Theodóros II. Laskaris

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Theodóros II. Dukas Laskaris
Nikajský císař
Theodóros II. Laskaris
Miniatura Theodóra II.
Doba vlády 12541258
Narození 1221/1222
Úmrtí 16. srpna 1258
Předchůdce Jan III. Dukas Vatatzés
Nástupce Jan IV. Dukas Laskaris
Dynastie Laskarisové
Otec Jan III. Dukas Vatatzés
Matka Irena Laskarina

Theodóros II. Dukas Laskaris (řecky Θεόδωρος Β΄ Δούκας Λάσκαρις, Theodōros II Doukas Laskaris, někdy zkráceně Theodor, listopad 122116. srpen 1258)[1] byl byzantský císař v letech 1254-1258. Jeho rodiči byli nikajský císař Jan III. Dukas Vatatzés a Irena Laskarina.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1221 jako jediný syn tehdejšího následníka byzantskýho trůnu Jana Duky Vatatza a jeho první ženy Ireny Laskariny.[1][2][pozn. 1] Dostalo se mu výborného vzdělání v matematice, literatuře a filosofii, jeho učitelem byl význačný vzdělanec Nikeforos Blemmydes; princovými spolužáky byli budoucí historikové Georgios Akropolites a Georgios Pachymeras.[4][5] Již od raného věku byl však postižen epilepsií a jeho zdraví bylo celkově velmi chatrné.[6][7] Theodoros byl v polovině třicátých let, během sbližování císaře Jana III. s bulharským carem Ivanem Asenem II., zasnouben s carovou dcerou Elenou.[8][pozn. 2] Z manželství vzešlo několik potomků, mezi jinými Marie, později manželka epirského despoty Nikefora I.,[10] Irena, manželka bulharského cara Konstantina Asena,[11] a Jan, Theodorův pozdější nástupce.[12] Po smrti císaře Svaté říše římské Fridricha II., otcova význačného spojence a také druhého tchána († 1250), sepsal jeho pohřební řeč.[2][13] Princův otec, císař Jan III., byl v posledních letech své vlády velmi nemocný a na přelomu října a listopadu 1254 zemřel.[pozn. 3] O tom, kdo nastoupí na jeho místo, nebylo pochyb. Již v místě skonu císaře Jana, v Nymfaiu v Malé Asii, byl prohlášen císařem a v den Narození Páně, 25. prosince 1254, byl v sídelném městě Nikaii korunován císařem.[4]

Na počátku své krátké vlády musel Theodoros spěchat na evropský kontinent, kde vojska bulharského panovníka Michaila II. Asena, Theodorova švagra, obsadila některé oblasti v Rodopech a v Makedonii, patřící do té doby Nikajskému císařství. Již v lednu 1255 překročil Dardanely a táhl dobýt území, kdysi získané otcem, zpět. Císaři se nakonec podařilo získat všechny Bulhary zabrané pevnosti v rodopské oblasti, až na pevnost Cepina. Dále se Theodoros vypořádal s odbojným bojarem Dragotou, jehož zahnal, a odrazil také protiútok cara Michaila Asena. Vzhledem k pokročilé roční době byl však nucen vrátit se do Malé Asie. Příštího jara – roku 1256 – přivedl císař opět svou armádu na evropský kontinent a vše nasvědčovalo rozhodujícímu vojenskému střetnutí mezi Nikaiou a Tarnovem;[pozn. 4] k bitvě však nedošlo. Obě strany raději uzavřely v květnu 1256 mír, v němž bulharská strana uznala stav hranic z okamžiku smrti císaře Jana III. roku 1254. Theodoros byl poté ještě zavlečen do války se svým dalším příbuzným, epirským despotou Michaelem II.,[pozn. 5] jenž císaře připravil o celou Makedonii s výjimkou Soluně.[4][11][1]

