Terst
| Terst Trieste | |
|---|---|
 Piazza Unità d'Italia | |
 znak  vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 45°38′ s. š., 13°48′ v. d. |
| Nadmořská výška | 2 m n. m. |
| Stát |  Itálie |
| region | Friuli-Venezia Giulia |
| provincie | Trieste |
  Terst Terst, Itálie | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 84,49 km² |
| Počet obyvatel | 205 374 |
| Hustota zalidnění | 2 430,7 obyv./km² |
| Správa | |
| Oficiální web | www |
| Telefonní předvolba | + 40 |
| PSČ | 34100 |
| Označení vozidel | TS |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Terst (italsky Trieste; chorvatsky a slovinsky Trst; furlansky a německy Triest; maďarsky Trieszt; latinsky Tergeste) je přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem. Je hlavním městem autonomní oblasti Friuli-Venezia Giulia a provincie Trieste. Na konci roku 2007 měl 208 000 obyvatel.
Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouska-Uherska, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz; vedle převládajících Italů zde žily komunity většiny národů a náboženství monarchie.
Historie
Místo bylo osídleno již v neolitu, v 1. tisíciletí př. n. l. zde žili Venetové a Ilyrové. Římská kolonizace zde proběhla v 1. století př. n. l., Tergeste připomíná již Strabón[1] v době Augustově.
Po pádu Říma bylo město v rukou Byzance, následně jej roku 788 získali Frankové, později o něj usilovala Benátská republika. Od 6. století zde sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.
Terst s přilehlým vnitrozemím se stal součástí Habsburské monarchie v roce 1382, v jejímž rámci si zachoval autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se roku 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky.
V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie přišla o celé Přímoří (získalo je napoleonské italské království) a v roce 1809 se Terst stal součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Po porážce Napoleona Rakousko v roce 1813 tuto oblast vlastnilo znovu a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst s bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a v Terstu sídlil místodržící pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie (včetně ostrovů Kvarnerského zálivu), okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 byl Terst opět samostatnou korunní zemí v rámci Rakouského císařství (v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním se pak stal součástí západní poloviny říše, Předlitavska). Získal samosprávu a byl zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří (společný místodržící).
Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakousko-Uherska. Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Po druhé světové válce, kdy Terst okupovala Třetí Říše, byl nárokován Jugoslávií, na rozdíl od Istrie však zůstal italský – v rámci Svobodného území Terst se totiž nacházel v zóně A, která po zániku tohoto státního útvaru v roce 1954 připadla Itálii.
Kultura
Kolem roku 1900 byl Terst jedním z literárních center Evropy. Svá díla tu psal James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke a další. Pochází odtud také několik spisovatelů slovinského jazyka, například Boris Pahor. Město má hned tři literární muzea: joyceovské, svevovské, třetí je věnováno Petrarcovi a Piccolominimu.
Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti např. z Albánie.
Od 19. století působily ve městě obchodní školy, univerzita byla založena teprve roku 1924.
Pamětihodnosti
Středem města je náměstí Piazza Unità d'Italia (náměstí Jednoty Itálie), kde stojí množství paláců především z 19. století, včetně radnice (Palazzo del Municipio).
Mezi nejvýznamnější památky Terstu patří zámek Miramare, který si nechal v letech 1856–1860 zbudovat Maxmilián I. Mexický; nachází se na pobřeží na severním okraji města.
Ve středu města se nalézá hrad San Giusto, v současnosti s expozicí historických zbraní a římským lapidáriem. Z hradeb se nabízí kruhový výhled na město a okolí.
Ze starověku se dochovaly zbytky římského divadla a baziliky, ze starších kostelů především katedrála San Giusto, umístěná poblíž hradu. Je zde také srbský pravoslavný chrám, luteránský kostel a synagoga. Budova divadla Teatro Verdi byla postavena roku 1798 v neoklasicistním stylu.
Kuriozitou je dosud provozní Opicinská tramvaj, uvedená do provozu roku 1902. Jde o jakýsi smíšený typ tramvaje a lanovky, která mezi centrem Terstu a obcí Opicina překonává výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %.
Hospodářství
Terst sice přišel o část svého někdejšího významu, je však jedním z nejbohatších italských měst a vévodí žebříčkům kvality života.[2] Svůj význam si drží loděnice, zejména výroba lodních motorů. Své laboratoře tu mají také telekomunikační firmy (Alcatel). Sídlí zde několik kávových koncernů, z nichž nejznámější je Illy.
V 19. století se s obchodem rozmohlo také bankovnictví a pojišťovnictví (Lloyd Adriatico, Assicurazioni Generali). Město je domovem lodní společnosti Italia Marittima (dříve Lloyd Triestino), jedné z nejstarších dosud fungujících na světě.
Doprava
Město je dálničním přivaděčem napojeno na dálnici A4 (Turín–slovinská hranice), další silniční tahy vedou do Lublaně a do chorvatské Rijeky.
Železnice dorazila do Terstu od Vídně již roku 1857. Po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy přístav ztratil na významu, se octl také mimo hlavní železniční trasy, neboť místní hlavové nádraží Trieste Centrale leží na odbočce z tranzitního tahu mezi Itálií a státy bývalé Jugoslávie. Terst má tedy časté vlakové spojení pouze s Benátkami a Udine, několik spojů zajíždí do Milána, Říma a dalších měst, avšak mezinárodní spoje chybějí. Autobusy je suplují jen částečně (do Koperu či dále na Balkán, vnitrostátní autobusová doprava není v Itálii rozšířena). Dostupnost veřejnou dopravou proto není zdaleka ideální.
Terstský přístav je v současnosti významný pro nákladní dopravu, fungují však také trajektové linky do několika přístavů Jaderského moře včetně albánské Drače. Západně od města leží letiště Trieste-Ronchi dei Legionari, které je spíše regionálního významu.
Městskou dopravu zajišťují autobusy, okrajově též Opicinská tramvaj.
Vývoj počtu obyvatel
Počet obyvatel
Partnerská města
Galerie
-
Římské divadlo -
Katedrála San Giusto -
Guvernerský palác -
Teatro Verdi -
Panoráma -
Zámek Miramare
Literatura
- KLABJAN, BORUT: Češi a Slováci na Jadranu. Vztahy s Terstem a severním Jadranem v letech 1848-1948. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014. ISBN 978-80-7308-470-7
Reference
- ↑ Geografia, V, 1, 9; VII, 5, 2.
- ↑ Trieste batte Aosta: è prima nella qualità della vita ilSole24ore.it, 19. 12. 2009.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Terst na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Terst ve Wikislovníku- Oficiální stránky (italsky)
- Trieste Città della Scienza (italsky)
- Trieste cultura (italsky)
- Guida pratica di Trieste (italsky)
- Terst - fotografie a praktické informace (česky)
