Univerzita Karlova

Univerzita Karlova v Praze
latinsky Universitas Carolina Pragensis
Pečeť Univerzity Karlovy
Zkratka	UK
Rok založení	1348
Typ školy	veřejná
Vedení
Rektor (seznam)	prof. Václav Hampl
Kvestor	Ing. Josef Kubíček
Kancléř	RNDr. Tomáš Jelínek
Prorektor pro vědeckou a tvůrčí činnost	prof. RNDr. Petr Volf, CSc.
Prorektor pro studijní záležitosti	doc. ThDr. Martin Prudký
Prorektor pro zahraniční styky a mobilitu	prof. MUDr. Jan Škrha, DrSc., MBA
Prorektor pro rozvoj	prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.
Prorektor pro doktorské studium a akademické kvalifikace	prof. PhDr. Ivan Jakubec, CSc.
Prorektor pro vnější vztahy	doc. PhDr. Michal Šobr, CSc.
Prorektor pro investiční výstavbu	prof. RNDr. Milan Tichý, DrSc.
Předseda akademického senátu	prof. RNDr. Jan Hála, DrSc.
Další informace
Počet fakult	17
Rozpočet	8 mld. Kč (r. 2005)
Sídlo	Praha
Členství	Coimbra Group EUA Europaeum
webové stránky

Historická budova Karolina s arkýřem Velké auly

Univerzita Karlova v Praze (zkratka UK, latinský název Universitas Carolina Pragensis) je nejvýznamnější česká vysoká škola, jedna z nejstarších evropských univerzit, nejstarší ve střední Evropě. UK tvoří 17 fakult sídlících především v Praze, dvě sídlí v Hradci Králové a jedna v Plzni. V roce 2010 zde studovalo téměř 50 tisíc studentů, tj. zhruba šestina všech vysokoškoláků v Česku. Roku 2011 tuto školu vyhodnotila organizace Academic Ranking of World Universities jako nejlepší v České republice a v celosvětovém (tzv. Šanghajském) žebříčku ji zařadila na 201.–300. místo.

Založení a dějiny

Středověká, stavovská a jezuitská univerzita

Pečeť Univerzity Karlovy (kolem 1360)

Pražská univerzita byla založena nejméně třemi akty, totiž zakládající listinou papeže (bulou) Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347, nadační listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 a konečně tzv. Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349. Nejpozději od poloviny 19. století se jako den jejího založení slaví 7. duben 1348. Vzorem pro její uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli, studium začínalo na fakultě svobodných umění („artistické“) a mohlo pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do 4 „národů“: českého, bavorského, polského a saského. Český národ zahrnoval obyvatele Čech i Moravy, jak česky, tak německy mluvící, dále Jihoslovany a obyvatele Uher. Bavorský zahrnoval Rakušany, Šváby, obyvatele Frank i Porýní, polský Slezany, Poláky a Rusy, saský obyvatele Míšeňska, Durynska, Horního/Dolního Saska, Dánska a Švédska. Studenti české národnosti tvořili 16–20 % z celkového počtu studentů.

Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a velkorysou stavbou Karolina roku 1383. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch českých reformistů, což vedlo k odchodu většiny profesorů a studentů na univerzity v Lipsku a jinde. Tím došlo ke snížení významu pražské univerzity a ta stala pouhou regionální, postupně upadající univerzitou, od husitských bouří univerzitou podobojí (utrakvistickou), což ji mezinárodně izolovalo.

Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala hlavně o výchovu učitelů. V polovině 16. století, když v Praze vznikla jezuitská kolej, povýšená císařem Matyášem roku 1611 na univerzitu, musela stará univerzita čelit silné mezinárodní konkurenci, a po porážce stavovského povstání roku 1620 byla roku 1622 nejprve odevzdána jezuitům. Roku 1654 se jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovily i fakulty právnická a lékařská.

Osvícenský absolutismus

Ve sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vykázáni a vyučovacím jazykem se stala místo latiny němčina. Roku 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a roku 1849 změnil ministr hrabě Thun novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století ovšem rostlo napětí mezi Čechy a Němci, až roku 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Počty studentů pak rychle rostly a čeští studenti měli brzy převahu; obě univerzity získaly řadu nových budov. Na německé části univerzity působili například vědci Ernst Mach a Albert Einstein, nebo pozdější rakouský politik Anton Rintelen, na české části také pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Budova Filozofické fakulty UK (L.Sakař, 1929)

Československá republika

Po pádu Rakousko-Uherska a založení Československa rozhodl Československý parlament zákonem z roku 1920 (tzv. Lex Mareš), že nositelem tradice pražské univerzity je nadále česká Univerzita Karlova. V následujících letech vznikla řada nových budov, a to i pro univerzitu německou, rozšířilo se studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu Pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích roku 1939 byly české vysoké školy „dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá.

