Umar II.
| Umar II. | |
|---|---|
 | |
| Narození | 2. listopadu 681 Medína |
| Úmrtí | 5. února 720 (ve věku 38 let) kostel svatého Simeona Stylity |
| Pohřben | Omar Ibn abdel-Aziz tomb |
| Potomci | Abdul-Malik ibn Umar ibn Abdul-Aziz a Abd al-Aziz ibn Umar ibn Abd al-Aziz |
| Otec | Abd al-Aziz ibn Marwan |
| Matka | Leila Bint Asim |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Umar II. (682 – 11. února 720), celým jménem Umar ibn Abd al-Azíz. Arabský chalífa z rodu Umajjovců v letech 717–720. Bratranec chalífy Sulajmána. Za jeho vlády došlo k řadě zásadních vnitřních reforem chalífátu.
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Umar se narodil v Medině jako syn egyptského místodržitele Abd al-Azíze. Byl zde vychován a vzdělán místními teology a právníky. Pod jejich vlivem se z něj stal člověk přísných mravních zásad a přepjatě zbožný asketa. V letech 705–712 byl místodržícím v Medině. Jeho režim však byl příliš shovívavý vůči podvratným živlům, kteří se sem stahovali z oblasti Iráku před přísností místodržitele al-Hadždžádže. Ten nakonec zasáhl u chalífy Al-Valída a ten Umara z jeho pozice odvolal.
Roku 716 zemřel Sulajmánův syn, který měl nastoupit na trůn, a dvorní teolog Radžá ibn Haiwa al-Kindí prosadil u chalífy Sulajmána nástupnictví Umarovo. [1]
Chalífa[editovat | editovat zdroj]
Umar II. byl spíše stoupencem míru a jako chalífa se více věnoval vnitřním poměrům a problémům rozsáhlé říše.
Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]
Vojenské akce byly omezeny na minimum. Arabská říše se musela vzpamatovat z kruté porážky u Konstantinopole v letech 717–718. Na západní hranici chalífátu se ve velké míře uplatnili islamizovaní Berbeři, kteří pod vedením umajjovských správců podnikali útoky proti křesťanům v Asturii a ve Francii. [2] Na východní hranici říše docházelo také k občasným kořistnickým výpravám směřujícím do střední Asie. [3]
Vnitřní politika[editovat | editovat zdroj]
I přes náboženskou horlivost a zbožnost se chalífa choval shovívavě vůči příznivcům Alíovců i cháridžitům, čímž dosáhl relativního klidu a poklesu útoků těchto sektářů.
Zcela jinak se díval na problematiku konverzí než jeho předchůdci. Uplatnil různé výhody, kterými byli lákáni jinověrci k přestupům na Islám. Jiná vyznání byla zatížena vyššími daněmi a zároveň postižena řadou zákazů např. zákaz stavění chrámů, vyšších domů, chování vepřů, pití vína, nošení zbraní, jízda na koni etc. Tyto metody slavily úspěchy hlavně u Berberů v Maghrebu. [1]
Zároveň Umar II. řešil problém daňové povinnosti nových muslimů. Podle jeho předchůdce Umara měli muslimové platit pouze náboženskou daň a ostatní příjmy měly plynout z plateb jinověrců. Došlo však k masovým konverzím a útěkům nových muslimů z obdělávané půdy do měst. Tím se výrazně snížily příjmy chalífátu, které se například al-Hadždžádž snažil zvednout nařízením, že konvertité musí nadále platit daně a dále násilným připoutáváním k půdě. [4] Tento stav však pravověrný Umar II. vnímal jako rozpor s platným islámským právem. Musel však udržet stávající výši příjmů nebo ji dokonce zvednout.
Po poradě s právníky a teology učinil zásadní rozhodnutí. Půda, ze které plynou muslimské obci příjmy, nesměla být od roku 718 prodávána muslimům, a pokud se její majitel stal muslimem, připadla pak obci, která nesla hromadně povinnost tyto dávky platit. Konvertita k Islámu byl tak zbaven povinnosti platit dávky a mohl se odstěhovat, chtěl-li však na pozemcích zůstat, byly platby nahrazeny nově zavedeným nájemným. Fiskální zájmy státu tak byly dány do souladu s islámským právem. [1]
Zároveň chalífa zrušil jiné dávky a poplatky, které nebyly v souladu se zákonem a opět obnovil dřívější platby potomkům bojovníků z dřívějších velkých výbojů.
Umar II. také vystupoval proti mravní volnosti, za jejíž původce považoval hlavně básníky a pěvce. Odstranil je od dvora, Umar ibn Abí Rabí’a, tvůrce milostné poezie, musel složit slib, že přestane skládat básně, al-Ahvas byl poslán do vyhnanství na ostrov v Rudém moři. [5]
Smrt a následnictví[editovat | editovat zdroj]
Po Umarově smrti se opět uplatnil Abdulmalikův následnický systém. Na trůn usedl již třetí z jeho synů – Jazíd II.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s. 66.
- ↑ R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 222.
- ↑ R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 249.
- ↑ F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s. 58.
- ↑ F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s. 67.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DUPUY, R. E., DUPUY, T. N.: Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 667 s. ISBN 80-7213-000-5.
- TAUER, Felix: Svět islámu. Praha, Vyšehrad, 1984. 303 s.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Umar II. na Wikimedia Commons
