Ucháč obecný
 Ucháč obecný | |
|---|---|
 Ucháč obecný | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby vřeckovýtrusné (Ascomycota) |
| Pododdělení | Pezizomycotina |
| Třída | Pezizomycetes |
| Podtřída | Pezizomycetidae |
| Řád | kustřebkotvaré (Pezizales) |
| Čeleď | chřapáčovité (Discinaceae) |
| Rod | ucháč (Gyromitra) |
| Binomické jméno | |
| Gyromitra esculenta (Pers.) Fr., 1849 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) je jedovatá, avšak občas sbíraná vřeckovýtrusná houba z čeledi chřapáčovitých, vyznačující se mozkovitě laločnatým kloboukem a rostoucí na jaře v jehličnatých lesích.
Synonyma[editovat | editovat zdroj]
- Helvella esculenta Pers., 1800
- Physomitra esculenta (Pers.) Boud., (1907)
- Gyromitra esculenta, (Pers.) Fr., 1849)
- Helvella suspecta Krombh.
- Morchella pleopus Morille du Loup
- české názvy
- Ucháč jedlý
- Ucháč nespolehlivý
- Chřapáč podezřelý
- Chřapáč obojetný
- Smrž plnonohý [1]
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Makroskopický[editovat | editovat zdroj]
Klobouk je červenohnědý až kaštanově hnědý, tvaru nepravidelně nadmutého; povrch je výrazně laločnatě mozkovitý a přehnutý, dosahuje šířky až 10 centimetrů.
Třeň je bělavý až masově zbarvený, krátký, nepravidelně válcovitý.
Celá plodnice je uvnitř dutá a komůrkatá, rozdělená v jakési sklípky. Dužnina je tenká, výrazné, příjemné vůně i chuti.
Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]
Výtrusy jsou hladké, bezbarvé, velké 18-22 × 9-12 μm, tvaru elipsoidního.[2]
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Ucháč obecný můžeme nejčastěji nalézt v jehličnatých lesích, především pod borovicemi, v období března až května. Jen místy je hojný, zejména na písčitých půdách.
Použití a toxicita[editovat | editovat zdroj]
Latinský název dokládá (esculentus znamená jedlý), že byla houba dlouhou dobu pokládána za jedlou a hojně sbírána. Ve starších publikacích se s tímto tvrzením lze setkat. Již od 19. století jsou však známy občasné otravy po požití tohoto druhu, které posléze v některých státech vedly k zákazu jeho prodeje na trzích;[2] v českých zemích byl prodáván až do 50. let 20. století[3]. Tyto otravy se děly zvláště na území Německa a Polska.[2][4] V českých zemích měl povědomí o otravách touto houbu již v 1. polovině 19. stol. pražský lékař a mykolog šl. von Krombholz, který za jejich původce považoval jen domněle existující jedovatý druh-dvojník ucháč podezřelý (Gyromitra suspecta).[5][4] Později byla za toxickou látku v ucháči obecném považována rovněž jen domnělá kyselina helvellová, odstranitelná varem.[2][6] Jistá záhadnost otrav tímto druhem je dána skutečností, že se nedostavují pravidelně po jeho požití a že je mnohými osobami běžně požíván beze škody, což je vysvětlováno rozličně, např. kolísajícím množstvím jedu v plodnicích, stářím plodnic, mírou tepelné úpravy či odlišnou citlivostí osob na jed.[6][4][2] Jed, skutečně izolovaný až P. H. Listem a P. Luftem v 60. letech 20. století, tvoří skupina nestabilních sloučenin, které se například varem nebo sušením z větší části rozkládají.[2] Za hlavní účinnou látku bývá považována látka nazývaná gyromitrin, která se v těle rozkládá na vysoce toxický methylhydrazin[7] [8]. Jed působí především na trávicí ústrojí a játra, některé příznaky se podobají otravě muchomůrkou zelenou. Otrava se projevuje zpravidla 6 až 12 hodin po požití houby, zprvu trávicími obtížemi a zvracením, v těžkých případech pak zhruba od třetího dne následuje jaterní selhání manifestované žloutenkou až i jaterním komatem; otrava může být smrtelná!
