Třída Lazaga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Lazaga
Cardasó
Obecné informace
Uživatelé Španělské námořnictvo
Kolumbijské námořnictvo
Marocké královské námořnictvo
Typ hlídková loď
Lodě 10
Zahájení stavby {{{zahájení stavby}}}
Spuštění na vodu {{{spuštění na vodu}}}
Uvedení do služby {{{uvedení do služby}}}
Osud aktivní
Předchůdce
Následovník třída Barcello
Technické údaje
Výtlak 275 t (standardní)
399 t (plný)
Délka 58 m
Šířka 7,6 m
Ponor 2,8 m
Pohon 2 diesely
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 30 uzlů
Dosah
Posádka 34
Výzbroj 1× 76mm kanón
1× 40mm kanón
2× 20mm kanón (2×1)
6× 324mm torpédomet (2×3)
Pancíř {{{pancíř}}}
Letadla {{{letadla}}}
Radar
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Třída Lazaga je třída hlídkových lodí postavených v druhé polovině 70. let pro Španělské námořnictvo na základě projektu FBP-57 německé loděnice Lürssen. Celkem bylo postaveno 10 člunů této třídy, z toho šest pro Španělsko a čtyři další pro Maroko. Po vyřazení ze služby ve španělském námořnictvu dva čluny získalo Kolumbijské námořnictvo. Marocké čluny jsou stále v aktivní službě.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Raketové čluny Bonifaz (PC-05) a Lazaga (PC-01) v roce 1983

Plavidla této třídy byla navržena německou loděnicí Lürssen na základě její typové řady FBP-57 (číslo značí délku trupu v metrech). Deset plavidel této třídy bylo postaveno v letech 19731982.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Marocká loď Commandant Azouggarh (307) v roce 2010

Hlavňovou výzbroj španělských člunů tvořil jeden 76mm kanón OTO Melara v dělové věži na přídi, jeden 40mm kanón Breda-Bofors a dva 20mm kanóny Oerlikon. Plavidla dále nesla dva trojhlavňové 324mm torpédomety sloužící k napadání ponorek. Ty byly vyhledávány pomocí sonaru typu Signaal WM-22. V případě potřeby bylo možné výzbroj posílit o čtyři protilodní střely Boeing Harpoon. Pohonný systém tvoří dva diesely MTU. Nejvyšší rychlost dosahuje 30 uzlů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha : Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 389.  
  • PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha : Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455.