Třída Scorpène

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Scorpène
Malajská ponorka Tunku Abdul Rahman
Obecné informace
Uživatelé Brazilské námořnictvo
Chilské námořnictvo
Indické námořnictvo
Malajské královské námořnictvo
Typ ponorka
Lodě 14 objednáno
4 aktivní (2011)
Zahájení stavby {{{zahájení stavby}}}
Spuštění na vodu {{{spuštění na vodu}}}
Uvedení do služby {{{uvedení do služby}}}
Osud aktivní (2013)
Předchůdce třída Agosta
Následovník třída Marlin(nepostavena)
třída S-80A
Technické údaje
Výtlak 1550 t (na hladině)
1790 t (pod hladinou)[1]
Délka 66,4 m
Šířka 6,2 m
Ponor 5,8 m
Pohon 4 diesely, 1 elektromotor
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 12 uzlů (na hladině)
20,5 uzlu (pod hladinou)
Dosah 6500 nám. mil při 8 uzlech (diesely)
550 nám. mil při 4 uzlech (akumulátory)
Posádka 31 + 6
Výzbroj 6× 533mm torpédomet
Pancíř {{{pancíř}}}
Letadla {{{letadla}}}
Radar
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Třída Scorpène je exportní třída středně velkých diesel-elektrických útočných ponorek, vyvinutá ve francouzsko-španělské spolupráci a navazujících na francouzskou konstrukční školu. Ponorky mohou ničit hladinové lodě a ponorky, ale i provádět špionáž a speciální operace.[2]

Vývoj ponorek zajišťovala francouzská loděnice DCN (nyní DCNS) a španělská loděnice Navantia. V současnosti je vlastníkem projektu francouzská DCNS. Ponorky jsou velice tiché, s modulární konstrukcí a s možností jejich vybavení pohonem nezávislým na přístupu vzduchu francouzského typu MESMA (Module d'Energie Sous-Marine Autonome). Třída zatím má čtyři uživatele. ChileMalajsie zavedly po dvou ponorkách této třídy, šest ponorek plánuje postavit Indie a čtyři Brazílie.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Boční pohled na ponorku třídy Scorpène

Francie stavěla v 60. a 70. letech úspěšné ponorky tříd Daphné (S-60) a Agosta (S-70), které byly i široce exportovány. V 80. letech na ně chtěla loděnice DCS navázat projektem S-80, který ale nebyl z finančních důvodů realizován (pouze pro Pákistán byly postaveny tři jednotky vylepšené třídy Agosta označené S-90B).[3] Když DCS a španělská Navantia zjistily, že vyvíjejí koncepčně podobná plavidla (španělské námořnictvo rovněž hledalo nástupce starších francouzských konstrukcí), roku 1990 se dohodly na vytvoření společné konstrukce označené jako třída Scorpène.[4]

Obě společnosti původně očekávaly, že Francie a Španělsko zakoupí po čtyřech člunech, nakonec se tak ale nestalo. Francie roku 1995 oznámila, že v následujících letech bude provozovat výhradně ponorky s jaderným pohonem a rovněž Španělsko si vybralo jiný typ. Třída Scorpène proto zůstala, podobně jako německé ponorky typů 209214, čistě exportním projektem.[4]

Každá z loděnic však, mimo tohoto společného typu, vyvinula rovněž jeho zvětšenou verzi, nabízenou ve vlastní režii. Navantia s třídou S-80A získala objednávku na čtyři ponorky od španělského námořnictva, na což DCNS reagovalo vlastní vylepšenou třídou Marlin, která se ale na trhu neprosadila.[5] V současnosti vlastní práva na třídu Scorpène pouze DCNS, která stále pokračuje v jejím vylepšování.[6]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Jedna z malajským ponorek v Lorientu

Ponorky jsou jednotrupé koncepce s tlakovým trupem z oceli HLES-80 (ze stejného materiálu jsou stavěny francouzské jaderné ponorky).[2] Věž a další části ponorek jsou z kompozitu. Trup má dvě paluby a nedělí ho žádné vodotěsné přepážky. Operační hloubka ponoru je 350 metrů (jiné zdroje uvádějí 300 metrů)[7].[4]

Modulová konstrukce ponorek umožňuje jejich značnou přizpůsobivost dle potřeb zákazníků. Umožňuje tak vložení (i dodatečné) sekce s přetlakovou komorou (malajské a indické ponorky) či další trupové sekce s pohonem nezávislým na přístupu atmosférického vzduchu. Ponorky jsou rovněž velice tiché[7] – jejich trup nemá nepotřebné výstupky, interiér je odhlučněný, lodní šroub má speciální konstrukci a trup pokrývá materiál snižující účinek nepřátelského sonaru.[4]

Díky vysokému stupni automatizace tvoří posádku ponorek pouhých 31 mužů (u předchozí generace ponorek to bylo obvykle cca 50), které může doplnit šest potápěčů. To snižuje náklady na provoz a zvyšuje celkový komfort posádky.[4][7]

Výzbroj ponorek tvoří šest 533mm torpédometů. Dva torpédomety mohou sloužit k vypouštění min. Torpéda různých typů mohou doplnit rovněž protilodní střely Exocet (neobjednalo je pouze Chile). Na palubě může být až 18 torpéd a střel či 30 min.