V domácí politice se císař přidržoval spíše nižších společenských vrstev, v šlechtickou vrstvu neměl důvěru; některé šlechtice, kteří se těšili důvěře jeho otce, císaře Jana III., byli Theororem degradováni a někdy i zmrzačeni. Navíc před ostatními aristokraty preferoval svého přítele, Georgia Muzalona. V Nikaii také založil vysokou školu.[2][15][16] Jak se jeho nemoc zhoršovala, odpor vůči některým aristokratům rostl. Ve svém jednání byl podporován omezeným patriarchou Arseniem Autoreianem, jehož již dříve dosadil, a Georgiem Muzalonem. Když věděl, že umírá, požádal svého dřívějšího učitele, mnicha Nikefora Blemmyda, o odpuštění svých hříchů. Blemmydes, jenž se dříve stavěl ostře proti císařově politice, umírajícímu nevyhověl. Poté Theodoros požádal o odpuštění mytilénského episkopa. V srpnu 1258 Theodoros skonal ve věku nedožitých sedmatřiceti let, přijav kráce před tím mnišské roucho.[4] Novým císařem se stal mladý Jan IV.,[pozn. 6] jehož poručníkem byl Theodorem určen Georgios Muzalon. K moci se však na přelomu let 1258 a 1259 vojevůdce Michael Palaiologos, jemuž se podařilo v létě roku 1261 dovršit velké úsilí nikajských císařů – ovládnout Konstantinopol. Císařem obnovené byzantské říše však nebyl korunován legitimní dědic, Jan IV., jenž byl Palaiologem oslepen, nýbrž Michael Palaiologos sám (pod jménem Michael VIII).[18][19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Theodoros se narodil za vlády svého děda, Theodora I. Laskarise. Jan Dukas, princův otec, byl Theodorův zeť – manžel jeho nejstarší dcery Ireny Laskariny Angeliny. Theodoros I. měl sice se svou druhou manželkou Filipou Arménskou syna, jenž však byl v době smrti Theodora I. v srpnu 1222 nezletilý. Jako svého nástupce tedy Theodoros určil Jana Duku Vatatza, jenž jnastoupil na trůn jako Jan III.[3][4]
  2. Jejich zasnoubení bylo sice kolem roku 1237 zrušeno, záhy bylo ovšem opět obnoveno.[9]
  3. Buď 30. října,[4] nebo 3. listopadu,[14] nebo 4. listopadu, kdy se dodnes slaví svátek svatého Jana Milosrdného.[7]
  4. Tehdy bylo Tarnovo hlavní město bulharské říše.
  5. Theodorova dcera Marie a Michaelův syn Nikeforos byli manželé.[10]
  6. Bylo mu teprve necelých osm let.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Theodore II, Byzantine emperor, Encyklopedia Britannica
  2. a b c VAVŘÍNEK, Vladimír, BALCÁREK Petr. Encyklopedie Byzance. Praha : Libri, 2011. [dále jen Vavřínek]. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 477.  
  3. WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. [dále jen Wolff, Hazard]. Dostupné online. S. 214. (anglicky) 
  4. a b c d e f The Empire of Nicaea and the recovery of Constantinople. Cambridge Medieval History - Vol.XVI - The Eastern Roman Empire (717—1453), [cit. 2012-06-24].
  5. DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad : Praha, 2003. 415 s. [dále jen Dostálová]. ISBN 80-7021-409-0. S. 251.  
  6. ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. [dále jen Zástěrová]. ISBN 80-200-0454-8. S. 295.  
  7. a b Vasiliev, Alexander A. The Empire of Nicaea (1204 – 1261). History of the Byzantine Empire, [cit. 2012-06-24].
  8. RYCHLÍK, Jan a kol.. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. [dále jen Rychlík]. ISBN 80-7106-404-1. S. 99.  
  9. Rychlík, str. 99–100
  10. a b Wolff, Hazard, str. 227.
  11. a b Rychlík, str. 109
  12. Vavřínek, str. 217
  13. Zástěrová, str. 293
  14. John III Ducas Vatatzes, emperor of Nicaea, Encyklopedia Britannica
  15. Zástěrová, str. 294
  16. Dostálová, str. 255
  17. John IV Lascaris, emperor of Nicaea, Encyklopedia Britannica
  18. Vavřínek, str. 100
  19. Zástěrová, str. 294–296

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Jan III. Dukas Vatatzes
Znak z doby nástupu Byzantští císaři
12541258
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jan IV. Dukas Laskaris