Václav Štěpán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příbuzenstvo
manželka Ilona Štěpánová-Kurzová
syn Pavel Štěpán
tchán Vilém Kurz mladší
otec tchána Vilém Kurz starší

PhDr. Václav Štěpán (12. prosince 1889 Pečky24. listopadu 1944 Praha) byl český muzikolog, estetik, klavírista, skladatel, publicista a pedagog.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako jedno ze dvou dětí v rodině ředitele pivovaru 12. prosince 1889 v Pečkách. Od svých pěti let se učil hře na klavír v Praze u Josefa Čermáka, v letech 1904–09 studoval skladbu u Vítězslava Nováka, pak v letech 1909–13 hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde složil doktorát pod vedením Zdeňka Nejedlého. Ve studiích pokračoval roku 1913 a 1914 v Berlíně u Heinricha Kretzschmara a v klavírní třídě Joachyma Kwasta. 21. června 1924 se oženil s dcerou Viléma Kurze Ilonou, v r. 1925 se jim narodil syn Pavel, pozdější známý pianista. Zemřel ve věku 54 let 24. listopadu 1944 v Praze, je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Skladatel[editovat | editovat zdroj]

Roku 1909 je poprvé veřejně uveden jako skladatel, poslední kompozici dokončil v roce 1921. Věnoval se především menším formám pro komorní obsazení; kromě klavírních skladeb jde o úpravy českých a slovenských písní, klavírní kvintet, klavírní trio, písně s doprovodem klavíru atp. Nejrozsáhlejší, nejvýznamnější a nejvíce hranou skladbou Václava Štěpána je Sextuor pro smyčcové nástroje.

Hudební dílo[editovat | editovat zdroj]

  • 5 písní, op. 1,
  • Klavírní trio c moll, op. 2,
  • Dvanáct českých národních písní, op. 3,
  • Čtyři ženské sbory s klavírem, op. 4,
  • První jara, třídílný cyklus pro smyčcový kvartet a klavír, op. 5,
  • Con umore, 9 miniatur pro klavír, op. 6,
  • Duben i máj, 5 písní pro nižší hlas, op. 7,
  • Tesklivé sny, fantazie ve formě variací pro klavír, op. 8,
  • Národní písně
    • pro mužský sbor, op. 9a,
    • pro ženský sbor, op. 9b,
    • pro smíšený sbor, op. 9c,
  • České národní písně, op. 10,
  • Sextuor pro smyčcové nástroje, op. 11,
  • Pohoda života, hudební báseň pro violoncello a klavír, op. 12,
  • Slovenské lidové písně, op. 13,
  • Slovenské lidové písně, op. 14.

Spisovatel a publicista[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1908 publikoval hudební kritiky, články a studie, zejména v Hudební Revui, kde působil od roku 1910; po zániku Hudební Revue dále v jejích následnických Listech Hudební matice do roku 1928, poté se stalo jeho hlavním publicistickým útočištěm Tempo. Méně často psal pro Lidové Noviny, Naši Dobu, Umělecký měsíčník či Lumír, ze zahraničních listů otiskoval jeho články německý Der Auftakt a francouzské La Revue Musicale nebo Journal des Debats. V rámci své redaktorské činnosti pro Hudební Revui se významně účastnil polemik s konkurenčním listem Smetana, zejména se svým školitelem Zdeňkem Nejedlým; jejich spor vrcholil v letech 1914–16 pří o „pokrokovost“ v hudbě a o Janáčkovu Její pastorkyni. Ze Štěpánovy publicistické činnosti jsou ceněny především hudebně esteticky zaměřené studie a hlavně pak zasvěcené, pohotové a nezaujaté kritiky, ve kterých vynikl i Štěpánův talent literární.

Přínos Václava Štěpána pro hudební vědu spočívá ve dvou disciplínách – v hudební teorii a hlavně v hudební estetice. V prvním případě se jedná o popsání tzv. sémantické analýzy, kterou uplatňoval především při rozborech děl Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Nejreprezentativnější Novákovské a Sukovské analýzy shromáždil do knihy Novák a Suk. Nejzásadnějším estetickým dílem Štěpánovým je jeho disertační práce Hudební symbolika a příbuzné zjevy v programní hudbě. Tuto a dalších pět statí, studií, článků a kritik uspořádal k vydání pod názvem Hudebně-estetické práce, k vydání však nedošlo. Štěpán se zaměřoval především na současnou estetickou problematiku (Estetický problém současné hudby), tedy na spor o programní a absolutní hudbu, o Janáčka, o pokrok a konservativismus, o neoklasicismus a neoformalismus atp. Estetiku též vyučoval na pražské konzervatoři, a to v letech 1919–31.

