Tiger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Tiger. Tento článek pojednává o německém tanku. Další významy jsou uvedeny v článku Tygr (rozcestník).
Tiger Ausf. E
Tiger na severu Francie, 1944
Tiger na severu Francie, 1944
Typ vozidla těžký tank
Země původu Třetí říše Německo
Historie výroby
Výrobce Henschel
Návrh 1941
Období výroby 1942–1944
Vyrobeno kusů 1347
Ve službě 1942-1945
Základní charakteristika
Posádka 5 (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista)
Délka 6,32 m
Šířka 3,56 m
Výška 3 m
Hmotnost 57 tun
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 120 mm věž, 100 podvozek
Hlavní zbraň 88mm kanón Kw.K.36 L/56 s 92 náboji
Sekundární zbraně 2x 7,92 mm MG34 se 4 800 náboji
Pohon a pohyb
Pohon V-12 benzínový Maybach HL230P45
700 hp (515 kW)
Odpružení torzní tyče
Max. rychlost 40 km/h na silnici
20 km/h v terénu
Poměr výkon/hmotnost 12,3 hp/t
Dojezd 100 km silnice/ 60 km terén

Panzerkampfwagen VI Tiger (též PzKpfw VI, Tiger ausf.E či SdKfz 181) byl německý těžký tank vyvinutý za druhé světové války. Vyráběn byl od srpna 1942 do srpna 1944, celkem bylo vyprodukováno asi 1 350 strojů.[1]

Vývoj tanku[editovat | editovat zdroj]

Vývoj prototypů
Porscheho varianta

Po prohrané 1. světové válce bylo Německo vázáno Versailleskou smlouvou, podle které nesmělo vyrábět a vlastnit zbraně mnoha typů, mezi něž patřily pochopitelně i tanky. Přesto se mu podařilo tajně provádět testy s tanky, jejichž pracovní názvy byly Leicht Traktor, Grosstraktor či Neubaufahrzeug.

Po nástupu Hitlera k moci Německo smlouvu vypovědělo[zdroj?] a postupně začal vývoj a výroba nových strojů. V roce 1937 získala firma Henschel zakázku na zhotovení prototypu těžkého tanku DW1, Henschel však zahájil práce na vývoji mnohem většího vozidla - 65 tunového VK 6501. Své nabídky předložily i firmy Daimler-Benz, MAN a Porsche, takže se objevily prototypy tanků VK 3001, VK 3601 a VK 4501. Dne 20. listopadu 1941 měli němečtí inženýři možnost zkoumat ukořistěný tank T-34 v neporušeném stavu, což u nich a u vojenských představitelů vyvolalo zděšení. Byl přerušen projekt VK 3001/3601 a všechny dostupné prostředky byly soustředěny na vývoj těžšího tanku, který by překonal sovětský T-34.

V den Hitlerových narozenin 20. dubna 1942 představily firmy Henschel i Porsche hotové prototypy strojů VK 4501, které dostaly název PzKpfw VI. Tiger. Bylo rozhodnuto, že tyto tanky bude vyrábět favorizovaná firma Henschel, rozpracovaných 90 kusů (v drtivé většině bez věže, kterou jednotně vyráběl Krupp) Porscheho Tigeru se staly základem pro stíhač tanků Elefant s pevnou věží.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Konstrukce korby
Tigry na výrobní lince
Tiger při nakládání munice
Pohled na stanoviště řidiče
Oprava motoru kdesi na Krétě
Jasně viditelná tloušťka čelního panelu a binokulární objektiv
Detail prokládaných kol během výroby
Náročný italský terén měl za následek mnoho výpadků

Tank Tiger byl vůbec první bojové vozidlo svého druhu od první světové války, jehož konstrukce vycházela z reálných bojových zkušeností, ponechávajíc stranou trochu zavádějící lekci španělské občanské války. Jeho celková hmotnost dosahovala téměř dvojnásobku hmotnosti raných T-34/76A. Jeho konstrukce neměla zajistit pouze převahu nad tímto sovětským strojem, ale šla o krok dále. Tank svou úrovní ochrany posádky a palebnou silou podstatně překonával všechna dosud zkonstruovaná vozidla. Na druhou stranu enormní velikost tanku, výrobní náročnost, velká hmotnost a z toho plynoucí výše pořizovacích nákladů způsobily, že tank nemohl být na bojišti nikdy víc než příležitostným hráčem.

