Třinecké železárny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třinecké železárny, a. s.
Sídlo Třinec, Česká republikaČesko Česká republika
Klíčoví lidé Ing. Jan Czudek
Ing. Tomáš Chrenek, Ph.D.
Oblast výroby Metalurgie
Vyráběné produkty

KOLEJNICE VÁLCOVANÝ DRÁT
OCELOVÉ TYČE
POLOTOVARY
BEZEŠVÉ TRUBKY
TAŽENÁ OCEL

SPECIÁLNÍ OCELI
Obrat 33 mld. Kč (2010)[1]
Výsledek hospodaření -0,6 mld. Kč (2010)[1]
Celková aktiva 25 mld. Kč (2010)[1]
Vlastní kapitál 20,16 mld. Kč (2012)
Počet zaměstnanců 5 962
Slogan Kvalita prověřená časem
Oficiální web www.trz.cz

Třinecké železárny (německy Trzynietzer Eisenwerk, polsky Huta trzyniecka), na Těšínsku známé též jako Werk, jsou významným českým výrobcem ocelových dlouhých válcovaných výrobků a dlouhodobě jedním z největších průmyslových podniků na severovýchodě Českého Slezska.

Vznik a počátky[editovat | editovat zdroj]

Třinecké železárny v roce 1910

Dnešní město Třinec bylo původně zemědělskou obcí ve vlastnictví Těšínské komory, která spravovala majetek arcivévody Karla Habsburského ve východní části Rakouského Slezska. V letech 18361839 zde byla vystavěna dřevouhelná pec na výrobu železa. Důvodem výstavby byla nevelká úrodnost místní půdy, odbyt dřeva z blízkého Jablunkovska (na počátku 19. století bylo zpřístupněno k těžbě dřeva dosud nedotčené údolí Lomné), existence vodního zdroje (Třincem protékající řeky Olše, kterou bylo možné použít jako zdroj energie a jako vodní cestu pro dopravu dřeva), četná naleziště železné rudy a vápence v okolí a dostatek místních pracovních sil. Místní rudy měly nízký obsah manganu a hodily se tak výborně ke slévání. Proto byla již v roce 1842 v návaznosti na vysokou pec postavena slévárna. V roce 1845 byla postavena též smaltovna.

Do 70. let 19. století byly Třinecké železárny jen podružným podnikem Těšínské komory – hlavní závody byly v Ustroni a v Lískovci. Rozhodující význam pro další rozvoj železáren i Třince samotného měla výstavba Košicko-bohumínské dráhy, dovedené do Třince roku 1871. Železárny tak byly spojeny s novými ložisky rud v Horních Uhrách a ložisky uhlí z ostravsko-karvinských dolů. Současně se z hlediska odbytu produkce otevřela cesta ke vzdálenějším trhům.

V roce 1906 Těšínská komora železárny prodala nově vzniklé Rakouské báňské a hutní společnosti (Österreichische Berg- und Hüttenwerkgesellschaft) ve Vídni. Železárny byly dále modernizovány a válcovny byly jako první na světě elektrifikovány.

Mezi světovými válkami[editovat | editovat zdroj]

Třinecké železárny v době polského záboru v roce 1938
Třinecké železárny a Košicko-bohumínská dráha dnes
Třinecké železárny v pohledu od řeky Olše

Po skončení první světové války Rakousko-Uhersko zaniklo. Na oblast Těšínska, včetně Třince, si činilo nároky jak Československo, tak Polsko. Na počátku sporu obou nově vzniklých států oblast obsadilo Polsko, v Sedmidenní válce pak Československo. Velvyslanecká konference ve Spa rozhodla o příslušnosti této části Těšínska k Československu.

Sídlo Rakouské báňské a hutní společnosti bylo v roce 1920 přeneseno z Vídně do Brna a společnost byla přejmenována na Báňskou a hutní společnost. V roce 1930 bylo sídlo společnosti přeneseno do Prahy. V rámci kapitálově silné Báňské a hutní společnosti znamenala 20. léta 20. století pro železárny velké investice a rozvoj. Staly se největším podnikem v československé části Těšínska, zaměstnávaly téměř 6 000 lidí a patřily mezi nejmodernější a nejlépe vybavené železářské podniky ve střední Evropě. V roce 1929 se podílely na tehdejší celkové československé výrobě oceli z více než 23 % a na výrobě válcovaného materiálu z více než 31 %.

Po mnichovském diktátu v roce 1938 Polsko na základě ultimáta vojensky obsadilo a anektovalo východní část československého Těšínska, včetně Třince. Na základě dekretu prezidenta Polské republiky vznikla společnost Spółka Górnicza i Hutnicza Karwina-Trzyniec, Spółka akcyjna, Cieszyn, se sídlem v Těšíně, a Třinecké železárny se staly jejím majetkem. Po porážce Polska na začátku druhé světové války Těšínsko obsadili Němci. Polská společnost byla přejmenována na Berg- und Hüttenwerksgesellschaft Karwin-Trzynietz, Aktiengesellschaft a byl na ni převeden i zbývající majetek Báňské a hutní společnosti na Těšínsku.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce se obnovil předválečný stav. Polsko požadovalo vydání Třince, ale neuspělo a svých územních nároků se v roce 1958 s konečnou platností vzdalo. Na Báňskou a hutní společnost byla uvalena národní správa a následně byla znárodněna pod názvem Báňská a hutní společnost, národní podnik. V roce 1958 železárny dosáhly trojnásobku největší předválečné produkce a byly největším výrobcem železa, oceli a válcovaného zboží v Československu. Objem produkce vyvrcholil v 80. letech 20. století. V této době byly do provozu zaváděny i moderní hutní technologie, například byla vybudována kyslíková konvertorová ocelárna s následným blokovým a později i sochorovým kontinuálním odléváním.