Výběr z literárního díla[editovat | editovat zdroj]

  • Mírní konservativci a rozhodní pokrokovci. Situační úvodník (Hudební Revue 7, 1913, s. 1–8).
  • Hudební symbolika a příbuzné zjevy v programní hudbě (Hudební Revue 7, 1913, s. 57–61, 119–124, 311–328, 446–455, 508–519).
  • Její Pastorkyňa (Hudební Revue 10, 1917, s. 28–40).
  • Estetický problém současné hudby (Tempo 7, 1928, s. 227–238).
  • Můj poměr k romantismu (Tempo 8, 1929, s. 131–133).
  • Dramatický význam Smetanovy polyfonie (Tempo 10, 1932, s. 6–11, 43–46, 91–96, 124–127, 167–168).
  • Vincent d'Indy, (Praha 1933).
  • Novák a Suk (Praha 1945).
  • Ottův slovník naučný nové doby (některá hesla s hudební tematikou)

Klavírista[editovat | editovat zdroj]

Ještě před ukončením Štěpánova studia hry na klavír měla pražská veřejnost možnost poznat v něm mimořádně nadaného do provázeče i sólistu, později žádaného interpreta soudobých děl, roku 1911 provedl premiéru Pana a Exotikonu Vítězslava Nováka. Významná byla jeho spolupráce s Ševčíkovým-Lhotského kvartetem, v triu s houslistou Jindřichem Bastařem a violocellistou Františkem Pourem. Jako klavírní virtuos dobyl úspěchů i v zahraničí, zejména v Paříži, kde vystoupil poprvé roku 1919 s Českým kvartetem, dále také v Německu, Velké Británii, Jugoslávii a Švýcarsku. Vystupoval i se svojí chotí Ilonou. Velkolepým vyvrcholením Štěpánovy virtuosní dráhy pak byl koncert uspořádaný k padesátinám Josefa Suka r. 1924, kde osobně souborně provedl oslavencovo klavírní dílo. Na tento počin navázal jeho syn Pavel, který souborné klavírní dílo Josefa Suka nahrál a získal za něj zlatou desku., Od roku 1935 vyučoval na pražské konzervatoři i hru na klavír, roku 1941 byl jako mimořádný profesor povolán na mistrovskou školu.

Účastník veřejného a hudebního života[editovat | editovat zdroj]

Václav Štěpán hrál důležitou úlohu v meziválečné organizaci českého i zahraničního hudebního života. Václav Štěpán byl členem spolku Umělecká beseda. Spolu s Františkem Jandou a tímto spolkem založil stejnojmenné družstvo Umělecká Beseda, které dokončilo v r. 1925 budovu Umělecká Beseda na Malé Straně v Praze. Spolu s Františkem Jandou byli členy (spoluvlastníky) výše uvedeného družstva a v budově Umělecké Besedy bydleli.

V letech 1920–27 byl místopředsedou Spolku pro komorní hudbu, části Československé sekce ISCM, 1924 a 1925 delegátem Československé republiky v ISCM v Curychu, od roku 1924 člen hudebního odboru České akademie věd a umění.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bartoš, Josef: Po solnohradském hudebním festivalu (Smetana 13, 1923, s. 88–93).
  • Borecký, Jaromír: Stručný přehled dějin české hudby (Praha, 1928).
  • Branberger, Jan: Stručný dějepis československé hudby (Praha, 1933).
  • Bártová, Jindřiška: Podivnosti kritických soudů v českém hudebním časopisectví na počátku století (Opus musicum 4, 1999, s. 9–23).
  • Novák, Vítězslav: O sobě a o jiných (Praha, 1970).
  • Simbartlová, Petra: Václav Štěpán a jeho komorní tvorba (diplomová práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha, 2000).
  • Simbartlová, Petra: Václav Štěpán: K opomíjenému skladatelskému odkazu významné osobnosti české hudební kultury (Hudební věda 41, 2004, č. 1-2, s. 185–226)
  • Vomáčka, Boleslav: Jubilea. Václav Štěpán (Hudební Rozhledy 7, 1954, s. 801–802).
  • Vomáčka, Boleslav: Vzpomínáme Václava Štěpána (Hudební Rozhledy 12, 1959, s. 932).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]