Mohutné pancéřování a ničivá palebná síla jsou dvě vlastnosti, které se tanku Tiger zcela oprávněně připisují. Přesto se jedná jen o dva z celé řady faktorů, které determinují účinnost tanku v boji. Na síle pancíře si dali němečtí inženýři celkem dost záležet, ovšem konstrukce byla poměrně špatná, protože zde nebyly téměř žádné šikmé plochy. Všechny exponované vertikální a téměř vertikální plochy - spodní a horní část čelního pancíře korby, boční strany věže a zadní části korby, která měla stejný sklon jako horní čelní pancíř (81°) - měly max. tloušťku 100 mm. Nejexponovanější oblast, čelní strana věže, byla 120mm silná a většinu její plochy zde ještě zesiloval pancéřový kryt základny hlavně kanónu. Avšak kdyby např. čelní pancíř měl sklon 35 stupňů, poskytoval by ocelový plát tloušťky 60 mm posádce stejnou ochranu, jako 100 mm silný kolmý pancíř Tigeru. Tank tak mohl získat úsporu hmotnosti ve prospěch své pohyblivosti. Slabinou byl též zpočátku poměrně slabý 25 mm pancíř na stropu věže a korby. Tigery se stávaly vyhledávaným cílem britských letadel Hawker Typhoon, amerických P-51 Mustang či sovětských bitevníků Iljušin Il-2, na což Němci reagovali v polovině roku 1944 zesílením tloušťky stropu věže na 45 mm.

Původní hlavní výzbroj měl tvořit kanón 7,5cm L/70 KwK42[2], ovšem Hitler prosadil montáž 8,8cm L/56 KwK36 kanónu, jehož střely měly paradoxně nižší průbojnost pancíře, než u menšího kanónu. Pro porovnání: protipancéřová střela Pzgr.39 ráže 7,5cm mohla prostřelit 110mm silný pancíř (Pzgr.40 s wolframovým jádrem byla schopna probít až 150mm pancíř) se sklonem 30° na vzdálenost 1000m. Použitá zbraň však i přes větší ráži 8,8cm probíjela za stejných podmínek 100mm a 138mm. Ovšem průnik této střely do nepřátelského stroje, znamenal téměř vždy jistou smrt osádky a zničení stroje a i pokud neprobil, často se stávalo, že prostě urval nepřátelskému tanku věž ze závěsu. Rozdíl ve výkonech byl dán rychlostí střel. U delšího 7,5 cm kanónu byla úsťová rychlost střely 925m/s, resp. 1120m/s pro výše zmíněné druhy střel, oproti 773 m/s a 930 m/s v případě 8,8 cm KwK36. Tradičně dobrá byla optika, v níž bylo nacistické Německo na světové špičce.

K otáčení věže sloužil hydraulický a - při poruše - ruční mechanismus, který byl však složitý a značně pomalý, hydraulické ovládání bylo nepřesné. Ve zprávě, kterou po skončení války vypracovali[2] britští důstojníci, se mj. píše, že „pracoviště střelce má značné nedostatky, je velmi stísněné, prvky k ovládání kanónu mají nevhodný tvar a jsou špatně umístěné. Prostředky k míření nejsou přiměřené, pouze nabíječ má ke své práci odpovídající podmínky.“ Zpráva kritizuje také pracoviště radisty - střelce, velitele vozu a řidiče. Radista - střelec ovládal kulomet MG 34 ráže 7,92 mm pomocí pistolové rukojeti a čalouněné opěry hlavy na nosné konstrukci. Podle zmíněné britské zprávy „tato opěrka neustále doléhala na hlavu střelce a způsobovala mu neúnosné nepohodlí.“[2]

Tank byl poháněn motorem firmy Maybach HL210 o výkonu 642 koní, později Maybach HL230 s výkonem o 52 koní vyšším. Motory tohoto fakticky monopolního německého výrobce byly samy o sobě vynikající, ovšem stěží mohly fungovat v tanku, jehož skutečná hmotnost překročila o 25 % hodnotu stanovenou technickými podmínkami. Motor musel pracovat v bojových podmínkách často na plný výkon, což vedlo k jeho přehřívání. Jakmile překročila provozní teplota 95 °C, docházelo k pronikání chladicí kapaliny do mazacího okruhu. Nejvyšší rychlost tanku při maximálně povolených otáčkách motoru byla 38 km/h, což však bylo o 3 km/h méně, než u tanku M4 Sherman a dokonce o 18 km/h méně, než u T-34/85. Motor měl každopádně ohromnou spotřebu paliva, byť její přesné vyčíslení je předmětem kontroverzí.[3] Jestliže např. T-34 spotřebovala při jízdě v terénu 1,84 - 2,5 litrů nafty na 1 km, pak jeho spotřeba činila 7,8 - 10 litrů benzínu na 1 km.[4]

Zajatí němečtí vojáci ohromovali spojenecké vojáky tvrzením, že plná nádrž (567 l) málokdy vystačila na více než 2,5 hodiny činnosti v terénních podmínkách.[4] Analogická situace, jako s motorem, byla i s jinak vynikající hydraulicky ovládanou převodovkou. Ta sice byla snadno ovladatelná a získala si u řidičů tanků velkou oblibu. Na voliči bylo dokonce možno nastavit osm rychlostí pro jízdu dopředu a čtyři rychlosti pro jízdu vzad. Složité převodovce a řízení bylo však třeba věnovat svědomitou péči, což v bojových podmínkách bylo obtížné. Z výslechů zajatých německých vojáků je patrné, že selhání převodovky a řízení bylo nejčastější příčinou vyřazení tanku z další činnosti.