Po roce 1945

Vstupní dvůr Karolina podle návrhu arch. Fragnera

V roce 1945 byla německá univerzita zrušena, její majetek převzala UK, řada historických dokumentů (včetně zakládací listiny) se však při té příležitosti ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 však byla téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. Radikální reformy ministra Zdeňka Nejedlého roku 1950 se řídily podle sovětských vzorů, zavedly povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzitu zcela podřídily státu. Po jistém pokusu o liberalizaci v šedesátých letech postihla i UK tzv. „normalizace“, tj. rozsáhlé čistky mezi studenty i učiteli. Podporu měly hlavně přírodovědecké obory, vznikla Matematicko-fyzikální fakulta (1952), Fakulta tělesné výchovy a sportu (1953) a Fakulta jaderné fyziky (1955).

Po tzv. „sametové revoluci“, o níž se rozhodující mírou přičinili pražští studenti, byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a roku 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Prudkému růstu počtu studentů však neodpovídal nárůst financí a zejména investic, takže řada fakult se potýká s prostorovými problémy. Postupně se dařilo navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn a stále větší důraz se klade na vědeckou činnost univerzit. V roce 2009 vyprodukovala UK podle vládní metodiky téměř třetinu celého základního výzkumu v ČR (větší třetina připadla na Akademii věd ČR, menší na všechny ostatní vysoké školy v ČR).

Podle zákona č. 172/1990 Sb. se univerzita od roku 1990 nazývá „Univerzita Karlova v Praze“, příloha zákona č. 111/1998 Sb. toto jméno potvrdila. V roce 2009 se ale objevily snahy o návrat k názvu bez dodatku, označující její sídelní město.

Současný stav

17 fakult UK připravuje odborníky pro širokou oblast:

• humanitních a společenských věd včetně učitelství, práva, filologie a překladatelství, novinářství a knihovnictví, sportu, teologie a věd o umění,
• přírodních věd, včetně matematiky a informatiky,
• lékařských věd, včetně zdravotnictví a farmacie.

V řadě oborů je Univerzita Karlova jedinou vysokou školou v ČR.

V čele univerzity stojí rektor, jímž je od roku 2005/6 biolog, prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc. K 31. 12. 2009 studovalo na UK 52 842 studentů v 625 studijních oborech, z toho 7972 doktorských studentů a přes 7 tisíc cizinců. V tomtéž roce 2009 dostala UK 61 621 přihlášek ke studiu a přijala 18 020 nových studentů. Nezaměstnanost jejích absolventů byla 1,6 %, což je (spolu s VŠE Praha) nejnižší hodnota v ČR. V rámci programu Erasmus vycestovalo na semestr 1858 a přicestovalo 1759 studentů. V placených kurzech celoživotního vzdělávání studovalo 16 555, na Univerzitě třetího věku 4574 zájemců. Z celkem 12 474 zaměstnanců je asi 640 profesorů, přes 1000 docentů, 1500 vědeckých pracovníků a přes 4600 asistentů a lektorů.

Také v oblasti vědy a výzkumu zaujímá UK významné místo nejen v rámci České republiky. Na produkci mezinárodně hodnocených – hlavně přírodovědeckých a medicínských – publikací (WoS) se UK podílí 30 % z celé produkce ČR, mezinárodní bibliometrický index H vzrostl na 42 a je nejvyšší v ČR. V mezinárodních žebříčcích (Shanghai University, Times HE Supplement), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa.

Identifikační číslo univerzity (IČO) je 00216208. Rozpočet univerzity činil v roce 2009 přes 8 mld. Kč, z toho téměř 2,5 mld. jsou vlastní příjmy (mimo státní rozpočet). Univerzita své akademické obci rovněž poskytuje řadu podpůrných služeb, mezi které patří ubytování, stravování, vydavatelská činnost a knihovny. Celkový knihovní fond činí 4,66 mil. svazků, z toho 721 tisíc ve volném výběru.

