Třída Zumwalt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Zumwalt
USS Zumwalt (DDG-1000) při první plavbě
USS Zumwalt (DDG-1000) při první plavbě
Obecné informace
UživatelVlajka US Navy US Navy
Typtorpédoborec
Lodě3
Uvedení do služby2016
Osudaktivní (2022)
Předchůdcetřída Arleigh Burke
Nástupcetřída DDG(X)
Technické údaje
Výtlak15 900 t
Délka183 m
Šířka24,5 m
Ponor8,41 m
PohonIEP:
2× plynová turbína Rolls-Royce MT30 (2× 35,4 MW)
2× elektrogenerátory Curtiss-Wright
2× turbogenerátory Rolls-Royce RR4500 (2× 3,8 MW)
2× asynchronní motory GE Power Conversion AIM
Rychlost30 uzlů (56 km/h)
Posádka142 důstojníků a námořníků
Výzbroj20× Mk 57 VLS (4 hl.)
4× RIM-162
1× BGM-109 / 1× RUM-139
2× 155mm/62 kanón Mk 51 AGS
2× 30mm Mk 46 Mod 2 GWS
Letadla1× SH-60 Seahawk
3× MQ-8 Fire Scout
RadarSPY-3

Třída Zumwalt (DDG-1000) je třída raketových stealth torpédoborců Námořnictva Spojených států amerických. Jsou to víceúčelové lodě projektované s důrazem na schopnost provádění protizemních úderů a pobřežních operací (littorial warfare). Námořnictvo prochází řadou modernizací právě s cílem zlepšit své schopnosti pobřežního boje, přičemž kromě těchto torpédoborců plánovalo získat též nové křižníky (program CG(X) byl zrušen roku 2010) a fregaty (program Littoral Combat Ship).

Třída je výsledkem programu DD 21, jeho cílem bylo získat 32 torpédoborců, které by ve službě nahradily fregaty třídy Oliver Hazard Perry a torpédoborce třídy Spruance.[1] V roce 2001 byla koncepce plánované třídy přepracována a namísto DD 21 byla poté označována jako DD(X).

Torpédoborce třídy Zumwalt jsou největší plavidla své kategorie v historii amerického námořnictva.[2] Jsou to první americké válečné lodě vybavené tzv. „integrovaným pohonným systémem“ (IEP).[2]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

USS Zumwalt (DDG-1000) po spuštění na vodu

Původně plánovaná série 32 torpédoborců této třídy byla z důvodu nedostatku financí omezena na pouhé tři jednotky, přičemž byla přiobjednána stavba několika starších, ale výrazně levnějších torpédoborců třídy Arleigh Burke. V únoru 2008 byl loděnici Bath Iron Works zadán kontrakt na stavbu první jednotky USS Zumwalt a u loděnice Northrop Grumman Shipbuilding byla objednána rovněž stavba druhé jednotky USS Michael Monsoor.[3] Konstrukční práce na první jednotce začaly v únoru 2009, na druhé v březnu 2010. Ceremoniál založení kýlu Zumwaltu proběhl 17. listopadu 2011.[4] Vstup do služby se u těchto dvou lodí očekával v letech 2013–2014,[1] stavba však nabrala zpoždění. V březnu 2015 bylo oznámeno, že kvůli problémům s instalací komplexní technologie budou první dvě jednotky do služby uvedeny v listopadu 2015 a na podzim 2016,[5] avšak program nabral další zpoždění. Prototypová jednotka Zumwalt zahájila zkoušky až v prosinci 2015.[2] Do služby vstoupila v říjnu 2016.

Stavba třetí jednotky USS Lyndon B. Johnson byla zahájena 4. dubna 2012 v loděnicích General Dynamics-Bath Iron Works a vstup do služby se předpokládá v roce 2018.[6]

Jednotky třídy Zumwalt:

Jméno Objednána Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status
USS Zumwalt (DDG-1000) 14. února 2008 17. listopadu 2011 28. října 2013[7] 15. října 2016[8] aktivní
USS Michael Monsoor (DDG-1001) 15. září 2011 23. května 2013 20. června 2016 26. ledna 2019 aktivní
USS Lyndon B. Johnson (DDG-1002) 15. září 2011 30. ledna 2017 9. prosinec 2018 ve stavbě

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Tvary budoucích torpédoborců byly vyzkoušeny na technologickém demonstrátoru Sea Jet
Zkoušky 155mm kanónu pro třídu Zumwalt

Celý trup je tvarován pro dosažení co nejmenšího radarového odrazu. Vypadá proto dosti nekonvenčně a svým tvarem připomíná ponorku. V jeho konstrukci jsou široce uplatněny technologie stealth.

Na palubě bude umístěno dvacet vertikálních vypouštěcích sil nového typu Mk 57, označených jako Peripheral Vertical Launch System (PVLS). Sila budou rozmístěna po obvodu lodi tak, aby nemohla být vyřazena jediným zásahem. V každém z nich budou čtyři střely, celkem tedy osmdesát. V nich budou umístěny střely s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk, raketová torpéda RUM-139 ASROC, protiletadlové řízené střely Standard SM-3 a RIM-162 ESSM.