Základní verzi pohonu tvoří 2–4 dieselové motory (MTU či SEMt Pielstick), jeden elektromotor a dvě sady akumulátorů. Lodní šroub je jeden. Nejvyšší rychlost dosahuje 12 uzlů na hladině a 20,5 uzlu pod hladinou. Pod hladinou může být taková ponorka až čtyři dny. V případě instalace pomocného pohonu MESMA však její vytrvalost pod hladinou stoupá až na 18 dní.[4]

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • CM-2000 (Scorpène Basic) – základní verze s délkou 66 metrů a zásobou 18 torpéd či střel.[4]
  • AM-2000 (Scorpène Basic-AIP) – totožná s předchozí, její trup prodloužený na 76 metrů však skrývá pohon MESMA, nezávislý na přístupu atmosférického vzduchu.[4][7]
  • CA-2000 (Scorpène Compact) – pobřežní verze s délkou 60 metrů, obratnější, s nižšími výkony a zásobou 12 torpéd či střel. Zatím nebyla objednána.[4]
  • Scorpène SBR – verze vyvinutá pro Brazílii s délkou přes 70 metrů a zvětšenou autonomií provozu. Bez pohonu MESMA.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Chile[editovat | editovat zdroj]

Chilské námořnictvo bylo prvním, které si roku 2007 objednalo dvě ponorky této doposud nevyzkoušené konstrukce. Jednalo se o základní verzi CM-2000.[4] Scorpène dostala přednost před v Chile doposud užívaným německým typem 209. Obě ponorky byly postaveny v Evropě – obě loděnice si zakázku rozdělily (DCNS staví přídě a Navantie zádě ponorek, kompletace je střídavě v jedné či druhé).[7] První jednotka O'Higgins (S-22) byla postavena v Cherbourgu v letech 19992005, zatímco druhá jednotka Carrera (S-23) v Cartageně v letech 20002006. Ponorky ve službě nahradily starší britské ponorky třídy Oberon.[7]

Malajsie[editovat | editovat zdroj]

Malajský Tun Razak během stavby

Druhým uživatelem třídy se stala Malajsie, která doposud žádné ponorky nevlastnila. V roce 2002 objednala dva kusy verze CM-2000 a rovněž jí byla zapůjčena jedna starší ponorka pro výcvik posádek. První jednotka Tunku Abdul Rahman byla postavena v letech 20032009, zatímco druhá Tun Razak v letech 2004–2009.[8]

Indie[editovat | editovat zdroj]

Indie se rozhodla pro ponorky Scorpène jako pro náhradu stávajících indických ponorek ruské třídy Kilo a německého typu 209. Jejich indické označení je Projekt 75. V roce 2001 byla podepsána předběžná dohoda na stavbu šesti ponorek s opcí na dalších šest kusů. Definitivní kontrakt, podepsaný roku 2005, nakonec zahrnuje šest ponorek s opcí na dalších šest. Všechny postaví (s francouzskou pomocí) indické státní loděnice Mazagon Dock Ltd. v Bombaji, přičemž první tři budou ve verzi CM-2000 a zbylé tři ve verzi AM-2000. V případě uplatnění opce, budou všechny další ponorky ve verzi AM-2000.[8] Indické ponorky budou mít značně odlišné vybavení. První mají být ve službě po roce 2015. Indie pro ně již objednala také francouzské protilodní střely SM39 Exocet.[7] Není jasné, zdali se to podaří stihnout. V dubnu 2013 bylo oznámeno, že první jednotka bude na vodu spuštěn až roku 2014, tedy s více než dvouletým zpožděním oproti plánům.[9]

Brazílie[editovat | editovat zdroj]

Čtvrtým uživatelem této třídy bude Brazílie, která v roce 2008 objednala čtyři jednotky ve verzi Scorpène SBR. První jednotka je stavěna ve dvou sekcích v Evropě i v Brazílií, přičemž další tři již celé postaví brazilské loděnice. Zařazení do služby se očekává v letech 2015–2021. Francie navíc v rámci kontraktu pomůže s vývojem prvních brazilských ponorek s jaderným pohonem.[6]

Jednotky[editovat | editovat zdroj]

Verze Jméno Uživatel Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby
CM-2000 O'Higgins (S-22) Chilské námořnictvo 18. listopadu 1999 1. listopadu 2003 9. září 2005
CM-2000 Carrera (S-23) Chilské námořnictvo září 2000 24. listopadu 2004 20. července 2006
CM-2000 Tunku Abdul Rahman Malajské královské námořnictvo 2. prosinec 2003 23. října 2007 27. ledna 2009
CM-2000 Tun Razak Malajské královské námořnictvo listopad 2004 8. října 2008 5. listopadu 2009
CM-2000 S50 Indické námořnictvo 23. května 2007 cca 2015
CM-2000 S51 Indické námořnictvo 2014 (plán) 2015 (plán)
CM-2000 S52 Indické námořnictvo
AM-2000 S53 Indické námořnictvo
AM-2000 S54 Indické námořnictvo
AM-2000 S55 Indické námořnictvo
Scorpène SBR S35 Brazilské námořnictvo 27. května 2010 cca 2015
Scorpène SBR S36 Brazilské námořnictvo cca 2017
Scorpène SBR S37 Brazilské námořnictvo cca 2019
Scorpène SBR S38 Brazilské námořnictvo cca 2021

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Všechny údaje platí pro chilskou verzi CM-2000.
  2. a b Scorpène [online]. Globalsecurity.org, rev. 2009-07-06, [cit. 2011-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ZAJAC, Ivan. Scorpène – Tvrdá konkurence německých u-bootů. ATM. 2011, roč. 43, čís. 1, s. 60–66. ISSN 1802-4823.  [Dále jen Zajac 2011]
  4. a b c d e f g h i j Zajac 2011, s. 61.
  5. Zajac 2011, s. 64.
  6. a b Zajac 2011, s. 65.
  7. a b c d e f g SSK Scorpene Attack Submarine, Chile [online]. Naval-technology.com, [cit. 2011-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b Zajac 2011, s. 62.
  9. Zpoždění indických ponorek Scorpène. ATM. 2013, roč. 45, čís. 5, s. 98. ISSN 1802-4823.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]