Václav Jindřich Veit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Jindřich Veit
Václav Jindřich Veit na obraze Jana Vilíma, 1847
Narození 19. ledna 1806
Řepnice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 17. února 1864 (ve věku 58 let)
Litoměřice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Národnost česká
Povolání hudební skladatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Jindřich Veit (19. ledna 1806, Řepnice17. února 1864 Litoměřice), v německých zdrojích Wenzel Heinrich Veit[1], byl německy mluvící český hudební skladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodiče byli nájemci panského dvora v Řepnicích u Litoměřic. Otec hrál na housle a hudební vlohy rozvíjel i u svého syna. Václav Jindřich nejprve chodil na hodiny hudby k místnímu učiteli a pak postoupil na gymnázium v Litoměřicích, kde se ve volném čase věnoval hře na varhany. V patnácti letech odešel na studia do Prahy. Zde ho zastihla tragédie – roku 1823 mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Ztratil tak podporu z domova; od té doby byl odkázán na pomoc od příbuzných a příjmy z opisování not a soukromého vyučování. Jeho zájem o hudbu tím ale nepřestal. Samostatně se cvičil ve hře na různé nástroje (housle, flétnu, violoncello, klavír) a studoval v univerzitní knihovně, například teoretické práce Johanna Philippa Kirnbergera a Bedřicha Diviše Webera. Chtěl se stát žákem Václava Jana Tomáška, který byl tehdy považován za nejlepšího učitele skladby a klavíru v Praze. Nebyl ale schopen zaplatit požadovaný honorář, z něhož tento pedagog odmítl slevit.[2]

V Praze absolvoval práva a roku 1831 nastoupil do zaměstnání jako úředník pražského magistrátu. Kvůli nízkému platu mu byla hudba vítaným vedlejším zdrojem příjmu. Brzy se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír v bohatých rodinách. Byl známý jako velmi pečlivý a přísný, protože jeho vytříbenému hudebnímu sluchu neunikla ani ta nejmenší chyba. Také hrál v kvartetech a komponoval první skladby.[2] Oblíbil si především Spohra a Onslowa; studoval i Beethovena a tehdy méně známého Schuberta. Už jeho první práce, jako např. Kvinteto op. 1 a 2, Kvarteto D-moll op. 3, Kvinteto op. 4, byly pokládány za mistrovská díla. Po několika letech se mu dostalo i nečekaného zadostiučinění – na jednom soukromém koncertu, jehož se jako host účastnil i Václav Jan Křtitel Tomášek, zahráli Veitovo kvarteto jako „dílo neznámého autora“. Tomáškovi se zalíbilo a chtěl vědět, kdo je skladatelem. K velkému překvapení mu sdělili, že pochází od chudého studenta, kterého kdysi odmítl vyučovat. Tomášek neskrýval svůj obdiv a jeho názor přispěl k Veitově rostoucí popularitě.[3]

Roku 1841 dostal nabídku, stát se ředitelem městské kapely v Cáchách. Po dlouhém váhání ji přijal, ale jen na 3 měsíce. Poprvé tam vystoupil 19. června 1841 jako dirigent tělesa se 60 instrumentalisty a 180 pěvci, které zahrálo Mendelssohnovo oratorium Paulus. Zaznamenal velký úspěch, po kterém mu nabídli stálé angažmá. Veit si ale kladl náročné podmínky – trval na tom, aby se hudební soubor rozšířil a jeho nejdůležitější členové získali trvalé zaměstnání. To ale bylo mimo finanční možnosti města, a tak Veit po skončení smlouvy odešel.[3]

Od září 1841 byl zpátky v Praze jako úředník a skladatel. Roku 1844 se oženil s Julií Witkovou, studentkou klavírní hry, se kterou se seznámil jako učitel hudby u hraběte Lobkowicze.[3]

V březnu 1848 ho zastihla revoluce. Rozvášněný dav vtrhl na Staroměstskou radnici a Veit, který tam pracoval, před ním na poslední chvíli musel utéci na Malostranské náměstí. Přitom se nachladil a vážně onemocněl; od té doby začaly jeho dlouhotrvající zdravotní problémy.[3]