Pro tuto třídu byl vyvíjen zcela nový zbraňový systém označený jako Advanced Gun System (AGS), jehož základem měly být dva automatické 155mm kanóny s rychlostí střelby 12 ran za minutu a dostřelem 100 námořních mil. Kanón měl mít zlepšenou schopnost napadání pozemních cílů a díky novému typu "inteligentní" munice měl představovat alternativu k raketovým zbraním. Vývoj munice však byl ukončen neúspěchem díky extrémně vysokým cenám střeliva které převyšovaly cenu soudobých řízených střel s plochou drahou letu. Zrušení projektu vývoje a zavádění této nové munice do služby tak postavilo tyto lodě do unikátní situace, která byla s nadsázkou popisována tak, že jde o první lodě zavedené do služby, které sice mají kanony, ale nemají pro ně střelivo.

Po úvodních plánech na instalaci hypersonických střel při zachování AGS[9] oznámil 16. března 2022 CAPT (~ kapitán) Matthew Schroeder, projektový manažer programu DDG 1000, že od října 2023 mají být oba kanóny na Zumwaltu nahrazeny za nespecifikovaný počet vertikálních odpalovacích sil (MAC – Multiple All-up Round Canisters). Každý MAC pojme tři střely LRHW s hypersonickým kluzákem C-HGB (Common-Hypersonic Glide Body). Rovněž zbývající dvě jednotky mají projít obdobnou konverzí.[10]

Hlavňovou výzbroj doplňují dva 30mm kanóny Mk 46 Mod 2 GWS (navalizovaný Bushmaster II) pro blízkou obranu (původně lodě měly nést dva 57mm kanóny Mk 110[1]).[11]

Na zádi lodí je plošina pro operace až dvou vrtulníků a hangár. Pohon zajišťují dvě plynové turbíny Rolls-Royce MT30. Nejvyšší rychlost by měla být 30 uzlů.

Celková původní koncepce plavidla byla z velké části založena na předpokladu, že významné omezením osádky plavidla, dovolené použitím nejmodernějších technologií, dovolí snížit celkové provozní náklady během životního cyklu natolik, že samotná zvýšená cena plavidla nebude představovat výraznou nevýhodu. Celá koncepce se ovšem stala předmětem kritiky a značných přetrvávajících pochybností, společně s tím, jak se v průběhu vývoje a zaváděním prvních jednotek do služby projevovaly různé operační a technické problémy, které si na jednu stranu vyžádaly neplánované zvýšení osádky o téměř 50% a současně ukazovaly operační nevýhody spojené s omezením osádky tohoto typu plavidla, vůči předchozím plavidlům zařazeným do výzbroje.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c DDG 1000 Zumwalt Class - Multimission Destroyer: Advanced Technology Surface Combatants, USA [online]. Naval-technology.com [cit. 2010-05-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c U.S. Navy Next Generation Destroyer Zumwalt (DDG 1000) Headed to Sea for Trials [online]. Navyrecognition.com [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Navy Awards Contracts for Zumwalt Class Destroyers [online]. Navy.mil, 2008-02-14 [cit. 2012-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-09. (anglicky) 
  4. ↑ Keel Laid for First DDG 1000 Destroyer [online]. Navsea [cit. 2012-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-29. (anglicky) 
  5. ↑ GROHMANN, Jan. Zumwalt se zpožděním [online]. Armadninoviny.cz, rev. 2015-03-11 [cit. 2015-03-11]. Dostupné online. 
  6. ↑ US Navy Names Next Zumwalt-Class Destroyer USS Lydon B. Johnson [online]. navaltoday.com, 2012-04-17 [cit. 2012-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ GROHMANN, Jan. Torpédoborec Zumwalt byl spuštěn na vodu [online]. Armadninoviny.cz [cit. 2013-11-02]. Dostupné online. 
  8. ↑ U.S. Navy Commissions its Newest and Most Technologically Advanced Surface Ship, USS Zumwalt [online]. Navyrecognition.com [cit. 2016-10-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ LAGRONE, Sam. UPDATED: Navy Can Install Hypersonic Missiles Aboard Zumwalt Destroyers Without Removing Gun Mounts [online]. news.usni.org, 2022-03-14, rev. 2022-03-16 [cit. 2022-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ LAGRONE, Sam. Latest Zumwalt Hypersonic Missile Installation Plan Calls For Removing Gun Mounts [online]. news.usni.org, 2022-03-16 [cit. 2022-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Třída Zumwalt přichází o 57mm kanóny. ATM. Září 2014, čís. 9, s. 67. ISSN 1802-4823. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZAJAC, Ivan. Torpédoborce třídy Zumwalt: Předražení futurističtí válečníci US Navy. ATM. 2. 2016, roč. 48, čís. 2, s. 60 až 64. ISSN 1802-4823. 
  • ZAJAC, Ivan. Torpédoborce třídy Zumwalt: Návrat do budoucnosti ve stylu US Navy. ATM. 3. 2016, roč. 48, čís. 3, s. 58 až 63. ISSN 1802-4823. 
  • ZAJAC, Ivan. Torpédoborce třídy Zumwalt: Luxusní sbírka moderních technologií. ATM. 4. 2016, roč. 48, čís. 4, s. 62 až 67. ISSN 1802-4823. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Americké torpédoborce třídy Zumwalt
Předchůdce: třída Arleigh Burke
Seznam amerických torpédoborců
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Třída_Zumwalt&oldid=23384868“