Tacitus (císař)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Císař Tacitus

Marcus Claudius Tacitus (kolem 200[1] – červenec 276 Tyana) byl římský císař vládnoucí v letech 275276. Byl posledním panovníkem ve 3. století, při jehož volbě hrál jistou roli senát. Jeho řazení k vojenským císařům platí proto jen zčásti.

Původ a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Tacitův původ a kariéru před nástupem na trůn lze jen velmi obtížně zrekonstruovat. Podle dnešních názorů se zdá, že měl kořeny v Podunají, byl spíše vojenským činitelem než civilistou a že ho do senátu přijali teprve v pokročilém věku.[2] Jisté je, že někdy před rokem 275 zastával funkci dodatečně zvoleného konzula (consul suffectus) a v rámci senátu si získal významné postavení (snad dokonce pozici prvního muže senátu, princeps senatus). Jeho ztotožňování s Aulem Caecinou Tacitem, řádným konzulem z roku 273, se dnes obecně nepřijímá.

O Tacitově manželsví hovoří pouze jeden vysoce problematický pramen, aniž by ovšem uváděl manželčino jméno. Spolu s údajem o vícero synech, které prý císař měl, je tato informace považována za fikci.[3] Z příbuzných je jednoznačně doložen pouze Tacitův nevlastní bratr Florianus.

Proklamace za císaře[editovat | editovat zdroj]

Po násilné smrti císaře Aureliana, který po sobě nezanechal žádné dědice, nebyl nikdo z armádních představitelů v pozici, aby mohl usilovat o následnictví. Vliv senátu natolik upadl, že bez souhlasu vojska nemohli nástupce ustanovit ani v Římě, a tak nastala kuriózní situace: špičky armády se obrátily na senátory, aby jmenovali nového císaře, ti to odmítli a delegovali právo volby zpět na armádu.[4] Mezitím v říši fakticky vládla vdova po Aurelianovi, Ulpia Severina, pro níž se ve všech provinciích razily mince.

Mezi vojskem a senátem došlo nakonec ke kompromisu a za císaře byl prohlášen bývalý konzul Tacitus, od něhož se dalo očekávat, že bude vůči senátu příznivě nakloněn. V době své volby se nový císař nacházel v Kampánii,[5] odkud se ihned odebral do Říma. Zprávy antických spisovatelů, že mezi Aurelianovou smrtí a proklamací Tacitovou uběhlo půl roku,[6] jsou nesprávné – ve skutečnosti šlo maximálně o dva měsíce (září / říjen – listopad / prosinec 275).[7]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Tacitova mince

Jedním z prvních kroků císaře Tacita bylo jmenování bratra Floriana prefektem pretoriánů a potrestání vrahů předchozího vladaře Aureliana – ten byl zároveň prohlášen za boha. Podle očekávání se Tacitus choval s respektem vůči senátu, na reálné mocenské poměry ve 3. století to však žádný vliv nemělo. Tvrzení Historie Augusty, že senát vystupoval za Tacita opět samostatně a že odmítal některé císařovy návrhy,[8] je moderními historiky pokládáno za fikci.

Císař, který 1. ledna 276 nastoupil svůj řádný konzulát, musel brzy poté vytáhnout do boje. Gótové spolu s Heruly pustošili od podzimu maloasijské provincie, především Pontus, Kappadokii a Kilikii, a Tacitus byl nucen proti nim zasáhnout. Podle Historie Augusty se ozbrojenci obou etnik měli původně zúčastnit Aurelianovy výpravy proti Peršanům[9] a k loupení se odhodlali až pod dojmem následného bezvládí. Zonaras a Synkellos naopak hovoří o tom, že Aurelianus chystal válku proti Gótům,[10] nikoli proti Peršanům, což by znamenalo, že Tacitus jen realizoval záměry svého předchůdce.

V pramenech se neuvádí, kde došlo k bitvě mezi Římany a Germány, znám je pouze výsledek – vítězství císařských vojsk. Na zpáteční cestě do Říma pak Tacita v kappadocké Tyaně nečekaně zavraždili.[11] Motivem pachatelů byl údajně strach, že se Tacitus bude mstít za nedávnou vraždu svého příbuzného Maximina, místodržitele Sýrie.[12]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Zonaras XII, 28; Malalas XII, 301.
  2. Gerald Kreucher, Der Kaiser Marcus Aurelius Probus und seine Zeit, Stuttgart 2003, s. 108.
  3. Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 250.
  4. Aurelius Victor 35, 9–10; Historia Augusta, vita Aur. 40, 2–3; vita Tac. 2, 5–6.
  5. Zonaras XII, 28.
  6. Aurelius Victor 35, 10; Historia Augusta, vita Aur. 40, 4; vita Tac. 1, 1; 2, 1; 2, 6. Epitome de Caesaribus (35, 10) hovoří dokonce o sedmi měsících.
  7. Dokládají to především dochované egyptské papyry. Viz Gerald Kreucher, Der Kaiser Marcus Aurelius Probus, s. 104.
  8. Např. Historia Augusta, vita. Tac. 9, 6.
  9. Historia Augusta, vita Tac. 13, 3.
  10. Zonaras XII, 27; Synkellos 470.
  11. Epitome de Caesaribus (36, 1) má místo Tyany omylem Tarsos.
  12. Zonaras XII, 28; Kedrenos 264a.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. (česky) 
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha : Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. (česky) 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky) 
  • KREUCHER, Gerald. Der Kaiser Marcus Aurelius Probus und seine Zeit. Stuttgart : Franz Steiner Verlag, 2003. 298 s. ISBN 3-515-08382-0. (německy) 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha : Odeon, 1983. 303 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Předchůdce:
Aurelianus
Znak z doby nástupu Římský císař
275276
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Florianus