Tank měl i docela dobrý podvozek s přesazenými koly a 725 mm pásy. Tento systém však narazil na nepředvídaný problém - v drsných klimatických podmínkách zamrzalo u dočasně odstavených tanků bláto a rozbředlý sníh mezi koly, což bránilo jejich dalšímu pohybu. Nánosy hlíny a kamení mezi pojezdovými koly způsobovaly sjetí pásu z ozubeného kola nebo jeho pevné vzpříčení. K obdobným potížím docházelo také při couvání nebo otáčení v bažinatém terénu. Nepojízdné tanky se stávaly snadnou kořistí protivníka. I samotný pohyb v podmínkách východní fronty byl pro Tigery, jejichž měrné zatížení bylo 1,04 kg/cm², dosti podstatnou slabinou, které se osádky sovětských tanků naučily využívat. Další komplikací byla výměna úzkých pásů pro transport na železnici za široké bojové.

Válečné užití[editovat | editovat zdroj]

Waffen-SS Tiger ve Francii, 1944
Kolona Tigrů v severní Francii
Tiger pálí u Kurska na velkou vzdálenost
Tiger v Tunisu ve službách Afrikakorpsu
Němečtí vojáci prohlíží zásah Tigra, který neprošel pancéřováním
Tiger na Sicílii

Poprvé byly tanky Tiger nasazeny do bojů v září 1942 na východní frontě v Leningradské oblasti v počtu 3 kusů, avšak bez valného efektu (všechny tři zapadly a podařilo se zachránit jen jeden, zbylé dva byly zničeny před Sověty).[2] Některé stroje zapadly v rozbahněném terénu, jiné postihly mechanické závady. Jediným kladem byla skutečnost, že žádná z protitankových zbraní neprostřelila pancíř tanku, i když došlo k několika poškozením kanónu sovětskými protitankovými střelami.

V závěru roku 1942 byly odeslány první Tigery do Tuniska, aby čelily náporu spojenců. Počátkem roku 1943 se zapojily do bojů s poměrně dobrými výsledky, ovšem závady převodovky, řízení i problémy s pojezdovými koly jich vyřadilo z činnosti více, než bojové střety s nepřítelem.

V té době se v Severní Africe objevily první americké tanky M4 Sherman, které sice na Tigery nestačily, ale které měly postupně zvyšující se početní převahu. Západní spojenci se stejně jako Sověti rozhodli jít cestou výroby středních tanků vyráběných ve velkém množství. Dne 16. ledna 1943 se sovětským vojákům podařilo ukořistit jeden nepoškozený tank Tiger, který byl dokonce vozem velitele roty. (Jinak tanky měly ve své výzbroji i likvidační granát, což byla nálož ke zničení hlavně - německy die Rohrzerstöhrladung). Jestliže se stal tank nepojízdný a hrozilo, že padne do rukou nepřítele, nabíječ vsunul nálož do hlavně a aktivoval ji. Posádka musela tank rychle opustit, vzápětí exploze urazila hlaveň děla. V květnu téhož roku měla Rudá armáda všechny důležité informace o slabých a silných stránkách tohoto obrněnce a mohla tak začít s realizací příslušných protiopatření. V této době začalo docházet na východní frontu stále více Tigerů a začaly se dostavovat první výsledky.

Velmi úspěšně si posádky vedly v bojích u Charkova na jaře 1943. Mezi německými vojáky se objevila sorta tankistů (tankových es), kteří svými stroji ničili desítky nepřátelských tanků a bojových vozidel. Je třeba však uvést, že takových špičkových osádek bylo poměrně malé množství. S narůstající bojovou činností Tigerů začalo docházet k jejich ztrátám, které byly způsobeny minami, zásahy, terénními překážkami a mechanickými poruchami. Počátkem července 1943 se rozhořela bitva u Kurska, při níž sice Němci zničili více sovětských tanků, než ztratili, ovšem ztráty již na rozdíl od protivníků nestačili nahradit. V této bitvě se ukázalo, že tank Tiger má kvůli své těžkopádnosti a značné spotřebě paliva nízkou schopnost vedení útočného boje spojeného s častou změnou palebného postavení. Proto byl zatlačen do boje obranného, k čemuž se paradoxně výborně hodil.