Média

UK má vlastní časopis Forum a internetový magazín iForum. Studenti spojení v občanském sdružení UK media provozují celouniverzitní zpravodajský portál UKáčko.cz ([2]) a vydávají tištěné časopisy Sociál na Fakultě sociálních věd a FFakt na Filozofické fakultě. Kromě toho vychází na Fakultě humanitních studií časopis Humr a na Právnické fakultě Primalex.

Medaile a ceny

• Medaile Emanuela Bořického
• Bolzanova cena

Známí absolventi

Dvorana Právnické fakulty podle návrhu Jana Kotěry

Budovy fyzikálních ústavů MFF v Libni (1978)

Budova společenskovědních fakult UK v Jinonicích (1998)

• Leopold Hasner von Artha (1818–1891), politik
• Edvard Beneš (1884–1948), sociolog a 2. prezident Československa
• Václav Bělohradský (* 1944), filozof a sociolog
• Bernard Bolzano (1781–1848), matematik a filozof
• Max Brod (1884–1968), německy píšící pražský spisovatel
• Carl Ferdinand Cori (1896–1984), biochemik, nositel Nobelovy ceny
• Gerty Cori (1896–1957), biochemička, nositelka Nobelovy ceny
• Karel Čapek (1890–1938), spisovatel
• Eduard Čech (1893–1960), matematik
• Václav Černý (1905–1987), literární vědec
• Josef Dobrovský (1753–1829), filolog a historik
• Prokop Drtina (1900–1980), právník a politik
• Max Dvořák (1874–1921), historik umění
• Karel Engliš (1880–1961), ekonom
• Karel Farský (1880-1927), teolog
• Jan Gebauer, (1838–1907), lingvista
• Ernest Gellner (1925–1995), sociolog
• Jiří Grygar (* 1936), český astronom, astrofyzik a významný popularizátor vědy
• Jaroslav Heyrovský (1890–1967), chemik, nositel Nobelovy ceny
• Václav Hlavatý (1894–1969), matematik
• Antonín Holý (1936-2012), chemik
• Milada Horáková (1901–1950), právnička a politička
• Bohumil Hrabal (1914–1997), spisovatel
• Miroslav Hroch (* 1932), historik
• Jan Hus (asi 1371–1415), náboženský myslitel a reformátor
• Jakoubek ze Stříbra (1375–1429), teolog
• Jan Janský (1873–1921), objevitel krevních typů
• Alois Jirásek (1851–1930), spisovatel
• Josef Jireček (1825–1888), slavista a historik
• Josef Jungmann (1773–1847), bohemista
• Franz Kafka (1883–1924), spisovatel
• Karel I. (1887–1922), poslední rakouský císař a poslední český král
• Miroslav Katětov (1918–1995), matematik
• Egon Erwin Kisch (1885–1948), německy píšící pražský spisovatel a novinář
• Mistr Klaret (1320–1370), teolog a lexikograf
• Václav Kliment Klicpera (1792–1859), spisovatel
• Luboš Kohoutek (* 1935), astronom
• Jan Stanislav Kolár (1896–1973), herec, režisér
• Jaromír Korčák (1895–1989), geograf, demograf a statistik
• Viktorin Kornel ze Všehrd (1460–1520), právník
• František Kovář (1888-1969), teolog
• Karel Kramář (1860–1937), právník a politik
• Jiří Krupička (* 1913), geolog a spisovatel
• Křišťan z Prachatic (1370–1439), astronom a lékař
• Milan Kundera (* 1929), spisovatel
• František Lexa (1876–1960), egyptolog
• Lukáš Pražský (1460–1528), teolog
• Karel Hynek Mácha (1810–1836), básník
• Jan Marcus Marci (1595–1697), lékař
• Vilém Mathesius (1882–1945), lingvista
• Jan Mukařovský (1891–1975), literární vědec
• Jan Patočka (1907–1977), filosof
• František Martin Pelcl (1734–1801), bohemista
• Georg Placzek (1905–1955), fyzik
• Karel Poláček (1892–1945), český spisovatel, novinář a filmový scénárista
• Leopold Pospíšil (*1923), časko-americký právník a antropolog
• Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), fyziolog
• Emanuel Rádl (1873–1942), biolog a filosof
• Alois Rašín (1867–1923), ekonom a politik
• Ladislav Smoljak (1931–2010), učitel, redaktor, scénárista, herec a režisér
• Milada Součková (1898–1983), spisovatelka
• Pavel Stránský (1583–1657), spisovatel a politik
• František Xaver Šalda (1867–1937), spisovatel a kritik
• Ota Šik (1919–2004), ekonom
• František Šmahel (*1934), historik
• Alois Vojtěch Šmilovský (1837–1883), spisovatel
• Josef Šusta (1874–1945), historik
• Ferdinand Stoliczka (1838–1874), paleontolog
• Dominik Tatarka (1913–1989), spisovatel
• Václav Vladivoj Tomek (1818–1905), historik
• Peter Tomka (* 1956), slovenský právník a diplomat
• Dušan Třeštík (1933–2007), český historik a publicista
• Vladislav Vančura (1891–1942), spisovatel
• Michal Viewegh (*1962), spisovatel
• Jan Campanus Vodňanský (1572–1622), humanista
• Petr Vopěnka (* 1934), matematik
• Jiří Weil (1900–1959), spisovatel
• René Wellek (1903-1995), literární historik
• Max Wertheimer (1880–1943), psycholog
• Petr Zenkl (1884–1975), politik

