Urzon kanadský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Urzon kanadský

Urzon kanadský
Urzon kanadský
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hlodavci (Rodentia)
Čeleď: urzonovití (Erethizontidae)
Rod: urzon (Erethizon)
Druh: urzon kanadský (E. dorsatum)
Binomické jméno
Erethizon dorsatum
Linné, 1758
Oblast rozšíření urzona (šedě)
Oblast rozšíření urzona (šedě)

Urzon kanadský (Erethizon dorsatum) je severoamerický hlodavec. Svým vzhledem připomíná dikobraza, s nímž bývá laiky zaměňován. Na rozdíl od něj má kratší a měkčí ostny a dokáže šplhat po stromech.

Urzoni obývají různá prostředí od lesů mírného pásu až po arktické a vysokohorské oblasti. Žijí většinou v lesnatých oblastech, ale jsou velmi přizpůsobiví. Jsou to převážně noční zvířata. Živí se nejrůznější rostlinnou potravou. Rodí jedno dobře vyvinuté mládě, které je už po dvou dnech schopno lézt po stromech. Mohou se dožít až 18 let.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žije v Severní Americe od Aljašky na západě po poloostrov Newfoundland na východě. Na jih zasahuje až do Tennessee a na severozápad Mexika. V minulosti se v letním období vyskytovali i na severu a západě Velkých plání v USA.

Žijí především v jehličnatých i listnatých lesích.[1] Jsou ale velmi přizpůsobiví a lze je nalézt i v otevřené tundře nebo na pastvinách.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Urzon kanadský je jediný zástupce rodu urzon (Erethizon).[2] Urzoni patří spolu s rody Coendou, Echinoprocta a Sphiggurus (kuandové) do podčeledi Erethizontinae, která spolu s podčeledí tvoří čeleď Erethizontidae – urzonovití.[3]

čeleď Erethizontidae – urzonovití

  • podčeleď Erethizontinae
    • rod Erethizon – urzon
      • druh Erethizon dorsatumurzon kanadský

Přes podobný vzhled jsou urzoni jen málo příbuzní s dikobrazy.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Urzoni mají robustní postavu.[1] Tělo měří 645–680 mm, ocas je 145–300 mm dlouhý. Váží obvykle 3,5 – 7 kg, ale velcí samci mohou údajně dosáhnout váhy až 18 kg.[4] Svrchní část těla je pokryta dutými ostrými ostny, které jsou asi 2 mm silné, až 75 mm dlouhé (jsou tedy výrazně kratší než u dikobrazů) a je jich asi 30 000. Kolem nich rostou delší tuhé chlupy, někdy bíle zakončené.

Horní část těla je obvykle tmavě hnědá až do černa, jednotlivé ostny mají žlutavý základ a černou špičku. Na spodní části mají tmavé tuhé chlupy bez ostnů. Krátký tlustý ocas je ze svrchní strany kryt ostny.[4] Na noze mají čtyři prsty vpředu a pět vzadu.[1] Ty jsou opatřeny mohutnými zahnutými drápy, jež společně s dlouhými silnými palci umožňují šplhání po stromech. Chodidla mají silná a holá.

Mají malou hlavu, menší uši a stejně jako ostatní příslušníci této čeledi celkem 20 zubů – jejich zubní vzorec je

  • 1.0.1.3
  • 1.0.1.3

Jejich silné, ven směrované špičáky jsou oranžově zbarvené.[1] Samice mají dva páry mléčných žláz.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Urzoni nejsou výhradně stromoví savci. V listnatých lesích se zdržují převážně ve větvích, oproti tomu v jehličnatých lesích více na zemi (především na jaře a v létě). V obou případech často šplhají do větví až 18 m vysoko, zde lezou pomalu, ale velmi jistě. Neskáčou z větve na větev.

Urzon v obranném postavení

Skrýše si budují v pařezech, v dutých stromech (až 6 m nad zemí), v jeskyních, v půdních rozsedlinách nebo si je vyhrabávají v zemi nebo ve sněhu.[4] Často používají i další dočasné úkryty. V doupěti bývá obvykle jen jedno zvíře, ale v zimě někdy sdílí vhodný úkryt více jedinců.

