Václav Jindřich Veit
| Václav Jindřich Veit | |
 Václav Jindřich Veit na obraze Jana Vilíma, 1847 |
|
| Narození | 19. ledna 1806 Řepnice |
|---|---|
| Úmrtí | 17. února 1864 (ve věku 58 let) Litoměřice |
| Národnost | česká |
| Povolání | hudební skladatel |
Václav Jindřich Veit (19. ledna 1806, Řepnice – 17. února 1864 Litoměřice), v německých zdrojích Wenzel Heinrich Veit[1], byl německy mluvící český hudební skladatel.
Obsah |
Život[editovat]
Jeho rodiče byli nájemci panského dvora v Řepnicích u Litoměřic. Otec hrál na housle a hudební vlohy rozvíjel i u svého syna. Václav Jindřich nejprve chodil na hodiny hudby k místnímu učiteli a pak postoupil na gymnázium v Litoměřicích, kde se ve volném čase věnoval hře na varhany. V patnácti letech odešel na studia do Prahy. Zde ho zastihla tragédie – roku 1823 mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Ztratil tak podporu z domova; od té doby byl odkázán na pomoc od příbuzných a příjmy z opisování not a soukromého vyučování. Jeho zájem o hudbu tím ale nepřestal. Samostatně se cvičil ve hře na různé nástroje (housle, flétnu, violoncello, klavír) a studoval v univerzitní knihovně, například teoretické práce Johanna Philippa Kirnbergera a Bedřicha Diviše Webera. Chtěl se stát žákem Václava Jana Tomáška, který byl tehdy považován za nejlepšího učitele skladby a klavíru v Praze. Nebyl ale schopen zaplatit požadovaný honorář, z něhož tento pedagog odmítl slevit.[2]
V Praze absolvoval práva a roku 1831 nastoupil do zaměstnání jako úředník pražského magistrátu. Kvůli nízkému platu mu byla hudba vítaným vedlejším zdrojem příjmu. Brzy se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír v bohatých rodinách. Byl známý jako velmi pečlivý a přísný, protože jeho vytříbenému hudebnímu sluchu neunikla ani ta nejmenší chyba. Také hrál v kvartetech a komponoval první skladby.[2] Oblíbil si především Spohra a Onslowa; studoval i Beethovena a tehdy méně známého Schuberta. Už jeho první práce, jako např. Kvinteto op. 1 a 2, Kvarteto D-moll op. 3, Kvinteto op. 4, byly pokládány za mistrovská díla. Po několika letech se mu dostalo i nečekaného zadostiučinění – na jednom soukromém koncertu, jehož se jako host účastnil i Václav Jan Křtitel Tomášek, zahráli Veitovo kvarteto jako „dílo neznámého autora“. Tomáškovi se zalíbilo a chtěl vědět, kdo je skladatelem. K velkému překvapení mu sdělili, že pochází od chudého studenta, kterého kdysi odmítl vyučovat. Tomášek neskrýval svůj obdiv a jeho názor přispěl k Veitově rostoucí popularitě.[3]
Roku 1841 dostal nabídku, stát se ředitelem městské kapely v Cáchách. Po dlouhém váhání ji přijal, ale jen na 3 měsíce. Poprvé tam vystoupil 19. června 1841 jako dirigent tělesa se 60 instrumentalisty a 180 pěvci, které zahrálo Mendelssohnovo oratorium Paulus. Zaznamenal velký úspěch, po kterém mu nabídli stálé angažmá. Veit si ale kladl náročné podmínky – trval na tom, aby se hudební soubor rozšířil a jeho nejdůležitější členové získali trvalé zaměstnání. To ale bylo mimo finanční možnosti města, a tak Veit po skončení smlouvy odešel.[3]
Od září 1841 byl zpátky v Praze jako úředník a skladatel. Roku 1844 se oženil s Julií Witkovou, studentkou klavírní hry, se kterou se seznámil jako učitel hudby u hraběte Lobkowicze.[3]
V březnu 1848 ho zastihla revoluce. Rozvášněný dav vtrhl na Staroměstskou radnici a Veit, který tam pracoval, před ním na poslední chvíli musel utéci na Malostranské náměstí. Přitom se nachladil a vážně onemocněl; od té doby začaly jeho dlouhotrvající zdravotní problémy.[3]
