Ucháč obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Ucháč obecný

Ucháč obecný
Ucháč obecný
Vědecká klasifikace
Říše: houby (Fungi)
Oddělení: houby vřeckovýtrusné (Ascomycota)
Pododdělení: Pezizomycotina
Třída: Pezizomycetes
Podtřída: Pezizomycetidae
Řád: kustřebkotvaré (Pezizales)
Čeleď: chřapáčovité (Discinaceae)
Rod: ucháč (Gyromitra)
Binomické jméno
Gyromitra esculenta
(Pers.) Fr., 1849

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) je jedovatá, avšak druhdy sbíraná vřeckovýtrusná houba z čeledi chřapáčovitých, vyznačující se mozkovitě laločnatým kloboukem a rostoucí na jaře v jehličnatých lesích.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta), jedovatý!
  • Helvella esculenta Pers., 1800
  • Physomitra esculenta (Pers.) Boud., (1907)
  • Gyromitra esculenta, (Pers.) Fr., 1849)
  • Helvella suspecta Krombh.
  • Morchella pleopus Morille du Loup
české názvy
  • Ucháč jedlý
  • Ucháč nespolehlivý
  • Chřapáč podezřelý
  • Chřapáč obojetný
  • Smrž plnonohý [1]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Ucháč obecný

Makroskopický[editovat | editovat zdroj]

Klobouk je červenohnědý až kaštanově hnědý, tvaru nepravidelně nadmutého; povrch je výrazně laločnatě mozkovitý a přehnutý, dosahuje šířky až 10 centimetrů.

Třeň je bělavý až masově zbarvený, krátký, nepravidelně válcovitý.

Celá plodnice je uvnitř dutá a komůrkatá, rozdělená v jakési sklípky. Dužnina je tenká, výrazné, příjemné vůně i chuti.

Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]

Výtrusy jsou hladké, bezbarvé, velké 18-22 × 9-12 μm, tvaru elipsoidního.[2]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Ucháč obecný můžeme nejčastěji nalézt v jehličnatých lesích, především pod borovicemi, v období března až května. Jen místy je hojný, zejména na písčitých půdách.

Použití a toxicita[editovat | editovat zdroj]

Ucháče obecné prodávané na trhu v Helsinkách s povinnými výstražnými tabulkami („Jedovatý, není-li uvařen“)

Latinský název dokládá (esculentus znamená jedlý), že byla houba dlouhou dobu pokládána za jedlou a hojně sbírána. Ve starších publikacích se s tímto tvrzením lze setkat. Již od 19. století jsou však známy občasné otravy po požití tohoto druhu, které posléze v některých státech vedly k zákazu jeho prodeje na trzích;[2] v českých zemích byl prodáván až do 50. let 20. století[3]. Tyto otravy se děly zvláště na území Německa a Polska.[2][4] V českých zemích měl povědomí o otravách touto houbu již v 1. polovině 19. stol. pražský lékař a mykolog šl. von Krombholz, který za jejich původce považoval jen domněle existující jedovatý druh-dvojník ucháč podezřelý (Gyromitra suspecta).[5][4] Později byla za toxickou látku v ucháči obecném považována rovněž jen domnělá kyselina helvellová, odstranitelná varem.[2][6] Jistá záhadnost otrav tímto druhem je dána skutečností, že se nedostavují pravidelně po jeho požití a že je mnohými osobami běžně požíván beze škody, což je vysvětlováno rozličně, např. kolísajícím množstvím jedu v plodnicích, stářím plodnic, mírou tepelné úpravy či odlišnou citlivostí osob na jed.[6][4][2] Jed, skutečně isolovaný až P. H. Listem a P. Luftem v 60. letech 20. století, tvoří skupina nestabilních sloučenin, které se například varem nebo sušením z větší části rozkládají.[2] Za hlavní účinnou látku bývá považována látka nazývaná gyromitrin, která se v těle rozkládá na vysoce toxický methylhydrazin[7] [8]. Jed působí především na trávicí ústrojí a játra, některé příznaky se podobají otravě muchomůrkou zelenou. Otrava se projevuje zpravidla 6-12 hodin po požití houby, zprvu trávicími obtížemi a zvracením, v těžkých případech pak zhruba od třetího dne následuje jaterní selhání manifestované žloutenkou až i jaterním komatem; otrava může být smrtelná!

V některých krajích je tato houba ovšem sbírána a pro svou lahodnou chuť připravována k jídlu,[9] ba dokonce i prodávána na trzích, jak je tomu např. ve Finsku.[10] V takových případech je však vždy nezbytně třeba řádné a dlouhé tepelné úpravy a spaření před další přípravou; voda slitá po spaření je rovněž jedovatá.[11] Literatura však konsumaci této houbu pro její nebezpečnost, jakož i pro nemožnost odstranit jed vařením docela,[2] zásadně nedoporučuje.[6][2][9]

Podobné druhy[editovat | editovat zdroj]

  • Velice podobný je ucháč obrovský (Gyromitra gigas). Liší se především světlejší barvou klobouku (spíše žlutohnědá, okrová či světle červenohnědá), méně výrazně mozkovitým zprohýbáním klobouku, krátkým a tlustým třeněm. Ucháč obrovský roste v jehličnatých i listnatých lesích a zásadně na tlejcím dřevě, tj. na pařezech, zanořených kořenech nebo i na zbytcích dřeva v zemi, takže působí, jako by rostl ze země; je vzácnější a jedlý. Spolehlivě se však oba druhy dají rozlišit poměrně obtížně, pokud nejsou určujícímu dobře známy.
  • Dalším podobným druhem je velmi vzácný ucháč svazčitý (Gyromitra fastigiata). Jeho klobouk je červenohnědý, méně klikatě zvrásněný; roste v teplých listnatých lesích a je jedlý.
  • Ucháč čepcovitý (Gyromitra infula) vyrůstá v létě a na podzim především na dřevě jehličnanů, jeho klobouk je sedlovitě zprohýbaný, s povrchem hladkým neb pouze mírně zvrásněným.
  • Jedovatý ucháč obecný může být zaměněn dokonce i s jedlým smržem. Všechny druhy smržů se ale liší svisle protaženým, oválným či kuželovitým kloboukem, jehož povrch je plástvovitě či žebernatě rozdělen v důlky, nikdy však není pokryt střevovitými laločnatými kličkami, jak tomu je u ucháče obecného.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ucháč obecný
  2. a b c d e f g h ŠEBEK, Svatopluk. Naše chřapáčovité a smržovité houby. Poděbrady : Oblastní muzeum v Poděbradech, 1973.  
  3. BAIER, Jiří; VANČURA, Bohumil. Co nevíme o houbách. Praha : Artia / Granit, 1993. ISBN 80-901443-4-9.  
  4. a b c SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých i nejedlých. Praha : Melantrich, 1947. S. 135.  
  5. VELENOVSKÝ, Josef. České houby. Praha : Česká botanická společnost, 1920. 950 s.  
  6. a b c PILÁT, Albert. Naše houby II. Ilustrace Otto Ušák. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1959.  
  7. Prof. RNDr. Jiří Patočka, CSc.: Gyromitrin – hlavní toxický princip houby ucháče obecného
  8. Jiří Kubička: Jedovaté houby; str. 19: Otravy ucháčem obecným; Avicenum, Praha, 1980
  9. a b PAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav, a kol. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. vyd. Praha : Josef Posekaný, 2010. ISBN 978-80-254-5908-9.  
  10. [1]
  11. HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-7360-334-2.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]