Pobaltí i dalších zemích), že obětmi byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi (jejichž totožnost byla vojákům známa) a nakonec, že řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, ale i na základě jednoznačných rozkazů. V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly (především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky), aby je Němci nemohli využít.[1]

Znásilňování[editovat | editovat zdroj]

Jednu z nejtemnějších stránek zločinů proti civilnímu obyvatelstvu představovalo masové znásilňování, které bylo vyvoláno propagandou. Jako odpověď na německou propagandu, která líčila občany Sovětského svazu jako podlidi, napsal v létě roku 1942 sovětský spisovatel zabývající se protiněmeckou propagandou Ilja Grigorjevič Erenburg básně, které líčily Němce jako „fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt,“ přičemž volal po pomstě. Naproti tomu “jeho nejznámější“ text, který ponoukal ke znásilňování německých žen, si vymysleli nacisté na Goebelsově ministerstvu propagandy. 24. listopadu 1944 byl otištěn v sovětských novinách článek, ve kterém Ilja Erenburg napsal: „Bývaly doby, kdy Němci běžně falšovali státní dokumenty. Teď ale klesli tak nízko, že falšují moje články.“ To už ovšem situace byla ve stadiu, kdy kolem znásilňování byla vyvolaná hysterie, která nešla zastavit. Navíc sovětští vojáci, kteří viděli v osvobozovacích bojích vypálená města a vesnice, znásilněné a utýrané ženy, nesmyslná jatka, byli přesvědčeni, že je třeba provést odvetu. Stalin jejich počínání nejprve ignoroval, ale 20. dubna 1945 vydal rozkaz, který nařizoval „změnit postoj k Němcům… a chovat se k nim lépe…“ Situace se však začala měnit k lepšímu až po ukončení bojů, ale to už bylo v době, kdy už celá věc dosáhla nepředstavitelných rozměrů.

Hlavním cílem znásilňování byly zejména Němky, ovšem oběťmi se stejně tak stávaly i ostatní národy, včetně těch spojeneckých. Dokonce i dívky a ženy z řad slovanských národů nuceně nasazené v Německu zjistily, že je jejich národnost neochrání. Dívky, které se vzpouzely i přes hrozby, byly zpravidla buďto přemoženy, nebo dostaly na výběr mezi podvolením se a smrtí (viz např. Anka Kolesárová[2]). Muži, kteří by se je pokoušeli bránit, taktéž platili životem, tak zemřel např. biskup Apor.

Ruští velitelé se zpočátku touto věcí nechtěli zabývat a někteří se dokonce znásilňování sami účastnili. Jiní sporadicky zasáhli, pokud se celá věc dle jejich názoru příliš rozrostla. Občas také velice ostře reagovali na znásilnění malých děvčat a provinilce nechávali okamžitě popravit. Dospělé ženy však měly, hlavně zpočátku, takřka nulovou šanci na zastání. Teprve určitou dobu po německé kapitulaci byla zaváděna různá opatření a drakonické tresty, které výstřednosti omezily. Podle některých odhadů zůstaly ve východním Německu po odchodu ruských vojáků 1-2 milióny jejich potomků, většinou nedobrovolných, což je ale patrně přehnané číslo. Podle Beevora bylo jen v Berlíně znásilněno 100 tisíc žen, z nich 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění. Jako celková čísla pak udává, že „se usuzuje, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně.

NKVD[editovat | editovat zdroj]

Na nově obsazených územích, která SSSR hodlal připojit ke své říši, NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou Zemskou armádu), na Ukrajině, Bělorusku a v Pobaltí, z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo o únos). Např. z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce 1917 a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v Gulagu (např. generál Sergej Vojcechovský).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR, Votobia, Praha 2001, ISBN 80-7220-109-3 (hlavně strany 49 - 72 + obrazová dokoumentace)
  2. http://anka.hudakcd.sk/, sekce Dôkazy mučeníctva obsahuje fotokopie a překlady záznamu z matriky a farní kroniky

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerd Kaiser: Katyň: Státní zločin - státní tajemství - kniha s bohatou fotodokumentací věnovaná Katyňskému masakru
  • Petr Kubík: Rudé stíny:. Sovětské válečné zločiny 1941-1945
  • Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém obětí velkého bratra SSSR - popisuje mimo jiné chování sovětských okupačních sil v Litvě a dokumentuje vraždění civilistů a politických vězňů při ústupu v roce 1941
  • Antony Beevor: Berlín. Okamžiky zkázy 1945 - kniha se mimo popis bojů věnuje také chování vítězné armády, zejména pak rabování a znásilňování
  • Anonyma: Žena v Berlíně - svědectví Berlíňanky o osudech německých žen po pádu Berlína
  • Raymond F. Toliver, Trevor J. Constable: Sundejte Hartmanna! - kniha popisuje nejen válečné období nejúspěšnějšího štíhače všech dob, ale také jeho zajatecké období