V některých krajích je tato houba ovšem sbírána a pro svou lahodnou chuť připravována k jídlu,[9] ba dokonce i prodávána na trzích, jak je tomu např. ve Finsku.[10] V takových případech je však vždy nezbytně třeba řádné a dlouhé tepelné úpravy a spaření před další přípravou; voda slitá po spaření je rovněž jedovatá.[11] Literatura však konzumaci této houby pro její nebezpečnost, jakož i pro nemožnost odstranit jed vařením docela,[2] zásadně nedoporučuje.[6][2][9]
Podobné druhy[editovat | editovat zdroj]
- Velice podobný je ucháč obrovský (Gyromitra gigas). Liší se především světlejší barvou klobouku (spíše žlutohnědá, okrová či světle červenohnědá), méně výrazně mozkovitým zprohýbáním klobouku, krátkým a tlustým třeněm. Ucháč obrovský roste v jehličnatých i listnatých lesích a zásadně na tlejcím dřevě, tj. na pařezech, zanořených kořenech nebo i na zbytcích dřeva v zemi, takže působí, jako by rostl ze země; je vzácnější a jedlý. Spolehlivě se však oba druhy dají rozlišit poměrně obtížně, pokud nejsou určujícímu dobře známy.
- Dalším podobným druhem je velmi vzácný ucháč svazčitý (Gyromitra fastigiata). Jeho klobouk je červenohnědý, méně klikatě zvrásněný; roste v teplých listnatých lesích a je jedlý.
- Ucháč čepcovitý (Gyromitra infula) vyrůstá v létě a na podzim především na dřevě jehličnanů, jeho klobouk je sedlovitě zprohýbaný, s povrchem hladkým nebo pouze mírně zvrásněným.
- Jedovatý ucháč obecný může být zaměněn dokonce i s jedlým smržem. Všechny druhy smržů se ale liší svisle protaženým, oválným či kuželovitým kloboukem, jehož povrch je plástvovitě či žebernatě rozdělen v důlky, nikdy však není pokryt střevovitými laločnatými kličkami, jak tomu je u ucháče obecného.
-
Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) -
Ucháč obrovský (Gyromitra gigas) -
Ucháč svazčitý (Gyromitra fastigiata) -
Ucháč čepcovitý (Gyromitra infula) -
Smrž vysoký (Morchella elata)
_Rehm_205091.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ucháč obecný
- ↑ a b c d e f g h ŠEBEK, Svatopluk. Naše chřapáčovité a smržovité houby. Poděbrady: Oblastní muzeum v Poděbradech, 1973.
- ↑ BAIER, Jiří; VANČURA, Bohumil. Co nevíme o houbách. Praha: Artia / Granit, 1993. ISBN 80-901443-4-9.
- ↑ a b c SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých i nejedlých. Praha: Melantrich, 1947. S. 135.
- ↑ VELENOVSKÝ, Josef. České houby. Praha: Česká botanická společnost, 1920. 950 s. Dostupné online.
- ↑ a b c PILÁT, Albert. Naše houby II. Ilustrace Otto Ušák. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959.
- ↑ Prof. RNDr. Jiří Patočka, CSc.: Gyromitrin – hlavní toxický princip houby ucháče obecného
- ↑ Jiří Kubička: Jedovaté houby; str. 19: Otravy ucháčem obecným; Avicenum, Praha, 1980
- ↑ a b PAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav, a kol. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. vyd. Praha: Josef Posekaný, 2010. ISBN 978-80-254-5908-9.
- ↑ Archivovaná kopie. www.evira.fi [online]. [cit. 2015-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-01.
- ↑ HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-7360-334-2.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ucháč obecný na Wikimedia Commons - Ucháč obecný na prirodakarlovarska.cz Archivováno 21. 10. 2010 na Wayback Machine.