Roku 1850 byl jmenován radou c. k. vrchního zemského soudu a o čtyři roky později prezidentem c. k. krajského soudu v Chebu. Tam napsal svá nejlepší díla – chrámové skladby Ad te Domine (op. 41), Offertoria (op. 42), Graduale (op. 43) a slavnostní mši (op. 44). Tamější podnebí ale nepříznivě ovlivňovalo jeho zdravotní stav; kolem roku 1857 dostal chrlení krve. Žádal o přeložení do rodných Litoměřic, které pokládal za zdravější, ale nevyhověli mu kvůli nízkému věku v porovnání s dalšími kandidáty. Dočkal se až v roce 1862, ale plicní nemoc do té doby postoupila. Postihly ho také rodinné tragédie – z deseti dětí mu zemřel syn a tři dcery, z toho poslední tragicky při pádu z vozu u Soběchleb. Veit za necelý rok poté podlehl své nemoci ve věku 58 let.[3]
Veit patřil ve své době k nejpopulárnějším skladatelům.[2] Snažil se tvořit díla, která by byla dokonalá obsahem i formou. Víc než novátorství a originalitu cenil lahodnost. Tvořil pro zábavu svou i svého okolí; chtěl, aby jeho hudba připravila co nejvíc příjemných chvil hráčům i posluchačům. Starým formám dával nový půvab, aniž by tím dráždil konzervativní obecenstvo, čímž nenásilně zmodernizoval českou hudbu.[3] Jeho kult měl ale i kritiky (například Robert Schumann ho s mírnou jízlivostí uvedl jako příklad pravidla, že v Praze jsou místní umělci nekriticky chváleni[4] – i když předtím jeho výkon sám ocenil)[2] a koncem 19. století prakticky upadl do zapomenutí.[2] Vliv na to měla i jeho národnost a povolání – Veit se vždy považoval za Němce a jeho činnost úředníka ve službách neoblíbeného rakouského státního aparátu řadu Čechů z další generace odpuzovala.[4] Česky se začal učit až po roce 1850.[3] Je ale nutné uvést, že v době, kdy žil, nebyly národnostní spory tak vyhraněné a jeho hudbu měli rádi Češi i Němci.[4] V některých skladbách se nechal inspirovat českými lidovými písněmi, část ve své době zlidověla (např. Quodlibet na české národní písně, Na Prahu, Pozdravení pěvcovo) a zpívala se ve vlasteneckých kruzích. Nedělal to ale z patriotismu – jen proto, že češtinu považoval za melodickou. V osobním životě byl známý jako velmi svědomitý a pečlivý, ať už jako úředník či umělec. Vždy vystupoval solidně a uhlazeně, a navzdory osobním tragédiím mel šťastné manželství.[3] V Litoměřicích mu byl roku 1904 odhalen pomník, z něhož do dnešních dnů zbyla busta v místním muzeu.[5]
Dílo[editovat]
Ke známějším pracím patří např.:
1. Před odjezdem do Cách
- Šest písní pro jeden hlas s průvodem piana (op. 8)[3]
- Ave maris stella pro soprán, tenor a bas (op. 9)[3]
- Rhapsodie pro piano (op. 10)[3]
- Zhudebnění Goethova Tance mrtvých (op. 14)[3]
- 4. kvartet G-moll (op. 16) s motivem písně Měla jsem holoubka.[3] Veit se tak stal prvním skladatelem, který uvedl českou lidovou píseň do komorní hudby.[5]
2. Po roce 1841
- 4. kvintet C-moll (op. 20)[3]
3. V Chebu a Litoměřicích
- Ad te Domine (op. 41)[3]
- Offertorium (op. 42)[3]
- Graduale (op. 43)[3]
- Slavnostní mše (op. 44)[3]
- Te Deum k svěcení nově vybudovaného karlínského chrámu v r. 1863, poslední Veitova skladba[3]
Velká část prací vyšla tiskem u Hofmeistra v Lipsku.[3]
Reference[editovat]
Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).
- ↑ Katalog der Deutschen Nationalbibliothek
- ↑ a b c d e HNILIČKA, Alois. Vácslav Jindřich Veit (1. část). Světozor. 12 1898, roč. 33, čís. 7, s. 81. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t HNILIČKA, Alois. Vácslav Jindřich Veit (Pokračování). Světozor. 12 1898, roč. 33, čís. 8, s. 91. Dostupné online.
- ↑ a b c HNILIČKA, Alois. Vácslav Jindřich Veit (Pokračování). Světozor. 1 1899, roč. 33, čís. 9, s. 105. Dostupné online.
- ↑ a b Václav Jindřich Veit – osobnosti Litoměřic
