Tasemnice dlouhočlenná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Tasemnice dlouhočlenná

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: ploštěnci (Platyhelminthes)
Podkmen: Neodermata
Třída: tasemnice (Cestoda)
Řád: kruhovky (Cyclophyllidea)
Čeleď: tasemnicovití (Taeniidae)
Rod: tasemnice (Taenia)
Binomické jméno
Taenia solium
L., 1758

Tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium, Linné, 1758) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae, jehož dospělí jedinci parazitují v tenkém střevě člověka. Mezihostitelem je prase domácí nebo prase divoké. Přítomnost dospělých tasemnic ve střevě člověka se označuje jako taenióza. Člověk může zároveň sloužit jako mezihostitel – larvy v orgánech. V tomto případě se jedná o závažné onemocnění zvané cysticerkóza.

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Tělo dospělé tasemnice T. solium se skládá ze skolexu (hlavičky) a několikaset proglotid (článků). Dospělé tasemnice dosahují délky 2–4 metrů. Skolex je kvadratický, o velikosti 1 mm a je opatřen 4 přísavkami. Na skolexu prominuje rostellum opatřené dvěma řadami háčků (celkem 22–32 háčků). Podobně jako u ostatních tasemnic, každý článek tvoří samostatnou reprodukční jednotku vybavenou vaječníky, dělohou a testes. Děloha vybíhá do stran na 7–12 tupě zakončených větví. Vajíčka měří 31–43 µm, jsou kulovitého či oválného tvaru a nejsou morfologicky odlišitelná od T. saginata.

Biologie a vývojový cyklus[editovat | editovat zdroj]

Vývojová cyklus tasemnice dlouhočlenné

Dospělý jedinec je přichycen ke sliznici duodena nebo jejuna pomocí přísavek a rostela s háčky. Na posteriorním konci dozrávají proglotidy, jež se postupně oddělují a odcházejí s faeces nebo samovolně ven z hostitele. Jeden zralý proglotid obsahuje přibližně 80 000–100 000 převážně oplozených vajíček. Oplozená vajíčka obsahují uvnitř již larvální embryo se šesti háčky (larva se označuje jako onkosféra či hexakant). Mezihostitel (prase) se nakazí pozřením vajíček, ze kterých se v tenkém střevě uvolní larva onkosféra. Ty penetrují střevní stěnou a pronikají do krevního oběhu, kterým jsou rozneseny do všech orgánů, především do kosterní a srdeční svaloviny, dále také do očí, jater nebo mozku. Jakmile se onkosféra uchytí, přemění se v cysticerkus neboli boubel (v literatuře se odborně označuje jako cysticercus cellulosae). Cysticerkus je plně vyvinutý za 75 dní. Cysticerkus je bílý či transparentní, oválný, měchýřkovitý útvar o velikosti 5 × 10 mm. Uvnitř měchýřku je invaginovaný protoskolex s 4 přísavkami a 2 řadami háčků.[1] Někteří autoři uvádějí, že cysticerky žijí ve svalovině prasete 3–6 let, poté kalcifikují a nejsou již infekceschopné.[2] Člověk se nakazí konzumací nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa či orgánů s cysticerky. Ve střevě člověka se skolex z cysticerku přichytí ke sliznici a za 5–12 týdnů dospívá v dospělou tasemnici. Dospělá tasemnice žije 4–5 let, výjimečně až 25 let.[1]

Teanióza a cysticerkóza[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Cysticerkóza.

Jakožto definitivní hostitel se člověk nakazí cysticerky z nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa, což vede k uchycení skolexu ve střevě a vývoji dospělé tasemnice.[1] Onemocnění se označuje jako taenióza. Často probíhá bez příznaků nebo se může projevit průjmem, bolestí břicha. Dalšími možnými příznaky je nevolnost, zvracení, střídání průjmu se zácpou či poruchy trávení.[3] Hlavním nebezpečí však spočívá v tom, že člověk s dospělou tasemnicí T. solium je zdrojem vajíček, která vylučuje stolicí. Představuje tak riziko vzniku cysticerkózy pro sebe a pro lidi ve svém okolí.

Závažnější formou onemocnění člověka je cysticerkóza (larvální stádia T. solium v různých orgánech), při které člověk figuruje jako mezihostitel tasemnice, podobně jako je tomu u prasat.[4] Cysticerkóza je charakterizována přítomností cysticerků T. solium v orgánech, především v mozku (neurocysticerkóza), ve svalech, podkoží nebo v očích. Na neurocysticerkózu zemře na světě ročně padesát tisíc lidí. Cysticerky v mozku jsou rovněž hlavní příčinou získané epilepsie v rozvojových zemích.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Webbe G. Human cysticercosis: parasitology, pathology, clinical manifestations and available treatment. Pharmacol Ther.. 1994, roč. 64, čís. 1, s. 175–200. PMID 7846114.  
  2. JURÁŠEK, V.; DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. Bratislava : Príroda, 1993. 382 s. ISBN 80-07-00603-6.  
  3. FAUST, E. C. Human Helmithology. Philadelphia : Lea&Febiger, 1949. 744 s.  
  4. García H. H., Gonzalez A. E., Evans C. A., Gilman R. H. Taenia solium cysticercosis. Lancet. 2003, roč. 362, čís. 9383, s. 547–556. PMID 12932389.  
  5. Hoberg E. P. Taenia tapeworms: their biology, evolution and socioeconomic significance. Microbes Infect.. 2002, roč. 4, čís. 8, s. 859–866. PMID 12270733.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FAUST, E. C. Human Helmithology. Philadelphia : Lea&Febiger, 1949. 744 s.  
  • VOLF, P.; HORÁK, P, et al. Paraziti a jejich biologie. Praha : Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9.  
  • JURÁŠEK, V.; DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. Bratislava : Príroda, 1993. 382 s. ISBN 80-07-00603-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]