Historie a současnost v datech válcoven A-B.[editovat | editovat zdroj]

  • Rok 1877 – 1878

Koncentrace hutní prvovýroby Těšínského Slezska do Třince. Z Ustroně přemístěna mimo jiné lupková válcovací trať (postavená v roce 1859) byla v Třinci umístěna v budově pudlovny. Trať byla vybavena třemi válcovacími duo stolicemi. Výkon původního parního pohonu 58,8 kW byl v roce 1885 zvýšen na 184 kW. Vyválcované lupové tyče sloužily jako vsázka pro jemnou a střední trať. Jemná trať I byla vybudováno v Ustroni roku 1856 jako první válcovací trať na Těšínsku. Trať vyráběla tyčovou ocel, drát a páskovou ocel. Střední trať byla postavena v Ustroni roku 1860. Trať byla poháněná parním strojem 58,8 kW, který byl v Třince v roce 1899 zvýšen na 294 kW. Trať vyráběla tyčovou ocel, důlní kolejnice, žebrové tyče, tyče drobného kolejiva a ploštiny. Jemná a střední trať byly spolu s příslušným zařízením umístěny v samostatné dřevěné budově, později označené jako válcovna B. Z Karlovy hutě (Lískovec) byla do Třince přemístěna hrubá trať a válcovna železničních nákolků. Hrubá trať sloužila pro výrobu kolejnic do váhy 35 kg/m. Trať byla poháněná parním strojem 220 kW s pístovým rozvodem pro vratný pohon.

  • Rok 1879

Uvedena do provozu válcovna železničních nákolků. Trať byla poháněná parním strojem 110 kW.Válcovna vyráběla vagónové osy pro dvojkolí, kované hřídele, různé tvarové výkovky, děrované kotouče a kované sochory.

  • Rok 1891

Byla uvedena do provozu Vratná trať, poháněná dvojčinným reverzním parním strojem.Výrobním sortimentem bylo v tehdejší době válcování předvalků, sochorů, bram, kolejnic o váze do 45 kg/m o délce 20 m, U a I nosníky.

  • Rok 1905–1907

Elektrifikace válcoven.Elektrické pohony hrubé tratě, jemné i střední tratě měly dva spolu spojené asynchronní motory pro napětí 3000 V, každý o výkonu 552 kW. Na společné hřídeli motoru byl umístěn těžký setrvačník o váze cca. 50tun.
Dne 28. 7. 1906 byl uveden do provozu první elektrický vratný pohon v Evropě.Tři spolu spojené poháněcí motory vratné tratě o celkovém výkonu 2650 kW byly napájeny z nového ilgnerova měniče, později označeného jako ilgner I.Měnič měl asynchronní motor na napětí 3100 V a poháněl na společné hřídeli opatřené dvěma setrvačníky o váze 26 tun dvě dynama spojená do serie o nominálním výkonu 1500 kW.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Vysoké pece Třineckých železáren

Třinecké železárny jsou dnes hutním podnikem, který má uzavřený hutní výrobní cyklus. Hlavním výrobním programem je výroba dlouhých válcovaných výrobků. Zůstávají jedním z nejvýznamnějších průmyslových podniků na severovýchodě Českého Slezska a nejvýznamnějším producentem ocelových dlouhých válcovaných výrobků v Česku.

Třinecké železárny hrají od svého vzniku důležitou roli v životě regionu a města Třinec, které se zejména díky nim stalo z malé zemědělské obce významným městem. Mimo jiné podporují i český extraligový hokejový tým HC Oceláři Třinec.

Vlastníci[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 byly železárny v rámci privatizace převedeny na společnost TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s. Zakladatelem a jediným akcionářem této společnosti byl Fond národního majetku. V letech 19941996 Fond národního majetku svou majetkovou účast postupně snižoval a od roku 1996 je většinovým akcionářem této společnosti (69,04 % akcií k 31. 12. 2008) MORAVIA STEEL a. s. Ta je z poloviny vlastněna společností R.F.G. a. s. a z druhé poloviny společností FINITRADING a. s. Ta je jediným vlastníkem společnosti R. F. G. a. s. a vlastníkem dalších 16,34 % akcií železáren. Všechny společnosi patří do konsolidovaného celku FINITRADING, kam patří například i Barrandov Studio.[2] Společnost FINITRADING ovládají slovenští miliardáři Mária Blašková, Ján Moder, Evžen Balko a Tomáš Chrenek.[3]

Ředitelé Třineckých železáren[editovat | editovat zdroj]

Dnem 1. 4. 1904 byly všechny dosud samostatné třinecké hutě sloučeny a vytvořeno společné vedení pro Třinecké železárny. Od tohoto roku funkci ředitelů vykonávali:

Firmy ve skupině[editovat | editovat zdroj]

Součástí skupiny TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY – MORAVIA STEEL je celá řada dalších dceřiných společností. Jsou to zejména:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRŮL, Martin; NOVÁKOVÁ, Pavlína; PAVELKOVÁ, Ilona. Historie a současnost podnikání v Těšínském Slezsku. Žehušice : Městské knihy s. r. o., 2006. ISBN 80-86699-39-0.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s. zpráva nezávislého auditora k 31. prosinci 2010
  2. Zpráva auditora FINITRADING, a. s. sestavená k 31. 12. 2008
  3. – Archived: Blašková a spol. vydělali přes 4 miliardy korun po zdanění

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Třinecké železárny ve Wikimedia Commons