Organizační struktura

Fakulty

• Katolická teologická fakulta
• Evangelická teologická fakulta
• Husitská teologická fakulta
• Právnická fakulta
• 1. lékařská fakulta
• 2. lékařská fakulta
• 3. lékařská fakulta
• Lékařská fakulta v Plzni
• Lékařská fakulta v Hradci Králové
• Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
• Filozofická fakulta
• Přírodovědecká fakulta
• Matematicko-fyzikální fakulta
• Pedagogická fakulta
• Fakulta sociálních věd
• Fakulta tělesné výchovy a sportu
• Fakulta humanitních studií

Další součásti

Vysokoškolské ústavy

• Ústav dějin UK a archiv UK
• Centrum pro teoretická studia (CTS)
• Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium CERGE-EI

Jiná pracoviště

• Ústav výpočetní techniky
• Evropské informační středisko
• Ústav jazykové a odborné přípravy
• Ústřední knihovna
• Centrum pro otázky životního prostředí

Účelová zařízení

• Koleje a menzy
• Arcibiskupský seminář
• Nakladatelství Karolinum
• Správa budov a zařízení
• Sportovní centrum

Odkazy

Související články

• Dějiny Univerzity Karlovy (1347-1740)
• Dějiny Univerzity Karlovy (1740-1918)
• Dějiny Univerzity Karlovy (1918-1945)
• Dějiny Univerzity Karlovy (od 1945)
• Dekret kutnohorský
• Karel IV.
• Karolinum
• Klementinum
• Seznam rektorů Univerzity Karlovy
• Seznam nejstarších univerzit

Literatura

• M. Svatoš (red.), Dějiny Univerzity Karlovy I. (1347/48 – 1622). Praha 1995
• I. Čornejová (red.), Dějiny Univerzity Karlovy II. (1622-1802). Praha 1995
• J. Havránek (red.), Dějiny Univerzity Karlovy III. (1802-1918). Praha 1995
• J. Havránek – Z. Pousta (red.), Dějiny Univerzity Karlovy IV. (1918-1990). Praha 1995
• NODL, Martin. Dekret kutnohorský. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 452 s. ISBN 978-80-7422-065-4.  
• Jiří Spěváček: Založení Univerzity Karlovy. Slovo k historii 15. Melantrich, Praha 1988, 40 pp.
• Ottův slovník naučný. Heslo Praha
• TOMEK, Václav Vladivoj. Děje university Pražské. Praha : České museum, 1849. Dostupné online.  
• WINTER, Zikmund. O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje : Kulturní obraz 15. a 16. století. Praha : Matice česká, 1899. Dostupné online.  
• WINTER, Zikmund. Děje vysokých škol Pražských od secessí cizích národů po dobu bitvy bělohorské (1409-1622). Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1897. Dostupné online.  
• Výroční zpráva o činnosti UK za rok 2009. Praha: UK 2010. ISBN 978-80-254-7851-6

Externí odkazy

• Oficiální stránka UK
• založení a dějiny UK na oficiálním web UK
• Časopis Forum o srovnávacích žebříčcích univerzit
• Studenti pražských univerzit 1882–1939 on-line - zpřístupnění digitalizovaných matrik doktorů univerzity
• UKáčko.cz – Portál studentů Univerzity Karlovy