Roku 1850 byl jmenován radou c. k. vrchního zemského soudu a o čtyři roky později prezidentem c. k. krajského soudu v Chebu. Tam napsal svá nejlepší díla – chrámové skladby Ad te Domine (op. 41), Offertoria (op. 42), Graduale (op. 43) a slavnostní mši (op. 44). Tamější podnebí ale nepříznivě ovlivňovalo jeho zdravotní stav; kolem roku 1857 dostal chrlení krve. Žádal o přeložení do rodných Litoměřic, které pokládal za zdravější, ale nevyhověli mu kvůli nízkému věku v porovnání s dalšími kandidáty. Dočkal se až v roce 1862, ale plicní nemoc do té doby postoupila. Postihly ho také rodinné tragédie – z deseti dětí mu zemřel syn a tři dcery, z toho poslední tragicky při pádu z vozu u Soběchleb. Veit za necelý rok poté podlehl své nemoci ve věku 58 let.[3]

Veit patřil ve své době k nejpopulárnějším skladatelům.[2] Snažil se tvořit díla, která by byla dokonalá obsahem i formou. Víc než novátorství a originalitu cenil lahodnost. Tvořil pro zábavu svou i svého okolí; chtěl, aby jeho hudba připravila co nejvíc příjemných chvil hráčům i posluchačům. Starým formám dával nový půvab, aniž by tím dráždil konzervativní obecenstvo, čímž nenásilně zmodernizoval českou hudbu.[3] Jeho kult měl ale i kritiky (například Robert Schumann ho s mírnou jízlivostí uvedl jako příklad pravidla, že v Praze jsou místní umělci nekriticky chváleni[4] – i když předtím jeho výkon sám ocenil)[2] a koncem 19. století prakticky upadl do zapomenutí.[2] Vliv na to měla i jeho národnost a povolání – Veit se vždy považoval za Němce a jeho činnost úředníka ve službách neoblíbeného rakouského státního aparátu řadu Čechů z další generace odpuzovala.[4] Česky se začal učit až po roce 1850.[3] Je ale nutné uvést, že v době, kdy žil, nebyly národnostní spory tak vyhraněné a jeho hudbu měli rádi Češi i Němci.[4] V některých skladbách se nechal inspirovat českými lidovými písněmi, část ve své době zlidověla (např. Quodlibet na české národní písně, Na Prahu, Pozdravení pěvcovo) a zpívala se ve vlasteneckých kruzích. Nedělal to ale z patriotismu – jen proto, že češtinu považoval za melodickou. V osobním životě byl známý jako velmi svědomitý a pečlivý, ať už jako úředník či umělec. Vždy vystupoval solidně a uhlazeně, a navzdory osobním tragédiím mel šťastné manželství.[3] V Litoměřicích mu byl roku 1904 odhalen pomník, z něhož do dnešních dnů zbyla busta v místním muzeu.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ke známějším pracím patří např.:

1. Před odjezdem do Cách

  • Šest písní pro jeden hlas s průvodem piana (op. 8)[3]
  • Ave maris stella pro soprán, tenor a bas (op. 9)[3]
  • Rhapsodie pro piano (op. 10)[3]
  • Zhudebnění Goethova Tance mrtvých (op. 14)[3]
  • 4. kvartet G-moll (op. 16) s motivem písně Měla jsem holoubka.[3] Veit se tak stal prvním skladatelem, který uvedl českou lidovou píseň do komorní hudby.[5]

2. Po roce 1841

  • 4. kvintet C-moll (op. 20)[3]

3. V Chebu a Litoměřicích

Velká část prací vyšla tiskem u Hofmeistra v Lipsku.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).

  1. Katalog der Deutschen Nationalbibliothek
  2. a b c d e HNILIČKA, Alois. Vácslav Jindřich Veit (1. část). Světozor. 12 1898, roč. 33, čís. 7, s. 81. Dostupné online.  
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t HNILIČKA, Alois. Vácslav Jindřich Veit (Pokračování). Světozor. 12 1898, roč. 33, čís. 8, s. 91. Dostupné online.  
  4. a b c HNILIČKA, Alois. Vácslav Jindřich Veit (Pokračování). Světozor. 1 1899, roč. 33, čís. 9, s. 105. Dostupné online.  
  5. a b Václav Jindřich Veit – osobnosti Litoměřic

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]