V červenci byla na Sicílii přemístěna rota těžkých tanků, avšak výsledkem jejich působení byly vážné a zcela zbytečné ztráty Tigerů. Některé se zabořily v terénu, jiné zůstaly stát kvůli mechanické závadě. Při evakuaci ze Sicílie zbyl Němcům pouze jeden tento tank z původních sedmnácti. Z dalších bojů v Itálii stojí za zmínku bitva u Monte Cassina, kde Němci během 48 hodin ztratili patnáct ze svých šestnácti Tigerů. V průběhu roku 1943 doznal Tiger několika málo změn v síle pancíře, lepší optice a pojezdových kolech. Na pancíře se začala nanášet pasta „Zimmerit“, která měla bránit v přichycení magnetických min.

Když provedli Spojenci roku 1944 invazi v Normandii, měli tam Němci celkem čtyři tanky Tiger. Bylo tam také pět Königstigerů, ovšem ty byly tak nespolehlivé, že byly odeslány raději do Německa, aby nepadly do rukou nepřítele. Koncem září 1944 téměř definitivně ustal skomírající přísun nových těžkých tanků z továrny v Kasselu. Po prvním říjnu továrnu opustilo pouhých 44 Tigerů. Při protiútoku v Ardenách v prosinci 1944 měli Němci na západní frontě jen 35 těchto tanků. Na jaře 1945 se zbývající těžké tanky ze západní fronty přesunuly na frontu východní. Podstatná část německých těžkých tanků bojovala již od roku 1943 proti Sovětům, kde utrpěly velké ztráty, které nešlo nahradit. Jestliže v polovině roku 1944 činil počet použitelných Tigerů čísla 670, pak na konci roku to bylo 316 a v únoru 1945 pouhých 216 strojů. Kapitulace německé armády v květnu 1945 znamenala i konec tanku Tiger, který se stal skutečným symbolem německé vojenské síly a jež z mnoha hledisek předznamenal vývoj moderních tanků.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Těžký tank Tiger měl v některých ohledech závažné nedostatky. Byl to těžkopádný obr, jeho motor a převodovka nebyly dimenzovány pro pohon tak těžkého vozidla. Trpěl velmi často mechanickými poruchami, měl značnou spotřebu paliva a omezený dojezd. Podvozek s přesazenými koly byl složitý, jeho řádná údržba v bojových podmínkách téměř nemožná. Rychlost motorického otáčení věže byla příliš malá, nemluvě o ručním otáčení. Střelba na pohyblivé cíle byla obtížná, kanón postrádal stabilizátor, takže tank nemohl vést přesnou střelbu za jízdy. Proti tomuto výčtu vad stojí mohutné pancéřování a výborný kanón, což byly dva důležité faktory, které z tanku Tiger udělaly obávanou zbraň na bojištích druhé světové války.

Modifikace[editovat | editovat zdroj]

Převrácený Tiger v Itálii
Tigr ukořistěný v Tunisu

Tanků Tiger bylo vyrobeno poměrně malé množství, rovněž jeho obměn nebylo mnoho. Kromě základní varianty SdKfz 181 byly nejobvyklejšími stroji velitelské tanky SdKfz 267 a SdKfz 268, které byly zbaveny spřaženého kulometu, místo něhož byla montována výkonnější radiostanice s větší anténou. Kvůli demaskujícímu účinku této antény se ale velitelské vozy stávaly vyhledávaným cílem kanónů v jejich blízkosti. Několik málo Tigerů bylo přestavěno na ženijní tanky Bergepanzer (Sd.Kfz. 185). Další modifikací tanku bylo útočné dělo ráže 38 cm Sturmtiger.

Podvozky, které vyrobila v roce 1942 firma Porsche, se staly základem pro stíhač tanků Ferdinand (SdKfz 184). Ferdinand byl těžký stíhač tanků, postavený na Porscheho podvozku, který byl pro tank Tiger zamítnut, ale byla škoda 90 již vyrobených kusů rozebrat, proto na něj byl umístěn výkonnější kanon ráže 88mm s délkou hlavně 71 ráží. Posádka byla chráněna velmi silným pancířem (200mm na čele, zbylé stěny 80mm). Verze Elefant byla vylepšena o kulomet MG 34 umístěný v pravé části přední stěny a o širší pásy.

Dochované stroje[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Těžký tank PzKpfw VI Tiger (SdKfz 181)
  2. a b c d Roger Ford, Tank Tiger, Svojtka&Co, 2002
  3. Martin Vlach: Spotřeba paliva Tigeru, na Fronta.cz; dostupné: http://www.fronta.cz/dotaz/spotreba-paliva-tigeru (navštíveno 1. 9. 2008)
  4. a b Roger Ford, Tank Tiger

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Roger Ford, Tank Tiger
  • Ivo Pejčoch, Obrněná technika
  • Wolfgang Fleischer, Das Kriegsende in Sachsen 1945-citace vzpomínek tankistů Wehrmachtu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]