Tupolev Tu-4

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tupolev Tu-4
Tu-4 v v muzeu v Moninu
Tu-4 v v muzeu v Moninu
Určení bombardovací letoun
Výrobce Tupolev
První let 19. května 1947
Zařazeno 1949
Vyřazeno polovina 60. let
Uživatel SSSR
ČLR
Výroba 1949–1952
Vyrobeno kusů 847

Tupolev Tu-4 (v kódu NATOBull“) byl sovětský bombardovací letoun, který byl v SSSR okopírován podle amerických Boeing B-29 Superfortress, které za druhé světové války mezi 29. červencem 1944 až 21. listopadem 1944 po bombardování Japonska a Mandžuska skončily na území SSSR – tři stroje nouzově přistály, čtvrtý poté, co jej posádka opustila na padácích, havaroval.

V souladu se sovětsko-japonskou smlouvou byl SSSR během války v Tichomoří neutrální. Tím pádem byly bombardéry internovány a drženy, přestože Američané požadovali jejich navrácení.[1]

Šlo o letouny B-29-5-BW (s/n 42-6256), dva B-29-15-BW (s/n 42-6365 a 42-6358), a jeden B-29A-1-BN (42-93829, ten havaroval). Stalin dal Tupolevovi za úkol Superfortress „naklonovat“ a sovětský průmysl tak vyrobil 20 kopií letounu za pouhé dva roky. Tři výše zmíněné B-29 byly odvezeny do Moskvy do OKB Tupolev, kde byl jeden z nich do posledního šroubku rozebrán, druhý posloužil na různé testy a výcvik a třetí byl ponechán.[2]

Letoun Tu-4 poprvé vzlétl 19. května 1947. Stejně jako originál se potýkal se značnými problémy, které musely být postupně vyřešeny. Stroj se stal prvním sovětským dálkovým bombardérem, který měl schopnost nést atomové zbraně. Vyráběl se v letech 19491952, celkem bylo vyrobeno 847 kusů, z nichž část byla exportována do Číny.

Z Tu-4 vycházela konstrukce dopravního letounu Tupolev Tu-70 a vojenského transportního Tupolev Tu-75, které využívaly některé prvky (křídlo, ocasní plochy, pohonné jednotky) Tu-4, ale ani jeden se nedostal do výroby, stejně jako dopravní Il-18 (starší Iljušinova konstrukce s pístovými motory, vyjma typového označení nemá nic společného s pozdějším Iljušinem Il-18 Moskva), protože v té době Aeroflot pro letouny s takovou přepravní kapacitou neměl použití. Obdobně vznikal, s využitím nosného systému a motorů, nový bombardér Tupolev Tu-80, ale ten se již nedostal do výroby, stejně jako zcela nová konstrukce Tupolev Tu-85, těžký čtyřmotorový bombardér poháněný pístovými motory Dobrynin VD-4K, se vzletovou hmotností 107 000 kg a výkony srovnatelný s prvními verzemi amerického bombardéru Convair B-36. Oba stroje, tedy Tu-80 i zcela nový Tu-85, zůstaly jen v prototypu. Přednost byla dána zcela novým, úspěšným konstrukcím bombardérů s proudovými a turbovrtulovými motory, které ve výzbroji sovětského letectva letouny Tu-4 nahradily.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 10 mužů
  • Rozpětí: 43,08 m
  • Délka: 30,19 m
  • Výška: 8,46 m
  • Nosná plocha: 161,70 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 34 000 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 60 000 kg
  • Maximální rychlost: 578 km/h
  • Dostup: 11 200 m
  • Dolet: 5600 km
  • Výzbroj:
    • deset 23mm kanónů Nudelman-Suranov NS-23, po dvou v pěti střelištích (čtyři dálkově ovládané věže a v přímo ovládaném záďovém střelišti)
    • pumy do celkové hmotnosti 10 000 kg (kupř. 6 pum o hmotnosti po 500 kg, nebo 1 atomová puma, nebo 2 rakety dlouhého doletu), při doletu 5000 km unesl 5000 kg pum.
  • Pohonné jednotky: čtyři pístové vzduchem chlazené dvouhvězdicové motory Švecov AŠ-73TK, každý o výkonu 2400 k (1765 kW)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "Soviet Union Impounds and Copies B-29." National Museum of the USAF. Retrieved: 21 September 2007.
  2. Kerber, Leonid. "Tu-4 bomber epic". militera.lib.ru: a compilation of articles published in 1988-1990 (in Russian). Retrieved: 29 December 2009.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Němeček: Vojenská letadla 4, Naše vojsko, Praha, 1979
  • časopis Letectví & Kosmonautika (články dipl. tech. V. Němečka a Ing. Ivana Meduly)