Říká se, že mají špatný zrak, ale dobře slyší a mají také výborný čich.[1] Jsou převážně noční zvířata, ale občas se živí i ve dne. V zimě neupadají do zimního spánku, ale denně vylézají hledat potravu; jen ve velkých mrazech zůstávají v doupěti. V zimě se vzdalují od doupěte v průměru jen 8 m (podle jiné studie 130 m), v létě 150 m (podle jiné 1200 m).[1] Během sledování v Catskill Mountains ve státě New York bylo zjištěno průměrné potravní teritorium jednoho jedince 64,9 ha v létě a 7,4 ha v zimě. Obvykle používají stále stejné cesty od doupat k místům, kde se krmí.

Ostny jako obrana[editovat | editovat zdroj]

Ursoni se pohybují pomalu a působí neohrabaně.[1] Při nebezpečí utíkají nebo lezou na stromy, ale jsou-li zahnáni do úzkých, otočí k útočníkovi zády, vztyčí ocasní ostny a začnou couvat. Pokud varování nezabere, zasáhnou útočníka ocasem.[zdroj?] Ostny opatřené zpětnými háčky se snadno uvolní a zůstanou vězet v ráně. Díky zpětným háčkům se dostávají hlouběji do kůže útočníka, což může způsobit těžké hnisavé záněty. Většina šelem jako rysové či vlci si je vědoma tohoto nebezpečí a proto se urzonovi raději vyhnou.

Urzon v koruně stromu

Přesto některá zvířata urzony loví: rys červený, rosomák a kuna rybářská jsou schopni urzona přetočit na záda a zaútočit na jeho nechráněné břicho.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Na jaře se tito živočichové živí výhonky, pupeny a květy, později listím, bobulemi, ořechy a nejrůznějšími plody. Zimní potrava se skládá z jehličí, lýka a jemné kůry stromů. Občas drží potravu v předních packách. Lížou také sůl a ohryzávají kosti, aby si zajistili dostatek minerálů.

Denně zkonzumují asi 450 g potravy. Jediný urzon dovede za týden zničit celý strom.[zdroj?]

Podle některých badatelů dokáží urzoni zdevastovat přírodu tím, že během zimy okoušou kůru na všech stromech nad sněžnou čarou; jiní přírodovědci však toto zpochybňují.[1] Ohryzávají také dřevěné nástroje používané lidi, protože z nich získávají potřebnou sůl.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

K páření dochází na podzim a na začátku zimy. Partneři si nejprve navzájem otírají čumáčky o sebe, pak si samec označkuje samici tak, že se postaví na zadní a pomočí ji. Doba březosti je 205–217 dní. Od dubna do června rodí samice jedno mládě; dvojčata jsou vzácná.[1]

Mláďata jsou dobře vyvinutá, váží 340–640 g, kůži mají pokrytou dlouhými černými chlupy a krátkými měkkými krátkými ostny, které do několika hodin ztvrdnou.[4] Ihned po narození vidí a umí chodit. Ve věku dvou dnů už je mladý urzon schopen lézt po stromech.[1] V zajetí jsou kojena několik měsíců, ale v přírodě jsou zřejmě odstavována dříve. Dospělá jsou podle různých pozorovatelů po 1,5 – 2,5 letech. Nejdelší věk zaznamenaný v přírodě je 18 let.[4]

Stupeň ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Urzon kanadský není podle posouzení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ohrožen a v červeném seznamu druhů je vyhodnocen jako málo dotčený druh.[5]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Od dávných dob používaly indiánské ženy urzoní ostny jako materiál na zdobení oděvů a dalších předmětů, zejména na výšivky. Po namočení je zplošťovaly a pak barvily. Této dekorační technice se říká quillování.

Další fotografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London : Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola North American Porcupine, s. 1656-59. (anglicky) 
  2. Profil taxonu urzon [online]. BioLib, [cit. 2015-02-28]. Dostupné online.  
  3. Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, 2009, [cit. 2015-02-28]. Kapitola Erethizontidae. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e Profil taxonu urzon kanadský [online]. BioLib, [cit. 2015-02-28]. Dostupné online.  
  5. LINZEY, A. V., et al. Erethizon dorsatum [online]. IUCN, 2008, [cit. 2015-03-01]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2014.3.) Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]