Tis u Macochy
 Památný strom (zaniklý)Tis u Macochy | |
|---|---|
.jpg) Ratolesti tisu červeného vyzvednuté z kolmých stěn Macochy prodávali odvážní místní občané sestupující k jícnu propasti v 19. století turistům jako upomínkový předmět (ilustrační foto) | |
| Druh | tis červený Taxus baccata |
| Zánik | 1860 [1] |
| Ochrana | ne |
| Poloha | |
| Kraj | Jihomoravský |
| Okres | Blansko |
| Obec | Vilémovice |
| Katastr | Vilémovice |
| Poloha | Malý Výtok Punkvy |
| Souřadnice | 49°22′8,99″ s. š., 16°43′19,56″ v. d. |
  Tis u Macochy | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tis u Macochy byl strom s nejvyšším doloženým věkem v Zemích Koruny české, který dosud nebyl překonán.[2] Informace o stromu zveřejnil Jan Evangelista Chadt-Ševětínský v časopise Háj roku 1910. Tehdy byl již tis zaniklý, zničil ho blesk. O padesát let dříve (v roce 1860) našel zlomený strom (přesto živý) profesor Kolenatý. Napočítal zhruba 2000 letokruhů, což odpovídá stáří 2000 let. Obvod kmene byl tehdy 245 cm.[1]
Základní údaje[editovat | editovat zdroj]
Chadt dále uvádí, že tisů v okolí Macochy zůstalo tehdy několik, a jako ilustraci dřívější četnosti výskytu této dřeviny zmiňuje bývalého zdejšího hajného, který měl všechen nábytek vyrobený z tisového dřeva.[1] Toto dřevo bylo velmi ceněné, v dřívějších dobách se používalo obzvlášť k výrobě luků, později pro veškeré dřevěné nástroje, kde byla vyžadována pevnost a trvanlivost, což způsobilo jejich kácení. Tisům z Macochy neprospěl ani prodej jejich větévek turistům na konci 19. století.
V současné době návratu tisů do NPR Vývěry Punkvy brání nadměrné stavy spárkaté zvěře, decimující již tak skromné přirozené zmlazení dřeviny.
Mezi nejstarší žijící tisy České republiky patří:
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c CHADT-ŠEVĚTÍNSKÝ, Jan Evangelista. Háj. 1910, roč. XXXIX, s. 13, 14.
- ↑ VIŠŇÁK, Richard. Les v hodině dvanácté. [s.l.]: Hnutí Duha, Abies, 2009. 320 s. ISBN 978-80-88699-19-4. Kapitola 2: Les podle přírody a podle člověka, s. 39.